Václav Jun vymyslel skvělý závod. Přejezd republiky ze Šluknova do Vyššího Brodu přes několik benzínek, coby kontrolní body, kde si každý účastník něco zakoupí, čímž získá pokladní doklad s přesným časem průjezdu. Považuji to za briskní nápad. Jelikož byl nakonec časově zaneprázdněn, nemohl se akce zúčastnit, ale pomohl nám ji zrealizovat. Milan Jelínek byl velkým tahounem pro úspěšné doladění nápadu do faktické podoby. Bohužel přes mnohé kladné ohlasy nebylo mnoho těch, kteří se chtěli zúčastnit. Nakonec se musel ze zdravotních důvodů odhlásit i Karel Krchňák a Michal Trojan, takže jsme zůstali pouze čtyři koloběžkáři, přestože akce byla otevřena i pro cyklisty.

Milan Jelínek, Roman Kažmír, já a Zdeněk Červenka, který ovšem mířil na start z Vysočiny vlakem a nemohl se tam dostat dřív, takže startoval až 2 hodiny po nás. Vlak ho dovezl do Rumburka, na koloběžce dojel do Šluknova, tam si „odpíchl“ na benzínce a vyrazil po své trase znovu přes Rumburk. My tři jsme odstartovali v pátek 25.7. v 9:13. Roman si na cestu nevzal půjčenou navigaci, se kterou se snažil dlouhé minuty před startem spřátelit. Nakonec se nedomluvili. Milan sice navigaci měl, ale též nějak nerozuměla jeho potřebám. Hned od startu mně oba v kopcích lehce poodjížděli, ale uklidňoval jsem se, že tady se chleba neláme. Když jsem kus před Krásnou Lípou bezhlavě za nimi zabočil, pochopil jsem, že bude lepší držet se své vytištěné mapy, než dát na Milanovu komunikaci s navigací. Na další odbočce jsem je zahlédl znovu uhnout doprava. Po prostudování mapy já jel vlevo. Uvidíme, kdo to trefil líp. Kopce začali být příkřejší a protože nikdo nikde nebyl, nemusel jsem dělat hrdinu a šel dvakrát pěšky – ušetřené síly se budou hodit. V době, kdy začalo mrholit a ve sjezdech byla i trochu zima, přesvědčoval jsem se, ať si to užívám. S teplotou to během cesty bude určitě horší.

Když jsem dojel za Nový Bor k první pauze, kde čekala Šárka (má skvělá manželka, opora, kuchařka, support, psychovzpruha), dostal jsem informaci, že Zdeněk právě startuje a Milan s Romanem jsou za mnou v Kamenickém Šenově. Euforie mě ovládla, vyměnil jsem flašku a dupal dál coby vedoucí. V České Lípě měla být první kontrolní benzínka. Věděl jsem, že je vlevo. Spustil jsem se dolů Lípou. Krásně se to rozjelo na 45 km/h. Benzínka však stále nikde. Když už končily baráky, pochopil jsem, že jsem ji minul, zavolal Šárce a ta mi oznámila, že je hned na začátku Lípy. Vzpomněl jsem si na otázku Romana na startu :“Je nutné využít tu přesně danou benzínku, nebo je možno kteroukoli v tom městě?“ Odpověděl jsem striktně, že samozřejmě tu přesně danou. Tak teď to mám. Nuže zpátky celé 3km do kopce na druhou stranu. Když jsem byl asi v půli kopce, volal Roman, že Milan spadl v Lípě na přejezdu a přejezd tím pro  něj asi skončil. Vcelku šok. Když jsem dojel k Šárce na benzínku, poslal jsem ji za klukama a ať mi zavolá, jak to vypadá. Když jsem se dozvěděl, že Milan má něco s ramenem, jel jsem za nimi též. Našel jsem je, jak Milan sedí na lavičce zkroucený a nemůže hýbat levou rukou. Roman z toho byl psychicky víc rozladěn než on a odmítal, že by mohl pokračovat. Později se dovídáme, že Milan má zlomenou lopatku, pohmožděnou kyčel a žebra a přesunutou klíční kost kamsi, kam nepatří. Dostal krunýř na 6 týdnů. Po celý zbytek naší cesty nás i přesto prostřednictvím SMS zpráv podporuje a pomáhá svým optimismem. Tak se rychle uzdrav, chlape. Po domluvě, že pro Milana již jede manželka a že Roman se Šárkou s ním zůstanou než dorazí, rozhodl jsem se pokračovat. Dostalo mě to lehce do tlaku, neboť jsem si uvědomil, že jsem pomohl dát dohromady akci, které se teď účastním jen já a Zdeněk. Některé spřízněné duše nás sledují a drží palce, z čehož ze všeho vyplývá, že bude poněkud nevhodné, když to budu chtít zabalit. Než jsem odstartoval, rozumově jsem si spíš říkal, že to asi ujet nemohu. A teď tohle.

Nuž jedeme dál. Kilometry pozvolna přibývaly. Ovšem mně připadalo, že opravdu jen pozvolna. Na 75tém km jsem si připomněl, že právě pokořuji hranici doposud nejvíce najetých kilometrů. Na 80tém km jsem si připomněl slova Honzi Tauseka, který letos ujel 250 km za 24 hod. Říkal, že prvních 80 km se jen rozjíždíš a pak prostě už jen jedeš. Já měl pocit, že jsem se rozjížděl první kilometr, a pak už jen přemlouvám nohy, aby se nezastavily. Cesta přes Mšeno do Brandýsa je horká (33 stupňů) i když si to úplně neuvědomuji. Na druhé benzínce v Brandýse jsem se svalil do trávy s koupenou Colou a už po kolikáté si pokládal otázku, jak je možné to celé ujet, když už jsem vyřízený a nemám v nohách zdaleka ani půlku (125tý km). Po delší pauze – asi 45min. – jsem se zvedl a pokračoval směr Úvaly. Se Šárkou jsme se domluvili, že se potkáme až v Mnichovicích. Měl jsem též obavu, aby mě už nedojel Zdeněk. Cítil jsem ho v zádech, přestože jel přes Mělník. Do Úval; do mých rodných Úval jsem dorazil coby mrtvola. Na náměstí jsem si vyhlédl lavičku před pomníkem obětem 2.světové války a na tu se sesul. Zavolal jsem Šárce, že na ni čekám již zde a dostal vnitřní třas. Pochopil jsem, že mě dohnalo odpolední vedro. Asi jakýsi úpal. Když Šárka dorazila, kopnul jsem do sebe přípravek proti křečím, které se do mě již začaly zakousávat a  tělo pozvolna regenerovalo. Kupodivu jsem si dosud nepřipustil myšlenku, že bych to ukončil, přestože jsem naprosto nechápal, jak by bylo možné v tomto stavu ujet dalších 200km. Mezitím mě zřejmě někde předjel Zdeněk, aniž jsme se potkali a jede na Ondřejov a Vlašim. Po hodině, ve 20:15,  jsem se zvedl a kupodivu to vcelku šlo. Jen ty křeče mě občas poněkud zastavovaly. Střídaly se v obou lýtkách a levém stehně. Až druhý den po dojezdu jsem si vzpomněl na dávnou zkušenost z marathonů – namáčení banánu do soli. Tak to jsem za horka podcenil a teď mě to dostalo. Naštěstí se za Úvalama ke mně připojuje kamarád Petr Rybář, který do mě láduje další protikřečovou ampuli a zas se nohy vcelku rozjíždí. Oznamuje mi, když jsem mu volal z Úval, měl dojem z mého hlasu, že asi končím, ale teď to vypadá, že jsem chytil druhý (já myslím, že spíš už aspoň sedmý) dech a jedu vcelku dobře. Za společné jízdy přijíždíme se soumrakem do Mnichovic. Tam čeká v restauraci Šárka s objednanými kuřecími paličkami. Část jí sním a montujeme s Petrem osvětlení. Já jsem ještě docentroval přední kolo a po další cca 45minutové pauze pokračujeme za tmy po hlavní do Benešova. Jsme dobře osvětleni a po většinu cesty je hodně široká krajnice. Noční příjemný chlad má dobrý vliv na tělo, které pracuje překvapivě solidně (až na občasné křeče).

V Benešově se loučíme s Petrem (ještě teď mu děkuji za spolujízdu, kterou mě vyvedl z nejhorší krize) a pokračuji noční silnicí pod Votičák, ze kterého jsem měl již dopředu značný respekt. Rozhodl jsem se ho vyjet bez předešlé pauzy, abych ho měl již z krku a hodlám se zastavit až v Miličíně na České Sibiři. Jedu ho vytrvale, úpěnlivě, odhodlaně, ale s pocitem, že síly ubývají nějak rychle.  Okolo 2.hod v noci jsem se tam konečně doplazil a dopad na židli přivázanou u stolku. Po prvním vydýchání jsem do sebe obrátil další půlku ampule, něco pojed a hlava mi padla na stolek. Chvíli to vypadalo, že značným vyčerpáním usnu, ale dala se do mě zima a tak po nezvykle krátké pauze jsem nastoupil a setrvačně dupal dál. Občas jsem si uvědomoval, jak je nádherná jasná noc plná hvězd utopená ve voňavém vzduchu. Trochu jsem litoval, že by se ta nádhera dala vychutnat víc, kdybych zrovna nepřejížděl republiku. Ovšem teď si zrovna vychutnávám právě přejíždění republiky. I když nevím zda zrovna slovo „vychutnávat“ je to správné. Každopádně jsem byl velmi rád, že jsem doposud byl na cestě i když čas, který dosáhnu jsem již pustil z hlavy.

Ke třetí benzínce v Táboře chvíli po mně přijel od Vlašimi i Zdeněk a tak jsem konečně poznal svého soupeře. Možná je lépe říct spoluputovníka. Domlouval jsem mu, ať pokračuje dále opět sám, že pak dosáhne lepšího času a já si budu moct pokračovat svým tempem a nebudu se muset přizpůsobovat. Ale nedal si říct a tak jsme vyjeli společně i s Pavlem Kňákalem, který nám již dříve nabídl pomoc v okolí Tábora a z Tábora dále. Musím přiznat, že to asi bylo lepší, než jet dále sám. Nakonec se k nám Pavel připojil na celý zbytek cesty a pomohl nám tahat špici. Po pravidelných pauzách jsme víceméně strojově dorazili do Budějovic na předposlední benzínku, kde se Zdeňka pozvolna začala zmocňovat myšlenka, že by to přeci jenom moh dát do 24hod a vytáhl mě od koláče, ať už jedem. Nastal nejhorší úsek cesty a nebylo to kvůli kopcům. Z Budějovic do Krumlova jela nepřetržitá šňůra aut po neširoké silnici takřka bez krajnice. V Krumlově jsem si řekl, když jsem přežil i toto, tak závěrečný úsek přes několik kopců přelezu i kdybych se měl plazit jako Meresjev. Z Krumlova Zdeněk vyjel již před námi za pokusem o pokoření 24hod hranice. Bohužel poslední překážkou nejen pro něj, ale hlavně pro něj bylo špatné spočítání kilometrů, takže úsek, který jsme se hodlali absolvovat měl o 8 km více, něž jsme si mysleli. Takže i kvůli tomu to bohužel Zdeněk nestihl, ale i tak je čas 24:15 hod výborný. Já jsem se tam nakonec společně s Pavlem dokodrcal taky a to v čase 27:17 hod. Po zakoupení posledního pokladního důkazu jsem padnul na trávu a nevěděl o světě. Ani jsem příliš nezaregistroval, že Pavel najednou v rychlosti odjel společně s vodákama, kteří ho kus cesty vzali s sebou. Je těžko vylíčitelný pocit, kdy člověk ví, že to ujel, má to za sebou, je vyčerpaný, nemá v hlavě nic jiného a je spokojený. A o to přeci člověku jde. Aby byl spokojený.

K dodání je nutné ještě říct, že Zdeněk po vyspání druhý den v neděli vzal koloběžku a odjel na ní 172 km domů. Některé skutečnosti se hold hůř chápou. Stejně jako ta, že jsem se v pondělí zvážil a ukazatel ukázal o kilo víc oproti tomu co ukazoval den před odjezdem.

Nejen my dva věříme, že jde o dobrou akci, která by se mohla stát tradicí a výzvou pro následovníky. Asi budou různé polemiky, jakou formou akci uchopit, jak nastavit pravidla a jaký kompromis z návrhů vyvodit, aby s tím souhlasila většina. Prostor a čas k názorům a domluvání je. Vždyť příště se pojede za rok, což?

Ještě bych rád dodal, že jsem mnohokrát během jízdy vzpomněl na kluky, kteří absolvovali loňskou Tour de France. Při takovémto podniku si člověk znovu a znovu uvědomuje, co dokázali a že bude těžké pro kohokoli je následovat.

Statistické údaje :

Právě dorazily postřehy od Milana Jelínka, tak je připojuji :

Ahoj Pavle,

jelikož můj přejezd skončil na přejezdu, tak i dále uvádím, co mne k tomuto potupnému kroku vedlo a znemožnilo mi pokračovat v jízdě.

1/zlomená lopatka

2/zlomená a posunutá klíční kost

3/naražená spánková kost, hematom (prasklá přilba)

4/naražená žebra

5/pohmožděné ramení a zádové svaly

6/drobnější pohmožděniny hýžďů, kolene, loktů atd.

7/bolestivé vazivo na krku

Dle doktorů rekonvalescence cca 2měsíce, mám nasazenou fixační ortézu ramenního kloubu, tlumící prášky proti bolesti.

Bolest lopatky spolehlivě předčí všechny ostatní naraženiny, takže se v první chvíli zdá, že bolí centrálně jenom jedno místo a ne dalších deset.

Dále bych chtěl i touto cestou poděkovat Romnanovi Kažmírovi, který se o mne staral do doby mého odjezdu do nemocnice a v tu chvíli ani nechtěl pokračovat dál, přestože jsem ho k tomu nabádal. Ještě že jsme jeli spolu, to člověk ocení až dodatečně, když ho ten druhý sbírá se země.

V neposlední řadě bych chtěl připomenout pár připomínek ohledně bezpečnosti, které jsem si uvědomil až při závodě. Podle mne je chybné zadávat orientantační body tak, aby to svádělo z důvodu co nejkratší vzdálenosti k jízdě po velmi frekventovaných silnicích 1.třídy. Když jsem odjížděl po hlavním tahu z České Lípy na Nový Bor, potkali jsme koloběžkáře, a to mne doslova polilo horko...

Jó, a pokud se někdo rozhodne jet s Gépéeskou, tak vězte, že při závodě se teprve seznamovat s funkcí tlačítek jako my s Romanem, to je už trochu pozdě.

Co se týče světelných a teplotních podmínek jeví se červenec jako optimální měsíc pro tuto akci. A stále jsem přesvědčen, že plovoucí start v rozmezí 36 hodin je dobrá volba.

zdraví   (potlučenej) Milan

PŘEJEZD REPUBLIKY

KOLOBĚŽKY, KOLA   cca  350 KM

Na konci března se pokusila skupina Bez pedálů překonat Českou republiku od severu k jihu.
Šluknov-Vyšší Brod /360km za 24 hodin. Po brutálně propršené a studené noci borci ukončili jízdu po 315 km a 23 hodinách.
Výzva ale zůstává a tak iniciátor přejezdu Vašek Jun přišel s myšlenkou závodu jednotlivců bez řízené podpory a po stejné trati.

START :  klouzavý dle vývoje počasí (rozhodne společná jury) od 25.7 9.00 do 26.7.  12.00 ve Šluknově, GPS 51°0'7.355"N, 14°28'0.492"E

CÍL :  nejdéle do 27.7. 18.00 ve Vyšším Brodě Kemp Pod Hrází (Po tomto limitu závodník může dokončit trasu, ale v cíli již nebude rozhodčí.), GPS   48°37'24.905"N, 14°18'24.202"E

TRASA :    kontrolní body :

1. Česká Lípa, Borská 3289, Benzina   GPS 50°42'3.654"N, 14°32'34.668"E.

2. Brandýs n.L. Stará Boleslav, RoBiN OIL   GPS 50°42'3.654"N, 14°32'34.668"E

3. Tábor, Chýnovská 2935, Shell  GPS 49°24'38.870"N, 14°41'0.636"E

4. České Budějovice, Pražská tř., Shell,   GPS 48°59'50.964"N, 14°28'51.538"E

Trasu mezi kontrolními body si volí každý podle svého a je též na každém jednnotlivci, zda pojede sám, ve dvojici, nebo skupině.

STARTOVNÉ :  neplatí se

DOPROVOD :   si každý zajišťuje sám. Samozřejmě je možná domluva více závodníků dohromady, nebo možnost absolvovat trasu bez doprovodu.

ZAJIŠTĚNÍ :  v místě startu bude možnost přespání. V cíli bude možnost využít sprchy a eventuelně přespat ve vlastním stanu. Jedná se o kemp.

ZABEZPEČENÍ :  nebude žádné. Každý startuje na své riziko, jako kdyby jel sám. Pouze si nakonec řekneme, kdo to dal a kdo navíc za kratší dobu. Protože nebudou pro zúčastněné připraveny žádné ceny, nepředpokládáme nečestné praktiky. Zadání je jednoduché - kdo co nejdříve přejede republiku s projetím kontrolními body.

PŘIHLÁŠENÍ ? je možné nejlépe do 24.7. na e-mail pavel.stork@seznam.cz, nebo na mobil  608346903. Případné otázky tamtéž.