Jizerská kolobka, zkušenosti nezkušené aneb jak se nebát 50-ti kilometrů

Mezi koloběžkami se díky našemu obchůdku v Hodkovicích pohybuji nejeden rok, ale na aktivní ježdění jsem si dokázala udělat čas konečně až v červnu 2015. Stručně řečeno, bouchla jsem do stolu, nechala nekonečnou rekonstrukci bydlení, práce a udržování domácnosti jak stojí a leží, půjčila si manželovu koloběžku a rukou napsala ceduli s výzvou pro ostatní ženy. Kdo se chce ke mně přidat, zavádím kochací Dámské jízdy na koloběžce. A tak to začalo.

Letos v březnu jsem se dověděla, že se jezdí Jizerská kolobka, tedy 50km jako v zimě na lyžích. Proč to nezkusit, blesklo mi v hlavě. Ale ujede 50km v kopcích člověk, který jezdí jen víkendově a největší vzdálenost se mu povedla 36km po asfaltu? Těžko říct. S nápadem jsem se podělila s ostatními koloběžkářkami, které jsem potkala na Dámských jízdách. A? Nenechaly mě v tom. Přihlásily jsme se.

Čas běžel, 1-2x týdně jsme se na koloběžce projely, délky tras od 15,5 – 31,5km. Před koncem května jsme se zajely i do Bedřichova podívat, a narovinu říkám, že 10km stoupání od startu na optimismu nepřidalo. Po obkroužení Jizery jsme jely zpět do Bedřichova a s výsledkem, že za 3 hodiny jsme ujely 30 km.

Blížila se sobota 11.6. Co si vzít s sebou? Co sníst předem? Bouchla jsem do stolu podruhé, tentokrát ve své hlavě. Jedeš si to užít, takže se nacpi sladkým, dobře se najez a dobře vyspi. Víc nemusíš řešit (zkušenost č.1). To jsem také oznámila své prvorozené devítileté dceři Terezce, která se postupem času rozhodla, že padesátku pojede také. (Souhlasila jsem ale s podmínkou, že bude mít pro jistotu tátův doprovod.) Po větě, že může mít v pátek k večeři tolik sladkého, kolik jen sní, se Terezce rozzářil obličej štěstím a počala se se mnou ládovat. Chleba s medem střídal dortíky a prokládaly jsme to čerstvými jahodami, sušenky mizely a v hlavě mi bušil varovný vykříčník, běžně dohlížející nad zdravou stravou naší rodiny. Přikazuji mu:„Vykřičníku, dnes si dej volno, nevíš co máme před sebeou, tak neruš.“ a sladká jízda pokračovala.

V sobotu ráno jsme se také dobře najedly, samozřejmě, že mé představy o klidné snídani se nenaplnily a zatímco jsem si cpala do pusy vločkovou směs, hledala jsem tachometr, pláštěnku pro Terezku a cpala do příruční taštičky neuskladnitelné zásoby jídla. Nutno podotknout již teď další začátečnickou chybu. Měla jsem s sebou tolik jídla, že i kdybych jela Bedřichov znovu, stejně bych to dovezla zase do cíle (zkušenost č.2).

Na start jsme se zařadily do nejpočetnější turistické padesátky (startovala ještě závodní padesátka před námi a turistická třicítka za námi). Poslední pokyny na startu o značení trati a jedéém. Kopec začíná, šotolinka, kamínky, boty podkluzují, pomalá jízda střídá tlačení koloběžky. Ale nálada je výborná. Naše „skupinka“ čítá 11 členů. Já, Terezka s doprovodem Pavlem, Pavlína, Helena, Petra, Ivana, Zuzka a syn Adam, Jana, Jirka. Parťačka Pavla nemohla kvůli nemoci startovat a tak nás podporuje z domova a stejně tak Hanka, která se učí na státnice. Pavlína z Čelákovic, která také jezdí na Dámské jízdy se rozhodla pro turistickou třicítku. Ta startuje chvíli po nás.

Stoupání z Bedřichova postupně trhá početnou skupinu startujících. Každý volí své tempo. Počasí je přívětivé, ani neprší, ani pařák. Protože se na startu chvíli čekalo na přihlášení všech startuchtivých, už nám bylo trochu chladno. Možná to byla také ta příčina svižnějšího tempa vzhůru. Dojíždíme na Novou Louku 10:43. Kde je ale Helena? Už odjela? Tak jedem taky. V dalším stoupání se naše skupinka trhá na dvě. První čtyři se snaží dohnat Helenu, která zrychlila v domnění, že jsme my před ní a chce nás dojet. V dálce ji už vidím, ale napadá mě věta, jestli se tomuhle neříká přepálit začátek, když máme za sebou teprve necelých 6km. Hurá, Heleně je horko, zastavuje. Ivana nás také dojíždí se slovy: „Co šílíte?“ Dále stoupá nás pět pohromadě (Helena, já, Pavla, Ivana a Petra). S druhou skupinkou (Terezka, Pavel, Zuzka, Adam, Jana, Jirka) se ale na trati budeme často potkávat. Součástí „týmu“ je i spojka v Hodkovicích, naše mladší dcera s babičkou, které pečlivě sledují sms zprávy a zakreslují náše průjezdy do mapy.

Sláva Čihadla, nejhorší z mého pohledu, máme za sebou. Pěkně zahřáté se dojíždíme na Knejpu občerstvit. Zde se konečně o něco změnší mé zásoby. Chleba se šunkou a sýrem, voda s citronem a Pikao chutná báječně. Ještě ani nedojím a je tu druhá skupinka. Zatímco mně 10km stoupání změnilo obličej do barvy mé syté růžové sukně, naše devítiletá Terezka přijíždí bez známek únavy s úsměvem na tváři. Prý:“Dobrý mami, měla jsem jeden banán“. Ivana se občerstvuje Svijanským pivem a po výjezdu z Knejpy se slovy:“Jedu na Svijany“ nás všechny předjíždí s větrem ve vlasech. Dohoním ji až na odbočce na cyklotrasu 3018. „Já jedu na Pikao, kde máš helmu?“ „No jo, zůstala i s brejlema na Knejpě“ Voláme organizátorovi Honzovi a ten ji pohotově uschovává u obsluhy Knejpy. Cestou zpět si ji Ivana pak vyzvedne.

Pádíme dál po panelové cyklotrase směr Jezdecká chata na rozcestí. Jsme na turistickou padesátku moc rychlé a tak tento úsek trati není ještě Honzou označen a Ivana s Petrou minou odbočku. Voláme je zpět. Společně dojíždíme na rozcestí U bunkru, kde zleva přijíždějí další koloběžkáři.Trochu udivení, že jedou jinou trasou, jim vysvětlujeme kudy dál. Přes rozcestí Pod Bukovcem až na Jizerku. Nádherná oblast posetá chaloupkami. Podle itineráře nacházíme penzion Sklárna. Dožadujeme se polévky a koláče, ale paní nás decentně odmítne a nasměruje do správné chaloupky. Nemám hlad, ale už na pohled gulášovka neuvěřitelně láká a ještě víc velký kus borůvkového koláče. Ještě ani nedojím a už je tu zase usměvavá Terezka s druhou skupinkou. Přenecháváme jim vysezený důlek u protékající Jizerky a frčíme dál. Stoupáme zpět k Bunkru a koloběžky tlačíme, protože koláč nějak v břiše ztěžknul.Po rozcestí nás vítá druhá část promenádní panelové cesty. Je to mírné táhlé stoupáníčko až dojdeme ke Kiosku. K mému úžasu zde pán funguje stylem, zaplať kolik si myslíš, že to stojí. A funguje tak prý již 26 let. Píšu Kačce a babičce rychlou informační sms a vyrážíme dál směr Smědava. Na Smědavě je spousta turistů, restaurace v obležení...prý tu mají výborné poháry, ale to by dlouho trvalo...jedem. Kopec začínáme pěšo. V tom se objeví německý turista a gestikuluje, že si nás natočí. Tak to musíme přece jet! Naskakujeme na koloběžky a dupeme do kopce. Za pár chvil Helena, která je o pár metrů dál, na nás křičí: „Holky, už netočí, můžete slézt“. Uf.

Dojíždíme na Knejpu, kde potkáváme dva koloběžkáře, kteří neztráceli čas obědem, ale nejsou si jisti kudy dál. Poradíme jim, Ivana si vyzvedne helmu, já dočepuji vodu a kupodivu se jede zase dál. Čihadla, Nad Černým potokem, Na Žďárku, U Tetřeví boudy, Pod Ptačími kupami. Nádherná hřebenovka. Nevím čím to bylo, ale vůbec nepotřebujeme zastavovat. Jede se krásně, chvíli si dupe každá sama, pak zase společně povídáme, kocháme se, smějeme se , prostě to už jede skoro samo. Petra, která je s batůžkem na zádech často tak 30m před námi, s lehkostí pronese: „Dvakrát týdně na koloběžce do práce...a ono je to docela znát“. Na Hřebínku nás dojíždějí dva koloběžkáři (zase) a váhají který směr zvolit, i když tuto část trati již organizátor Martin s turistickou třicítkou označil šipkami. Patrně trošku bloudili a i když jim radíme správně, nedůvěřivě čekají, jestli se rozjedeme stejným směrem. Pod Olivetskou horou na nás čeká nejzáludnější sjezd. Odvodňovací kanály. Před každým máme dilema: přejet, přejít, nebo jako profík přeskočit? Vždyť nejedeme závod, kam spěcháme? Člověk je ale v tak dobré náladě a snad v euforii, že nikdo nezastavuje. Nadlehčím se a…skáču. Parťačky taky. Jsou to ale tak široká koryta, že ve většině případů koloběžka škrtne nášlapem. Takže se ozývá škrt, au, dobrý, škrt, bachá, dobrý, jedéém. Z Nové louky je na asfaltce semafor, fronta aut stojí na červeou. Pavlína: „Počkáme?“ Helena:“Copak máš motor? “ Ivana: „Já jezdim na Svijany a to není palivo do motoru“ „Jedééém“.

A najednou Bedřichov – CÍL! A je to. Díky! Po 3,5 hodinách čisté jízdy (plus 1,5 h bašta). Člověku se nechce věřit, že ujel 50km, protože tělo by jelo klidně dál. Dávám si zmrzku a čekáme na druhou část naší výpravy. Za 1,5 hodinky je vítáme také v cíli. Terezka, Adam i všichni ostatní v pohodě. Zkušenost č.3: Neříkej nikdy, že něco neujedeš. Všechno je to v hlavě. Zkuste to. Když delší jízda nevyjde, nic se neděje. Jezdíme přece pro radost!

PS. Žádná část těla ani druhý den nijak výrazně neprotestovala, spíše bylo celkově mírně unavené. To nám ale nezabránilo jet (Adam, Zuzka, já a má druhorozená dcera Kačka) další den na 22 km vyjížďku.

Všechny nadšené koloběžkářky/koloběžkáře zdraví

Šárka

Koloběžky Hodkovice

foto: Ivana Prchalová, Jiří Bouzek, Pavlína Kuželová, Petra Hanzlíková, Šárka Štorková