S cílem usnadnit uživatelům používat naše webové stránky využíváme cookies. Používáním našich stránek souhlasíte s ukládáním souborů cookie na vašem počítači / zařízení. Nastavení cookies můžete změnit v nastavení vašeho prohlížeče.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Hodkovické koloběžení 2018 - 6. ročník  Hodkovické koloběžení - tradiční celodenní akce pro děti, dospělé i závoďáky. Hudba, vítězství,... arr3Nové reporty ze závodů od Milana Jelínka  Nově přidané reportáže ze závodů od Milana Jelínka najdete v sekci "Zajímavosti". ... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Kalendář Seriálu dlouhého koloběhu 2018 a konečné pořadí 2017  Připravili jsme pro Vás nový kalendář Seriálu dlouhého koloběhu a výsledky toho loňského.... arr3Novinky v bazaru dětských kol  Připravili jsme bazarová kola pro sezónu 2018. Naleznete je zde. Do výběru podle velikostí se... arr3Zimní koloběžkový tábor  ZKTbK - ZIMNÍ KOLOBĚŽKOVÝ TÁBOR bez KOLOBĚŽEK 2018 - čtěte v našem BLOGU    ... arr3Reportáž z druhé koloběžkářské veseliceKdo přijel a co se dělo se dočtete zde.... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 12 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní distributor koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 


» Zajímavosti
5. kolo Rollo ligy Velké Poříčí

 Milanova úvodní strana

Koloběžkářská časovka do vrchu se konala na polském území, neboť tam to bylo organizačně výrazně jednodušší, než to pořádat v česku. Start je z obce Czermna a cíl je na kopci u dětské nemocnice Orlík. Závodnící vyráží v půlminutových intervalech na trať po silnici s né úplně dobrým povrchem, což do kopce tolik nevadí. Já jsem si kopec projel těsně před závodem, abych zahřál nemocné průdušky na provozní teplotu. Samotný kopec mě samozřejmě zajímal, ale vzhledem k tomu, že jsem se letos pohyboval dosti často na kopcích několikanásobné délky s často konstantním stoupáním spíše prudších sklonů, tak se mi tady jelo v pohodě, protože to bylo příliš krátké. Nakonec pro mě v kategorii nečekaně cinkla meta nejvyšší a jen těsně mi utekla i o kategorii níže u mladších, kteří spíše možná neměli zrovna svůj den. Pěkný závod, pěkné pokecáníčko s kolegama, co se vidíme zřídka. Lákám ještě někoho na vyjetí se po závodě do Krkonoš na Zlaté návrší nebo Černou Horu (já na kolce) - nakonec tam ale odjíždím sám.

 

Ještěd 30km/900m

 Milanova úvodní strana

Nejteplejší den v roce (1.8) trávím v poledních hodinách  výjezdem koloběžkou z domova na tento kopeček, který má (na české poměry) docela slušné převýšení. Budiž toto alespoň minitrénink společně z víkendovými kolečkolyžovými závody na Praděd i Dlouhé Stráně v Jeseníkách před odjezdem na francouzský Mont Ventoux. Dnešek je extrémě teplý a tak je potřeba dávat na silnici při odrazu pozor, aby teniska nezůstala přilepená na silnici, protože asfalt místy doslova teče. Na druhou stranu je alespoň provoz na silnici minimální, komu by se taky v tomto pařáku chtělo škrábat nahoru kromě Jelena a páru turistokolistů.

Cestou jsou v lese nejčastěji vidět Boletus edulis (hřib smrkový) a Amanita rubescens (muchomůrka růžovka), našly by se určitě i další. Za dvě hoďky lehkou nohou chvílema v usínacím tempu na vrcholu, který není (výjimečně) přeplněný. Dnes po dlouhé době Kickbike s malým zadním kolem jede až překvapivě rychle, ale 28/28 je z takovéhoto kopce jednoznačně bezpečnější…

ČT Author Cup Bedřichov

 

Milanova úvodní strana

Na startu našeho nejmasovějšího závodu na horských kolech se postavilo jako každoročně asi 3 400 závodníků a asi 5(?) koloběžkářů. Trasa závodu byla prodloužena a start byl v Bedřichově u vodárny. Účastníci rozděleni do 7 vln startovali v 5minutových intervalech.

Vyrážíme po široké silnici Bedřichovem nahoru, ale jakmile zatočíme do lesa na cestu, tak se to začíná přicpávat a jízda vyžaduje větší vzájemnou toleranci. Tvrdé šotolinové cesty jsou relativně v dobrém stavu, nejhorší ale (pro nás koloběžkáře) je sjezd od jablonecké chaty k přehradě, kde vykukují hodně kameny, takže tady jedu hodně opatrně. Přes Josefodolskou přehradu už to frčí normálně a před Kristianovem na 15. km mě předjíždějí o generace mladší kolegové Majkl (mistr světa) a Honza. Několika kilometrový kopec na Rozmezí se jede pěkně a tady většinou spíš předjíždím. Slyším za sebou delší dobu sanitku ale nikoho zraněného zatím nevidím, spíš sem tam opravování píchlého kola.

Sjezd k Mariánohorským boudám po panelové cestě jedu opatrně do 60 km/h, nehodlám se zrakvit hned na začátku. Od protržené přehrady následuje kratší prudký kopec, kde vedle cesty v lese je asi 20 lidí pořádajících závody ve sběru hub. Kolem mne se motají reportéři z ČT (však v pozdějším tv šotu Záruba podotkl, že ho předjeli i koloběžkáři), tak musím v kopci vždycky nastoupit a pokouším se jich zbavit. Dále se jede stále v mírném kopci na Kasárenskou,kde je občerstvení. Ke Knajpě začínám cítit lehkou bolest v lýtkách, asi následek absence několikaměsíční jízdy na koloběžce (vyjma lehké projížďky před 3 dny), asi to chtělo se párkrát projet. Lehký výjezd nad Knajpu je vzápětí odměněn dlouhými mírnými sjezdy směrem k Hřebínku. Na „Točně“ se odbočuje doleva a panelkou zpět na Kristiánov až kýčovitě nádherně zbarvenou podzimní krajinou na Novou louku, kde doslova „září“ mohutné javory v plné barevné palbě.

Ke Hřebínku to odsejpá a na některých bajkerech už je únava znát, přeci jen tady jede hodně hobíků. Vylétneme na Olivetskou horu, ale dolů přes mnoho odvodňovacích rigolů zase jedu docela dost opatrně, protože poslední co si v životě přeju je skončit ve frýdlantské nemocnici jako minule. Objíždíme přehradu a do táhlého prudšího kopce už nikdo neletí jako na začátku. U Buku mě předjíždí bajker s „Kolokrámským“ dresem se slovy „jedu za tebou už 10km a konečně Tě můžu předjet“, já jen podotknu "tak to bych s tím měl něco udělat,ne?" Trať z lesa vylétne na silnici a po ní sjíždíme do prostoru cíle stadionu Bedřichov, kolem kterého jen projedeme a hurá po závodní „pětce“ do kopce obkroužit lesem poslední 2 km do cíle.

Nakonec to byl pěkný i rychlý závod, udělat průměr těsně pod 20km/h v terénu a skončit lehce za polovinou starovního pole, to se tak často nestává. Kolegové bajkeři nešetřili uznáním, i když nejčastější věta byla:“už mě předjíždí i koloběžka, to se na to můžu“…Na tuto trať jsem zvolil neodpruženou koloběžku Kickbike 26/26 z rychlejšíma pláštěma, což byla dobrá volba.

Zakončení koloběžkové sezóny  Šumava 2017

Milanova úvodní strana

Závěr sezony se tradičně konal na Zadově na chatě Cihelna. V pátek večer nám Pepa Kvita přiblížil kolobko-výlet přes Kanadu na koloběžce, dali jsme si limonádu a ve 3 šli spát.

V sobotu jsme měli projížďky po okolí, směřované v době oběda na Kvildu. Já jsem si zapoměl doma ke koloběžce přibalit přední kolo, takže jsem jako alternativu vybalil kolce. Z Márou Kadlecem  jsme odjeli autem do Zdíkova a odtud jsme pokračovali na kolečkových lyžích přes kopce na Kvildu do cukrárny. Odsud Mára jel zpět a já jsem pokračoval v tempu do Borové Lady, zatímco za mnou jeli vyřvávající Yedůčkáři na  5místné monstr koloběžce.

Jedu až neskutečně se barvící podzimní krajinou zpět ke Přimdě. Pravé hřiby tu rostou doslova pár decimetrů od asfaltu ve štěrku (viz foto), ani se nemusí do lesa - v duchu si opět říkám, jestli ten šikmookej bolševickej korejskej kretén nepustil něco do vzduchu (?). Odtud dolů z kopce na Nový Dvůr, kde je to docela sešup. Tady si pro jistotu při plužení z kopce, které mi moc v prudkém sklonu nefunguje lehám na záda a kousek lyže raději snesu a pokračuju dále  až k autu do Zdíkov. Těch 40km dnes stálo zato, jsou tu povětšinou velmi slušné a široké silnice.

Večer hurá na povídání Marka Jelínka o přejezdu Jižní Ameriky proložené bohatým rautem. Následuje Ultimácké povídání o Giru odspíkrované (téměř profesionálním) Vaškem Liškou a kterých je  opravdu znát, že se nefotí jenom mobilem a kromě foťáku se používá na kompozice i mozek. Před spaním se ještě nezapomenout nacpat, aby se člověk hlady nebudil a hurá na kutě. Večer je doprovázený spoustou opravdu moc pěkných fotek.

Neděle patřila závodu, který se tradičně jede ze Stach skoro až na Churáňov. Na mokré silnici ho absolvovala necelá půl stovka závodníků, sledována neobvyklým počtem koloběžkářských ikon (bolení hlavy atd.). Já a Kuba, který si to dnes také zkusí (prvně) na kolcích, vyrážíme ze zadních pozic. Cestou hned v prvním kopci sundám pár kolobkářů, ale bohužel následují dlouhé sjezdy s minimálním sklonem, kde jsou lyže v nevýhodě, protože to tak nejede. Tady mají koloběžkáři navrch. Předjíždí mě Aurora a udělá si náskok, který v dalším kopci jen pomalounku smazávám, ale na příliš nízko postavený cíl už mi to nestačí. Navíc jí hnalo do kopce to znervozňující „klapání“ hůlek o silnici, takže jí to pomohlo jistě k lepšímu času.

Vyhlášení na chalupě, Michal Kulka na rok získává velký zlatý putovní pohár a všichni se postupně rozprchnou domů. Tato neformální setkání mají něco do sebe. Zpravidla jsou tu lidi,kteří posunují koloběžkářské dění svými činy výrazně kupředu. Ať se to někomu líbí nebo né, Ultima je holt takový koloběžkářský Adidas, který leta určuje směr. Všichni výrobci koloběžek by jim každoročně měli poděkovat (nejlépe finanční částkou) za propagaci tohoto sportu, kterým zvedli v posledních letech prodej koloběžek v řádu tisíců procent. Dosti keců, hurá za povinnostmi a zase za rok na viděnou.

Teletubbies

Marcialonga (kolce) 50km/724m 3:23

Milanova úvodní strana

Na poslední závod světové Guide World Classics jsme vyrazili do italského městečka Ziano di Fiemme. Jeli jsme v osmičlenném týmu SILVINI - Pazderský, Svoboda, Parmič, Lanková, Endršt, Kocian, Voldřich a Jelínek. Den před závodem jsme trochu potrénovali na tratích a hlavně si šli zkusit několik sjezdů. Odpoledne jsme si šli vyzvednout čísla a sledovali sprinty na bruslařských lyžích. V životě jsem neviděl takhle rychle někoho jet na lyžích (50-60km/h) a to na rovině, bylo to až úsměvné. Druhý den elita ve hvězdném obsazení (Chernousov, Pedersen, Roethe, Ostensen, Strstad, Moen, Nygaard, Dahl, Impola, Aukland, Svoboda, Pazderský atd.) startovala v 8.30, zbytek závodníků o půl hodiny později. Elita vyfasovala jednotné lyže z nejpomalejšíma kolečkama č.3. Všichni ostatní mohli jet s jakýmikoliv lyžemi a kolečky, to nikdo neřešil. V Itálii se nejvíc jezdí na tvrdých kolečkách, které jedou podstatně rychleji než naše č.2, takže jim člověk mohl ujíždět jen v kopci, ale těch tu moc nebylo.

Vyrazili jsme stále mírně do kopce na Predazzo po hlavní silnici, která byla vždy uzavřena pro veškerý provoz. Po pěti km otáčíme údolím zpět mírně z kopce a tady mi definitivně začíná kolega Pavel odjíždět ("na kila"). Od desátého km začíná pršet a teplota v Moeně poklesne dokonce až na 3 stupně. Projíždím první održkový zatočený sjezd pod viadukt (pro mne na hranici pádu) v 36km/h a myslím, že nejsem jediný. Pole se už tak roztrhalo, že většinou jedu sám a snažím se nevnímat déšť. Kvalita asfaltek je místy strašná, ale není z čeho vybírat. Stoupání do Castella se jede pěkně, ale po pár km následuje vložený úsek z dlažebních kostek a po těch se může jenom jít. Nemůžu se nějak přinutit víc do tempa, jedu nějak pomalu a silnice s hrubším povrchem tomu jen nahrává, protože to na ní nejede ani z mírného kopce a navíc se ozývá bolavé rameno.

Velké obezřetnosti je též třeba při přejezdu dřevěných mostíků, kde to klouže jako prase - musí se to opatrně přejít bez pomoci hůlek. Většina trati je na soupaž, ale v místech mírně nakloněných rovin, kde je vidět do dálky, to po hrubém asfaltu nejede, i když se usilovně píchá. Z dlouhé soupaže na krátkém výběhu na stadion ještě lehce uklouznu po kravinci, ale jinak lyže Sporten na mokru nesmekají a jedou dobře. Při druhém sjíždění održkového sjezdu mne trochu znervozňuje připravená sanitka, takže nevím jestli mám už na ně mávat ať nastartují anebo si raději hledět svého rozevlátého sjezdu ve stylu „Krakonoš a lyžníci“.

Konečně přichází skoro 4km závěrečné stoupání na sjezdovku Alpe Cermies. Hned od začátku velmi přísnému stoupání (do 20% moc asi nechybí) kdesi nad sebou zahlédnu Pavla, jak si vykračuje „Šumavákem“ vzhůru. Já sice kopec celou dobu pomalu běžím (29 minut), jestli se to tak dá nazvat a jede se mi už teď dobře. I když se ale kolegovi přibližuju, z předchozích rovin mi ujel tak hodně, že by ten kopec musel být delší, abych mu byl na patách. Konečně cíl u lanovek a s ním i informace, že vyhrál Chernousov, Justina Kowalczyk a naše Lada Lanková. Já sice na opačném konci startovního pole než hvězdy, ale velmi spokojen. Škoda jen, že kolega Svoboda zlomil hůlku a Parma prošlápl lyži. Závod byl moc pěkný, všem se nám moc líbil a velké poděkování patří našemu náčelníkovi Marku Pazderskému, který to tak narychlo rychle zorganizoval.

3x na Mont Ventoux 137km/4 400m (10h:26min)

Milanova úvodní strana

Na koloběžce vyjet na tento kopec třikrát v jednom dni a tím se zařadit do francouzského „klubu bláznů“ mám v hlavě už delší dobu nejen já (ale i Michal K., Miloš T., Kája C. a další). Trasy vedoucí po silnici na horu ze třech městeček jsou dlouhé přes 20km a mají stoupání do 14,5 %. Svojí první jízdu začínám nejtěžším výjezdem ráno z Malaucene. Na pravé straně v hezké vile bydlí místní psychiatr, ale je ještě příliš časně na to, abych se ho šel zeptat, zdali je to dobrý nápad takhle jezdit nahoru a dolu. Míjím zrušený kemp a (ještě) natěšen letím do kopce po špičkové silnici, která má nahoru při kraji pruh vyhrazený pro cyklisty. Cestou mě občas předjede někdo na silničce, pár slabších kusů předjedu i já a s časem těsně pod dvě a půl hodiny jsem na vrcholu. Je tady zatím jen pár lidí a fotografové, kteří sem každodenně jezdí za svým chlebem, začínají rozbalovat své nádobíčko. Sjíždím z "měsíčního kopce" ze začátku po nepříjemných příčných dilatačních spárách přes vozovku teď ještě docela svižně v zatím minimálním provozu do Saultu.

Tady obracím a jedu v začínajícím vedru zatím nevadícím mírnějším stoupáním zpět. Krajina je nádherně provoněná levandulemi, které se tu hojně pěstují a produkty z nich se prodávají přímo u těchto farem při silnici. Dnes mám výjimečně namontovaný držák na další lahev, ale i tak se zdá, že na dvě lahve vyjet tento kopec je i pro mne (který moc nepije) limitní. Cestou si dám hnusnej gel, hnusnou tyčinku, začíná se projevovat lehká únava a teplota 3 km pod vrcholem ukazuje neuvěřitelných 30 stupňů.V šechno tohle dohromady způsobí, že se mi udělá při průjezdu kolem pomníčku cyklolegendy Toma Simpsona slabo a jsem rád, že se doplácám podruhé na vrchol. Sjíždím opatrně dolů do Bedoinu, provoz nahoru i dolu je velmi silný a nemá cenu se tady zrakvit zbytečně riskantní jízdou.

Stále mi není akorát, zkusím se najíst a při pohledu nahoru na nekonečně vzdálený vrchol kopce se musím hodně přemlouvat, že se mi tam v tom pekelném vedru zase chce. Jízda má do svižnosti hodně daleko, začínám toho mít akorát dost. Začínaj mne napadat podobné myšlenky jako měl Honza Vlášek na Giru-co tady vlastně blbnu, proč nejdu raději s chotí do vinice na dobré vínko a podobně. Zastavuji a dám v klidu banán i pití a pokračuji hlemýždím tempem dál. Už to není optimismus jak ráno, kdy si člověk v první třetině (stejně jako na několikaset kilometrových přejezdech) vypočítává, jak rychle bude v cíli a jak to dnes pěkně jede. Spíše mám pocit jednonohého postřeleného vojáka, vracejícího se z fronty domů. Asi v polovině kopce mi v hlavě proběhne hlavou nezapomenutelný zážitek, kdy jsme tu jeli před 4roky nejdelší etapu Tour de France končící právě tímto výjezdem, a kde nás opilé davy fanoušků plácali po zádech a polévali chlastem… To byla jiná euforie, dnes se mi chce spíš umřít a né koukat pořád na vrchol kopce, který se dnes vůbec nepřibližuje. Konečně vrchol a rychle pryč, v životě už tenhle kopec nechci vidět.

Přijíždím do kempu a sprchou i jídlem se vracím do normálu. No nakonec to bylo náročnější, než jsem si myslel - byl to asi i součet únavy, nevyspání,špatné životosprávy i vedra. A v neposlední řadě taky slušná zkouška psychiky. Natrénovat na tohle úplně nejde, člověk není moc připravenej jezdit v kuse takovéhle kopce, které mají desítky kilometrů a nedá se v nich navíc odpočívat, protože mívají dlouhé úseky s konstantním stoupáním. Každopádně teď už vím, co odpovím Michalovi Kulkovi, až mi zavolá, kdy vyrazíme na Ventoux, abychom si tuto porci dali pro jistotu 2x …   


Trhni si Šumavou 103km/1400m (4:28)

 Milanova úvodní strana

Na druhý ročník koloběžkářského závodu z Železné Rudy do Nové Pece přijelo za jasného počasí asi 60 lidí. Potěšitelné je, že se nenašel ani jeden zájemce o 50kilometrovou trasu, kterou by asi jeli jen „Ligoví“ zájemci zvyklí jezdit dětské trasy (H. Dušek+spol). Hned v prvním pětikilometrovém kopci bylo jasné, že závodit mezi sebou bude nejvíc první desítka „samotářů“, kteří se budou mezi sebou hlídat, ale pojede si každý sám. Za Ondrou Theinerem se neustále strkal (krásy přírody) naprosto nevnímající Rosnička s Alešem Kulem. Dále oba Drobníci, já, Štork i Morávek, v tomto pořadí s rozestupy jsme dojeli v podstatě až do cíle.

Aurora a její vítězný pokřik

Aurora a její vítězný válečný pokřik


Na začátku mne píchla vosa do ruky, asi to bylo znamení, abych se jako nejstarší účastník přestal flákat. Poblíž Prášil nepříjemné kostky a dále frézování vozovky, tady si asi každý oddechl, že neměl defekt. Směrem k Srní jsme se roztrhali opět na delší vzdálenosti, stoupání z Modravy po krásně vyfrézované prašné silnici. Za Filipovou Hutí rychle ke Kvildě, tady už jsem ale měl po mém opatrnějším sjezdu Štorka na zádech, takže jsem musel malounko přidat, abych se ho po 7km sjezdu do Borové Lady zbavil. Zde ale potkávám mohutně blikající auto v protisměru (kamarád ze Silvini), otáčím a jedu zpět, ale až když zahlédnu mocně dupajícího brunátného Pavla, tak si teprve uvědomím, že jsem asi na závodě a mažu zase směrem k cíli. Před Zátoní okukuju jednak krásný Památný strom a hned naproti také auto ve škarpě, jestli se uvnitř ještě něco nehýbe. Za vesnicí po prudkém sjezdu se motaj lidi po silnici a snažej se vytáhnout převrácený přívěs na kola, který poslali mimo silnici. Až na poslední chvíli si tady člověk uvědomí, že projel střepama na silnici, které ještě nezametli.

 

Následuje Lenora a dále legendární Soumarský most a s ním opět tichá vzpomínka na bratra „Krále Šumavy“, kterého zde popravili 9 ranama při předem prozrazeném přechodu hranic pohraničníci. Odtud táhlým nepříjemným stoupáním k Českým Žlebům míjíme několik různých pomníků vtahujících se časově k různým obdobím. Následují dlouhé rychlé 70ti kilometrové sjezdy ke Ztožci a dále už jen po frekventované cyklostezce do Nové Pece. V cíli mezi muži žádné drama, jen mezi ženami se odehrál neúprosný spurt mezi Aurorou a Šárkou Štorkovou…

Eurocup Račice 2017

Milanova úvodní strana

Ač se to zdá neuvěřitelné, ale jednou u mne také zvítězil zdravý rozum. Na poslední chvíli jsem odvolal účast na několikasetkilometrovém srdcařském závodě „Přejezd republiky“. Přeci jenom jet takovouhle štreku pod vlivem antibiotik by asi nebylo úplně to pravé ořechové. Při pátečním vyndavání stehů z obličeje a odstraňování obinadel ze všech končetin mne napadlo, že bych si mohl na zkoušku odjet něco krátkého. Proto jsem vyrazil na tři mezinárodní závody do Račic, kde o víkendu Láďa Bartůněk a spol. skvěle zorganizovali 4. ligové závody na uzavřeném 5 kilometrovém okruhu Labe arény v Račicích. V sobotu jsme jeli (jednohubku) kritérium 12km, než jsme se rozdýchali, už nás zastavovali v cíli a na mne zbyla bramborová medaile.

Navečer za deště jsme jezdili štafety, to byla vskutku parádní taškařice a všichni jsme si to náramě užili. Večer byl zakončen krásným ohňostrojem. Druhý den jsme jeli tzv. dlouhý závod na 45km. Než jsem se stačil rozkoukat a rozjet, tak jsem se zapoměl chytit toho správného balíku. To nebyla zrovna dobrá volba, protože jsem pak většinu odjezdil když už, tak s někým, kdo povětšinou nechtěl (nebo nemohl - já vím, někdy je to těžké…) střídat. Takže jsem se svezl až nakonec z hlavním balíkem přes půl kola (na chvostu) s Kájou Cvalínem a spol., To byla docela paráda, to jsem si i odpočinul. Nakonec z toho i tak byla bronzová medaile a po dlouhé době zase jiné závody, ve kterých se kalkuluje podobně jako v cyklistice. A v neposlední řadě to byl i nakonec slušný trénink…

Mistrovství ČR 2017 Plzeň

Milanova úvodní strana


O uplynulém víkendu proběhly mistrovské závody v rámci 3.kola Rollo ligy, které připravili zkušení pořadatelé PSP klub koloběhu Plzeň v čele z Petrem Peštou. Na uzavřených tratích jel kritérium, štafety a dlouhý závod velký počet startujících. Taktika byla jasná - všichni chtěli vyhrát, takže napálit hned začátek a zkusit vydržet, ale nesmějí to udělat všichni. Já to měl jednodušší v tom, že se mi dařilo jet po oba závody z bezmála o půl století mladou sympaťačkou Kačkou Ševcovou a v podstatě si jen průběžně kontrolovat odjíždějící skupinku za náma. Sice jsem zvolil špatnou obuv (silniční Inov8), o které mi v krámě tvrdili, že na silnici nesmeká (opak byl pravdou), ale musel jsem si zvyknout. Ostatně při mých „kochacích“ jízdách to nemá na výsledek až takový vliv stejně jako gramáž koloběžky. V cíli nás čekal dostatek občerstvení, výborné buchty paní Evy a nečekaně v kategorii mistrovský titul z obou závodů.


Marcialonga 80km

Milanova úvodní strana

Marcialonga 80km/1894m (4:13)

Tento letní ryze silniční závod jezdí řada cyklistů v trojkombinaci ostatních závodů (běžky, běh). Na výběr je trasa ještě delší a to 135km/3279m, velmi praktické ale je, že trasu lze změnit během závodu, na kterém jsou v několika místech stanoveny průjezdní limity. Vzhledem k tomu, že při přihlašování trošku prudili ze závodní cyklolicencí a lékařskou prohlídkou, tak jsem pořadatelům ani neříkal, že to chci jet na koloběžce. Za startovné 40 euro jsou v paketu těstoviny, sýr crafťácké triko, ponožky, občervstvení. Start je tady (jako v zimě) ve velkém stylu tradičně za hlasitého zvuku kapely ACDC. Ve špalírech přihlížejících diváků se postupně rozjíždí necelá dvoutisícovka silničkářů a mezi nimi jeden koloběžkářský „Jouda“, kterému velmi brzo po rovinách všichni mizí z dohledu. Silniční kolo je a bude vždycky výrazně rychlejší a to, že člověk někoho občas předjede je zapříčiněno hlavně nižší výkoností kolaře. Celkově náročnější trasa (celkem 35km do kopce) má stoupání přesahující 18%, takže alespoň v takovýchto pasážích je občasná šance na předjetí. Postupně si na passo di Lavazo nasbírám půl stovku silničkářů  jen tím, že jedu stále konstantní tempo a „odpočívám“ v pasážích, které padají na 8%. Nejhorší  jsou ale kopce, kde je stále prudké konstantní tempo z nedostatkem serpentin, ve kterých by šlo odpočívat-pohled na mrtvou veverku u silnice mi nepřidá, snad takhle nedopadnu. Vedle silnice v lesích tu zpravidla teče nějaká říčka, že to vypadá fakt jako na Šumavě vedle Vydry, pravda akorát troch více do kopce. Italové jsou velmi uznalí (a to nejen ti, které předjíždím), dávají obdiv hodně najevo a často pochvalně gestikulují a říkají „komplimenty“. Na trati je pár dobře rozmístěných  občervstvovaček, kde si kromě jiného lze doplnit bidony. V příkrém stoupání na passo di Lavazo je čerstvá srážka motorkáře z autem, takže jsem jen kradmo koukal, jestli není někde roztroušenej po příkopech, aby se mi ještě nepřitížilo. Jojo,to se pořád jezdí přes plnou čáru ,dokud podobnej nápad nemá také protijedoucí. Relativně bezpečné sjezdy v několika vesnicích bohužel značně překračují 70km/h, snad mi nepřijde domu nějaká neobjednaná drahá fotografie. V rámci bezpečnosti se výrazně  přibržďuje jen v úsecích kde je mokro na vozovce. V kopcích se dosti často otevírají krásné průhledy na mohutné okolní kopce, ze kterých pozvolna mizí sníh. I když jsem se po 80km bohatě vešel do časového průjezdního limitu, rozhodnutí nepokračovat dále na delší trasu přes passa ve vydatném dešti považuji za správné, to ostatně vidím na vracejících se „promodralých“ klepajících se závodnících. V cíli mne  bouřlivě vítají diváci ,přestože jsem téměř na opačném chvostu jako vítěz. Moc pěkný závod, ale vzhledem, že tu jsou kopce jako „bů“, doporučuji se předtím projet, aby to tolik nebolelo. Vůbec to není o tom, honit se jenom s cyklistama (které stejně nedoženeme), ale o tom, si i užít parádní atmosféru z několikahodinovým kvalitním výkonem v pěkné přírodě, kterou se cestou kocháme. Potom není divu, že ještě druhý den po příjezdu domů jsem rozevlátý, jako kdybych celou dobu kouřil jenom brka…


Cefalu - Etna

Milanova úvodní strana

Cefalu-Etna 182km/4065m 11:49


Po půlroční koloběžkové odmlce jsem si na svou první delší vyjížďku zaletěl na Sicílii. Cílem byla 4.etapa Gira, která mě připadá nejzajímavější z etap jedoucích se na začátku. Několik hodin po pobytu na Sicílii jsem si opět uvědomil, jak jsem rád, že žiju v naší zemi. Necelých 200km do kempu nedaleko Cefalu, kde měl být saport jsem překonal pomocí autobusu, vlaku a pěšky. Saporťáci připravují jídlo na druhý den do noci a když jsem ve dvě v noci vykouk ze stanu, tak Láďa ještě montoval koloběžky a ve čtyři hodiny jsme všichni vstávali-všichni pracují neskutečně! Snídaně a po půl páté odjezd na start do Cefalu (kostel Duomo je skvost arabsko-normanské architektury-původní pohřebiště normanských králů). Za svitu čelovek vyrážíme po mírně zvlněných kvalitních asfaltkách téměř 60km stále kolem moře. Přichází první kopec, který má téměř 33km. Odsud už jsou nádherné výhledy na mohutný masiv mírně kouřící zasněžené Etny. Na většině těchto dlouhých kopců člověk nevidí a netuší, kam až to povede, lesy jsou místy husté a serpentiny se v nich kamsi ztrácejí. Zastavuje se v pravidelných zastávkách dle potřeby a ze stoupající teplotou častěji, všichni kluci jsou sladění a v pohodě. Jede se za normálního provozu a jelikož italští řidiči mají „svá“ pravidla (jízda na červenou, jízda v pruzích se vytváří dle potřeby, nedává se přednost, přes přejezd se přestává jezdit až když závora škrábe o kapotu atd.) tak je třeba býti velmi obezřetní zejména při průjezdu městečky. Italové jsou neskuteční „Ervíni“, ono je den před Girem a oni asfaltují narychlo povrchy i ve větších délkách, takže se kamínky krásně lepěj na kola! Krajina je tu až nečekaně zelená navzdory vysokým průměrným teplotám. Některá městečka jsou jak vystřižená z „Kmotra“ a nemusí to být zrovna Corleone. Škoda že se (ty průjezdy) nedá fotit za jízdy tím velkým pitomým telefonem, co vyžaduje spolupráci obou končetin. Zastavujeme také na nejvyhlášenější pistáciovou zmrzlinu. Dáváme pár sjezdíků a v městečku na jih od Etny i kafe, v tom italové nemají ve světě konkurenci (ani cenovou, je všude za Euro). Česká barmanka nám říká, že tam neviděla čecha 15 let a že Etna „prská“ každou chvíli. V poslední fázi máme další 33km kopeček, který končí na Etně ve výšce 1892m. Já si říkám, že si raději popojedu trošku dopředu, aby náhodou na mne zbytečně nečekali. Tak si furt jedu a jedu, občas se ohlédnu, ale nikoho nevidím. Čím výše,tím začíná být chladněji. Přijíždím nahoru a ohlednu se dolů, kluci i saport to mají ještě tak 5km. Je tady kosa jako blázen, ještě že se mě ujal anglický sapport cyklotýmu, vzali mě do vytopeného auta. Ještě za půl hodiny se klepu tak, že Láďovi ze saportu nedokážu napsat esemesku, kde jsou. Kluci doráží, dnešní etapa byla fakt dost náročná ale nádhernááááá! Tak rychle převlíct a přejezd do kempu. Ráno já mizím na opačnou stranu ostrova, abych stihl odlet. Bohužel nestihl, takže další dva dny, než se mi podařilo přiletět do Bratislavy…Ale určitě to za to stálo, výjezd na Etnu je přísný ale nedávejte si ho na závěr vyjížďky. Takže hurá za pár dní zpátky do Dolomit a Stelvio, to bude zase po roce mazec.


Lužické hory

 

Silvestrovská inverze z kopce Hvozd v Lužických horách....


Hezký Nový rok

 

Všem (kromě těch kreténů z černou vlajkou) ať už na stupátku, lehátku, prkýnku či jiném sportovním nářadí nebo i bez něj přeji ať si svoje výkony dokážou a také stačí užít. Samozřejmě, platí heslo "není důležité zúčastnit se, ale vyhrát" (jau, právě jsem dostal pohlavek od manželky), ale mějme i čas na prožitky a svoje blízké. Užívejme a važme si chvil, které máme kolem sebe možnost dnes už i ovlivnit. Nakonec život každého z nás není až tak dlouhý, jak se nám zdálo na začátku...

Buk od Milana Jelínka

 

 

Příspěvky Milana Jelínka v předchozích letech