Logo
0 ks
za 0,00 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
  1. Úvod
  2. AKCE
  3. Ukončené akce
  4. Zdatná koloběžka
zápisky z Přejezdu 2022 - test

 

Martin Jůn

 
Po dlouhém přemýšlení zda přijmout výzvu jsem se přihlásil na #prejezdrepubliky2022 . Byl jsem na 113 místě, ale i tak jsem přípravu nezanedbával a nakonec to klaplo a jako 75-tý jsem ve čtvrtek 14.7. společně s doprovodem (manželka s dcerou) dorazil do kempu Veveří. Noční bouřka s vydatným deštěm naštěstí start nijak nezkomplikovala. V pátek 15.7.2022 jsem vyrazil v 5:05 hod. na svůj první dlouhý "závod".
Neměl jsem závodní ambice, spíše to byla výzva zda a jak dám takovou dálkovku.
Cesta ubíhala poměrně svižně, v Rakousku po krásných cestách. Tady, konkrétně v obci Langegg, jsem potkal dva trhače, chvíli jsme jeli spolu, ale přeci jenom moje tempo bylo o něco rychlejší. V obci Ruders padl i osobní rychlostní rekord - 69,6 km/h. Co mě ale v Rakousku zarazilo, že jsem i po ránu po cestě nikoho nepotkal, pouze v obci Kautzen aktivní pošťačku a pár aut na hlavních silnicích. Trochu depresivní. Jinak byla moje cesta spíš samotářská. Do kontrolního bodu jsem v Černé Hoře jsem dorazil v 18:15, tedy po 13 a 1/4 hodině se stavem 194 km. Nohy v poho, i když na cca 150 km mě chytla drobná křeč, kterou vyřešila 5 minutová přestávka. 😁 Připravené utopence a chleba se sádlem a škvarky byla luxusní záležitost. 😋
Pak jsem přejel do sousedních Bíkovic, kde byl relax. Končil jsem se stavem tachometru 197 km. Uff. A na trať jsem vyrazil znovu ve 4 ráno. Měsíc nade mnou, zima, ještě že jsem měl neprofuk. No a jak se rozednívalo, tak se začaly objevovat kopečky. Uff. Pořádná káva v Boskovicích na Benzině mě nakopla a začal jsem trhat druhou půlku. Za Boskovicemi jsem viděl asi spící kolobku pod celtou vedle Octavie, ale to teprv svítalo. Oteplovat se začalo opravdu zvolna, takže jsem se zahřál až v následujících kopcích. Asi nejkrutějši kopec byl z obce Huzová. Totálně rozsekaná cesta, stoupání šílené, už teda peklo sluníčko a těch 6 km sem fakt vyšel, to se nedalo. Naproti tomu sjezd z Bruntálu dolů byl luxus a stejně tak další část silnice, protože se jelo po větru. Pak přišlo trochu trápení z Krnova do Albrechtic, protože jak se blížily dešťové mraky, sílil i protivítr. V Albrechticích mě pak zachránilo před zmoknutím nádraží, kde jsem oblékl návleky a jen co přestalo pršet, mazal jsem dál s vidinou cíle.
🏁 374 km, ⏱️ 36 hod. 49 min
Čistý čas na 🛴 28,5 hod.
Přibližně 52 300 🦵(odrazů)
Užil jsem si to, překonalo to moje očekávání i počáteční obavy zda to dám.
Jsem zvědav na další ročník, někdo v cíli vtipkoval, že se pojede z východu na západ nebo obráceně.......
 
 
 
Láďa Bláha
 
 
 
#PrejezdRepubliky Veveří, Nové Hrady --- Osoblaha.
Jel jsem letos Přejezd počtvrtý. V největší pohodě z těch čtyř pokusů. A lámu si hlavu: Čím to?
Loni mě dotáhl do cíle parťák Martin Kočárek , v Tišnově jsem umíral a sám bych možná zůstal už dávno veselit se u venkovního večírku někde už cca 20km před ním. Martin mě dotáhnul až na kontrolní bod a donutil i ráno (no ráno, 4:20 je co za ráno?) se probudit a před šestou jet dál. Donutil mě i za deště v Polsku dojet do cíle.
Letos se žádné z dramat nekonalo. Žádná identifikovatelná krize.
Martin změnil trasu ve prospěch silnic se silnějším provozem a nižším spádem a stoupáním. D1 jsme přejeli vlastně ani nevíme jak. Loni byla Velká Bíteš na vrcholu nechutnýho kopce a letos jsme tam nějak najednou prostě byli a D1 dokonce podjeli.
V cíli leckteří kroutili hlavou nad naší trasou, že moc aut a náklaďáků a pitomý a nebezpečný. Jenže my po té trase jeli asi 6ti zavřenými městy, mosty a částmi silnic. Možná proto na ní nebyl nijak extra ošklivý provoz. Nejpitomější minutí autem jsem zažil na Sovinci a vůbec ne okolo Moravských Budějovic.
To počítám jako hlavní důvod pohody. Přijeli jsme na kontrolní bod v Pivovar Černá Hora (a dostali tam lahodné točené a koupili si příšerný teplý lahváč) o tři hodiny dřív než loni a chtělo se mi dokonce pokračovat.
Druhý důvod počítám optimalizaci zastávek. Loni jsme hledali obchůdky pana Wonga s ledničkami s chlazeným nepivem (ovocnými Birelly) a opakovaně ztráceli čas v hospodě polévkou a točeným rádlerem, ztráceli čas ztracením se jeden druhému, ztráceli čas s lékárnou v Boskovicích (sudocream) a ztráceli čas čekáním na konec deště (spíš padání trakařů s proudy vody a blesky všude).
Letos s námi jela autem naše vlastní paní Wongová - Martinova žena Ilona Kočárková. A co cca 20-25km na nás čekalo vychlazené nepivo přímo z ledničky tu s houskou, tu s řízečkem, tu s krabicí studených okurek a papriky, jednou dokonce s vychlazeným melounem na kousky. Prostě I-A catering. Sice jsme pokaždé chvíli poseděli, ale součet byl mnohem rychlejší než stabilní vesničtí Wongové, Coopy a hospody loni.
No a zřejmě ten catering bez piva a pravidelně utvořil ten nejzásadnější rozdíl v únavě.
Ptám se zkušenějších a závodnějších: Je to možné? Aby pravidelné studené nepivo a kousek jídla znamenalo takový rozdíl? nebo je to 5,5 hodin spánku v hamace v lese?
No prostě jak na kontrolním bodu, tak v cíli jsem měl chuť a sílu prostě klidně pokračovat někam dál. Kolega - notně vysportovaná Líná Nutrie Hamrštík Jan to tak udělal. Ploužil se s námi na kontrolní bod a tam si řekl dost bylo čekání a prostě spát nešel a jel dál.
Výsledek je 368km a 37h31min s cca 5h30min spánku oproti loňsku asi 358km a 41h40min s 2h40min spánku.
Klub Sadistů Hodkovice ( Koloběžky Hodkovice )neudělal v závodě jedinou změnu, já trénoval stejně jako obvykle, tj vůbec a výsledek je zlepšení o čtyři hodiny. 🤔🛴🫅
Jsem zvědavý co připraví Pavel Štork na příští rok.
Děkuju Martine, Ilono, Hamíku, parto z Přejezdu a Pavle a spol.
 
 
Martina Josífek Zelinková
 
 
 
Závod Přejezd republiky 2022 🛴❤️
🍀 Přejela jsem...
🍀 Dojela jsem...
🍀 Přežila jsem...
🍀 Bolelo to...
V pátek 15.7.2022 jsem odstartovala svůj sedmý ročník mého jediného závodu který jezdím na koloběžce....
Mimochodem Přejezd republiky 2022 je letos jubilejní... Desátý... Pamatuji dobu, když bylo na startu pouze 15 účastníků a z toho jen dvě ženy, moje maličkost a Silvie Ulrich🥰
Po dvou posledních smolných letech, kdy jsem jednou nedojela kvůli extrémně hnusnému počasí a vzdala závod posledních 100km před cílem, kdy jsem navíc ještě píchla svého Bílého Rytíře a po loňském roce, kdy mě utlumila zdravotní stránka, jsem si letošní závod konečně zase užila....🙏❤️
Viděla jsem zase všechny ty milé tváře stejných koloběžkových bláznů, sdíleli jsme stejnou trať, stejnou chuť a odhodlání přejet tu naši zemičku, stejné nadšení, stejné myšlenky... ❤️
Z celého srdce děkuji všem dříve dojetým za velmi krásné přivítání, aplaus a fandění v cíli...až jste mi vehnali slzy do očí 🙏🥰
Děkuji organizátorovi Pavel Štork za tuhle krásnou "šílenou akci🛴🛴🛴" a mým suporťákům Aničce a Vladimír Josífek za doprovod, podporu a výživu po trati. 🙏❤️
🍀 353 km 🛴❤️
🍀 4.224 m převýšení 📈📉
🍀 celkový čas 38hod. 42min. ⏱️ (z toho 9 hod.pauza na spánek po 200km)
 
 
Pavla Trojancová
 
 
 
361 kilometrů za 32:23 hodin.
10. Přejezd republiky na koloběžkách, potřetí a naposled po trase Veveří - Osoblaha je za námi. Bylo to dlouhé, náročné (poprvé jsem na Přejezdu ulehla na 5 hodin ke spánku 😃), ale dojeli jsme. Díky Norovi za doprovod a všem co jsme se kdekoliv potkali za další krásné zážitky. Tak zase příště.
Teda vlastně ne! Tuhletu šílenost už NIKDY nepojedu. 😎🍻
 
 
 

Dita Kosáková

 

 
Tak jsem si Přejezd vysnila jako dlouhou cestu českou krajinou a taky jako dovolenou s kamarády. Ano, za tím vším se skrývalo 356 km nezměrné námahy. Nejvíce jsem se bála noci. V noci většinou na🛴 nejezdím, proto noc byla pro mě taková saň minimálně se třemi hlavami. První hlava - bojím se ve tmě, druhá hlava - nevydržím bez spánku a třetí hlava - v noci se třesu před přebíhajícími zvířaty( liškami, divočáky a ježky). Ale všechny hlavy jsem setla a noc na Přejezdu se ukázala jako nakonec to nejlepší, co jsem zažila. Noční vyjezd na Sovinec s úplňkem nad hlavou a svítáním nad Břidličnou. Tu strašnou zimu při sjezdu směr Bruntál nikomu nepřeju. Pocitově nad nulou, reálně 6 stupňů.
Zvládla jsem celou noc, nespala a před Krnovem musela několikrát zastavit, abych nehodila kotrmelec do škarpy. Průjezd Polskem už byl zase v pohodě, a tak jsem to valila do konce v čase pod 27 hodin. A šťastná se setkala s ostatními. Mejdan mohl začít😁!
Tímto děkuji Pavlovi Štorkovi, že mi tento zážitek umožnil a kamarádům za skvělou společnost❤️
 
 
 

 

Petr Švanda

 

Přejezd republiky 2022 aneb trápení v protivětru s dobrým koncem

Místo konání: (Kemp Veveří – pivovar Černá Hora – kemp Osoblaha)

Délka koloběhu: 351 km

Datum konání: 15. července 2022 – pátek

Start: 05:05 kemp Veveří

Startovné: 600 Kč

Suvenýr za závodu: medaile, samolepka.

Počasí: 13 – 24°C jasno až polojasno; vlhkost od 45 do 85% vítr proměnlivý většinou severní až severozápadní 4–20 km/h v nárazech 45–47km/h

Povrch: asfaltové komunikace

Převýšení: 4385 m

Oficiální čas: 21:21 hod.

Přejezd je pro mě velmi speciální akce. Letos proběhl 10. ročník a od ledna 2022 mé veškeré snažení směřovalo k tomu, aby se mohl zúčastnit. Zdraví se mnou nechtělo moc spolupracovat a tak od října 2021 do května 2022 byl nejen nájezd na koloběžce, ale i běžecký trénink hodně slabý ve srovnání s lety minulými. O to větší výzvou pro mě Přejezd představoval. Tělo si nějakým způsobem pamatuje hodně z toho, co člověk v životě natrénoval a tak jsem byl velice mile překvapen, když jsem se po dvou měsících smysluplné přípravy cítil velice dobře. Na začátku července jsem strávil týden na MUM (Moravský ultramaraton), kde jsem si zaběhl dva terénní maratony, pomáhal jsem na občerstvovacích stanicích, kam jsem jel 2x na koloběžce, fotil jsem a po večerech dlouho do noci masíroval unavené nohy běžců. Celé to byla výborná příprava, protože jsem fungoval ve spánkovém deficitu, kdy jsem spal 3–5hodin denně, což je na mě opravdu málo .

I letos jsem se domluvil na spolupráci s Míšou, která mi dělala podporu již tři předcházející ročníky. Zná mě, moc dobře ví, že jsem občas ve stavu vyčerpání pěkný „nerv“ a také ví jak na mě. Prostě nač měnit něco, co funguje. Proto ve středu 13. 7. jedu z Ústí do Kuřimi, abych Míšu vyzvedl. Protože jsem hlava děravá a doma v lednici jsem zapomněl slané sýry, musím ještě dokoupit vše, o čem vím, že mi vyhovuje k jídlu při dlouhých ultra závodech. Hroznové víno, tvrdý sýr Jadel, korbáčiky, piškoty, mix ořechů. Letos jsem po loňské zkušenosti zařadil také broskve. Na pití jsem k jemně perlivé Gemerce, Magnesii, Kofole, neako Birellu s příchutí i bez příchuti, mátovému čaji a kávě ještě přidal rozpustné tablety ISO Drink od Nutrendu. Jako hlavní jídla jsem letos jedl instantní rýžovo-jáhlovou kaši s banánem k snídani. Proteinové palačinky s marmeládou k dopolední a odpolední svačině. Brambory s jelením masem na víně k obědu. Vše poskytovalo dostatek sacharidů a bílkovin potřebných k „přežití“ této náročné akce.

Ve čtvrtek jsme kolem poledne vyjeli na trasu Kuřim – kemp Veveří. Cesta byla vcelku pohodová a než jsme se nadáli, parkujeme na známem místě. Proběhne rychlá rekonfigurace auta na spací verzi, příprava oblečení a věcí na ráno a poté již jdeme na pivo a pozdravit kamarády, kteří již sedí pod pergolou. Čekám na Martina KolŠubu, protože jsem s ním domluvený na úpravě blatníků mé nové koloběžky jeho výroby. Martin je moc šikovný a během chvíle je vše upraveno k plné funkčnosti a mé spokojenosti. Pro Přejezd č. 10 se naštěstí blatníky ukázaly jako zbytečná výbava. Dávame si výborný guláš a ještě jedno pivo a čekáme na příjezd pořadatelů s trackery. Andrea s Ditou přijíždí, ale bohužel trackery se nedaří aktivovat, tak že čekáme na Pavla Štorka, který o ½ desáté dojíždí do kempu a volá do firmy s požadavkem odstranění problému. Povedlo se. Tracker mám aktivovaný a v ½ jedenácté zalézám do auta. Spánek však nepřichází. Částečně kvůli hluku v kempu, částečně kvůli předstartovnímu očekávaní a částečně kvůli předpovědi – silný déšť během noci. Když se rozpršelo a já se ujistil, že do auta otevřenými okénky s protihmyzovou síťkou nezateče, tak jsem usnul jako dřevo.

Pátek ráno zazvonil budík ve 4:15. Byl jsem hrozně zpomalený. Hodinky ukázaly celkem 3:23 hod. spánku, tak že jsem se vůbec nedivil. Než jsem se zkulturnil v umývárce, snědl housku se sýrem a šunkou, dal rozhovor reportérovi Pavlovi, připravil si světlo i blikačky a spustil navigaci, tak najednou bylo 5:02. Tak že jsem posunul start na 5:05 a vyjížděl jsem společně s velkým favoritem závodu, Leošem Kavkou.

Teplota je po ránu velice příjemná kolem 12°C a bezvětří. Leoš mi po pár minutách odjíždí a já musím v Nových Hradech dotáhnout jeden šroub uchycení zadního blatníku. Letošní trasování bylo v podstatě jednoduché. První půlka do Černé Hory nedoznala oproti loňsku změn. Po startu jsem najel na trasu Nové Hrady  Byňov Jandovka  Hrdlořezy  Suchdol nad Lužnicí  Tušť  Klikov  Hamr  Chlum u Třeboně /Předměstí (29,6km), která je hodně koloběžkářsky příjemná. Miluji cestu ranní krajinou Jižních Čech. Den se probouzí, nad rybníky se válí obláčky mlhy, sluníčko pomalu a jistě šplhá na oblohu. Všude ticho, jen ptáci štěbetají a nohy plácají o asfalt. Za Jandovkou dojíždím dvě děvčata a jedna z nich není v přítmí lesa vůbec vidět. Popřeju jim pěknou a bezpečnou cestu a valím dál. Za 1:30 hod. již zastavuji na první plánované zastávce a snídám. Kaše s banánem a mátový čaj mi přišli k chuti. Míša mi zatím doplnila bidony a po 5 minutách vyrážím do další části trasy Pele  SH Rakousko (Schlag)  Josefsthal  Haugschlag  SH ČR (Smrčná)  Nová Bystřice  Albeř  Klenová  Matějovec  Český Rudolec (65,8 km druhá zastávka).

Po loňské zkušenosti jsem věděl, že tady se začne trasa zvedat a v Rakousku je část trasy s pískem. Co mě překvapilo letos, byla délka pískového úseku. Tam kde loni byl již asfalt, tak letos byl pískový nános i na asfaltu. Taková terénní vložka, prostě zpestření. Tady se párkrát předjíždíme s jedním koloběžkářem BKG. Dost se potím a tak si po dvou hodinách dávám solnou tabletu (těch jsem spotřeboval za Přejezd celkem 7 – dařilo se mi si vzpomenout a vždy po 2-3 hodinách si ji vzít). Ale sluníčko svítí a není vedro. Ve sjezdech mi je docela chladno. Po cestě míjím krásné stádo bizonů v Rožnově (patří pod Český Rudolec). Překonávám nejvyšší bod na mé trase do Černé Hory (708 m.n.m.) a po delším sjezdu jsem za 3:32 v Rudolci. Než mi Míša doplní bidony směsí Gemerky a Kofoly, tak vypiju jednoho Birella a sním pár kousků ovoce. Doplním krabičku v řidítkové brašně o další piškoty a hroznové víno a po 5 minutách pokračuji v krasojízdě směrem na Lidéřovice  Dačice  Hříšice  Červený Hrádek  Nová Říše  Zdeňkov  Jindřichovice  Želetava  Bítovánky (99,1 km třetí zastávka).

V Dačicích začíná opravdu silně foukat. A jak všichni víme, většinou fouká proti. Zvlněná krajina je zalitá slunečními paprsky, ale mě je chvílemi docela chladno. Začínám být zpruzený ze stálého protivětru, který mi nedovolí užívat si sjezdy a znepříjemňuje mi časté výjezdy, kterými tato část trasy na Vysočině oplývá. Zatím mě nebolí vůbec nic, jedinou výjimkou bylo koleno – prvních 5km jsem ho cítil, ale jak jsem se jízdou trochu zahřál a koleno rozhýbal, tak bolest zmizela. Za 5:22 hod. jsem dorazil na další smluvenou zastávku. Moje zastávka v Bítovánkách je situovaná před obchod, kde stejně jako loni sedí chlapy s lahváčem v ruce a matně si vzpomínají, že mě na tomto místě Míša také doplňovala zásoby na koloběžku (ISO drink do jednoho bidonu a Birell + Kofola do druhého). Dopolední svačina – čtyři proteinové palačinky s jahodovou marmeládou, ochucený Birell a srk kávy. Po 7 minutách pokračuji v usilovném boji s protivětrem na trase Římov  Rokytnice nad Rokytnou  Stařeč  Třebíč  Táborský Mlýn  Hostákov  Valdíkov  Budišov – Kamenná – Tasov – Osová Bítýška (147,5 km čtvrtá zastávka).

Koloběžka vůbec nechce jet a celá jízda se teď skládá jen z dřiny, dřiny a dřiny. Úplně se mi z jízdy vytratila pohoda. Pozitivní byl můj průjezd Třebíčí. Mírný provoz, na semaforech 2 – 3 auta, nikdo netroubil, nikdo mě naschvál autem neohrožoval. Ve stoupání na Hostákov nahrávám další hlasovou zprávu na Whatsapp pro kamarády, kteří mě celou cestu podporovali svými zprávami. Je potěšující, že zatím co tlačím koloběžku, tak u mě téměř zastavuje auto supportu jednoho z koloběžkářů z BKG a ptá se, jestli jsem OK a zda něco nepotřebuji. Takhle to má být – krásný příklad sounáležitosti na trase. Po 8:03 hod. přijíždím do Osové Bítýšky. S velikou chutí sním jelení maso na víně s bramborem. Mám hroznou žízeň a další Birell ve mně jen zasyčí. Míša mi z auta přinesla deku, protože se mnou klepe zima. S větrem jsme bojovali oba. Míša nemohla udržet oheň na plynovém vařiči, aby ohřála oběd a uvařila kávu. Po obědě doplníme bidony, beru si sluchátka a zapínám navigaci na mobilu. Po 17 minutách „odpočinku“ vyjíždím na poslední úsek první části Přejezdu: Deblín  Tišnov  Železné – Hájek  Rohozec  Bukovice  Jeneč  Žernovník  Černá Hora (188km - Kontrolní bod, pátá zastávka).

Na tuto část se těším a zároveň moc netěším. Proč? Cesta do Tišnova je jedna velká paráda. Miluju 6km sjezd z Deblína. Cesta z Tišnova je peklo – nenávidím kopec přes Železné, Hájek, Rohozec až do Bukovic. Ještě před Deblínem však musím zastavit, protože cítím, že se mi začínají rozdírat třísla a musím je znovu přemazat Antistickem – sportovním lubrikantem na kule  (jak píše na svých stánkách výrobce). Letos mám navíc jednu příhodu z průjezdu Tišnovem, kde čerstvě asfaltovali silnici. Když jsem ten úsek nějakým způsobem přehopkal, tak mi najednou vůbec nejela koloběžka. Říkám si: „Ty vole ten čerstvý asfalt se ti nalepil na pláště a teď budeš dřít nejen proti větru, ale i proti lepidlu z asfaltu“ Jenže chyba lávky. Jak jsem přejížděl obrubníky, tak jsem si pohnul zadní brzdou a ta mi za jízdy fest brzdila. Ještě že jsem si toho všimnul po 200-300 m jízdy . Brzdu jsem posunul na své místo a dál jsem stoupal. Tady mě chytla druhá dnešní krize, která spíše byla mentální, než fyzická. Prostě hlava začala v kopci trochu víc stávkovat. Před Rohozcem mě předjeli Vašek Obrtlík s Bolkem Žemlíkem, kteří nakonec vybojují stupně vítězů za Michalem Veselským. To bylo pro mě povzbuzení vidět, že i ostatní se perou s protivětrem. Po 10 hodinách a 28 minutách mám za sebou první tu lehčí část Přejezdu. V Černé Hoře si dojdu pro samolepku, kterou předám Míše do úschovy, sním půlku housky se slaným sýrem, vypiju trochu Birella a loknu si malinovky místní provenience. Málem zapomenu vyměnit itinerář na řídítkové brašně a spustit si navigaci druhé části přejezdu.

Druhou část jsem si naplánoval oproti minulým dvěma Přejezdům těžší. Vynechal jsem Boskovice a rozbité cesty v okolí a zařadil jsem vydatné 19 km stoupání Rájec – Jestřebí – Němčice - Ludvíkov – Žďárná – Suchý – Benešov s občasnými sjezdíky (po o něco méně rozbitých cestách). Dále jsem pokračoval na Brodek u Konice – Lhota u Konice – Runařov – Konice –(227,2 km šestá zastávka). Kousek před Žďárnou jsem měl další velkou krizi. Úplně jsem se rozklepal zimou a musel jsem si pod vestu ještě navléknout lehkou neprofukovou bundu a také multifunkční šátek na hlavu přes uši. Snědl jsem tyčinku a zapil ji rozmíchaným gelem. Po chvíli za sebou slyším hlas a on to usmívající se Tomáš Brýna. Měl jsem hroznou radost, že ho vidím. Chvíli jsme jeli spolu i s jeho supportem (hodně zpomalil, abych mu stačil). Ve sjezdu z Benešova mi zmizel a viděl jsem ho až v cíli . Na plánovanou zastávku v Konicích dojíždím za 13:28 hod. úplně grogy. Volím strategii převléknutí do suchého oblečení. Není to nic moc převlékat se uprostřed vesnice, ale nakonec mě pro pohoršování nezavřeli. Něco málo jsem snědl – dvě palačinky, vypil trochu mátového čaje a po doplnění bidonů pokračuju po 17 minutovém posezení v křesílku dál směrem na Březsko – Hvozd – Luká – Slavětín – Nová Ves – Chudobín– Litovel – Červenka – Střelice – Uničov (258,3 km sedmá zastávka).

Hned z Konic mě čeká pěkná procházka do pruďáku. I Míša s autem se hrozně divila, že tam musela jet na jedničku. Pokračuji zvlněnou krajinou až do Luká. Stále fouká silný vítr o síle 20 km/h s nárazy 45–47 km/h buď z boku, nebo proti. Připadá mi to nebezpečné i ve sjezdech, kdy mě z půlící čáry několikrát vítr sfouknul až ke krajnici a tak zbytečně neriskuji = jsem stále na brzdách. Z Luká již zase cestu znám a těším se na sjezd do Chudobína a pohodovou mírně klesající cestu přes Litovel do Uničova, kam dorážím po 15:06 hod. Zatím nejrychleji ze všech tří Přejezdů z Veveří do Osoblahy. Zastávka mi trvá 7 minut. Sním broskev a pár korbáčků. Vypiju šálek kávy. Přiděláme světlušku na koloběžku, čelovku s blikačkou na helmu a ještě si beru reflexní pás okolo pasu s další blikačkou. Přede mnou je výzva dnešního dne – Jeseníky. Pokračuji po trase Brníčko – Paseka – Sovinec – Křížov – Návrší (279km osmá zastávka).

Blíží se večer. Vítr se pomalu uklidňuje. Fotím západ slunce a Jeseníky před sebou. Kochám se a uvědomuji si, jak jsem šťastný, že mohu dělat to, co mě baví. Letos jsem zvolil cestu přes kopec kolem Sovince na Návrší. Je to necelých 11km s převýšením asi 450m. Po 17:01 hod. se dostávám na nejvyšší bod celého mnou naplánovaného Přejezdu (715 m.n.m.). Na Návrší už mě čeká Míša s hrníčkovým slepičím vývarem s nudlemi. Opět fouká a je docela zima asi 10°C. Kompletně se převlékám do suchého zimního oblečení (čepice s neprofukem na čele, cyklistická bunda a zateplené dlouhé kalhoty). Míša mi vnutí do řídítkové brašny i prstové rukavice. Zprovozňuji opět plně nabitou navigaci a po 15 minutách pokračuji směr Stránské – Albrechtice u Rýmařova – Vajglov – Břidličná – Valšov – Bruntál – Nové Heřmínovy – Zátor (314,5 km devátá zastávka).

Po pár kilometrech před sjezdem do Břidličné nasazuji i prstové rukavice a jedu v nich až do Osoblahy. Cítím se výborně. Trochu mě zdrží „tankodrom“ ze Stránského do Albrechtic u Rýmařova, ale pak se mi jede čím dál lépe. Ve Valšově míjím Míšu se slovy, že je vše Ok a že další zastávka je v Zátoru. Beru si od ní kousek sušeného melounu a pokračuji dál na Bruntál. V Bruntálu si vzpomenu na slova Adama Balcara z loňského Přejezdu: „Pojeď s námi už je to jen 50km. Sjezd z Bruntálu do Nových Heřmínov si vyloženě užívám. Nebýt zimy je to neskutečná noční jízda. Světlem z

elovky si držím bílou krajnici a 15cm od čáry to valím celých 5,5km z kopce, až mě začaly chytat křeče do nohou. Je hrozná zima. Když jsem potom jen pro zajímavost počítal Wind Chill, tak jsem přišel na to, že když jsem jel dolu kolem 50km/h a bylo asi 8°C, tak podle různých vzorců se pocitová teplota pohybovala v rozmezí +1,6°C až 2,8°C. A ti kdo sjížděli brzo ráno a teploměr ukazoval 6°C, potažmo 4°C tak hodnoty při rychlosti 50km/h dosahovaly -1,8°C až 0°C, potažmo -4,1°C až -2,6°C. Z toho je vidět, jak trpěli zimou ve sjezdech z Jeseníků ti, co jeli jen v krátkých kalhotách a v tričku. Tomáš Král vypravoval v cíli, jak si dával na kolena igelitové sáčky. Přesně o půlnoci fotím krásný měsíc nad Zátorem. V Zátoru si musím odskočit (močák trpěl zimou) a napít se teplého čaje. Opět si dám dva kousky sušeného melounu a hurá do posledního úseku celého Přejezdu na trase Krnov – SH Polsko – Pietrowice – Mokre (333,1 km desátá zastávka) – Dobieszow – Równe – SH ČR Slezské Rudoltice – Nový Dvůr – Rudoltice – Koberno – Ostrá hora – Bohušov – Osoblaha (Cíl - 351km).

Letos se mi jede ke konci úplně úžasně. Žádná krize, nechce se mi vůbec spát a hlavně zásluhou lednové operace očí docela dobře vidím na cestu, po které jedu. Sice by to po nakapání do očí asi bylo ještě lepší, ale nebyl čas ztrácet čas. Už jsem ho na zastávkách prodrbal dost a dost. Vůbec jsem nedoufal, že bych se mohl přiblížit k mému plánu zajet pro mě magických 21:10. Ale když mě v Novém Dvoře předjel Adam Balcar a říkal, jak mi to pěkně jede, tak jsem se zmáčknul a kopal jako o život. Přesto že mi navigace v tu dobu propočítávala dojez do Osoblahy za 21:26, tak jsem ještě před cílem pár desítek sekund čekal a jak na hodinkách padl čas 2:26, tak jsem dojel do cíle v mém plánu B: za 21:21. Při pohledu do výsledků se někomu bude zdát, že v tak našlapané konkurenci (Radek Honzátko dojel 2 minuty po mě a Vašek Houška 7 min.) je dost divné čekat před cílem na nějaký vysněný čas. Ale pro mě má ten čas větší hodnotu než pořadí . A navíc jsem z Top 10 (na něco takového jsem vůbec nemyslel, vzhledem ke konkurenci na startu) nejstarší . Takový výsledek mě těší o to víc, protože každý rok je znát a je veliký rozdíl když je člověku 45, 50 nebo 55. Proto obdivuji ty zkušené šedesátníky a sedmdesátníky, že si dokáží udržet výkonnost na akci tohoto typu. Klobouk dolu. Po dojezdu do cíle odevzdávám tracker a dostávám krásnou medaili se jménem, časem a počtem kilometrů. Pogratuloval jsem těm, kteří už dojeli do cíle přede mnou a byli ještě vzhůru. Připravili jsme s Míšou auto na spací verzi, dávám si pivo, jdu se osprchovat (levá pata je rozedřená do krve a ani jsem si toho cestou nevšiml) a po 3 hodině ranní ulehám. Nejprve se mnou klasicky lomcuje asi 20 minut zimnice. Zuby mi klepou staccato. Pak zabírá Brufen a tabletka meduńkou, chmelem a kozlíkem lékařským a já jsem okamžitě vytuhl jako kýbl sádry.

V sobotu ráno se probouzím hlady kolem 6 hodiny. Sním housku se sýrem a šunkou z našich zásob a dopíjím kafe z termosky. Ještě si jdu na chvíli lehnout. Za další dvě hodiny už mám opět hlad a tak si dávám menu, které nám připravila paní správcová v kempu Osoblaha. Bramborová polévka, řízek s bramborem, zeleninový salát a pivo k tomu. Mňam, zmizelo to ve mně, než bys řekl švec. V sobotu dojíždí velká většina závodníků. Bohužel je veliká škoda, že většina z nich také hned během dne odjíždí. Večer už nás na posezení zbyl opravdu zlomek. Asi je vyhnala dešťová přeháňka, nebo nevím co. Odpoledne jdeme na utopence, hranolky a pytlík slaných brambůrků, pak ještě do „centra“ Osoblahy na zmrzlinu a pak zase na pivo. Také jdeme na chvíli na místní koupaliště vyplavat únavu. V neděli opět HardCore (ti co vydrželi) dojídají poslední navařené jídlo, loučí se s kamarády, postupně odjíždí, aby po ½ jedné odjela i Hodkovická ekipa pořadatelů a závodníků. V kempu zůstáváme pouze 4. My s Míšou a Míra Král s Ondrou Pedálem. Všichni jsme zamířili do „centra“. Kluci na pivo a my s Míšou na procházku a obhlídku Osoblahy. Hlavně na zdejší Židovský hřbitov. Dáme si pozdní oběd v místní restauraci a kupujeme si buřty na večerní oheň. Odpoledne se ještě jednou smočíme v místním koupališti a k večeru rozděláváme oheň, u kterého vydržíme do ½ 11. Je tady příjemně teplo a buřty byly také dobré. Kluci nám dávají pivo ze svých zásob a navzájem si sdělujeme zážitky a dojmy z Přejezdu. V pondělí ráno odjíždíme s tím, že se už třeba do této části ČR, kde lišky dávají dobrou noc, nikdy nepodíváme.

 

A opět bych chtěl poděkovat Pavlovi Štorkovi za přípravu a organizaci krásné akce jakou Přejezd je (a také za pěkný dokument o letošním Přejezdu). Myslím si, že Egon Wiesner a jeho snažení dojet do Černé Hory je dokladem toho, že zúčastnit se Přejezdu je výzva opravdu pro každého. Díky děvčatům u časomíry za trpělivost. Také moc děkuji Míše za skvělou podporu během celého Přejezdu a kamarádům, kteří mi posílali podporující zprávy na Whatsapp. Děkuji Janě, že stále podporuje mé bláznivé nápady. A také jsem moc rád viděl Vás, kamarády stejně „postižené“ koloběžkou a strávil s vámi pár chvil krásného víkendu.   

 

Michal Veselský

 

Červenec se už tradičně nese v duchu dvou velkých akcí: Tour de France a koloběžkového Přejezdu republiky. Letos přibylo dilema, zda nevyrazit koloběžkovat na krátké tratě do dalekého Estonska (na Tour mě, bohužel, z nepochopitelných důvodů nezvou), ale pak jsem si uvědomil, že to v Estonsku zvládnou hravě i beze mě.
Už ze začátku bylo jasné, že letošní Přejezd bude jiný. „Yes! To jsme v Chorvatsku!“ Radoval se Bubák, osvědčený support, když jsem se na něj obrátil s termínem akce. Namísto bratrské spolupráce tak nezbývalo, než se poohlédnout jinde. Kritériem bylo, aby daná osoba jezdila na koloběžce, neb potřebuji soustředit veškerou energii na závod a ne složitě vysvětlovat, proč že se to chci celý den a část noci trápit na stupátku... Naštěstí ochotně kývnul Roman, koloběžkář od Bechyně, se kterým se známe z Tachovského koloběžkového orienťáku. A hlavně, coby umělecký kovář, by teoreticky mohl opravit i nestandardní poruchy na závodním stroji.
Navíc bych, zdá se, nemusel jet většinu trasy sám. Na závod je přihlášeno další Coconí želízko v ohni Tom Brýna, který se netají tím, že chce jet letos naplno. Tréninkový výpadek z dubna a května způsobený zraněním Tom dohání brutálními tréninkovými dávkami: třeba 200km spojenými s výjezdem na Památník obětem hor. No, snad budu Tomovi stačit…
Koneckonců, sešla se mi rychlost i vytrvalost. V červnu jsem v Plzni na kritérku úspěšně vlál na konci prvního balíku a k tomu se podařilo napolykat podstatně víc kilometrů než loni, kdy mě limitoval zánět v rameni (fyzioterapeuty pomalu odepisované rameno dokázal dát do kupy až na podzim Jaroslav Jisl – moc díky!).
Zbývá už jen jemně doladit formu. To obstará jednak akupunktura u Vilma Malínská – tahle procedura není jen o přesně zapíchnutých jehlách, ale také o vyslání správného záměru a právě to Vilma skvěle umí! (doporučuji všem koloběžkářům z Pardubic a okolí)
Další nezbytnou složkou je četba reportů z Přejezdu z předchozích let. Tady mám oproti loňsku skluz a ty nejzásadnější od Tomáše Drobníka, dočítám až ve vlaku cestou do Nových Hradů. (jeho závodnické postřehy by se mohly tesat do kamene – teda s výjimkou startu v 5:00). V kodrcajícím vagonu mi u toho pod nohy slintá a hlasitě oddechuje obrovský černý Novofundlanďan, jako by mi chtěl naznačit, co mě zítra čeká… Naštěstí ve Veselí přestoupím do auta.
Jinak vše běží jako po drátkách. Ubytování na stejném místě jako vždy, dokonce poprvé stíhám osvěžující koupel pod nedalekým vodopádem. Večer se stavujeme v kempu na pokec. Letos je větší konkurence. K tradičním soupeřům Vaškovi s Bolkem a Adamovi s Honzou přibyl Leoš Kafka. Spočítat závody, kdy jsem dokončil před Leošem, je velmi snadné. Tak snadné, až se k tomu jednomu závodu musím v myšlenkách opakovaně vracet… Navíc Leoš letos dává koloběžkám víc než v předchozích letech. A pak je tu samozřejmě Tom!
Večer ulomím splachovací páčku od záchodu, čímž se skóre pozitivních a negativních znamení za poslední dny posune někam na 1:6. No, nic hlavně rychle spát, mám trochu deficit a aspoň šest a půl hoďky by se šiklo…
Krátce po páté ráno mě probudí hlasitě protékající voda v záchodové míse. Nezabrání tomu dokonce ani špunty v uších. Záchod se mi evidentně rozhodl pomstít, za večer utrpěné zranění. Anebo pouze funguje jako ozvěna právě odstartovaného závodu? Kupodivu se však cítím svěže, spánek musel být hluboký. Vůbec poprvé je tak dostatek času na snídani a pozvolný přesun na start.
První kilometry jedeme ve stejném složení jako před rokem: s Vaškem, Bolkem, Adamem a Honzou – jen Čestmíra nahradil Tom. Leoš startoval v pět a ikona jeho trackeru svítí už teď na mapě daleko přede všemi, včetně těch, co startovali stejně jako on.
„Puf!!! Tsss….“ Ten zvuk nevěstí nic dobrého. Nešťastníkem je Tomáš. Jakoby mu na téhle trati nebylo přáno. Před dvěma lety pád a teď defekt na 5. kilometru. Nezbývá než jet dál, teď bych mu moc nepomohl. Tom má svůj support, ale pro jistotu dávám vědět Romanovi.
Kolem 20. kilometru zůstáváme vepředu už jen s Vaškem a Bolkem. Kluci tvrdí, že jedeme pomaleji než loni, ale moc jistý si tím nejsem… „Já bych to napálil hned od začátku, máš natrénováno,“ zní mi v hlavě hlas Michal Kulka. Od ledna jedu podle Majklova tréninkového plánu a posun v kondici je hodně znát. Rozhoduju se držet trenérské rady a nenechat si kluky ujet.
Projíždíme krajinou rybníků a klábosíme. Hodně zajímavým výstupem je myšlenka, že dobré boty jsou důležitější než rám koloběžky... Každý z nás jede na jiném stroji, takže tuhle hypotézu nelze šmahem zamítnout. Před Velkou Bíteší se rozjíždíme, protože máme každý občerstvovačku trochu jinde. Snažím se kluky ponouknout k tomu, že by bylo taktické jet i další část cesty spolu. „Já mám Bolka.“ Vysvětlí mi Vašek obratem, jak jsou v naší skupině rozdány karty.
Na první občerstvovačce nezbývá než vyměnit dres s dlouhým rukávem za krátký a doufat, že mi trocha chladu pomůže k vyššímu tempu, když už na to budu sám. I přesto mě kluci po nějakých 20 kilometrech ve sjezdu docvaknou. Ještě chvíli jedeme pohromadě, ale pak je radši nechám poodjet a spoléhám, že jim časem dojde, plus na své rychlejší občerstvovačky.
Pak už jde vše v rychlém sledu: Risk přes úsek, kde mapy.cz hlásí uzavírku (projet se dá). Vypadnutý šroubek z brzdové páky, který Roman nahradí rychlostí mechaniků F1. Spousta semaforů na křižovatkách v Třebíči, které je potřeba „kreativně vyřešit“. Silnice první třídy za Třebíčí místy bez krajnice a v jednom momentě se zlověstně prohnutými svodidly. Přátelsky houkající vlak na přejezdu, který mi dává galantně přednost, takže mu na oplátku zamávám. Nečekaná podpora od parťáků ze šachového klubu, Paprska s Jirkou Řehákem, za Velkou Bíteší – bidon a tyčinku nabízenou u krajnice odmítám s tím, že si nesmím nic brát od cizích lidí.
Na kontrolním bodu v Černé Hoře jako každý rok marně hledám pamětní lístek se svým jménem. Zato v závodě se mi daří - aspoň prinscreeny z trackerů ukazují náskok nějakých 25 minut na Leoše. Ztrácí i Vašek s Bolkem, kteří se vyhnuli jedničce za Třebíčí (těm už na záda dýchá Tomáš) a taky Adam s Honzou. Rychle doplním cukry do nadcházejících kopců a pokračuju dál.
Stoupání za Černou horou prakticky všechna jedu a oproti předchozím ročníkům tu najíždím spoustu minut k dobru. Nepřicházejí žádné krize, snad jen kromě úponu nad levým kolenem před Litovlí. Ve sjezdu si zkusím prohodit nohy na stupátku a promrzlé levé koleno trochu zahřát. Po pár kilometrech ztuhlost úspěšně mizí…
Na Sovinci si plním jeden koloběžkářský sen: Chtěl jsem ho vidět za světla. Je nádherný! Ať si kdo chce, co chce, říká, muselo nám foukat převážně do zad, jinak by se to tak rychle nestihlo. Náskok na ostatní postupně roste a kopce jakoby byly míň strmé než jindy…
Zbytek už jedu na jistotu. V Bruntále je teprve šero, přesto se neodvážím využít křivolaké uličky v centru, které doporučuje navigace. Pak už je to rychlovka: Krnov, kousek přes Polsko a posledních pár kilometrů do Osoblahy. Roman mě stínuje, takže by nic neměl zhatit ani případný defekt…
Příjezd do cíle je jiný v tom, že už tu někdo je. Leoš dorazil před hodinou a stejný odstup je mezi námi v celkovém pořadí, pouze v opačném gardu. Hattrick se vydařil! Čas 16:30 je fakt nečekaný. Leoš jde po půlnoci spát z druhého místa. Nepočká na Vaška s Bolkem a v tuto chvíli ještě netuší, že ráno bude vstávat na čtvrtém místě – o pouhé dvě minuty. Přejezd umí být krutý. Na pátém místě je s cca čtvrthodinovou ztrátou skvěle jedoucí Tomáš. Škoda defektu, boj o medaile mohl být ještě zajímavější.
Dopoledne probíhá klasický chill-out. Postupně přijíždějí další a další závodníci a závodnice. Člověk se nikdy nepřestane divit, kolik je mezi koloběžkáři inspirativních lidí. Domů vezeme i Toma, který dal svému supportu tak zabrat, že auto na posledních kilometrech kleklo… Holt na Přejezd je nejlepší stroj koloběžka 🙂

 

 

Olda Bayer

 

Ahoj Pavle,

 tak píši, jak jsem slíbil, také něco za nás bajkery.

Šel jsem do toho s tím, že to bude zážitek a zážitek musí být intenzivní, nutně ne, ale příjemný.

No spletl jsem se, tedy částečně. Byl to zážitek, bylo to intenzivní, ale bylo opravdu příjemné.

Pravda byli tam i takové malé mínusy, třeba když jsem v noci zastavil asi milimetr před závorou, nebo když mi vběhla před kolo srnka, či když jsem ráno zjistil, že na silnici za jízdy regulérně spím, ale vše ostatní to bohatě převážilo.

Ať už gulášek po příjezdu, neustále příjemný a ochotný organizační tým a všichni ty lidi které jsem poznal, ač většinou nikoliv podle jména.  Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem já a můj parťák předjížděl na trase stejné lidi, aby po chvíli s úsměvem a s jedním či dvěma slovy předjížděli oni nás.  Tohle vše lemováno krásnou přírodou a občas také nějakým tím sprostým slovem když ty kopce nekončili.

V okamžiku kdy mi všechny ty proteinové a nevím, jaké tyčinky už lezly i z uší se mi rozzářily oči. Ti co mě znají, nepochybují, ano škvarky. To jest zastávka v Černé hoře plná skvělého jídla a samozřejmě také +/- polovina cesta. Po překonání toho desetikilometrového kopce, se semnou rozloučil můj parťák. Od počátku jel s pohmožděným krkem. Takže i těch 200 km je myslím úctyhodný výkon a hlavně i on byl spokojený.  Dalších 100 km jsem pak jel nonstop včetně největšího stoupání na  Ondřejov. Což se později projevilo již zmíněným spánkem za jízdy, ale káva a Red Bull to naštěstí vyřešil no a pak už, alespoň v mém případě, přes Polsko do Campu. Bylo krásné, jak byl každý, kdo přijel, všemi vítán, bez ohledu na pořadí. To že jsem mezi cyklisty skončil na druhém místě, už byla jen taková třešnička na dortu.  Chtěl bych poděkovat všem, kteří tohle organizují, samozřejmě díky i tobě Bolku, že jsi mě do toho navezl a také zdravím všechny, s kterými jsem se více, či méně často potkával na trati. A příští rok? No uvidíme. V jednu chvíli jsem věděl, že už nikdy, nyní už tak kategorický nejsem :-)

 

S pozdravem Olda

 
 
Ivona Hein-Šlahúnková
 
Můj už druhý přejezd.
Na Vánoce 2020 jsem si splnila sen a koupila svou první koloběžku, 🎲mushinga. A jezdila a byla nadšená.
Pak v dubnu na prázdninách bez koloběžky - zeptala se ve skupině, dala na rady a koupila si 🐍. A pak se ze srandy přihlásila na přejezd, však už jsem měla naježděno asi 200 km 😂😂😂
Přejezd 21 byla dřina, vyjela jsem až s dvouhodinovým zpožděním, a málem jsem to v Černé hoře vzdala. 180 km za sebou, ještě jednou tolik před sebou a k tomu jsem věděla, co mě čeká za krpále... Na trati jsem strávila nějakých 43 hodin a přijela nadšená, spokojená a úplně hotová.
Uplynul rok, koloběžek mám 5 různých, na každý povrch jinou, a hned ten den, kdy byla spuštěna registrace na přejezd 2022, jsem se přihlásila a začala pracovat na "organizaci akce".
Tento rok jsem na start přijela opět pozdě, to už je tradice, ale vyrazila tentokrát jenom o 45 minut později, než byl oficiální start. Ne jako minulý rok o skoro 2 hodiny později.
Začátek byl krušný. Jet bez navigace, čistě podle mapy, se občas nevyplatí, protože není poznat cesta, tedy povrch. Některé, stejně označené, jsou pěkné cesty, některé drny a kamení... No, své 🐸 (Mibo revoo) jsem slíbila, po ujetých teprve asi 6ti km, z toho minimálně půlka nesjízdná, takže jsme ťapaly vedle sebe a povídaly si (ano, já si se svou 🐸 povídám, když tak jdu pustem a prázdnem a nebo úžasným lesem, kterým se nedá jet na koloběžce 😂😂), že jí něco takového už nikdy neudělám. Už s ní nikdy nepojedu tak hnusnou strašnou kamenitou cestou úžasným krásným houbovým a borůvkovym lesem.
Když se mi konečně povedlo dostat se na normální cestu, začalo to celé nějak utíkat.
Zastavila jsem u lesika, že si dám něco malého na zub a zjistila, že mám za sebou skoro 50 kiláčků.
No, a tímhle stylem se ta trasa jela vlastně pořád.
První půlku cesty jsem oproti minulému roku úplně pozměnila. Takže jsem projížděla pro mě neznámou oblastí a kochala se krásou kolem sebe.
Některé úseky jsem jela úplně naslepo, to když jsem se nechala zlákat třeba sjezdem do Tišnova a pak jela čistě podle značek, protože jsem, samozřejmě, zrovna tenhle kus mapy neměla u sebe.
A zase naopak druhá část trasy, kdy jsem si říkala, že hele, tady jsem jedla minule, a tady čurala, a před tímhle barákem jsem si prostě lehla na zem a na 2 hodiny usnula...
Bylo ro krásné, bylo to prostě krásné...
Když si to tak uvědomím, díky své nepřipravenosti minulý rok, neznalosti a nezkušenosti co a jak naplánovat, co si vzít a nezapomenout, díky pomalé 🐍 a mé spíše vyhlídkové jízdě, jsem tento rok viděla celou trasu za světla. Úseky, které jsem minulý rok jela ve tmě, jsem tento rok stihla za světla. Kousek cesty, který jsem minulý rok jela za světla, jsem jela tentokrát ve tmě.
Takže poznatky mého přejezdu
Musím ho jet 2x, abych viděla celou trasu za světla a mohla si ji vychutnat.
🐍 x 🐸 ( crussis x Mibo revoo) srovnávat nebudu, mám je holky obě ráda a nechci si to s 🐍 rozházet 😂🥰🙈
Byl to úžasný a krásný pocit, když vjíždíš do cíle, všichni se na tebe dívají, tleskají a Ty se tváříš jak zdrogované rajče, protože je to prostě bomba. Prostě šílená úžasná bomba a Ty se těšíš na příští rok
Bilance - přijela jsem o 12 hodin dřív, než rok minulý a čistě čas jízdy zkrátila o nějakých skoro 7 hodin.
Tak zase za rok děcka, úžasná akce, úžasní lidi, krása
 
 
 
 
Adam Balcar
 
 
Tak snad jen malá reminiscence na letošní Přejezd, která mě napadá při pohledu na tuto fotografií s parťákem Jan Dušek. Je to tato má oblíbená pohádka:
Za devatero řekami, za devatero horami,
za devatero údolími, loukami a pastvinami,
za devatero hlubokými kaňony a temnými hvozdy,
za devatero pastvinami, háji a potoky,
stojí malá, malebná, roubená chaloupka.
Na zápraží na dřevěné lavičce sedí krásná stařenka,
ruce má v klíně, mele palci a v poklidu rozjímá:
Doprdele proč zrovna JÁ musím bydlet tak daleko!

 

Jakub Ptáček

 

A já jí tam nakonec nalepím…aspoň mi bude ukazovat a dávat najevo, že příští rok jí mám vyměnit za medaili.😉
Přejezd republiky 2022, třetí ročník na trase Nové Hrady – Osoblaha a zároveň můj první přejezd
Aneb jak jsem ho „nedal“
Ono víte, člověk je mladý, chce překonávat osobní cíle. O přejezdu republiky jsem se dozvěděl již vlastně celkem dávno, kdy mi táta tak nějak povídal o tom, jak ho jel Tom Possum. Od té doby uplynulo několik let a já na něho zapomněl. Až videa od Pavel Werner z minulého roku mi ho připomněly a dali brouka do hlavy…to by bylo něco si ho dát taky.🤔😮
Jak šel čas zdálo se to více reálné. Od Vánoc jsem začal kdykoliv kdy to šlo jezdit, koncem února jsem dostal velkou koloběžku Morxes Sport, o Velikonocích dal poprvé 100 kilometrů, dal brouka do hlavy o silniční koloběžce, díky vypůjčenému Wolfrovy RS, koncem dubna pořídil Morxes Imolu, v červnu si dal na koloběžce cyklisťák, začátkem léta si potrénoval kopce u babičky pod a v Tatrách.
Zdálo se to jako super příprava.
Jen ono mít najeto za půl roku něco přes 2 tisíce a roky předtím ani ne 500 je trošku háček.
Pátek, 15.6, 7:06 start…hromadný start jsem nestihl, jelikož tracker nechtěl fungovat. Ani mi to tak nevadí, přeci jen po zdejší rovině je 22 kilometrů ujetých za hodinu super. Cestou potkávám malý Mibo – Vojtěch Řeháček smekám klobouk. Odjedu mu, vezmu to kus delší trasou a hle zase ho dojedu a předjedu.
Proletím Novou Bystřicí a šup z kopce do Dačic. Cestou projíždím kolem auta s bílím rytířem patřícímu komu jinému než Martina Josífek Zelinková. Táta na mě v jednu chvíli křičí, že za mnou někdo jede. Taky koukám, ale jede celkem pomalu. V Dačicích do sebe kopnu polívku a bezovku a přidávám se ke skupince David SeemannMiloslav Jackassmild Král a Ondřej Pedál. Občas jím ujedu (Pro příště vím že to je chyba a lepší by bylo držet se s nimi) Na Ondrovy je už vidět krize.
Někde za Římovem je nechávám za sebou a letím do nejhoršího města, do Třebíče na řízek. Po vyjetí z Třebíče píše táta. David za tebou, a Pavel Kňákal kterému si celkem dlouho v patách před tebou…zkusím ho zdržet. U Panenského mlýna se potkávám s Pavlem a dávám si přestávku, mezitím kolem nás projede David s kluky.
S Davidem se potkáme ještě jednou a potom ještě s jejich supportem, kde již vidím v autě sedět, či spíše spát Ondru. Ondra to s krizí doslova zapíchl pádem mezi Tasovem a Osovou Bítýškou do kopce. Jo ten kopec byl i pro mne zabiják, a i na mne tam krize přišla.
Až do Tišnova to tak nějak táhnu s Pavlem, V Tišnově krize pomalu, po tom, co si sedám na chvíli do teplého auta odchází.
A tady to přichází. Pro mě nejhorší úsek Tišnov – Hajánky – Černá Hora. Posledních 20 kilometrů. Už to nejede, strašnej kopec do Hajánek, to snad není možný! Za Hajánky vážně trošku na stupátku hajám, dokud mě neprobudí další menší kopec a pak ten obrovský stoupák další za obci Lubě.
Do Černé Hory dojíždím kolem 21:15. Rekord! Cca 14 hodin s pár přestávkami na s😉tupátku, dle tachometru 198 kilometrů.
V Černě Hoře potkávám Pavel Štork a při jeho větách, jakože to přece dojedu si v duchu říkám, či já snad vůbec zítra vstanu. Po rychlé večeři v hotelu Sladovna a bazénu se podívám naposledy na kontrolní bod kde opět potkávám Pavla Kňákala a Vojtu.
Ráno se budím s bolestí snad všeho – zadek, stehna, krk, levý kotník, rameno. S tátou se sh💪odujeme, že to asi nemá cenu. Po snídani dojedeme za supportem Davida Seemana a předáme tracker, který putuje na start.
No a závěr? Jak řekl David: Chce do víc 200kilometrových tras a klidně od května. Ač budou tyhle výlety časově náročné, a ještě k tomu je skloubit se školou, no potěš pán bůh, ale to se podá. Ještě vyměnit do příště řídítka, možná pláště ..., trošku pozměnit stravu a ono půjde…
 
Tak příští rok znova!
 
 
Jiří Měkyna
 
 
Jubilejní 10. ročník Přejezd republiky 2022 je za námi. Cca 350km s převýšením bezmála 4000m si každý užil po svém. Vítěz Michal Veselsky třeba jen 16,5 hodiny @😂 Letošního ročníku nejdelšího závodu ze seriálu Dlouhého koloběhu jsem se letos poprvé zúčastnil i já a Tomáš Hocke, kterému moc děkuji za skvělou podporu. Za tým Famous Fathers Turnov však především skórovaly ženy - Blanka Hájková a Kateřina Zajgerová, které v kategorii žen obsadily společně 3-4. místo za čas něco lehce přes 24 hodin. Byl to závod s mnoha zajímavými momenty, projíždělo se místy, která jsme ani neznali, a přesto jsou krásná a stojí za navštívení. Moc díky organizátorům závodu a našemu supportu Martinu Knížkovi, který se o nás obětavě staral.
 
 
 
 
Tomáš Brýna
 
 
 
Jubilejní 10. Přejezd republiky 2022.
Letos po 3. a naposledy na trase z jihu z Nových hradů kempu Veveří na sever do obce Oslobaha ( místo, kde se zem slehla po klínových řemenech do VW Transportér, ale o tom až níže).
Pro mě letos poprvé za doprovodu supportniho vozidla, který se o mě během cesty neuvěřitelně až profesionálně staral a posledních 130 km mi byli téměř stínem a do cíle jakoby mě dotlačili.
Jejich služeb jsem využil hned 5 km po startu, kdy mi praskla ve středu namontována latexová duše. Jelikož defekt přišel takto brzo, support nebyl ještě ani na trase, ale za nějakých 10-15 minut už jsem zase pokračoval v jízdě.
Prvních 150 km mě bavilo, pak přišlo trápení které trvalo zhruba až na 280 km ( prostě kopce, kopce, hnusnej asfalt, kopce, protivítr, kopce, kopce, protivítr, kopce) pak ale přišla změna a posledních 70 km to už bylo zase jen z kopce a díky supportu, který mi jel za zadkem a svítil na cestu jsem mohl svištět jak ve dne.
Asi 3 km před cílem supportu na autě praskl klínový řemen k alternátoru, takže vše bylo za 5 12 se dostat do cíle, tedy vlastně 45 minut po 12.
Do cíle jsem dorazil po 346 km s celkovým časem 17 hodin 44 minut na 5. místě, 14 minut za Leošem Kafkou, 16 minut za Bolkem s Vaskem a 1 hodinu a 14 minut za vítězem Michalem, který letos vyhrál již po třetí v řadě a svůj loňský čas 19:00 pokořil o neuvěřitelné 2 a půl hodiny...a to sakra klobouk dolů.
Cíle před závodem jsem měl jasné,dojet v první pětce, vejít se pod 20 hodin a když by to jó šlo, tak pod 19.
Saporťák Martin Tomášek s přítelkyní Hankou a jejich dvoumi čtyřnohými parťáky začli hned po dojetí řešit opravu auta, ale bez náhradního řemenu, to prostě nešlo a tak celá sobota byla ve znamení obvolavani všech autoservisů v okolí, ale dohnat někoho o víkendu v polovině července doma, na hranicích s Polskem je celkem oříšek a tak to vypadalo, že si Martin s Hankou prodlouží víkend v Oslobaze až do pondělí, ale v neděli ve 4 ráno sedl Martinovo táta do auta a řemen mu těch 530 km od domova dovezl, oprava byla za 10 minut hotová a tak hurá zase 530 km zpátky.
Pořadateli Pavlovi a jeho pomocníkům veliké díky za celou tuhle akci, opět to nemělo chybu.
Všem, kdo se postavili na start, hluboká poklona a díky za shledání.
Supportu poděkování ze všech největší, za jejich odvedenou práci, bez nich bych se tam trápil daleko déle a byl jsem rád, že mohli celou tu bláznovinu zažít s námi a že je to tak nadchlo, že si předevčírem jeli koloběžky koupit taky!!! Přeju jim, ať jim radost z koloběhu vydrží co nejdéle, ať je baví každý metr, který ujedou a kdoví, třeba jim za rok, za dva, budu dělat support já, na jejich prvním přejezdu republiky 💪♥️
 
 
Kateřina Pokorná
 
 
 
Tak jsme daly #prejezdrepubliky2022 - náš čtvrtý, z toho potřetí a naposledy na trase Veveří u Nových Hradů - Osoblaha. Skoro se mi chce říct škoda, protože jsem tuhle trasu měla ráda a vždy je co vylepšovat 😉 A jaké to letos bylo? Naprosto tragické před odjezdem - nemocná parťačka s antibiotiky, která ještě ve čtvrtek ráno nevěděla, jestli bude moct jet, nečekaně stávkující dodávka, kterou se naštěstí podařilo díky spřátelenému mechanikovi opravit, takže jsme mohli vyrazit na start o tři hodiny později...a na závěr pan pronajímatel na ubytku v Nových Hradech, který už s námi nepočítal a spal 🙂 Až jsem si říkala, jestli to nejsou znamení osudu a jestli se na to opravdu letos nemáme radši vykašlat.... Naštěstí nás bohové Přejezdu jen tak škádlili, protože od startu v 5 ráno už všechno šlapalo, teda hlavě my s Evčou 🙂 Východ slunce byl romantický a měnící se krajina byla malebná jako vždy. To si vždycky uvědomím, jaké mám štěstí, že žiju v naší zemi a mám se tak dobře, že můžu podnikat tyhle taškařice🙏. A jak je bezvadné celou dobu potkávat podobně naladěné blázny! ... Jinak počasí letos bylo ukázkové - ne moc horko, občas pod mrakem, protivítr pouze před dojezdem na ukázku a tu drobnou přeháňku před cílem ani nepočítám. A když tohle všechno sečtu, máme tu Přejezd 2022 na 🛴 za pro nás rekordních 36 h i s noclehem v Boskovicích, navzdory tomu, že jsme letos měly nejmíň natrénováno ze všech let. Asi ta výkonnost u nás přichází s věkem 🤣... Moc děkuji Evči za to, že letos podala opravdu nadlidský výkon, Rudovi za dokonalý support 🚑, Tomáš Datel Král za pěkné fotky z trasy a neznámému supporťákovi za meloun🍉 ve stoupání za Dačicemi, vám všem za všechna ta milá setkání a Pavlovi za skvělou organizaci! ❤️ P.S.: Trocha nudných statistik na závěr: 1. den 206,8 km, čas pohybu 12:52, průměr 16,1 (2021 1. den - 204,5 km, 12:42,průměr 16,1, takže stejně, ale ve 2021 na ubytku o 2 h později), 2. den - 155,3 km, čas pohybu 10:04, průměr 15,4 (2021 2.den - 157,27 km, 12:31,průměr 13). Čas v cíli 2022 - 36 h, 2021 - 38 h 33 min
 
 
 
Andrea Bošková
 
 
 
"Byl to pěknej vejlet." Řekl pan domácí o Přejezdu republiky 2022. A měl pravdu. 💯🛴♥️ Parádně to Milánek, tedy pan domácí, naplánoval. Vysokohorskou turistiku na stupátku koloběžky. 3111 výškových, 376 km vzdálenosti, 33 hod a 34 min. 3 hoďky spánku na slámě, 3 hoďky pauzičky a papáníčko. Obrovské poděkování fantastické obsluze v rest. U Vrány ve Velké Bíteši, kde nás po třetí za sebou zachránili od smrti hladem a vloni nejen od té. Děkujeme!!! Cílová Osoblaha a celé krásné Slezsko mi budou chybět.
 
 
Jan Hamrštík
 
 
 
Nemožné se stalo skutečností. Po několika letech odříkání jsem kývl na výzvu týkající se účasti na legendárním hobby závodu/turistickém přejezdu zvaném Přejezd republiky 2022, tedy letos s označením 2022 a zároveň se jednalo o 10 jubilejní ročník. Obrovský díky za pořádání Koloběžky Hodkovice, cítil jsem se jako člen báječné rodiny kolobkodobrodruhů. Perfektní zajištění občerstvení v objektu pivovaru Černá Hora, lahodný catering v cíli v obci Osoblaha. Trasa libovolná, pevný start Veveří u Nových hradů, dále pevný kontrolní bod pivovar Černá Hora a na závěr pevný cíl Osoblaha. Nakonec mi tachometr spočítal ujetou trasu na 376 km. Oficiální čas mám 31h 14 minut. Pořadatel a ostatní mohli sledovat každého účastníka (pozor, omezená kapacita jen pro 100 trupů), neboť každý vyfasoval GPS lokátor. Prvních 200 km jsem jel pianko v doprovodu Ladislav Bláha a Martin Kočárek. Super zábavná dvojice, byla sranda, žádný stres, dozvěděl jsem se spostu životních mouder. 😉 Jel jsem celou dobu s bagáží, tedy i se spaním. Ale trochu komfortu musím přiznat, měli jsme luxusní support ood místa někde 20 km před Moravským Budějovicemi. Já se neplánovaně v Černé Hoře odpojil od Ládi a Martina, neboť jsem si řekl, že teď je správný okamžik zkusit překonat svůj osobní rekord v délce trhnutí bez odpočinku, který doposud končil s údajem 300 km. Teď nevím, zda si uznat dojezd na jedno trhnutí, protože se mi stala taková nepříjemnost. V noci byla hrozná zima, od sjezdu do Tišnova jsem se vlastně nemohl zahřát (měl jsem kraťasy, triko a vétrovku), druhý den ráno kolem šesté jsem byl už tak vymrzlý ze sjezdů, že jsem musel najít nějaké místečko, kde si na chvíli sednu a zabalím se do spacáku. Našel jsem tedy remízek, dřepl jsem ve spacáku a.... nečekaně po hodině jsem se probral stále v sedě. Prostě mé tělo vyplo. Šok, panika. Rychle ze spacáku a spěšně na trať. Za chvíli dojíždím Pavla Trojancová a s jejím parťákem pokračuji pod Sovinec. Tento krpál nikdy nevymažu z paměti. Vyrazil jsem první a chtěl jsem zkusit odrazy, kde to šlo. Mýlil jsem se, když jsem za vrchol považoval nádherný stejnijmenný hrad, který musím někdy s rodinou navštívit. Ještě několik km v horách, prostě Jeseníky a pak sjezd. Byl jsem KO, takže si pak vybavuji Bruntál, Krnov, polskou stranu a hnusný protivítr a pak krátký dojezd v ČR do kempu v obci Osoblaha.
Celkem tedy navštíveny dva sousední státy: Rakousko, Polsko. Jako vlastivědný počin úžasný. Ačkoliv jsem den ráno den před startem dobral antibiotika, neměl jsem na trati žádný střevní, žaludeční nebo jiný zdravotní problém. Celkem jsem na stoupal 2800 výškových metrů.
Jestli se ptáte, zda zvažuji účast v příštím roce na opět změněné trase, dosud utajované pořadatelem...., tak rovnou říkám, že rád bych opět vyrazil. Jen asi příště budu spát po cestě.
Pro mě je každý, kdo vyrazil a nevzdal, veliký bojovník. Marčáno Marčáno mi psal, ať neplaším, že B7 je horší. Ano, měl pravdu, u B7 dostává tělo více zabrat, tam je to o stáhnutí si na pomyslné dno svých sil. Přesto nezlehčuji náročnost tohoto přejezdu a neskrývám obrovskou úlevu, když už jsem dojel do cíle. Je to fakt dlouhý, kopcovitý a k tomu vedro a noční vyčerpaní. Kdo další je na řadě s účastí z Líných nutrií? Že by mistr Jan Hlad?
 
 
 
Radomír Ambrož
 
 

Přejezd republiky Nové Hrady – Černá Hora – Osoblaha aneb ultra i pro tučného dědka.

 

Jezdec: 59; 83; 173 – věk; váha; výška

Stroj: Kickbike RaceMax 28/20

Čas: 25:35

Ujeto: 350km

Nastoupáno, dle navigace: 3960m

Doprovod, mazání housek, syn Jaromír (ujel cca 810 km)

mazání kolen, řidič na start

a řidič domů

 

Před pár lety mě achilovky donutily omezit dlouhé běhání. Koloběžka se ukázala jako perfektní náhrada. Před několika lety jsem narazil na povídání účastníků Přejezdu republiky a bylo rozhodnuto: „tuhle bláznivost musím zkusit“. Premiéra byla loni, celkový čas 26:25 zhruba odpovídal mým očekáváním a netrénovanosti. Padlo předsevzetí: příští rok znovu a lépe. Příprava neprobíhala dle plánu. V březnu Covid (už podruhé) následovaný několika záněty průdušek. Ideální pro přípravu. Nicméně se podařilo od února najezdit asi 1700 km a docela dost kopců v podhůří Orlických hor. Syn opět přislíbil strávit den a noc v autě, jako support.

Ve čtvrtek odpoledne balíme celý cirkus a vyrážíme do Nových Hradů, do osvědčeného penzionku v centru města. Letos ale je vše jinak, dostáváme jiný pokoj a celou noc mě budí věžní hodiny. Usínám ve 2 ráno.

Den D. Vstávám ve 4:00, důkladně snídám a ve 4:40 nastupuji na koloběžku směr START. V lese je tma a příjemné chladno. Do kempu Veveří dorážím chvilku před pátou, první nadšenci se právě houfují ke startu. Oznamuji start a jedu. Slunce vychází, nad rybníky se válí pára, užívám si jihočeskou rovinu. Nikam nespěchám, šetřím síly. Po pár kilometrech asfaltových cestiček a štěrkových cest přejíždím do Rakouska. Tady snad mají už neděli, provoz skoro žádný, úplný klid. Kousek za vesnicí Gross-taxen (hrozný název) přejíždím zpět do Čech. Najíždím před Slavonicemi na Route 152 a budu se jí držet skoro 60 km.

Support funguje skvěle. Vždy včas na domluveném místě. Přestože díky objížďkám najíždí mnohem víc kilometrů než já. Kolik zákazů vjezdu jsem projel, radši nepočítám. Trochu jídla, dolít lahve, namazat kolena Alpou a jede se dál. Jihočeskou rovinu střídají kopečky České Kanady a plynule přechází v kopce Českomoravské Vrchoviny. Počasí stále příznivě, sucho a přijatelná teplota. Pohoda panuje k Velké Bíteši. Úsek Bíteš - Tišnov byl asi nejhorší. Spousta aut a úzká silnice. Občas někdo vztekle troubí, občas mě skoro srazí ze silnice, občas někdo sprchuje ostřikovači… Tohle trápení v Tišnově končí.

V kopečcích do Černé Hory střídavě slézám a tlačím, no někdy to přijít muselo. Chleba se škvarkovým sádlem v pivovaru mi dělá dobře. Lehčí půlka je za mnou, tak hurá dál.

Po loňské zkušenosti s objížděním Drahanské vrchoviny jedu letos přímo. Nekonečný kopec z Rájce, s pátečním provozem. Každé trápení má svůj konec a když míjím meteorologický radar Skalky, s chutí si zařvu „už jen jeden“. To byl asi povel pro navigaci, že začala zlobit. Naštěstí syn sledoval můj tracker a chyby navigace korigoval. Z Konice do Uničova jsem zvolil trasu (dle mapy plošší a kratší) přes Vilémov a Cholinu. Chyba. Netušil jsem, že ještě je tolik vesnic dlážděných kostkami. Dojel jsem do Litovle vyklepaný jak startky.

Už je před půlnocí a projíždím Uničovem. Je tu živo. V rušném centru spolykám další housku, zapiju sladkým nepivem a jdu na nejhorší úsek. Letos jsem vybral cestu přes Rýmařov a po Route 11 do

Bruntálu. Za Dlouhou Loučkou začíná foukat ledový severák. Občas docela silně. Kopec je stále strmější. V Ondřejově přijde pěkná krize. Je noc, je zima a nějak došly síly. Mám chuť si sednout do autobusové zastávky, zavolat synovi že končím a usnout. Banán a Cola mě staví na nohy. Když pod sebou uvidím světla Rýmařova, nakopne mě to. Už to přece není daleko a velké kopce jsou zdolány. Jen ta zima. Proklínám se, že jsem nechal doma zimní rukavice, vůbec necítím prsty. Loni jsem byl v Bruntále za svítání, teď je ještě tma. To mě povzbuzuje. Obloha začíná pomalu blednout a jedu dlouhý sjezd směr Krnov. Volám supportu, že zastávku v Krnově nepotřebuji a po novém mostě mířím do Polska. Pár vesniček a jsem zpět v Čechách. Poslední kopec a hurá dolů, do Osoblahy, do kempu, do cíle, (do prdele to je zima)

Umýt, najíst, dát slavnostní pivo a bohužel spěchat domů (v neděli dělám řidiče do Chorvatska)

Díky Pavlovi Štorkovi za parádní závod (vůbec nechci Pavla podezřívat, že je škodolibý, ale udělat závod, kde opravdu velké kopce jsou až v druhé polovině…), díky synovi za bezchybný support a trpělivost se stařečkem, díky kamarádům a kolegům z práce, kteří mě na dálku podporovali. Gratulace všem, kteří se do toho pustili. Doufám, že za rok si tuhle bláznivost, na nové trase, budu moci zopakovat.

 
 
Vojtěch Řeháček
 
 
Ano, jde to i s dvanáctkou a bez supportu, ale už bych to takhle asi nejel. Před cílem jsem už viděl hvězdičky a musel jsem se hodně přemáhat, abych tam neumřel někde v příkopu. Abych co nejvíc ušetřil váhu, tak jsem vezl pouze tenkou bundu a náhradní kraťasy . Na spaní jenom hamaka bez spacáku a karimatky. Izotermická fólie mě zachránila. Ráno jsem z hamaky nemohl vylézt jak jsem měl všechno bolavé a ztuhlé svaly (to byla komedie, doufám že mě v tom lese nikdo neviděl).😁 Taky musím poděkovat Martina Josífek Zelinková za společnost během jízdy a za fotku (já moc nefotím po cestě) a jejímu supportu za meloun.
354 km na Mibo Courage 12/12, maximální rychlost jsem měl 71,3 km/h.
Bylo to super, díky moc všem.
 
 
 
Roman Klíma
 

„napiš co uznáš za vhodné, co jsi viděl, jak si to vnímal, napiš jak to bylo, napiš pravdu“ (THE WAY – POUŤ)

 

Pravda je taková, že jsem chtěl vzdát už na začátku, tahalo mě levé lýtko tak, až mi vytryskly slzy, ale pak se stal zázrak, za mnou se ozvalo dobré ráno, dojela mě Martina Jozífek Zelinková a s úsměvem na tváři se mnou prohodila několik vět popřála mi dobrou cestu a pokračovala dál, bylo to na 20km v obci Tušť, moje hlava se přestala soustředit na mé lýtko a přešla na pozorování lýtek Martiny, když byly v dohledu a bolest najednou přestávala v Chlumu mě ještě jednou hodně v lýtku píchlo, doplnil jsem magnesium, soli i minerály a kopec za Peršlákem na Novou Bystřici jsem vyjel už ve svém normálním tempu, jelo se mi neuvěřitelně skvěle, krajina jižní trasy přes Slavonice a Moravské Budějovice byla nádherná a užíval jsem si jí plnými doušky. Před Jemnicí mě dojel Petr Kokeš a jel se mnou, hezky jsme si pokecali při jízdě děkuji ti. Děkuji i všem na kolech i koloběžkách, kteří se mnou prohodily pár slov, nebo se mnou chvilku jeli a velké díky patří všem supportům, kteří mi nabízeli jídlo a pití, všechny jsem je s díky odmítl, že mám vše, chtěl jsem se spolehnout jen sám na sebe, ale stále jsem myslel na mou krizi a pomoc Martiny, přál jsem si abych jí mohl poděkovat osobně, jelo se mi skvěle všechny kopce jsem vyjel a na kontrolním bodě v Černé Hoře jsem byl za 14hod a 15min s najetými 196km. Moc jsem se tam těšil na utopence i sádlo, ale než jsem tam dojel, tak mě v kopci dojel Pavel Štork, který dělal support a vyděsil mě, že už tam možná utopenci nebudou, ale dopadlo to dobře a v Černé Hoře o nás bylo báječně postaráno, utopenci i sádlo skvělé! U pana vrátného jsem si koupil nealko, též výborné kvality a převlékl jsem se na noční jízdu, která stála opravdu za to. Před Boskovicemi jsem špatně odbočil na křižovatce a vidím naproti mě koloběžku, otáčím se do správného směru a vidím Martinu, která již z minula znala nějakou zkratku, šťastný jsem Martině moc poděkoval, že mi zachránila přejezd a velké dobrodružství které na mě ještě čekalo. S Martinou jsme si ještě krásně pokecali, doprovodil jsem jí do Boskovic a pokračoval dál. V malé vesničce na mě zavolali chlapi z hospody a už nám konečně řekni kam jedeš! za celý den nám to nikdo neřekl, odpovídám daleko, nestačilo jim to a další zvolal máš to daleko? Odpovídám mám to daleko, a další kam daleko, odpovídám do Osoblahy odpověď tak to je fakt daleko a další o odkud jedeš říkám z Veveří u Nových Hradů a bylo ticho jen mi popřáli šťastnou cestu, já jim poděkoval a jel jsem vstříc další krizi a to ze zimy. Jet nonstop je krásné a vzrušující, ale když máte na sobě 3 vrstvy a klepete se jako osika je to zlé, noc nádherná měsíc byl v úžasné barvě a mě se jelo krásně až do Březinek kde jsem se klepal při chůzi, jet jsem nemohl a sjezd pod Bouzov bylo utrpení. Ve 2 ráno jsem snědl všechno co jsem si koupil na noc v Tišnově a pokračoval dál, vše mi to vynahradil Bouzov, který byl osvícen umělým světlem i měsícem jako z pohádky! Do Mohelnice jsem přijel zase plný síly a vydal se podél řeky Moravy vstříc dobrodružství, které jsem zažil hned, když za mnou vyběhl divočák z pole a běžel dlouho za mnou. Docela jsem se bál a můžu Vám říct, že v tu chvíli by mě nedohonil ani vítěz Michal Veselský, kterému moc gratuluji k famóznímu výkonu. Po cca 500m chrochtání ustalo a já vidím na druhé straně myslivce s puškou jak číhá na divočáka, který mu ničí pole, tak mi to došlo on ho naháněl a dráždil a on pak šel po mě. V Šumperku jsem si dal na pumpě skvělý domácí burger, koupil colu a čokoládu a vyrazil do Koutů nad Desnou, jelo se skvěle i když někteří řidiči nesnesli že jedu po silnici č.1 troubily na mě, ale jeli ohleduplně a pak to přišlo odbočil jsem na zelenou cyklo a vydal se na 11km převážně pěší výstup na Praděd, kde bylo naprosto úžasně nikdo nikde jen já, moje láska a mé myšlenky, které dokola přicházeli s tím stejným je toto možné, že jsem na 20km na odpis a pak dokážu toto, je toto to tajemno a přejezdový duch, který je v každém z nás kdo vyrazí na trať, jak psal Pavel Štork? Určitě ano a ještě mnohem více co já neumím popsat. Na Pradědu bylo nádherně a když jsem sjížděl potkal jsem Pavla Kňákala jak jede nahoru, potřásl jsem mu pravicí, řekli jsme si že pokecáme až v cíli a jelo se dál, ještě mě čekal pramen Osoblahy a pak cíl s najetými 383km a časem 33:36. V kempu o nás bylo opět skvěle postaráno těšil jsem se na jídlo a pití, kterého tam bylo dostatek, na přátele staré a nové, kteří jsou úžasní a já jsem moc rád, že jsem tam s nimi mohl být v té úžasné společnosti. Potěšil mě Zdeněk Červenka, legenda přejezdu republiky, který mi řekl, že jsem magor, střihnout si Praděd na přejezdu, tak jsem mu odpověděl, že za to může on, že s těmito kravinami začal on a inspiroval mě a nejvíc jsem rád, že jsme na Pradědu byli dva. Děkuji Vám všem Martino, Zdeňku, Pavle a mnoho, mnoho dalších přátel. V neděli ráno, když jsem se probudil jsem si krásně ve spacáku pobrečel, nešlo udržet tolik emocí, bylo to tak silné a muselo to ven ...

Zdatná koloběžka

ZDATNÁ KOLOBĚŽKA V HODKOVICÍCH n.M.

Zdatná koloběžka v Hodkovicích 1.9.2016:...slalomová časovka... kdo dojede nejdál na jeden odraz... průjezd úžinou s couváním... ukázka a zkouška přezouvání kola.

V rámci Hodkovického léta her a zábavy jsme odpoledne v den zahájení nového školního roku řádili na náměstí. Děkujeme za pomoc s organizací šikovným deváťákům a doufáme, že si koloběžkování všichni zajímavě užili. Fotografie z dnešního koloběžkového náměstí v odkazu: http://kolobezkovani.rajce.idnes.cz/Zdatna_kolobezka_-_Hod…/

Zdatná koloběžka v Hodkovicích n.M.

 

ZDATNÁ KOLOBĚŽKA V TURNOVĚ

V zámeckém parku Hrubý Rohozec v Turnově jsme připravili na závěr roku 2015/2016 pro školkové děti akci "Zdatná koloběžka".

Zdatná koloběžka v Turnově

Slalom, jízdu přes prkno, odraz i časovku zvládali předškoláci i menší děti skvěle. Měli byste vidět a hlavně slyšet to nádherné povzbuzování při časovce. A když poslední závodnici docházely síly a cíl byl pro ni v nedohlednu, zvedly se všechny povzbuzující děti a utíkaly ji pomoci. S jásotem dotlačil chumel dětí i tu poslední koloběžku do cíle.

Krásné dopoledne :o)

Kontakt: 

Pavel Štork
tel.: 608 346 903
e-mail: pavel.stork@seznam.cz
kamenná prodejna:
Hodkovice nad Mohelkou, Liberecká 16
Otevírací doba
TOPlist

Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz