Milanova úvodní strana

Přejezd republiky (moravský) Dolní Lipka-Horní Přerov 191km (dámská verze)

 V pátek 2.10 večer jsme dorazili do místa startu na česko-polský hraniční přechod Dolní Lipka.Naší posádku ve složení Karel Krchňák,Milan Jelínek a Pavel Raška doplňoval náš občervstvovač z doprovodným vozem Dominik.Asi 200m od hranic jsme na místě přespali pod jasnou oblohou. V 5 hodin budíček,snídaně a příprava na odjezd.Mezitím přijel rovnou z domova na kolobce též čtvrtý jezdec Zdeněk Červenka.Vaříme čaj,doplňujeme kalorie a v 6h.15 vyrážíme ve čtyřech za svitu čelovek do rozednění vstříc krásnému počasí. Od hranic do vnitrozemí jedeme záměrně kopcovatou trasou na Červenou Vodu,Štíty,Cotkytle do Moravské Třebové,protože dále už si tolik kopce neužijeme.Jedeme dle dohody pohodové tempo kolektivně,v případě potřeby stavíme jednak u našeho „saporťáka“,ale také u benzinek nebo i restaurací dle aktuální potřeby.Dále cesta pokračuje spíš rovinatějšími úseky přes Boskovice,Blansko do Adamova(oběd).Zálibně proto koukám na okolní kopečky a už přemýšlím na příště,zda by se cesta neměla spíš naplánovat přes ně-bylo by to určitě rychlejší.Dnešní velmi silný protivítr značně zpomaluje jízdu na rovinách(počasovidci Norové i Rosnička tentokrát nekecali).Rovněž i z kopce boční vítr při vysoké rychlosti je nepříjemným protivníkem.Skrze Brno se projíždí stále kolem řeky po cyklostezkách,které místy jsou hladké jako stůl,ale jinde zase člověk jede (nejede) z pocitem,že omylem vjel na stavbu…Brno u soutoku řek konečně za námi a další desítky kilometrů jedeme po absolutní rovině v silném protivětru až do cíle.Občasné pivo či kofola se cestou stále častěji pije místo jonťáků,jejichž příšerná chuť se snaží lézt už nejenom krkem….Roviny i vítr jsou nekonečné,takže průměrná rychlost od kopců má stále klesající tendenci.Rajhradice,Pasohlávky,Brod nad Dyjí-zde už z dálky je cítit všude vinařský „oder“ a z přilehlých sklípků na nás občas pokřikují konzumenti.Je to tak lákavé,jen s nimi na dvoudecku zasednout.Projíždíme Novosedly,které jsou také provoněné vínem a už jen 3km je Nový Přerov a s ním hned za vesnicí u kapličky konečně cíl na českorakouském přechodu.Tachometr se zastavil na 191km po necelých jedenácti hodinách (čisté)jízdy,Garmin sice ukazuje též nastoupaných 2000m,ale pocitově to bylo asi méně….I tak byla únava znát,protože hlava byla nastavena pouze na tuto kilometráž.Takže nezbytné foto,balíme a hurá ještě na společnou večeři do místní příjemné restaurace.Původní plán zakončit akci ve sklípku vzal bohužel za své,protože kolegové už potřebovali druhý den být doma.Trasa je celkově pěkná,ovšem minimálně druhou polovinu to bude chtít zpestřit místními minikopečky,aby to nebylo fyzicky a hlavně psychicky tak náročné.V neposlední řadě musíme pochválit doprovodné vozidlo z naším, už zkušeným „saporťákem“ Dominikem.Všichni účastníci si totiž mohli užít plného komfortu,který neznají.Nemusí se nic vozit na zádech,občerstvení i případné náhradní díly jsou stále k dispozici.Škoda jen,že s námi nakonec ze tří žen kvůli zdravotním problémům nakonec nejela ani jedna,tato trasa je totiž velmi odlehčenou variantou přejezdu českého a jistě by se jim to líbilo.

TRASA

Milanova úvodní strana

RALLYE SUDETY 2015 -113km/3953m

Nastal čas pokusit se posunout hranice možností jízdy na koloběžce v těžkém terénu. Proto padla volba,vyzkoušet si to na jednom z netěžších bajkových závodů u nás. Lákavé na závodě je nejenom značné převýšení a vzdálenost, ale i spousta kopců, překračujících 20% strmost. Na trati je dokonce jeden prudký sjezd odhadem 35-40%. Neposledním motivem pro mne i Miloše Tichého byla nedůvěra některých našich kolegů i bajkerů, že by se dal tento závod ujet v časovém limitu, stanoveném pořadatelem, na koloběžce... Trať totiž vede povětšinou nelehkým terénem v některých krátkých úsecích jen velmi obtížně sjízdným i výjezdným (velké kameny, schody, kořeny, strmost).

Takže v sobotu 12.9 jsme se ráno v 6.00 (o dvě hodiny dříve, než startují bajkeři) postavili čtyři koloběžkáři společně z několika běžci na start. Poskytli jsme ještě pro televizi pár sebevědomých rozhovorů-jako že cíl je dát to za 10hodin, nechat za sebou minimálně 60 bajkerů a podobné kecy. První několikakilometrový kopec jsme ještě jeli pohromadě, ale ve druhé třetině stoupání jsme z Milošem poodjeli. Než jsme dojeli na první občervstvovačku, tak jsem si až při 70km/h ve sjezdu uvědomil, jaké následky mohlo mít opakované přeběhnutí srnek těsně před Milošem… První třetina trati je spíš lehčí, takže v (jen) první hodině se dařil průměr přes 16km/h, pak už to jen pozvolna klesalo. Od první občervstvovačky už jsme jeli každý sám za sebe. Jednak (nejen) já jsem krátce zabloudil, a navíc na o téměř generaci mladšího kolegu Miloše stejně nemám. Dobré to je v tom, že si každý pojedeme svoje tempo, které nám vyhovuje. Některé prudké úseky je určitě ekonomičtější jen vyjít, neboť v terénu je odrážení výrazně namáhavější (tráva, kořeny, kameny, písek). Drtivá většina sjezdů se dá sjet, což předváděl místní znalec terénu Miloš, který to jel na obyčejné Kostce z normální světlostí bravurním způsobem, při kterém já bych byl desetkrát mrtvej. Ovšem v cíli přiznal, že si to zas tak neužil, protože z množství otřesů mu málem upadly ruce. Zato já jsem si to užíval, protože moje kolobka Kickbike do těžkého terénu (z dílny Ládi Bartůňka) naprosto splnila moje očekávání a tím je zejména vysoký komfort jízdy. Já vím, můžeme diskutovat o odpružené vidlici (ano či ne), mojí výšce nášlapu (13cm), druhu brzd, techniky jízdy a podobné chytré kecy-ale koloběžka je vždy do určitého terénu a kompromis je vždy něco na úkor něčeho. Samozřejmě do lehčího terénu je vhodnější terénka (ala „Krchňák“,Jůn“,“J.J“) z nižším nášlapem a pevnou karbonvidlí, ale to není tento případ.
Některé krátké pasáže sjezdů se musí snést, protože výjimkou nejsou v cestě i schody či veliké balvany nebo skalní plotny. První bajkeři nás dostihli dle očekávání na 50tém km a postupně nás předjížděli již značně roztroušeni po trati, takže jsme jim ani moc nepřekáželi. Při míjení od nich často zaznívala slova „velký respekt“ a podobně, protože každému je jasné, že jet to na koloběžce je jaksi trochu namáhavější. Zrovna tak já obdivuju bajkery, co všechno dokážou sjet na svých 29" kolech! Téměř na stém kilometru jedeme podél velkých voňavých konopných polích. Na mojí otázku „je to to co si myslím?“ odpovídá místní pán že ano, ale že to je jen technické konopí (asi sem pošlu na posouzení někoho z Ultimy). Stupňující se únava už se začíná projevovat na rychlosti, která je navíc limitovaná občasným kousáním křečí v lýtkách, a kopce ani v závěru zdá se nemají konce. Průměrné stoupání na celé trati je totiž 7% a to není málo. Konečně cíl a s ním i splnění ranního sebevědomého prohlášení (čas pod 10hodin,114 bajkerů za sebou), navíc všichni jsme dojeli bohatě v časovém limitu. Příště to pojedeme na čas, tak to doufámbude ještě lepší...
Musím zde v neposlední řadě vyzdvihnout na naše poměry nebývale vysokou úroveň, četnost i šíři sortimentu občerstvovacích stanic. Celkově jde o velmi dobře zorganizovanou akci, na které je vidět léta propracovanosti. Pořadí - 1.Miloš Tichý(9:47) 2. Milan Jelínek(9:59) 3. Lukáš Šmahel (11:06)

Milan

Další fotky z akce na:

Jiří Štěpa Štěpánek

Milanova úvodní strana

Maratona dles Dolomites na koloběžce

V rámci našeho výletu jsme si „střihli“ Maratonu dles Dolomites, což je legendární cyklozávod přes 130km dlouhý a 4 500m převýšení. Je to průjezd nejhezčími průsmyky a passy v Dolomitech, který pojede celkem 5 kolběžkářů.

Po deštivé noci a ranním vyjasnění jsme v 8 hodin vyjížděli z Cortiny na Pocol, kde se cesta dělí a my pokračujeme na Passo Giau(2236m), kde jsme za 1h:29m čistého času. Na (každém) vrcholu kupujeme samolepku a lepíme ji na svého Kickbajka, což je základem správného putování po horách. Z Giau se řítíme dolů nekonečným sjezdem do údolí, kde se dále cesta houpá italskými vesničkami směrem na Falzarego. V místní sámošce nakupujeme kalorie a baštíme na návsi obklopeni jeptiškami a „místňáky“. Před Falzaregem stoupáme rozkvetlými voňavými alpskými loukami na Passo Pordoi (2239m), to už se ale v nekonečných kopcích vždy zatraceně trochu otepluje. Žízeň mám chvílemi takovou, že se bojím odplivnout, aby část hrtanu nevylítla na silnici. Z vrcholu svištíme opět dolů. Všude kolem je patrný letošní srážkový deficit a z většiny řek jsou jenom slabé potůčky.

Výjezd na Passo Sella (2240) je v pohodě, i když už malounko začíná tahat za nohy. Při vražedném sjezdu dolů předjíždím cestou dvě Audiny a Porsche Carera .Máme totiž z kolobky výrazně lepší přehled o tom, kdo právě může jet proti v nepřehledných zatáčkách. Jedu tak rychle, že mám strach se podívat na tachometr. Stoupáme na Passo Gardena (2137m), obrovské skalní masivy Selly jsou na dosah a panoramata krajiny fascinující. Dalším dlouhým sjezdem padáme do Corvary, dále po státovce na Bruneck a opět začínáme stoupat na poslední Passo Valparola 2168m). Únava začíná být zřejmá a vrchol v nedohlednu, už nejsme tak svěží, jako ráno. V hospůdce kafíčko, pořádně na sjezd obléct a už se zase řítíme kolem obrovských skalních masivů červeně ozářených právě zapadajícím sluncem 15km sjezdem do Cortiny. Údaje z mého tachometru říkají, že jsme to jeli přes 8hod čistého času a průměrem 15,5km/h, což v takovýchto kopcích není vůbec špatné.

Všechny kopce jsem vyjel bez tlačení, abych vyzkoušel, jestli to vůbec jde. Jde to, ale v prudkých stoupáních se samozřejmě zřetelně ztráci efektivita, od 15% stoupání je výrazně méně namáhavé kopec prostě jenom vyjít. Cestu jsme si zpestřovali nejen předjížděním buřtů (kolařů)v kopcích, ale zejména kocháním se kolem dokola neskutečných panoramat zdejší krajiny. Příjemně unaveni míříme za tmy do campu a vzácně se shodujeme, že to byl nejhezčí koloběžkový výlet, jaký jsme kdy zažili.

Milanova úvodní strana

Hodkovické koloběžení-peklo severu (české)

Dne 16.5 2015 se uskutečnila jedna z největších koloběžkářských akcí v libereckém kraji-Hodkovické koloběžení, které pořáda Pavel Štork s manželkou.

Hlavní závod 12tihodinovka má stanovené 40-ceti km okruhy (840m převýšení) z Hodkovic přes Ještěd a zpět. Vítězí závodník s nejvíce nastoupanými Ještědy. Při ideálním počasí se na startu sešlo několik závodníků z české Rololigy, avšak slabší účast byla mimo jiné poznamenána významným hokejovým zápasem s Kanadou a tradičně nezájmem libereckých+jabloneckých koloběžkářů. O to víc si cením příjezdu „Bezpedálovců“) manželů Mertlových, kteří neváhali  přijet až z Plzně.  Po loňské premiéře (Jarda Gregor) chybělo bohužel také zastoupení pražské Ultimy.

Odstartováno bylo v 7:04 a v prvním kopci na Záskalí se začal lámat chleba, protože  Přemysl Ježek a Milan Jelínek se definitivně ostatním vzdálili, neboť oba měli v plánu ujet nejméně 200km a nebylo nač čekat. První kolo bylo odjeto  svižně za 1h:53min, hlavně ve sjezdech jsme po ránu ještě totiž mohli jet téměř 80km/h. V tuto dobu je zde zcela nulový provoz, který se během několika hodin změní  na velmi silný. Ve druhém kole jsem se naposled viděl z Přemkem na Ještědu a po následném defektu jsem jel opatrně cca 15km na téměř prázdném kole, než jsem ho vyměnil  za nové. Následující kola jsem jezdil pravidelně přes 2hodiny, pokaždé s menší zastávkou na občerstvení a doplnění tekutin. Krásné výhledy do dálky byly odměnou za tento náročný závod. Při posledním pátém výjezdu  na Ještěd jsem  potkal skupinu dospěláků, z nichž každý řídil džojstickem  model terénního auta, které lítalo vedle po příkopech. To mě docela rozesmálo, na jedné straně děda belhající  se s kolobkou poněkolikáté na Ještěd a na straně druhé fotříci z autíčkama - všechno pacienti, vracející se do dětských let, zatímco jejich děti sedí doma u počítače….

Po dojezdu 5 kola ještě dojetí pár okruhů do zbývajících 12hodin a hurá do cíle. Konečně letos už jsem po páté na koloběžce, tak by to pro dnešek snad  mohlo stačit. Pořadí na prvních dvou místech stejné jako loni - dle očekávání zvířata Ježek+Jelen.

Jméno                celkem     Ještěd 40,3km   dopl.okruh 7km   převýšení                  klub

1.  Přemysl Ježek     222,5 km           5x                           3x                4 500m

2.   Milan  Jelínek     215,5 km            5x                          2x                4 400m       SILVINI Madshus team

3.   Zdeněk Červenka      175,2         4x                          2x                 3 560m

4.   Jan Dušek            162,9               3x                          6x                 3 120 m      Bez pedálů

Zdraví   veterán   Milan Jelínek

Fotogalerie Hodkovické 12-ti hodinovky

Všechny výsledky

Milanova úvodní strana

Paris-Roubaix na koloběžce zdoláno

 Tak to Milan společně s ostatními 12ti borci dali. Lehce šílený (nebo těžce?) nápad projet trať cyklistického závodu Paris -Roubaix se podařilo naplnit. Tak jak bylo předpokládáno, nejhoršími úseky byly pavé - velké kostky nepravidelných tvarů. Borci přiznávali, že ke konci cesty je tak brněly ruce, že bylo obtížné vůbec udržet řídítka. Milan říkal, že akce to byla vyjímečná, euforie po dokončení veliká, ale příště to již jet nemusí. Na podobných podnicích je krásné právě i to, že se absolvují pouze jednou za život.

V libereckém deníku dne 15.4.2015 do Miloslava Cihláře vyšlo:

Peklo severu" do Roubaix bylo pokořeno koloběžkáři

Liberec - Mezinárodní, patnáctičlenná parta koloběžkářů, složená ze tří českých týmů (Ultima, Bez pedálů, Silvini Madshus team) a dvou Rakušanů splnila svůj cíl: absolvovat trasu cyklistického závodu Peklo severu z Paříže do Roubaix.