Přejezd republiky 2022 - zápisky účastníků + trasy

Dita Kosáková

Tak jsem si Přejezd vysnila jako dlouhou cestu českou krajinou a taky jako dovolenou s kamarády. Ano, za tím vším se skrývalo 356 km nezměrné námahy. Nejvíce jsem se bála noci. V noci většinou na nejezdím, proto noc byla pro mě taková saň minimálně se třemi hlavami. První hlava - bojím se ve tmě, druhá hlava - nevydržím bez spánku a třetí hlava - v noci se třesu před přebíhajícími zvířaty( liškami, divočáky a ježky). Ale všechny hlavy jsem setla a noc na Přejezdu se ukázala jako nakonec to nejlepší, co jsem zažila. Noční vyjezd na Sovinec s úplňkem nad hlavou a svítáním nad Břidličnou. Tu strašnou zimu při sjezdu směr Bruntál nikomu nepřeju. Pocitově nad nulou, reálně 6 stupňů.

Zvládla jsem celou noc, nespala a před Krnovem musela několikrát zastavit, abych nehodila kotrmelec do škarpy. Průjezd Polskem už byl zase v pohodě, a tak jsem to valila do konce v čase pod 27 hodin. A šťastná se setkala s ostatními. Mejdan mohl začít!

Tímto děkuji Pavlovi Štorkovi, že mi tento zážitek umožnil a kamarádům za skvělou společnost

Petr Švanda

Přejezd republiky 2022 aneb trápení v protivětru s dobrým koncem

Místo konání: (Kemp Veveří – pivovar Černá Hora – kemp Osoblaha)

Délka koloběhu: 351 km

Datum konání: 15. července 2022 – pátek

Start: 05:05 kemp Veveří

Startovné: 600 Kč

Suvenýr za závodu: medaile, samolepka.

Počasí: 13 – 24°C jasno až polojasno; vlhkost od 45 do 85% vítr proměnlivý většinou severní až severozápadní 4–20 km/h v nárazech 45–47km/h

Povrch: asfaltové komunikace

Převýšení: 4385 m

Oficiální čas: 21:21 hod.

Přejezd je pro mě velmi speciální akce. Letos proběhl 10. ročník a od ledna 2022 mé veškeré snažení směřovalo k tomu, aby se mohl zúčastnit. Zdraví se mnou nechtělo moc spolupracovat a tak od října 2021 do května 2022 byl nejen nájezd na koloběžce, ale i běžecký trénink hodně slabý ve srovnání s lety minulými. O to větší výzvou pro mě Přejezd představoval. Tělo si nějakým způsobem pamatuje hodně z toho, co člověk v životě natrénoval a tak jsem byl velice mile překvapen, když jsem se po dvou měsících smysluplné přípravy cítil velice dobře. Na začátku července jsem strávil týden na MUM (Moravský ultramaraton), kde jsem si zaběhl dva terénní maratony, pomáhal jsem na občerstvovacích stanicích, kam jsem jel 2x na koloběžce, fotil jsem a po večerech dlouho do noci masíroval unavené nohy běžců. Celé to byla výborná příprava, protože jsem fungoval ve spánkovém deficitu, kdy jsem spal 3–5hodin denně, což je na mě opravdu málo .

I letos jsem se domluvil na spolupráci s Míšou, která mi dělala podporu již tři předcházející ročníky. Zná mě, moc dobře ví, že jsem občas ve stavu vyčerpání pěkný „nerv“ a také ví jak na mě. Prostě nač měnit něco, co funguje. Proto ve středu 13. 7. jedu z Ústí do Kuřimi, abych Míšu vyzvedl. Protože jsem hlava děravá a doma v lednici jsem zapomněl slané sýry, musím ještě dokoupit vše, o čem vím, že mi vyhovuje k jídlu při dlouhých ultra závodech. Hroznové víno, tvrdý sýr Jadel, korbáčiky, piškoty, mix ořechů. Letos jsem po loňské zkušenosti zařadil také broskve. Na pití jsem k jemně perlivé Gemerce, Magnesii, Kofole, neako Birellu s příchutí i bez příchuti, mátovému čaji a kávě ještě přidal rozpustné tablety ISO Drink od Nutrendu. Jako hlavní jídla jsem letos jedl instantní rýžovo-jáhlovou kaši s banánem k snídani. Proteinové palačinky s marmeládou k dopolední a odpolední svačině. Brambory s jelením masem na víně k obědu. Vše poskytovalo dostatek sacharidů a bílkovin potřebných k „přežití“ této náročné akce.

Ve čtvrtek jsme kolem poledne vyjeli na trasu Kuřim – kemp Veveří. Cesta byla vcelku pohodová a než jsme se nadáli, parkujeme na známem místě. Proběhne rychlá rekonfigurace auta na spací verzi, příprava oblečení a věcí na ráno a poté již jdeme na pivo a pozdravit kamarády, kteří již sedí pod pergolou. Čekám na Martina KolŠubu, protože jsem s ním domluvený na úpravě blatníků mé nové koloběžky jeho výroby. Martin je moc šikovný a během chvíle je vše upraveno k plné funkčnosti a mé spokojenosti. Pro Přejezd č. 10 se naštěstí blatníky ukázaly jako zbytečná výbava. Dávame si výborný guláš a ještě jedno pivo a čekáme na příjezd pořadatelů s trackery. Andrea s Ditou přijíždí, ale bohužel trackery se nedaří aktivovat, tak že čekáme na Pavla Štorka, který o ½ desáté dojíždí do kempu a volá do firmy s požadavkem odstranění problému. Povedlo se. Tracker mám aktivovaný a v ½ jedenácté zalézám do auta. Spánek však nepřichází. Částečně kvůli hluku v kempu, částečně kvůli předstartovnímu očekávaní a částečně kvůli předpovědi – silný déšť během noci. Když se rozpršelo a já se ujistil, že do auta otevřenými okénky s protihmyzovou síťkou nezateče, tak jsem usnul jako dřevo.

Pátek ráno zazvonil budík ve 4:15. Byl jsem hrozně zpomalený. Hodinky ukázaly celkem 3:23 hod. spánku, tak že jsem se vůbec nedivil. Než jsem se zkulturnil v umývárce, snědl housku se sýrem a šunkou, dal rozhovor reportérovi Pavlovi, připravil si světlo i blikačky a spustil navigaci, tak najednou bylo 5:02. Tak že jsem posunul start na 5:05 a vyjížděl jsem společně s velkým favoritem závodu, Leošem Kavkou.

Teplota je po ránu velice příjemná kolem 12°C a bezvětří. Leoš mi po pár minutách odjíždí a já musím v Nových Hradech dotáhnout jeden šroub uchycení zadního blatníku. Letošní trasování bylo v podstatě jednoduché. První půlka do Černé Hory nedoznala oproti loňsku změn. Po startu jsem najel na trasu Nové Hrady – Byňov –- Jandovka – Hrdlořezy – Suchdol nad Lužnicí – Tušť – Klikov – Hamr – Chlum u Třeboně /Předměstí (29,6km), která je hodně koloběžkářsky příjemná. Miluji cestu ranní krajinou Jižních Čech. Den se probouzí, nad rybníky se válí obláčky mlhy, sluníčko pomalu a jistě šplhá na oblohu. Všude ticho, jen ptáci štěbetají a nohy plácají o asfalt. Za Jandovkou dojíždím dvě děvčata a jedna z nich není v přítmí lesa vůbec vidět. Popřeju jim pěknou a bezpečnou cestu a valím dál. Za 1:30 hod. již zastavuji na první plánované zastávce a snídám. Kaše s banánem a mátový čaj mi přišli k chuti. Míša mi zatím doplnila bidony a po 5 minutách vyrážím do další části trasy Pele – SH Rakousko (Schlag) – Josefsthal – Haugschlag – SH ČR (Smrčná) – Nová Bystřice – Albeř – Klenová – Matějovec – Český Rudolec (65,8 km druhá zastávka).

Po loňské zkušenosti jsem věděl, že tady se začne trasa zvedat a v Rakousku je část trasy s pískem. Co mě překvapilo letos, byla délka pískového úseku. Tam kde loni byl již asfalt, tak letos byl pískový nános i na asfaltu. Taková terénní vložka, prostě zpestření. Tady se párkrát předjíždíme s jedním koloběžkářem BKG. Dost se potím a tak si po dvou hodinách dávám solnou tabletu (těch jsem spotřeboval za Přejezd celkem 7 – dařilo se mi si vzpomenout a vždy po 2-3 hodinách si ji vzít). Ale sluníčko svítí a není vedro. Ve sjezdech mi je docela chladno. Po cestě míjím krásné stádo bizonů v Rožnově (patří pod Český Rudolec). Překonávám nejvyšší bod na mé trase do Černé Hory (708 m.n.m.) a po delším sjezdu jsem za 3:32 v Rudolci. Než mi Míša doplní bidony směsí Gemerky a Kofoly, tak vypiju jednoho Birella a sním pár kousků ovoce. Doplním krabičku v řidítkové brašně o další piškoty a hroznové víno a po 5 minutách pokračuji v krasojízdě směrem na Lidéřovice – Dačice – Hříšice – Červený Hrádek – Nová Říše – Zdeňkov – Jindřichovice – Želetava – Bítovánky (99,1 km třetí zastávka).

V Dačicích začíná opravdu silně foukat. A jak všichni víme, většinou fouká proti. Zvlněná krajina je zalitá slunečními paprsky, ale mě je chvílemi docela chladno. Začínám být zpruzený ze stálého protivětru, který mi nedovolí užívat si sjezdy a znepříjemňuje mi časté výjezdy, kterými tato část trasy na Vysočině oplývá. Zatím mě nebolí vůbec nic, jedinou výjimkou bylo koleno – prvních 5km jsem ho cítil, ale jak jsem se jízdou trochu zahřál a koleno rozhýbal, tak bolest zmizela. Za 5:22 hod. jsem dorazil na další smluvenou zastávku. Moje zastávka v Bítovánkách je situovaná před obchod, kde stejně jako loni sedí chlapy s lahváčem v ruce a matně si vzpomínají, že mě na tomto místě Míša také doplňovala zásoby na koloběžku (ISO drink do jednoho bidonu a Birell + Kofola do druhého). Dopolední svačina – čtyři proteinové palačinky s jahodovou marmeládou, ochucený Birell a srk kávy. Po 7 minutách pokračuji v usilovném boji s protivětrem na trase Římov – Rokytnice nad Rokytnou – Stařeč – Třebíč – Táborský Mlýn – Hostákov – Valdíkov – Budišov – Kamenná – Tasov – Osová Bítýška (147,5 km čtvrtá zastávka).

Koloběžka vůbec nechce jet a celá jízda se teď skládá jen z dřiny, dřiny a dřiny. Úplně se mi z jízdy vytratila pohoda. Pozitivní byl můj průjezd Třebíčí. Mírný provoz, na semaforech 2 – 3 auta, nikdo netroubil, nikdo mě naschvál autem neohrožoval. Ve stoupání na Hostákov nahrávám další hlasovou zprávu na Whatsapp pro kamarády, kteří mě celou cestu podporovali svými zprávami. Je potěšující, že zatím co tlačím koloběžku, tak u mě téměř zastavuje auto supportu jednoho z koloběžkářů z BKG a ptá se, jestli jsem OK a zda něco nepotřebuji. Takhle to má být – krásný příklad sounáležitosti na trase. Po 8:03 hod. přijíždím do Osové Bítýšky. S velikou chutí sním jelení maso na víně s bramborem. Mám hroznou žízeň a další Birell ve mně jen zasyčí. Míša mi z auta přinesla deku, protože se mnou klepe zima. S větrem jsme bojovali oba. Míša nemohla udržet oheň na plynovém vařiči, aby ohřála oběd a uvařila kávu. Po obědě doplníme bidony, beru si sluchátka a zapínám navigaci na mobilu. Po 17 minutách „odpočinku“ vyjíždím na poslední úsek první části Přejezdu: Deblín – Tišnov – Železné – Hájek – Rohozec – Bukovice – Jeneč – Žernovník – Černá Hora (188km - Kontrolní bod, pátá zastávka).

Na tuto část se těším a zároveň moc netěším. Proč? Cesta do Tišnova je jedna velká paráda. Miluju 6km sjezd z Deblína. Cesta z Tišnova je peklo – nenávidím kopec přes Železné, Hájek, Rohozec až do Bukovic. Ještě před Deblínem však musím zastavit, protože cítím, že se mi začínají rozdírat třísla a musím je znovu přemazat Antistickem – sportovním lubrikantem na kule  (jak píše na svých stánkách výrobce). Letos mám navíc jednu příhodu z průjezdu Tišnovem, kde čerstvě asfaltovali silnici. Když jsem ten úsek nějakým způsobem přehopkal, tak mi najednou vůbec nejela koloběžka. Říkám si: „Ty vole ten čerstvý asfalt se ti nalepil na pláště a teď budeš dřít nejen proti větru, ale i proti lepidlu z asfaltu“ Jenže chyba lávky. Jak jsem přejížděl obrubníky, tak jsem si pohnul zadní brzdou a ta mi za jízdy fest brzdila. Ještě že jsem si toho všimnul po 200-300 m jízdy . Brzdu jsem posunul na své místo a dál jsem stoupal. Tady mě chytla druhá dnešní krize, která spíše byla mentální, než fyzická. Prostě hlava začala v kopci trochu víc stávkovat. Před Rohozcem mě předjeli Vašek Obrtlík s Bolkem Žemlíkem, kteří nakonec vybojují stupně vítězů za Michalem Veselským. To bylo pro mě povzbuzení vidět, že i ostatní se perou s protivětrem. Po 10 hodinách a 28 minutách mám za sebou první tu lehčí část Přejezdu. V Černé Hoře si dojdu pro samolepku, kterou předám Míše do úschovy, sním půlku housky se slaným sýrem, vypiju trochu Birella a loknu si malinovky místní provenience. Málem zapomenu vyměnit itinerář na řídítkové brašně a spustit si navigaci druhé části přejezdu.

Druhou část jsem si naplánoval oproti minulým dvěma Přejezdům těžší. Vynechal jsem Boskovice a rozbité cesty v okolí a zařadil jsem vydatné 19 km stoupání Rájec – Jestřebí – Němčice - Ludvíkov – Žďárná – Suchý – Benešov s občasnými sjezdíky (po o něco méně rozbitých cestách). Dále jsem pokračoval na Brodek u Konice – Lhota u Konice – Runařov – Konice –(227,2 km šestá zastávka). Kousek před Žďárnou jsem měl další velkou krizi. Úplně jsem se rozklepal zimou a musel jsem si pod vestu ještě navléknout lehkou neprofukovou bundu a také multifunkční šátek na hlavu přes uši. Snědl jsem tyčinku a zapil ji rozmíchaným gelem. Po chvíli za sebou slyším hlas a on to usmívající se Tomáš Brýna. Měl jsem hroznou radost, že ho vidím. Chvíli jsme jeli spolu i s jeho supportem (hodně zpomalil, abych mu stačil). Ve sjezdu z Benešova mi zmizel a viděl jsem ho až v cíli . Na plánovanou zastávku v Konicích dojíždím za 13:28 hod. úplně grogy. Volím strategii převléknutí do suchého oblečení. Není to nic moc převlékat se uprostřed vesnice, ale nakonec mě pro pohoršování nezavřeli. Něco málo jsem snědl – dvě palačinky, vypil trochu mátového čaje a po doplnění bidonů pokračuju po 17 minutovém posezení v křesílku dál směrem na Březsko – Hvozd – Luká – Slavětín – Nová Ves – Chudobín– Litovel – Červenka – Střelice – Uničov (258,3 km sedmá zastávka).

Hned z Konic mě čeká pěkná procházka do pruďáku. I Míša s autem se hrozně divila, že tam musela jet na jedničku. Pokračuji zvlněnou krajinou až do Luká. Stále fouká silný vítr o síle 20 km/h s nárazy 45–47 km/h buď z boku, nebo proti. Připadá mi to nebezpečné i ve sjezdech, kdy mě z půlící čáry několikrát vítr sfouknul až ke krajnici a tak zbytečně neriskuji = jsem stále na brzdách. Z Luká již zase cestu znám a těším se na sjezd do Chudobína a pohodovou mírně klesající cestu přes Litovel do Uničova, kam dorážím po 15:06 hod. Zatím nejrychleji ze všech tří Přejezdů z Veveří do Osoblahy. Zastávka mi trvá 7 minut. Sním broskev a pár korbáčků. Vypiju šálek kávy. Přiděláme světlušku na koloběžku, čelovku s blikačkou na helmu a ještě si beru reflexní pás okolo pasu s další blikačkou. Přede mnou je výzva dnešního dne – Jeseníky. Pokračuji po trase Brníčko – Paseka – Sovinec – Křížov – Návrší (279km osmá zastávka).

Blíží se večer. Vítr se pomalu uklidňuje. Fotím západ slunce a Jeseníky před sebou. Kochám se a uvědomuji si, jak jsem šťastný, že mohu dělat to, co mě baví. Letos jsem zvolil cestu přes kopec kolem Sovince na Návrší. Je to necelých 11km s převýšením asi 450m. Po 17:01 hod. se dostávám na nejvyšší bod celého mnou naplánovaného Přejezdu (715 m.n.m.). Na Návrší už mě čeká Míša s hrníčkovým slepičím vývarem s nudlemi. Opět fouká a je docela zima asi 10°C. Kompletně se převlékám do suchého zimního oblečení (čepice s neprofukem na čele, cyklistická bunda a zateplené dlouhé kalhoty). Míša mi vnutí do řídítkové brašny i prstové rukavice. Zprovozňuji opět plně nabitou navigaci a po 15 minutách pokračuji směr Stránské – Albrechtice u Rýmařova – Vajglov – Břidličná – Valšov – Bruntál – Nové Heřmínovy – Zátor (314,5 km devátá zastávka).

Po pár kilometrech před sjezdem do Břidličné nasazuji i prstové rukavice a jedu v nich až do Osoblahy. Cítím se výborně. Trochu mě zdrží „tankodrom“ ze Stránského do Albrechtic u Rýmařova, ale pak se mi jede čím dál lépe. Ve Valšově míjím Míšu se slovy, že je vše Ok a že další zastávka je v Zátoru. Beru si od ní kousek sušeného melounu a pokračuji dál na Bruntál. V Bruntálu si vzpomenu na slova Adama Balcara z loňského Přejezdu: „Pojeď s námi už je to jen 50km. Sjezd z Bruntálu do Nových Heřmínov si vyloženě užívám. Nebýt zimy je to neskutečná noční jízda. Světlem z

elovky si držím bílou krajnici a 15cm od čáry to valím celých 5,5km z kopce, až mě začaly chytat křeče do nohou. Je hrozná zima. Když jsem potom jen pro zajímavost počítal Wind Chill, tak jsem přišel na to, že když jsem jel dolu kolem 50km/h a bylo asi 8°C, tak podle různých vzorců se pocitová teplota pohybovala v rozmezí +1,6°C až 2,8°C. A ti kdo sjížděli brzo ráno a teploměr ukazoval 6°C, potažmo 4°C tak hodnoty při rychlosti 50km/h dosahovaly -1,8°C až 0°C, potažmo -4,1°C až -2,6°C. Z toho je vidět, jak trpěli zimou ve sjezdech z Jeseníků ti, co jeli jen v krátkých kalhotách a v tričku. Tomáš Král vypravoval v cíli, jak si dával na kolena igelitové sáčky. Přesně o půlnoci fotím krásný měsíc nad Zátorem. V Zátoru si musím odskočit (močák trpěl zimou) a napít se teplého čaje. Opět si dám dva kousky sušeného melounu a hurá do posledního úseku celého Přejezdu na trase Krnov – SH Polsko – Pietrowice – Mokre (333,1 km desátá zastávka) – Dobieszow – Równe – SH ČR Slezské Rudoltice – Nový Dvůr – Rudoltice – Koberno – Ostrá hora – Bohušov – Osoblaha (Cíl - 351km).

Letos se mi jede ke konci úplně úžasně. Žádná krize, nechce se mi vůbec spát a hlavně zásluhou lednové operace očí docela dobře vidím na cestu, po které jedu. Sice by to po nakapání do očí asi bylo ještě lepší, ale nebyl čas ztrácet čas. Už jsem ho na zastávkách prodrbal dost a dost. Vůbec jsem nedoufal, že bych se mohl přiblížit k mému plánu zajet pro mě magických 21:10. Ale když mě v Novém Dvoře předjel Adam Balcar a říkal, jak mi to pěkně jede, tak jsem se zmáčknul a kopal jako o život. Přesto že mi navigace v tu dobu propočítávala dojez do Osoblahy za 21:26, tak jsem ještě před cílem pár desítek sekund čekal a jak na hodinkách padl čas 2:26, tak jsem dojel do cíle v mém plánu B: za 21:21. Při pohledu do výsledků se někomu bude zdát, že v tak našlapané konkurenci (Radek Honzátko dojel 2 minuty po mě a Vašek Houška 7 min.) je dost divné čekat před cílem na nějaký vysněný čas. Ale pro mě má ten čas větší hodnotu než pořadí . A navíc jsem z Top 10 (na něco takového jsem vůbec nemyslel, vzhledem ke konkurenci na startu) nejstarší . Takový výsledek mě těší o to víc, protože každý rok je znát a je veliký rozdíl když je člověku 45, 50 nebo 55. Proto obdivuji ty zkušené šedesátníky a sedmdesátníky, že si dokáží udržet výkonnost na akci tohoto typu. Klobouk dolu. Po dojezdu do cíle odevzdávám tracker a dostávám krásnou medaili se jménem, časem a počtem kilometrů. Pogratuloval jsem těm, kteří už dojeli do cíle přede mnou a byli ještě vzhůru. Připravili jsme s Míšou auto na spací verzi, dávám si pivo, jdu se osprchovat (levá pata je rozedřená do krve a ani jsem si toho cestou nevšiml) a po 3 hodině ranní ulehám. Nejprve se mnou klasicky lomcuje asi 20 minut zimnice. Zuby mi klepou staccato. Pak zabírá Brufen a tabletka meduńkou, chmelem a kozlíkem lékařským a já jsem okamžitě vytuhl jako kýbl sádry.

V sobotu ráno se probouzím hlady kolem 6 hodiny. Sním housku se sýrem a šunkou z našich zásob a dopíjím kafe z termosky. Ještě si jdu na chvíli lehnout. Za další dvě hodiny už mám opět hlad a tak si dávám menu, které nám připravila paní správcová v kempu Osoblaha. Bramborová polévka, řízek s bramborem, zeleninový salát a pivo k tomu. Mňam, zmizelo to ve mně, než bys řekl švec. V sobotu dojíždí velká většina závodníků. Bohužel je veliká škoda, že většina z nich také hned během dne odjíždí. Večer už nás na posezení zbyl opravdu zlomek. Asi je vyhnala dešťová přeháňka, nebo nevím co. Odpoledne jdeme na utopence, hranolky a pytlík slaných brambůrků, pak ještě do „centra“ Osoblahy na zmrzlinu a pak zase na pivo. Také jdeme na chvíli na místní koupaliště vyplavat únavu. V neděli opět HardCore (ti co vydrželi) dojídají poslední navařené jídlo, loučí se s kamarády, postupně odjíždí, aby po ½ jedné odjela i Hodkovická ekipa pořadatelů a závodníků. V kempu zůstáváme pouze 4. My s Míšou a Míra Král s Ondrou Pedálem. Všichni jsme zamířili do „centra“. Kluci na pivo a my s Míšou na procházku a obhlídku Osoblahy. Hlavně na zdejší Židovský hřbitov. Dáme si pozdní oběd v místní restauraci a kupujeme si buřty na večerní oheň. Odpoledne se ještě jednou smočíme v místním koupališti a k večeru rozděláváme oheň, u kterého vydržíme do ½ 11. Je tady příjemně teplo a buřty byly také dobré. Kluci nám dávají pivo ze svých zásob a navzájem si sdělujeme zážitky a dojmy z Přejezdu. V pondělí ráno odjíždíme s tím, že se už třeba do této části ČR, kde lišky dávají dobrou noc, nikdy nepodíváme.

A opět bych chtěl poděkovat Pavlovi Štorkovi za přípravu a organizaci krásné akce jakou Přejezd je (a také za pěkný dokument o letošním Přejezdu). Myslím si, že Egon Wiesner a jeho snažení dojet do Černé Hory je dokladem toho, že zúčastnit se Přejezdu je výzva opravdu pro každého. Díky děvčatům u časomíry za trpělivost. Také moc děkuji Míše za skvělou podporu během celého Přejezdu a kamarádům, kteří mi posílali podporující zprávy na Whatsapp. Děkuji Janě, že stále podporuje mé bláznivé nápady. A také jsem moc rád viděl Vás, kamarády stejně „postižené“ koloběžkou a strávil s vámi pár chvil krásného víkendu.   

Michal Veselský

Dopoledne probíhá klasický chill-out. Postupně přijíždějí další a další závodníci a závodnice. Člověk se nikdy nepřestane divit, kolik je mezi koloběžkáři inspirativních lidí. Domů vezeme i Toma, který dal svému supportu tak zabrat, že auto na posledních kilometrech kleklo… Holt na Přejezd je nejlepší stroj koloběžka

Olda Bayer

Ahoj Pavle,

 tak píši, jak jsem slíbil, také něco za nás bajkery.

Šel jsem do toho s tím, že to bude zážitek a zážitek musí být intenzivní, nutně ne, ale příjemný.

No spletl jsem se, tedy částečně. Byl to zážitek, bylo to intenzivní, ale bylo opravdu příjemné.

Pravda byli tam i takové malé mínusy, třeba když jsem v noci zastavil asi milimetr před závorou, nebo když mi vběhla před kolo srnka, či když jsem ráno zjistil, že na silnici za jízdy regulérně spím, ale vše ostatní to bohatě převážilo.

Ať už gulášek po příjezdu, neustále příjemný a ochotný organizační tým a všichni ty lidi které jsem poznal, ač většinou nikoliv podle jména.  Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem já a můj parťák předjížděl na trase stejné lidi, aby po chvíli s úsměvem a s jedním či dvěma slovy předjížděli oni nás.  Tohle vše lemováno krásnou přírodou a občas také nějakým tím sprostým slovem když ty kopce nekončili.

V okamžiku kdy mi všechny ty proteinové a nevím, jaké tyčinky už lezly i z uší se mi rozzářily oči. Ti co mě znají, nepochybují, ano škvarky. To jest zastávka v Černé hoře plná skvělého jídla a samozřejmě také +/- polovina cesta. Po překonání toho desetikilometrového kopce, se semnou rozloučil můj parťák. Od počátku jel s pohmožděným krkem. Takže i těch 200 km je myslím úctyhodný výkon a hlavně i on byl spokojený.  Dalších 100 km jsem pak jel nonstop včetně největšího stoupání na  Ondřejov. Což se později projevilo již zmíněným spánkem za jízdy, ale káva a Red Bull to naštěstí vyřešil no a pak už, alespoň v mém případě, přes Polsko do Campu. Bylo krásné, jak byl každý, kdo přijel, všemi vítán, bez ohledu na pořadí. To že jsem mezi cyklisty skončil na druhém místě, už byla jen taková třešnička na dortu.  Chtěl bych poděkovat všem, kteří tohle organizují, samozřejmě díky i tobě Bolku, že jsi mě do toho navezl a také zdravím všechny, s kterými jsem se více, či méně často potkával na trati. A příští rok? No uvidíme. V jednu chvíli jsem věděl, že už nikdy, nyní už tak kategorický nejsem :-)

S pozdravem Olda

Jakub Ptáček

A já jí tam nakonec nalepím…aspoň mi bude ukazovat a dávat najevo, že příští rok jí mám vyměnit za medaili.

Ono víte, člověk je mladý, chce překonávat osobní cíle. O přejezdu republiky jsem se dozvěděl již vlastně celkem dávno, kdy mi táta tak nějak povídal o tom, jak ho jel Tom Possum. Od té doby uplynulo několik let a já na něho zapomněl. Až videa od Pavel Werner z minulého roku mi ho připomněly a dali brouka do hlavy…to by bylo něco si ho dát taky.

Pátek, 15.6, 7:06 start…hromadný start jsem nestihl, jelikož tracker nechtěl fungovat. Ani mi to tak nevadí, přeci jen po zdejší rovině je 22 kilometrů ujetých za hodinu super. Cestou potkávám malý Mibo – Vojtěch Řeháček smekám klobouk. Odjedu mu, vezmu to kus delší trasou a hle zase ho dojedu a předjedu.

Proletím Novou Bystřicí a šup z kopce do Dačic. Cestou projíždím kolem auta s bílím rytířem patřícímu komu jinému než Martina Josífek Zelinková. Táta na mě v jednu chvíli křičí, že za mnou někdo jede. Taky koukám, ale jede celkem pomalu. V Dačicích do sebe kopnu polívku a bezovku a přidávám se ke skupince David SeemannMiloslav Jackassmild Král a Ondřej Pedál. Občas jím ujedu (Pro příště vím že to je chyba a lepší by bylo držet se s nimi) Na Ondrovy je už vidět krize.

Někde za Římovem je nechávám za sebou a letím do nejhoršího města, do Třebíče na řízek. Po vyjetí z Třebíče píše táta. David za tebou, a Pavel Kňákal kterému si celkem dlouho v patách před tebou…zkusím ho zdržet. U Panenského mlýna se potkávám s Pavlem a dávám si přestávku, mezitím kolem nás projede David s kluky.

S Davidem se potkáme ještě jednou a potom ještě s jejich supportem, kde již vidím v autě sedět, či spíše spát Ondru. Ondra to s krizí doslova zapíchl pádem mezi Tasovem a Osovou Bítýškou do kopce. Jo ten kopec byl i pro mne zabiják, a i na mne tam krize přišla.

Až do Tišnova to tak nějak táhnu s Pavlem, V Tišnově krize pomalu, po tom, co si sedám na chvíli do teplého auta odchází.

A tady to přichází. Pro mě nejhorší úsek Tišnov – Hajánky – Černá Hora. Posledních 20 kilometrů. Už to nejede, strašnej kopec do Hajánek, to snad není možný! Za Hajánky vážně trošku na stupátku hajám, dokud mě neprobudí další menší kopec a pak ten obrovský stoupák další za obci Lubě.

Do Černé Hory dojíždím kolem 21:15. Rekord! Cca 14 hodin s pár přestávkami na stupátku, dle tachometru 198 kilometrů.

V Černě Hoře potkávám Pavel Štork a při jeho větách, jakože to přece dojedu si v duchu říkám, či já snad vůbec zítra vstanu. Po rychlé večeři v hotelu Sladovna a bazénu se podívám naposledy na kontrolní bod kde opět potkávám Pavla Kňákala a Vojtu.

Ráno se budím s bolestí snad všeho – zadek, stehna, krk, levý kotník, rameno. S tátou se shodujeme, že to asi nemá cenu. Po snídani dojedeme za supportem Davida Seemana a předáme tracker, který putuje na start.