Na nejtěžší silniční kopec v české republice musí zavítat koloběžkáři až do východní části Krkonoš. Začínáme od vstupní cedule do obce Horní Maršov u autobusové zastávky, za níž  lze rovnou  pohodlně parkovat. Široká silnice s mírným sklonem (2-4 %) proti proudu řeky Úpy nás asi po devíti  km dovede do Pece pod Sněžkou, kde po odbočení vpravo jedeme po 50 metrech vlevo. Zde od informačního centra hned prudce nahoru a velmi brzo se pohodových 7 % stoupání mění  na 12 % a v závěru prvního kilometru chvíli i na 15%. Autům jedoucím shora smrdí brzdové obložení a to nevěstí nic dobrého. Na druhém kilometru začíná les a stoupání nepolevuje, to ještě netuším, že bude hůř. V silničce se objevují příčné kovové odvodňovací prahy, které jsou spojeny úzkou pasovinou, na kterou je dobré se trefit předním kolem.

stoupání od Pece

Skoro na třetím kilometru je minisjezd, ale jako na potvoru asi v polovině je odvodňovací žlab, který by zejména pro kolcaře  mohl být tvrdým oříškem. Sklony se různě mění a občas se blíží až ke 20 %, to už se ale  fakt docela  blbě jede. Krátká úleva v podobě padesáti metrů v oblouku kolem Richtrovy boudy a odsud po semtam záplatovaném asfaltu ve stálém nepolevujícím  sklonu 12-19 %. Půldruhého kilometru od této boudy až na Výrovku je to poměrně těžký úsek.

stoupání za Richterovou boudou

U Výrovky odbočujeme doprava směrem k Luční boudě, kde následujícího  půldruhého kilometru už je pohodovějších, přestože i tady je ještě slušný sklon, ale už jen do max. 15%. Kaplička se svými 1509 m a vyjímečnými rozhledovými poměry je každopádně nejvyšší místo v české republice, kam vede asfaltová silnice. Na koloběžce se to dá v kuse vyjet, ale je to za cenu většího výdeje energie a horšího času. Kdo chce být rychlejší (a také se jistě takoví najdou), tak v nejprudších  sklonech seskočí ze stupátka, protože to je přeci jenom ekonomičtější.Tento kopec rozhodně není zadarmo a určitě stojí za vyzkoušení, protože u nás nic lepšího už nemáme.

kaplička se Sněžkou v pozadí

Pozor ale při sjezdu nazpátek, rychlostní maxima nechte na jiné kopce, protože přejíždět rychle odvodňovací žlaby a nebo kovové roury obalené asfaltem se nemusí vyplatit. A také nespoléhat na to, že silnička je celou dobu v zákazu vjezdu pro auta, protože výjimkou není  nervózně troubící  místňák  valící to dolů  skoro kilo.

Pokud by koloběžkářským vrchařům docházela inspirace, mám pro ně zajímavý půldenní (12hodin) výlet v severní Itálii. Tato lokalita je o polovinu  blíž, než francouzské kopce (730km), takže by mohla oslovit jedince, které odrazuje dlouhá a  úmorná  cesta například do oblasti francouzského Ventoux. Jízda na Stelvio je navíc náročnější díky řidšímu vzduchu ve větší nadmořské výšce,a možná i proto asi zatím nikoho nenapadlo tento světový prvovýstup zkusit.

Na druhý nejvyšší průsmyk v Alpách Passo Stelvio do výšky 2 758 m vedou tři cesty. Nejvíce frekventovaná z Bormia (normálka) je pestrá se střídajícími se sklony do max. 14%. Nejméně ježděná ze švýcarské Santa Maria má prvních pět km průměrné stoupání 10%, které cestou jen zanedbatelně spadne (na 9%). Co naplat, že cesta vede krásným údolím, otázkou zůstává, jestli to člověk vůbec vnímá, zvláště má-li už několik výjezdů  předtím za sebou. Cesta z Prata je nejdelší i s největším převýšením a posledních 8km při pohledu na četné  serpentiny ztrácející se až na obzoru i psychicky náročná.

1.výjezd  Z Bormia začínám vlažně po ránu, cyklistických buřtů zatím málo, hlavně se nenechat vyprovokovat a jet si své stařecké výletnické tempo. Asi na 7. km jsou z noci místy napadané  kameny na silnici, tak si jen uvědomuji, že ta přilba je fakt pořád potřeba i do toho kopce tady. Příroda ožívá, místy na dohled je teď po ránu docela dost hlučných svištů a také květena se nejen  vůní začíná probouzet. Provoz zatím velmi slabý, motorkáři zatím naštěstí spí, ale to se rychle změní. Od elektrárny poblíž mohutných vodopádů jsou četné serpentiny, ale ty se překvapivě dobře jedou. Nad nimi jsou parádní výhledy a začíná několik km „rovinek“ v širokém údolí, které jsou ale stále mírně do kopce (do 7 %). Tři km před odbočku na švýcarský Umbrel pass jsou vidět v dálce budovy na průsmyku Stelvio.

Poslední 3 km mají, ač to tak nevypadá, stále sklon okolo 10 % a tady to už evidentně  nechutná nikomu. Nahoru se dostat při prvním výjezdu v kochacím tempu pod dvě a půl hodiny stále ještě svěží a pln optimismu není až tak velký problém. V této výšce si tělo úbytek kyslíku začne uvědomovat až později, teď je prozatím v euforii. Následuje 40 minutový opatrný sjezd nejdelší stranou do údolí padesáti zatáčkama. Cestou předjedu autobus, obytňák i sem tam nějaké auto, protože jim to tak v těch zatáčkách rychle  nejde. Jedu ze silničářem, který v dolnějších částech trvale šlape a který si naivně myslí, že mi ujede. Jede se mi za ním dobře a tak ho k jeho údivu „operu“ až těsně před městem, což je samozřejmě zásluhou menšího odporu na koloběžce v kombinaci s příslušným sklonem vozovky.

serpentiny do Prata

2.výjezd  V Pratu na nultém km otočka a hurá podle ledovcové řeky v cca 6% sklonu nahoru. Na 5. km z křižovatky v Gomagoi si dám hodně záležet, abych pokračoval rovně a neodbočil chybně doprava jako na kolcích před 14dny, kdy mě po 5 km směrem k nebi skončila i asfaltka. Cyklistů a automobilů znatelně přibývá, takže v ostrých zatáčkách tu začíná být někdy hodně na těsno. Po 10 km na konci malebné vesnice Trafoi u silnice doplňují vodu a nenasytně zírám na obrovský téměř čtyřtisícový zasněžený masiv Ortleru. Před sebou mám už jenom 50 zatáček a měl by být vrchol. Cyklisti mě často obdivně zdraví a někteří všímaví se vyptávají, kdo že to vyrábí takovéto pěkné karbonové koloběžky? Tak jim značně rozlámanou anglinou říkám, že holandský velmistr Peter Groneveld  a u nás že je sestavuje nějakej Láďa Bartůněk. Svojí konverzaci při jízdě z hlediska stability považuji za méně bezpečnou, protože mým hlavním dorozumívacím prostředkem s cizinci jsou ruce, ale ty potřebuju alespoň občas mít na řídítkách.

Serpentiny v modřínovém lese jakoby nemají konec a tak si občas krátím čas povídáním s čechy, jedoucími také nahoru. Na otázku jaký je motiv jet několikrát na Stelvio odpovídám, že je třeba oživit trh něčím novým a náročnějším. Protože na Ventoux jsem byl jak na kolobce tak i na lyžích (chybějí mi už jen skákací boty, jak mi někdo psal na fc) a mladí hoši přeci potřebují mít před sebou nějaké výzvy. Když se za polovinou trasy vyjede ze serpentinoveho lesa, otevře se široký pohled přes nekonečně zatáčky a hoooodně v dáli nad nimi je průsmyk Stelvio. Říkám tomuto obrázku-pohled, který nechcete nikdy vidět, psychicky velmi náročná věc. Tempo se pomalu zmírňuje, až mne nakopne věta "uvidíme se nahoře" od party břeclaváků, kterým se tímto pomalounku vzdaluji a občasným pohledem dolů pod sebe do zatáček jen kontroluji, kdeže chlapci jsou.

Těsně před vrcholem ještě přespurtuji tři cyklistické mrtvoly (prima nápad), dýchám jak sentinel a lapám po dechu, jako kdybych byl deset minut pod vodou a možná i vypadám, že spěchám k „zubaté“, aby dlouho nečekala za rohem. Doplním vodu  hnusným iontem, sním hnusnou tyčinku od Nutrendu,  avšak tu si ale tělo nechá v sobě jen necelou hodinu. Jedu dolů přes švýcarský Umbrail pass, kde bývají celníci  jen příležitostně. Silnička je trochu sice trochu užší, než předešlé, ale na kvalitu povrchu o něco lepší. Provoz je tu citelně slabší, široké otevřené údolí je sevřenější až v začínajícím lese, nad kterými se tyčí kopce až se točí hlava. Serpentiny jedna pod druhou, číslo na sklonoměru 10 % se moc nemění a pomyšlení, že se tudy za chvíli budu štrachat nahoru mi nedělá ani trochu  dobře. Dolů  k hlavní silnici v městečku je to doslova sešup, zpátky to bude bolet.

3.výjezd  Z městečka Santa Maria nekompromisním přímým stoupáním nahoru. Hned na kraji lesa mi žaludek oznamuje, že tyčinka Nutrend s jontovým nápojem bude opouštět útroby bez ohledu na můj nesouhlas. Začíná se projevovat únava  možná i trochu v kombinaci s úbytkem  kyslíku ve výšce, protože na nějaké zrychlení není ani pomyšlení a to ani  kdyby se předemnou objevil Fido, Macháček nebo Žabák. Začínám toho mít dost, ale stále ještě vnímám okolní krásu přírodních velikánů, ze kterých se zejména pomocí vody dostávají shora kameny velkých rozměrů, z nichž některé se tu občas evidentně přeženou přes silnici. A taky pořád přemýšlím, který čtverák mi nakukal, že tohle skoro není kopec.

Asi na 8km  postupně končí modřínový les, údolí  do stran je otevřenější a serpentiny směrem ke švýcarské celnici přehlednější. Ve velké dálce začíná být vidět konečně Stelvio. Dostavuje se  pocit hladového unaveného zmuchlaného vojáka vracejícího se z fronty domů. Přechod hranice mezi Švýcarskem a Itálií označuje passo Umbrail 2 503 m a odsud už jen poslední 3 km se čtvrt kilometrovým převýšením na vrchol Stelvia. Následuje už jen poslední půlhodinový sjezd,při kterém se jede opatrně maximálně 80km/h dolů do Bormia, kde se ráno začalo.

serpentiny k Umbrail passu

Umbrail pass

Pro zjednodušení: základna na občerstvení  (auto) se dá  nechat celý den na parkovišti na Stelviu a doplňovat zásoby vždy při dojetí nahoru. Cestou lze i vodu, stačí být všímavý. Pořadí výjezdů bych asi volil stejně, ačkoliv jsou natolik odlišné a specifické, že je lze kombinovat i jinak. Tím, že se tu člověk pohybuje ve větších výškách, možná by neškodilo se před výjezdem aklimatizovat. Také je dobré omezit „závodění“ s buřtama, je dobré neplýtvat zbytečně silami, buřti tam vyjedou sotva jednou a v konečném součtu by síly mohly scházet. Nepřeceňovat se při jízdě dolů a počítat s tím, že motorkáři a auta naprosto běžně jezdí přes plnou čáru a to i v nepřehledné zatáčce. Na rychlost dolů jsou zcela jiné kopce a Stelvio k nim rozhodně nepatří.

nahoře