Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Sleva koloběžek u příležitosti 20. výročí výroby koloběžek Kostka.  Sleva koloběžek u příležitosti 20. výročí výroby koloběžek Kostka. Po dobu akce budou koloběžky... arr3Bazarové koloběžky  V bazaru Vám nabízíme dva osvědčené modely koloběžek Kostka - Tour a Twenty. Koloběžky jsou po... arr3Výsledky závodu Českým středohořím 2018    Přinášíme Vám výsledky posledního závodu Seriálu dlouhého koloběhu 2018.... arr3Českým středohořím 28. 9. 2018  Přinášíme vám propozice k prvnímu ročníku závodu krásným Českým středohořím. U propozic je také... arr3Výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb z Ráje do pekla a zpět.    Přinášíme výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb Z Ráje do pekla a zpět.... arr3Propozice na závod Z Ráje do pekla 8.9. a průběžné pořadí SDK  Zveme vás na další závod Seriálu dlouhého koloběhu a přinášíme průběžné výsledky.  ... arr3Koloběžkový tábor 2018Jak se dařilo účastníkům letošního putovního tábora na koloběžkách čtěte v Blogu   ... arr3Výsledky závodu o Znojemskou okurku  Na blogu jsou k nahlédnutí výsledky a shrnutí Miloše Dvořáka (pořadatele).   ... arr3O Znojemskou okurku 2018Další kolo seriálu koloběžkových dlouhých závodů pod názvem „O Znojemskou okurku“ proběhne v sobotu... arr3Půjčovna koloběžek Hamr na Jezeře  Opět jsme pro Vás otevřeli prázdninovou půjčovnu v Hamru na Jezeře.     Ceník a otevírací... arr3FitKoloběh  Nově se nyní můžete zúčastnit lekcí FitKoloběhu. Péťa vás provede všemi počátečními nástrahami... arr3Hodkovické koloběžení 2018 - 6. ročník  Hodkovické koloběžení - tradiční celodenní akce pro děti, dospělé i závoďáky. Hudba, vítězství,... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Kalendář Seriálu dlouhého koloběhu 2018 a konečné pořadí 2017  Připravili jsme pro Vás nový kalendář Seriálu dlouhého koloběhu a výsledky toho loňského.... arr3Reportáž z druhé koloběžkářské veseliceKdo přijel a co se dělo se dočtete zde.... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 12 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní distributor koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 

videa


MS v holandsku 2018 - Losser

 

Únavná jízda do Holandska nám zabere celý den a navečer zmlácení z auta se jdeme ubytovat do sportovní haly, ve které je standardně vše potřebné pro pobyt. Na páteční den jsou naplánované sprinty na 400 m, které díky vyřazovacím kolům zaberou mnoho času. Celý den se pořád na něco čeká, jako když se natáčí „Ordinace v růžové přehradě“ a chvílemi je to docela otrava. Celkem očekávaně a ve finále s přehledem vyhrál v naší kategorii Martin Žaba, který před závodem nervózně pokuřoval za bukem. Letos se po velkém tlaku z české strany konečně podařilo prosadit kategorii ultraveteránů, která začíná být na závodech čím dále četněji obsazována. Ty tam jsou doby, kdy třetí místo na stupnich zelo prázdnotou a vyhrát v kategoriích byla poměrně snadná záležitost. Pro mne 7. místo bylo spíše překvapením a obdivuji kolegy, kteří sprinty v rychlosti blesku a technicky bezchybně dokážou jezdit.

před sprintem

Následující den se jelo kriterium (celkem 12km) na kilometrovém technickém okruhu po dlažebních kostičkách v centru města. Zajímavá zatáčková trať, hlavně se hned po hromadném startu nezabít. Na pár místech mě spodek koloběžky na příčných retardérech škrtal natolik,že jsem si zadní kolo dal pro jistotu do vyšší polohy zadní vidlice. Konečné 9. místo odpovídá nulové přípravě na takovýto závod, ale díky za nové zkušenosti. Ve veteránech s velkým náskokem vyhrál nestárnoucí Láďa Provod.
Navečer jsme jeli s Martinem Žabou a Marčánem štafetu, kde jsme ale v závěru díky chaosu zapomněli objet poslední kolo. Katapultovalo nás to sice na konečnou příčku v závodě, ale i tohle bylo poučné i zábavné zároveň, takže žádné hroucení z naší strany se nekonalo. Déšť přišel naštěstí těsně po závodě, v tom by to snad ani na těhle kostkách nešlo jet, protože to ukrutně klouzalo. Večer byl zakončen luxusní pasta-party s kapelou a dýdžejem v přírodním amfiteátru na kraji města.

čelo dlouhého závodu

Poslední den tradičně patří dlouhému závodu na 9x5km,to celé samozřejmě v totální rovině. Počáteční kola si zkouším,s kým asi dnes pojedu. Rakušana Guida mám před sebou, ale když se vedle něj objevím, tak zrychluje. Nakonec si jedu pořád stabilní tempo s fiňákama (Hannu Vieikko + 1), což je docela na pohodu a občas ukazuju Hannuovi, že můžeme u tohoto tempa klidně kouřit. V pátem kole se přes nás převalí první vedoucí Holanďan, který má před pelotonem, který teď už moc nejede, poměrně značný náskok. Asi 2 kola před cílem zrychlím, ale fiňáci už nechtějí jet. Chci se ještě pokusit dojet rakušany a poslední českou oběť Jirku Jiráka, ale už je pozdě. Mám je sice pořád na dohled a přestože jich je pět, jen velmi pomalounku se jim přibližuji a v cíli je to nakonec až 9. místo a necelá půlminutová ztráta. Co naplat, když je to tak krátké. Díky Honzovi Vláškovi, který mne přihlásil jako „Milan Czech Norris Jelínek“ jsem byl v kombinaci s mou vizáží i tak nepřehlédnutelnou postavou celého mistrovství.

Dlouhý závod

Závody tu mají organizačně ve městě pěkně zajištěné, škoda že je nenapadlo už od prvního dne vylepovat důležité informace aktuálně v prostoru závodu místo odkazů na internet. Tratě v centru města natvrdo uzavřené kovovými zábranami jen pro závod, to se nevidí tak často, ale tady to prý funguje normálně. Stačí si vymyslet akci, a když to příslušné město schválí, samo se o realizaci postará. Jedinou věc kterou jim závidím je že cyklista na silnici je zde posvátný a dokonce v případě nehody s autem je bez ohledu na skutečnosti téměř vždy jako viník nehody určen automobilista. Překvapením ve městě je pro mne značné množství psích exkrementů i v místech, kde je kakání zakázáno značkami. Holandský pejsek se asi taky může vydělat, kde si vzpomene, hlavně aby si nenatrhl prdýlku a neruplo mu bříško…

restaurační hody

 

Před odjezdem ještě hurá nakoupit sýry za cenu, při které asi nejen mne napadá, že dovozci holandské Goudy do Čech, která tu v maloobchodě stojí 6 euro/kg na tom nebudou tak špatně….

3x Mont Ventoux na kolcích (67 km / 4 400 m (9:09 h / 1:34 h)

 

Po loňské trojnásobné výjezdové premiéře na koloběžce v jednom dni se podařilo z francouzskou stranou domluvit zavedení nové kategorie a tím i oficielně vstoupit do „klubu bláznů“. Letošní nápad výjezdu na kolečkových lyží dopředu ovšem pořadatelé rezolutně odmítli s tím, že výjezdy jsou primárně určeny cyklistům a že už loni byly velké diskuze o zavedení kategorie koloběžek. Spíš to na mne ale dělá dojem, že je zde obava, aby nám tady tenhle český „pacient“ každoročně nerozšiřoval kategorie dále například o skákací boty a další netradiční disciplíny. Vyrážíme tedy do Francie s Pavlem Endrštem a suportem Blankou smířeni dopředu s tím, že holt tu diagnozu nebudeme mít oficielně potvrzenou na papíře. Původní plán jet už v květnu by byl rozhodně vhodnější než začátek července, kdy zde panují největší tepla. Vzdálenost téměř 1400 km a přibližně 16 hodin strávených v autě, byť s občasnými přestávkami, je velmi unavující. Není tedy divu, že když stavíme odpoledne v kempu stan, vypadáme jako kdybychom vypadli ze ždímačky.

Mont Ventoux navečer

Druhý den vyrážíme až před osmou na první výjezd z Bedoinu (21km), jelikož pátá hodina ranní byla striktně zamítnuta. Ani nevím proč, ale hlavou mi prolétne předvčerejší beskydský závod do 19% krpálu na Kohútku a dnes se jedu „vyjet“ pro změnu na tenhle kopeček… Už teď je velké teplo, první 3 km soupaží mi Pavel poodjíždí, ale mám ho stále na dohled. Silnice s průměrným povrchem se začíná výrazněji zvedat a stoupání je několik km konstantní. Zatím je euforie, jede se dobře a kolem jedoucí cyklisté i řidiči aut uznale povzbuzují. V závěrečných asi 5 km jsou napříč občas dilatační spáry, takže je dobré netrefit se hůlkou do škvíry nezalité asfaltem. Doprovodné auto nás v případě potřeby stačí obsluhovat oba současně, i když jsem měl původně trochu obavy, abych Pavla svou (ne)výkoností zbytečně neomezoval. Vrchol zalitý sluncem dobývám 4 minuty za stájovým kolegou za zvuku četně fotících zrcadlovek, které obsluhují fotografové jezdící sem denně za obživou. Sundávám lyže a sjíždím opatrnou jízdou (76 km/h) na koloběžce do Malaucene, odkud bude následovat druhý výjezd (21 km).

První výjezd

Hned zkraje míjíme dům a ordinaci místního „pakologa“, tak ještě Pavlovi říkám jestli se ho nemám jít zeptat, zda-li je s náma všechno v pořádku, když jezdíme po kopci nahoru a dolu v 35 stupňovém vedru. Po přezutí se sice jede o něco líp, začínají být ale cítit menší otlaky na nohách, které přeci jenom nejsou zvyklé trávit hodiny v běžeckých botech a navíc v takovém parnu. Pěkný povrch silnice se opět začíná zvedat do dlouhého strmého konstantního stoupání, které jsme si podobně užívali před měsícem do sedla Grossglockner. Vedro nabírá na intenzitě a každá, byť chvilková jízda ve stínu jehličnanů, je o chlup příjemnější. Nejhorší je to asi v polovině kopce, kde nejsou stromy a pohled na rovnou příkrou silnici je deprimující, ještě že z této strany skoro celou dobu není vidět vršek kopce. Do toho začínají občasné křeče pro jistotu do obou nohou i podpaží - snažím se na to nemyslet, přeci se tady nebudu válet v příkopu s nohama vytrčenýma k nebi, co by tomu řekli lidi. Lehce se prosmýknu kolem čerstvé motobouračky,kde právě oživují motorkáře,který si dal pusu s protijedoucím autem. Za pozvolnou zatáčkou asi 3 km pod vrcholem se náhle objeví závěrečná (fotogenická) serpentinová stěna s vrcholem Mont Ventoux. Pohled odsud je fascinující a zároveň šokující, že vrchol stále ještě nebude zadarmo. Vozovka má zde nejprudší sklon a cyklisté šněrující silnici sem a tam mne i teď motivují držet s nimi krok, ale hlavně taky už chci být pro Boha konečně nahoře. Ohlížím se kamsi do zákrut dolů, kde spíš tuším než vidím že asi jede Pavel. Na vrcholu zalidněného kopce se nesměle ohlížím, zda-li potlesk četných turistů skutečně patří jenom mě. Vidět v této výšce rozevlátého Jéžíška na kolečkových lyžích je zjevně pro mnohé návštěvníky nevšední zážitek a tak si to užívám a přicházející únavu ani tolik nevnímám.

Nesnesitelné vedro

Něco na občerstvení a cestou dolů na koloběžce předjíždím s rozvahou všechno co má čtyři a více kol. V dolní části vyletím z lesa a předemnou se otevírá nádherně provoněná krajina s modrými políčky levandulí až mi jdou slzy do očí, jaká je to paráda. Čeká nás poslední výjezd ze Saultu (25km), který je sice o něco delší, ale s menším převýšením i sklonem.

Otlaky v botech a celková pozvolná únava sice nedává sprintům do kopce žádnou šanci, ale v mírnějším sklonu se kupodivu dá jet pořád v pohodě soupaž. Příšerné vedro v krátké době vystřídá přicházející bouřka, silný déšť a kroupy s poklesem teploty skoro o 20 stupňů. V botech je během chvíle Máchovo jezero, takže teď už stačí jen v hlavě přecvaknout, že to vůbec nevadí a jet v pohodě dál. Valící se voda mi chvílemi skoro zakrývá blatníčky, ještě že je mám, jinak bych asi trochu znervózněl. Bouřka putuje se mnou a já jen doufám, že běžecké hole jsou dostatečně karbonové, aby mi do nich nefláklo. Smířen s tím, že hůř být nemůže, uháním docela svižně k vylidněnému vrcholu zahalenému v mracích. Tohle počasí být na začátku, tak nevím nevím.

Třetí výjezd

Po třetí nahoře, převlečení do sucha a na vrcholové fotce objímám srdečně Pavla s radostí, že tento výjezd byl dnes opravdu ten poslední. Celkový čas jen o chlup horší než loni na koloběžce, ale to jsem udělal stejnou chybu (pár hodin po příjezdu autem rovnou nahoru) a ve druhém výjezdu mne to pěkně semlelo. Vzhledem k tomu, že ve Francii je cyklista téměř posvátná osoba, nemusíme se obávat překotného vytrubování nervozních pražských Pepíků. Je třeba však občas počítat s tím, že tyto kopce přitahují občas mladé závodníky v autech.

Je to za námi

Samotné výjezdy jsou průměrně náročné a je vhodnější po vysilující cestě autem nechat si prostor na odpočinek a né hned letět nahoru. Rovněž je dobré absolvovat jízdy pokud možno mimo nejteplejší prázdninové období. Pořadí výjezdů je jasné, z Bedoinu i Malaucene jsou stejně těžké, lehčí výjezd ze Saultu necháme na konec. S sebou je dobré mít troje boty, náhradní lyže, hole+špice, poutka, opalovací krém, puchýřové náplasti, fůru oblečení. V neposlední řadě je dobré mít doprovod, protože přihodit se může opravdu cokoliv a na takovéto akce úplně všechno natrénovat přeci jenom všechno nejde. Podniky podobného ražení (výjezdy alpských sedel, etap Gira či Tour) pro většinu normálních smrtelníků nedávají smysl a také v podstatě nesmyslné jsou. Ale mohou-li povzbudit širší veřejnost k většímu pohybu, pak je to jedině dobře a my jsme jen rádi, budou-li podobné akce pro někoho alespoň trochu inspirační.

Marcialonga 80 km na koloběžce

 

parametry závodu: 80 km / 1894 m / 18,2 % max nebo 135 km / 3279 m, 19 % max

Tento ryze silniční cyklistický závod se jede jen částečně v místech slavného zimního závodu a  jeho hlavní část se odehrává na silnicích ve zdejších okolních přísných kopcích. Je dobré, že okonečné délce trati  se každý může rozhodnout ještě během závodu, což je velmi dobré v případě nenadálé změny počasí. Na trati je standardně několik občerstvovaček a zejména ze začátku se jede na uzavřené silnici s doprovodem. Před startem pobíhají pořadatelé a nabízejí kávu.

po startu

 

V 8hodin je odstartováno, ale naše čtvrtá vlna se rozjíždí až po několika minutách, přeci jenom procpat ulicí z města asi 2 tisíce závodníků chvíli trvá. Prvních 21 km je převážně jen mírně z kopce a rovinatých, takže v přijíždějících balících mám na kolobce jen jepičí život, než mě postupně skoro všichni opustí. Na 21. km v San Luganu  následuje dlouhý sjezd v obci i mimo, tady v 70 km/h předjíždím sanitku a všechno co je v cestě včetně silničářů. Vozovka  je po dešti mokrá, tak žádné voloviny na ostře prudké zatáčce ve sjezdu na most přes ostrý hluboký kaňon. Poté rovnou do deseti kilometrového kopce s převýšením 650 m na Monte San Pietro kolem vinic s krásnými dalekými výhledy pod nás do údolí k Bolzanu.

 

 

V kopci na dálku před sebou vidím příští oběti na kolech, které se budu snažit postupně dotáhnout. Krajina je provlhčená raním deštěm, takže se jede příjemně i do kopce. Na občervstvovačce doplňuju vodu do bidonu a dávám kolu z pišingrama. Následuje sjezd a výjezd na Nova Ponente a další ostrý sjezd díky brždění jen  73 km/h, ale stačí to v pohodě abych dal postupně všechny kolaře předemnou. Dole na stopce změna, rovnou do 8 km kopce s převýšením 700 m a max. stoupáním 18 % na Passo Lavaze. Tady postupně dojíždím osamělé bojovníky v tomto nepříjemném kopci včetně třech Čechů, z nichž jeden mně říká: „Já se na to vykašlu, to je stejné jako vloni, zase mne předjel koloběžkář“…Na Lavaze do časového limitu zbývá čtvrthodina, kus banánu a jonťák a následuje dlouhý sjezd na mokré silnici, kde to opět pouštím bezpečně jen přes sedmdesátku a zase ujíždím cyklistům, což na koloběžce z kopce jde samo díky fyzikálním zákonům. Do deštivého Cavalese vletím opět sedmdesátkou a zastavuje mne až křižovatka na hlavní silnici, po které se vracíme zpět do Predaza. Po několika km mě na rovinách zase postupně předjíždějí všichni, co jsem jim poodjel z kopců. Drobně prší a tak se rozhoduju v kombinaci s časovým presem a bouřkou na Pasu Pelegrino na který bych asi nestihl  dojet (tuto časovou kontrolu mají blbě nastavenou) nakonec  pro kratší variantu 80 km.

v cíli

 

V cíli na pohodu, zase jsme si užili hezkou jízdu, silničářům samozřejmě konkurovat nejde. Italové mají závod moc pěkně zoorganizovaný, čeští pořadatelé různých Author Cupů by si mohli vzít ze zdejšího závodu příklad, co všechno lze dát každému závodníkovi do startovního balíčku (silná mikina od Craftu, rukáv, sýr, těstoviny, Enervit, bidon, olej na řetěz)…

Author Bezděz 50 km / 465 m - 2:31 h (koloběžka)

 

Tento cyklistický závod vedoucí lesy kolem hradu a v bývalém vojenském prostoru není náročný a je proto určen i široké veřejnosti. Hrstka koloběžkářů vyráží  po startu do kopce, v kterém se  začne necelá tisícovka bajkerů  hned drobit na jednotlivé skupinky. Po hodině jsem na 22 km, což mně připadá zbytečně rychlé tempo. Začínají se ozývat opětovně bolesti lýtek, kvůli kterým jsem málem nejel 12hodinovku a tak trochu zvolňuji a snažím se pravou nohu víc šetřit. Na 25 km mne dojíždí Marčano a upaluje dál, jojo o čtvrt století méně na věku musí být občas znát. Obsluha na občerstvovačce není rychlá dle mých představ a tak skoro odjíždím bez napití. V dnešním prosluněném dni se jede parádně a bajkeři kolem mne se dost často diví, jak je možné na koloběžce jim ujíždět. Na lesních cestách, kde je hodně písku to ale moc nejede. Ke konci zvláště v kopcích už je u bajkerů znát jak nemůžou, to si vždycky říkám, že ten kopec nemá aspoň 5 kilometrů. V cíli klasicky občerstvení, nechápu ale, proč pořadatel při startovném 600 Kč má věcné ceny u málo obsazovaných kategorií jen pro vítěze, s tím jsem se ještě nesetkal.

 

 

 

 

 

Po závodě se domlouvám s Pavlem Endrštem a jedeme se vyjet na kolečkových lyžích na Ještěd.Já se hlavně chci pokusit rozhýbat lýtka,dnes je počasí akorát a velké převýšení jim  zcela jistě pomůže.K večeru už je provoz přeci jenom slabší a občasné zatroubení zejména „pražských trubek“ nás nezneklidňuje.Nahoře už je docela málo lidí,hurá domu,snad ještě stihnu dosekat zahradu,co jsem začal v 7hodin ráno…

12h terén Hodkovice-Ještěd(4x) 156km/3602m převýšení)

Milanova úvodní strana

Né že by mne nebavilo každoročně stát v tomto náročném závodě na bedně,ale překročit můj nejlepší výkon (5xJeštěd 215,6km/4661m převýšení)) se v historii všech ročníků (včetně letošního) povedlo (kosmeticky) pouze jednou o více jak generaci mladšímu Přemkovi Ježkovi a 6 okruhů na Ještěd se prostě nedá. Z mého pohledu vetchého staříka vzhledem k ubývajícím silám už tady není co zlepšovat, takže spíš hledám nové cestičky, které tu ještě nebyly. Vzhledem ke vzrůstající výkonnosti závodníků je třeba občas zkusit posunout jejich výkony do míst, která by je za normálních okolností nenapadla. Hodit nenápadně „rukavičku“ mladším kolegům je prostě občas potřeba a navíc pokud vím podobný 12h extrém v terénu se ještě v Čechách nejel.

na startu


Proto jsem se letos rozhodl,že to dám v přísném terénu po ještědském hřebenu s klukama na horských kolech. Ob každých 16 km v terénu nastoupat téměř 800m výškových, to asi bude jiná „kávička“ než po silnici. Průměrné stoupání na celé trati 8%, maximální 21% bylo příslibem nevšedních zážitků. Terénní koloběžka je samozřejmě těžší a moc nejede, na což by náš náčelník od Silvini zcela jistě pravil: “Ale tréninkově dobrý,né“?


V 7 hodin vyrážíme hromadným startem společně koloběžkáři silniční, kola silniční, kola horská + koloběžka terén. Asi po 4 km cyklostezky se odděluji od silničáře Karla Krchňáka, který má stejně jako já letos natrénováno nulanulaprd a neřeší to, ono to nějak dopadne. Fičím do kopce ještě chvíli krásně zamlženou a vonící kvetoucí krajinou. Ranní rosa lehce zamokří boty, Rašovka a Ještědsky hřeben už je zalitý sluncem a cesty jsou téměř bez bahna. První kolo za 2:11 i s nechtěným přidáním kopce jako kráva k Javorníku se mi zdá dost rychlé, jako bych jel zase podle hesla „napálit to a pak se uvidí“ anebo „nahnat co nejvíc na začátku, protože ke konci už to nepůjde“. První dvě kola bývají nebezpečně optimistická, ale pak zpravidla přichází útlum a je důležité se znova najít a ustát to.

Ještěd v nedohlednu

S každým dalším kolem přichází větší únava, která se projeví na čase a ranní nadšení a dravost ustupuje kamsi do pozadí. Maximálka dnes 60 km/h, je třeba dnes jezdit opatrně, nechci opravdu skončit jak medúza přilepenej někde na stromě. Odpolední bouřka s deštíkem přinesla ochlazení a jehličí s prachem se v silné vrstvě lepí na kola jako mák na bramborové šišky. V nejprudších sjezdech jsem si přál mít ještě třetí brzdu a ruce jsou vyklepané, jako když měsíc se sbíječku bourám betonový most přes dálnici D1. Čtvrté kolo se už jelo relativně dobře, tělo už konečně pochopilo,že na odpočinek bude pravděpodobně vybrán jiný den. Ve zbývajícím čase na dojezdovém asfaltovém 7 km okruhu mi jízda připomínala dovolenou s manželkou na Jadranu, takže jsem si mohl cestou i popovídat s Marčánem.

na bedně


Nakonec to pro mne bylo na „bajkerské bedně“ bez rozdílu věku 3.místo, čehož si cením úplně maximálně, protože tohle nebylo fakt zadarmo. Velký dík pořádajícím manželům Štorkovým, kteří navíc přes den organizují množství početných dětských závodů.

 

Boboloppet (aneb závod správných chlapů)

 Milanova úvodní strana

Nejtěžší dálkový závod v Evropě na běžkách se jezdí začátkem února. Letošní původní bezesrážková předpověď počasí se výrazně odlišovala od reality. Během noci a v dopoledních hodinách totiž připadával nový sníh a bylo jen těsně nad nulou. Jelikož se lyže se zpravidla připravují večer předem, nejen já jsem měl tentokrát nevhodně namazáno (fialové HF Ski-Go). Závod byl poprvé letos vyprodán a vzhledem k předpokládanému silnému provozu i mírné změny trasy směrem na Rozmezí většina závodníků vyráží už po osmé hodině (libovolný start je od 8:00 do 10:00, časový limit do 18.00). Každý závodník musí elektronicky čipem označit cestou všech deset kontrolních bodů.

Vyrážím společně s Márou Kadlecem, Michal Kulka vyráží dvě minuty před námi. Hned od začátku je znát, že sníh v bruslícím pruhu dnes pojede extrémně pomalu. Nad Kristianovem dojíždím Lucku Zvárovou, které jak říká, nějak „plandá“ lyže - vypadla jí přítlačná guma ve vázání. Před Knajpou uhýbáme delšími sjezdy na Mariánskohorské boudy, místy jen v jedné stopě, ve kterých to dnes jede jak po písku. Bruslící pruh je místy pěkné oraniště a já začínám litovat, že dnes nejedu klasickou technikou. Za Protrženou přehradou dojíždím Michala a společně si notujeme, jak nám dnes lyže nejedou. Bruslení dnes coby do rychlosti není žádná výhoda a ve stopě to dosti často jede líp, takže se stejně jede soupaž. Na Kasárenské čekám nekonečně dlouho než dostanu na cestu od kamaráda láhev s pitím, kterou má kdesi ukrytou v nedalekém přístřešku. Na začátku Knížecí dojíždím Máru Kadlece, který zlomil hůlku a bez ztráty rychlosti jede dalších 29 km až na Smědavu jen s jednou, kde to zabalí.


Na Václavíkové Studánce si přes silnici odepínánám lyže a asi díky namrzlému ledu je za Boha znova nemohu nazout. Krátký prudký kopec evidentně nejenom mě nechutná a na Jizerku a dál na Smědavu se táhlé roviny nekonečně vlečou. Střídají se dnes snad všechny sněhy, ale žádný nějak extra nejede. Od Smědavy osmičky kolem Předělu jsou vždycky nekonečné a zrovna zde se vždycky láme nastupující únava před vracečkou zpět na Smědavu. Odtud poslední dlouhý nepříjemný strmý kopec na Knajpu, který v protisměru dolů sjíždí z nepochopitelných důvodů davy turistů, přestože mají po Kasárenské sjezd výrazně bezpečnější. Nad Knajpou nejvyšší kontrolní bod a hurá přes Rozmezí na Kristiánov, kam se dnes všichni běžkaři řítí díky novému sněhu poloviční rychlostí, než zde bývá obvyklé. Ani po Panelce k Hřebínku to dnes nesviští a za Olivetskou horou asi 12 km před cílem dojíždím Michala s kamarádem a jedeme společně k cíli. Dnešní náročnost závodu zvláště v závěrečných pasážích nedovoluje už příliš velké zrychlení a do cíle se těší asi každý. Za celou cestu jsem snědl několik gelů a vypil jen asi polovinu cykloláhve, s tím pitím jsem fakt tragéd, ale nemám moc potřebu. Závod jako vždy pěkný, ale letošní ročník byl asi nejnáročnější, což se u všech závodníků projevilo výrazně horšími časy, v cíli tradičně dobroty.


Letos jsem byl nejstarší účastník závodu, který dojel v limitu (6.veterán). O chlup starší je jen Franta Chlouba, kterého jsem potkal večer před devátou, když šel ze stopy-obdivuji ,já tam být takhle dlouho, tak umřu. Výborně jela naše Silviňácká Lada Lanková, nebýt zakufrování ke konci závodu, tak by asi vítězná Jetmarová měla starosti udržet první místo. Navzdory dnešním extra silném víkendovému provozu opět asi 10 debilů se psy, v duchu si říkám, tvl. vemte si příště ty svoje mazlíky taky do kina a nebo k doktorovi, ale hlavně ke svému psychiatrovi, ať Vám na to něco pořádného napíše…


Celkové výsledky (koloběžkářů) : 32. Lanková (5:53), 113. Jelínek (6:57), 117. Kulka (6:59), 156. Lišková (7:57), 162. Zvárová (8:20), Kadlec (zl.hůl)

 

 

 

Vasaloppet

 Milanova úvodní strana

Cesta autobusem z Liberce do Malungu nekonečných 27hodin. Zde spaní v prima malých 4lůžkových chatkách (s kuchyní i sprchou), kolem kterých vedou běžecké trati osvětlené i v lesích. Asi hodinu jízdy autobusem jedeme do Salenu (místo startu) vyzvednout čísla a lehce potrénovat výběh 3km sjezdovky, na které bude při závodě o několik tisíc lidí více než dnes. Přemrzlá stopa docela slušně jede a na nedělní závod nejsou hlášeny žádné srážky. Proto na jetí lyží dávám jako finální glider fialový Ski-Go HF do -12st., na slabý odraz zažehlený tuhý zelený a navrch lehce modrozelený Swix -5až-9 (spíš jen proto, aby klasici ve sjezdovce moc neprudili, když mi lyže ujíždí dozadu.)


V den startu budíček ve 2h a ve 4 odjezd na start do Salenu. S lyžema si jdem vystát asi hodinovou frontu, abychom si je mohli dát s předstihem do stopy. Při teplotě -9stupňů drobně, ale vytrvale padá sníh a tak rádi přečkáme zbývající čas do startu ve vytopeném autobuse. Chvíli před startem lehká nervozita, protože se mi moje lyže ve stopě mezi tisíci dalšími nedaří najit.V naší 5. vlně se ještě stačím pozdravit se stájovými kolegy od SILVINI Volšákem a Vítkem Kociánem.


Startovní výstřel a Amazonka asi s patnácti tisíci závodníky se dává přerušovaně a disciplinovaně do pohybu. Po kilometru se široká cesta obrací do 3 km sjezdovky, kde začíná boj o hole i lyže. Takhle kontaktní závod se nikde jinde nezažije, kdyby to aspoň byly voňavé ženy a ne smradlaví chlapi. Chvílemi se zastavujeme, nalepeni na sebe doslova jak teplouši. Nad sjezdovkou už se ale jede v mnoha stopách celkem v pohodě. Na občervstvovačce vyhledávám borůvkovou polévku a peláším v chumelenici dál. Zezadu se v občasných intervalech přivalí pár závodníků s vyššími startovními čísly, kteří mezi nás moc nepatří, a proto mizí dál. Nový snih udělal své a je jasné, že dnes to bude bolet. Máza byla totiž udělaná spíš na starý sníh a né na to, co teď vytrvale padá do stopy a značně jí zpomaluje.

Vydatně se píchá i z mírných sjezdů, aby to aspoň trochu jelo, ale dnes to opravdu nejede skoro nikomu. Občerstvovaček je dostatek, takže jsem udělal dobře, že s sebou (ostatně jako skoro vždy) nic nemám. Neustále mírně zvlněný terén v kombinaci dnešních velmi špatných jizdních vlastností s přibývajícími kilometry postupně zvyšuje výrazně únavu. Po pravdě, vždycky jsem si myslel, že Vasák je větší rovina. Vybírají se pořád stopy, které jedou, ale zpravidla ty krajní to nejsou, ale je to jediná možnost jak předjet „vláčky“, do kterých mne nikdo nechce pustit. Asi 7km před cílem mne v mém usínacím tempu dojíždí Silviňácký kolega Báťa (ze čtvrté vlny) a říká,že si někde za sebou veze na zádech Járu Sladkovského a další. Za což jsem velmi rád, protože to je alespoň důvod ke zrychlení a společně dojedeme do cíle. S kým dnes mluvím, každý toho měl dost a většinou se kritizuje pomalost jízdy. Časy jsou nejpomalejší za posledních 10 let i u elity skoro o třičtvrtihodiny, v naší kategorii byl prý rozdíl přes hodinu, takže na medaili jsem o pár minut nedosáhl. Podmínky na trati dnes bolely většinu závodníků asi víc než kdy jindy. V cíli ještě stačím zaregistrovat nejen vítězství Nygarda a Korsgrenové, ale i fantastické 7. místo stájového kolegy Standy Řezáče i třetí Kačky Smutné. Mě to dalo na celkové 3453, co naplat mladší hoši byli zase o něco rychlejší.

Peláším se převlíct, najíst a poslechnout si kolegy, jak jim to všem dnes nejelo. Nepřehlédnutelný kolega Kohoutek (Potapěč) po závodě dokonce prohlásil, že to letos bylo regulerně jako když se jede jeden a půl Vasáku...

Jizerská 50km

 Milanova úvodní strana

Jelikož předpověď hlásá mínus 3 stupně,mažu doma na jetí oranžové HF Ski-Go. Na stoupání slabou vrstvu gumy a přesto světle modré Rode 0 -3 a modrý Swix -1 až -5 vyrobený kdysi za Komančů. Ráno před závodem se jdu podívat, jak maže Honza Macaj, neboť jak říká starý klasik Láďa Mizera „Honza má na mazání čuch“. Jeho lyže ale vypadají poměrně hodně hladce i když na nich je také stoupací vosk.

Letíme s malým předstihem na start a po výstřelu začíná trošku boj o zachování celistvých holí. V noci napadlo trochu hladké mouky, takže to vypadá, že to dnes opět moc nepojede. Nad Kristiánem dobíhám přemazávající Silviňáky (Honzu s Ladou), kterým to asi smeká. O kilometr dál předbíhám Báťu a divím se, co tady ještě dělá a on říká, že to do kopce tolik nejde. Rozmezí dnes pod třičtvrtě hodiny, tak si říkám, že to bude docela dobré. Tím ale, že to nejede, tak je to náročné na ruce a stejně se jede hodně soupaž. Kasárenská a Knížecí alespoň pocitově jede líp mimo stopy. Team Silvini má po cestě spoustu občerstvovačů a povzbuzovačů, což je parádní! Občerstvovaček je tolik ,že to ani nejde využít.

Z Jizerky na Smědavu jako vždy otrava, hlavně když to zrovna moc nejede a člověk vidí několik kilometrů dopředu. Probírám se ve smědavském kopci a od Knajpy už zase soupažová dřina až na Hřebínek, sjezdy jsou dnes až nechutně velmi bezpečné. Před Olivetskou horou mě Báťa předbíhá a v následném sjezdu odjíždí „na kila“ pryč. Namazáno mám dnes dobře, alespoň z mého pohledu to lépe nešlo, přesto ale proměnlivý sníh dnes nijak zvlášť nejede většině s kým se cestou vybavuji. V cíli chvíli přede mnou (jako na Marcialonga) Standa Řezáč ml. z Hodkovic říká, že jezdíme poslední dobou stejně. Celkově spokojenost s 27 místem v kategorii, protože legenda českého běžeckého lyžování věkový soukmenovec Jirka Beran, byl jenom pět minut přede mnou….

Marcialonga

 Milanova úvodní strana

Ráno je pod nulou přimrzlá stopa a připravené lyže na hladko HF fialovým parafínem SKI-GO na starý sníh. Vyrážíme postupně v pětiminutových intervalech po vlnách, chvíli mně trvalo si uvědomit, když nás vypustili z lyžema v ruce, že už to je start. Nejhorších je na začátku prvních šest kilometrů, protože to je převážně do kopce. Místy je navíc ale pár sjezdů, ve kterých všichni pluží a dochází ke karambolům, takže se to skoro zastavuje. Na otočce v Canazei je navežený sníh mezi barákama doslova jako sypké oraniště, takže soupaž se zrovna v tomhle jede hodně blbě. Následuje mírné klesání podél řeky zpět několik desítek km podél řeky údolím, jen sem tam s nějakým kopečkem. Stromečkový kopec ve třetině trati jdou všichni spořádaně za sebou,trošku se to tady štosuje a chvílemi skoro stojí. Dnes je krásné počasí, takže dost často koukám i po okolních kopcích a užívám si to.


Začínám mít problém s hůlkou, na které se mi přeškubl jeden ze dvou třmenů a v polovině závodu se poutko už utrhlo úplně. Po zbytek závodu jsem tedy držel hůlku jako prase kost, až se mi z nepřirozeného držení hůlky udělal mozol. Celou cestu jsem na střídačku jel s o generaci mladším Standou Řezáčem (II.),který mě v závěru sice asi o 4 minuty ujel, ale kdo se nakonec může pochlubit tím, že jel celou Marciu s Řezáčem (byť jen jmenovcem nejslavnějšího českého běžkaře)… 


Občervstovačky jsou natolik četné, že některé jenom projíždím. Lyže dnes jedou překvapivě slušně a to i překvapivě někdy lépe ve stopě, která je na sluníčku. Přijíždím pod Kaskátu a ignoruji servisní mazání lyží stoupacím voskem specielně na tento poslední kopec. Nezbývá než jít z poloviny stromečkem a z poloviny jet soupaž, což je samozřejmě asi o 5 minut pomalejší než kdybych běžel „stříďákem“. Rovinka před cílem už se jede pěkně a v cíli pohoda, dnes bych klidně mohl jet do druhého kola.


Chvíli (notnou) předemnou dorazil vítěz Ilja Černousov a Norgrenová z Kačkou Smutnou. V naší dědkovské kategorii (do 70let) jela téměř tisícovka závodníků a z nich 138 skončilo předemnou, tak bych asi měl příště trochu více přidat a méně se kochat…