Českým středohořím 2018

   I přes nově zařazený závod jsem s ohledem na státní svátek a nejistou předpověď počasí nečekal příliš velkou účast, vnitřně jsem očekával na startu kolem deseti závodníků. V této myšlence mě utvrzoval i příjezd na místo činu, kde jsem hodinu před startem narazil doslova na jeden pár závodníků, zahřívajících se poskakováním. Postupně se však v průběhu registrace začalo spodní třebenické náměstí postupně zalidňovat, k úžasu místních, skupinkami fluorescenčně svítících koloběžkářů, přijíždějících ze všech směrů – někteří dorazili autem, někteří přišli, někteří dokonce i přijeli po vlastní ose z nádraží s lehce namodralou pokožkou.

   Ano, opak byl pravdou, na startovní čáru se postavilo celkem 26 závodníků, nepočítaje ostatní nezávodící spřízněné koloběžkářské duše z řad příbuzných a kamarádů závodníků. Po obligátní rozpravě se všichni řádně seřadili na startovní čáru, čímž jsme způsobili místním drobný dopravní kolaps. Závod odstartoval tři minuty po deváté chladným ránem do sluncem zalitého kraje a náměstí hned záhy opět svátečně osiřelo a utichlo.

   Tím, že jsem v minulosti nikdy žádný závod neorganizoval, rozhodl jsem se, že není od věci jet na určité body trasy závodu zkontrolovat průběh závodu – jestli lidé nebloudí, jestli nesjíždí ze středohoří pryč do nevratných propastí směrem k Mostu a Bílině, jaká je nálada a morálka mužstva … Vše se zdálo být v pořádku, podle toho, co jsem vyčetl z tváří a případných úsměvů závodníků. Podrobnější informace z trasy nemám, kromě občerstvovačky na zhruba 58. kilometru, kde všichni ocenili zejména přítomnost kávy a sladké minikoblihy. Kromě úžasných výhledů na Krušné hory zpříjemnil pobyt na občerstvovačce nečekaný full service, kdy se o závodníky staraly mladé hostesky z Pavlovy rodiny a v místě, kde se následující den očekávaly průvody věřících, byly v předstihu nachystané toitoiky, tímto i pro účely závodníků.

   I přes konec září, kdy umí být počasí již hodně kruté svými teplotami nebo neustávajícím deštěm, se počasí vyvedlo na jedničku. Celý den bylo skoro jasno až do odpoledních hodin, kdy sebou severní vítr přinesl mraky a protivný chladný vítr, který však dorazil až ke konci závodu a nebyl tak dramatickou překážkou průběhu závodu, naopak, závodníkům přijíždějícím do cíle od severu i lehce pomáhal zlepšit průměr.

   Dojezd do cíle sebou nepřinesl žádné dramatické okamžiky, kdy by se závodilo o vteřiny, podle pozdějších slov Pavla S., nebyl tento závod ani tím rozhodujícím, který by na první příčce zamíchal kartami v rámci celkového bodování seriálu dlouhého koloběhu. Při pohledu na startovní listinu závodu asi nikoho nepřekvapí vítězství Lucky Zvárové a Miloše Dvořáka.

   Přijíždějící závodníci se po vydechnutí a snězení slíbené domácí „cílové“ bagety postupně přesouvali do místní čokolaterie na kávu a sladké zákusky, odkud se se sílícím větrem postupně přesouvali do místní hospůdky za něčím slaným, hořkým a také v neposlední řadě pokecat a vyhodnotit průběh závodu … Postupně se do místní hospody přesunuli úplně všichni a tak i zde, zejména ve vztahu k (tou dobou) již dosti větrnému počasí, došlo k vyhlášení výsledků a zhodnocení závodu.

   Sečteno a podtrženo byli většinově účastníci mile překvapeni místní rozmanitou krajinou, kterou si všichni užili i přes nepříjemné kopce. Pochopil jsem, že do propozic nesmím zahrnovat zdánlivé pojmy, typu „krátký kopec“. Ústy jednoho závodníka: „Ještě, že žijeme v Čechách a ne v Himalájích, jinak by trasa vedla i přes ně …“ Téměř všichni „milovali“ pořadatele za závěrečný „pytlíček“ se dvěma „vysokohorskými prémiemi“. Až na jedno malé zaváhání neměli závodníci problém s nacházením trasy, ukázalo se, že dobrým funkčním prvkem značení je v méně přehledných křižovatkách značit těsně za křižovatkou potvrzovací značku.

   Závěrem, jsem rád, za nečekanou účast a celkově skvělou náladu, která panovala napříč celým dnem a závodem. Jsem vděčný za veskrze pozitivní reakce na organizaci závodu a tak když se vše zadaří a bude zájem, rád budu pořádat i další ročník závodu Českým středohořím, který věřím, že si projedu i z pozice závodníka s vámi. Již nyní se mi hlavou honí nápady na ještě „rozmanitější“ výškový profil trasy. ;-)

   Připojujeme ještě povídání Marka Plačka, které nás velmi hřeje u srdce.

Všechno hezké jednou končí

   Rozhodl jsem se napsat pár řádek z posledního závodu Seriálu dlouhého koloběhu a shrnout svou premiérovou sezonu na závodních tratích ( pár řádek :-), snad to zase nebude román, jak se mi občas podaří ).

   Tento víkend se nesl v duchu zakončení koloběžkové sezony. Jela se jak poslední jízda mezi dálkoplazy, tak současně vrcholil 50. ročník Rollo ligy, jejíž oslavy se plánují první říjnový víkend na Šumavě. Má volba padla na téměř domácí trať a vydal jsem se brázdit krásnou krajinou Českého středohoří. Výjmečně se nebudu podrobně rozepisovat o samotném průběhu ne zcela jednoduchého závodu, ale své myšlenky budu soustředit trochu jinam. Závod samotný se konal za téměř ideálního počasí a na start se postavila necelá třicítka vyznavačů dlouhých tratí. Opravdová zkouška odolnosti přišla až od nějakého 60. kilometru a uznávám, že to bolelo ( ale byla to bolest taková jiná než obvykle- hezká a příjemná :-)).

   Bohužel mě u Milešovky nějaký dobrák z místa spolujezdce projíždějícího SUV poplácal uznale po zádech a nevědomky zároveň stlačil červené tlačítko Not-aus, které mám 2,31 cm vpravo od levé lopatky. Navíc jsem už nějakých pár kilometrů přemlouval křeče, aby si vystoupily a počkaly si na někoho jinýho- marně, povedlo se mi to až cca 8 km před cílem, kdy jsem se už pouze vezl z kopce. I přes tyto peripetie se mi podařilo 104 km dlouhý závod s převýšením necelých 1800 m, úspěšně dokončit v čase pod 6 hodin a na bodovaném 9. místě, z čehož jsem měl samozřejmě velkou radost. To je k samotnému závodu vše a teď trochu návrat do historie.

   Koloběhu se věnuji teprve třetím rokem a nebýt mé skvělé ženy, která mě do tohoto nádherného sportu zasvětila, byl bych teď někde na úrovni lenochoda tříprstého a zápasníka sumó. Po změně našich původních koloběžek na silniční, se ve mně probudily závodnické choutky. Celý rok mi trvalo, než jsem se definitivně rozhodnul nějaký ten závod absolvovat. Na jaře, léta páně 2018 začala redukční dieta ( k dnešnímu dni -12 kg ) s kondiční přípravou a natěšen na mou první zkušenost jsem jí věnoval dost času a odříkání. Během celé sezony jsem se setkával a poznal spoustu skvělých lidí ať už závodníků nebo jen nadšených koloběžkářů, bedlivě jsem sledoval výkony ostatních, výsledky ze závodů, Seriál dlouhého koloběhu a třešničkou byly vrchařské mety nejvyššího kalibru o které se postaral Lubomír se svou dcerou Aničkou, Marčáno s Pavlou Trojancovou, Martina Fišerová a Eddie Fetter. Jsem rád, že to jsou lidé, které člověk zná a k jejich výkonu tak nahlíží úplně jinak.

   Obdivoval jsem i jiné akce, třeba cestu do Santiaga, kterou nám obstarala Martina Josífek Zelinková, dobročinnost závodní party Tristep atd, bylo toho opravdu hodně a byl bych zde ještě dlouho, než bych vše jmenovitě označil. Ale zpět k závodům. Atmosféra je nepopsatelná - kdo nezažije, nepochopí. Rollo liga letos slaví jubilejních 50 let od svého založení a stále lze potkat závodníky z předchozího tisíciletí, jak soupeří se stejnou dravostí, pouze na jiných strojích a v jiných kategoriích. Je dobře, že liga stále žije a doufám, že tomu tak bude i nadále.

   Stejně tak jsem moc rád, že existuje Seriál dlouhého koloběhu, jehož hlavním organizátorem jsou nadšenci z Hodkovic nad Mohelkou v čele s Pavlem Štorkem. Účast není tak hojná jako na Rollo lize a to je možná důvod, proč se mi seriál strašně líbí. Oproti Rollo je atmosféra daleko uvolněnější, řekl bych i přátelštější, bez znatelných rivalit. Na trati dochází ke vzájemné podpoře, někdo si to jede jako výlet, takže nějaké gastro, památky, pokec, zkrátka spousta krásných zážitků. Letos jsem měl možnost zůčastnit se posledních dvou závodů ( dokonce i má žena Lucie si dala pořádnou porci v Českém ráji ) a sám za sebe musím napsat, že jsem byl nadšen. Všichni, kdo dojedou do cíle jsou vítězové, ti rychlejší samozřejmě za svůj famózní výkon dostanou i nějakou tu odměnu.

   Po závodě samotném panuje skvělá nálada. Nikdo neřeší na jakým místě se nachází, každý dojezd je nebo byl ostatními oceněn, probíhají gratulace, sdělují se zážitky z trati, kdo kde měl krizi, kdy křeče, jaký sjezd byl luxusní a jaký kopec dal pěkně zabrat a mnoho dalšího. Najednou se člověk v této uspěchané době na chvíli zastaví a uvědomí si, že se ocitnul v jiném světě, mimo běžnou realitu, žádné problémy a stres, pouze čistá hlava a super lidi okolo. A to je přesně důvod proč " Všechno hezké jednou končí ". Naštěstí ne na dlouho a než se rozkoukáme, začne sezona nová.

   Blíží se ráno, dokonce ani nevím, jestli mám normu, ale co, jednou se to přeci v práci nepo....Chtěl bych tímto shrnutím závodního ročníku 2018 důstojně ukončit sezonu, takže logicky musí dojít na děkovná slova. Obrovský díky tedy patří všem lidem, který se jakkoliv podílejí na chodu a organizaci obou podniků, dále všem organizátorům sportovních akcí, na kterých se koloběžky objevují ( to samozřejmě platí i pro krosové závody, jejichž součástí je i Český krosový koloběžkový pohár ), rodinám, partnerům a partnerkám všech závodníků a závodnic a za mě osobně největší poklona patří mé ženě Lucii za obrovskou trpělivost a neskutečnou podporu k dosažení mých koloběžkových cílů. A v neposlední řadě také Ježíškovi, jenž přislíbil nový stroj na sezonu 2019, který by měl být další motivací a měl by mi dopomoct k ještě lepším výsledkům v mé závodní kariéře ( někomu je z hůry dáno, Ti ostatní musejí holt makat, makat a zase makat a na novém stroji je ta motivace samozřejmě větší ).

   Na tento článek jsem si původně dal limit 20 řádků, ale zase to tak nějak nevyšlo. Na druhou stranu přes zimu toho moc nesplodím a na závěr koloběžkové sezony je to asi poslední slohový výtvor, který jsem dal do kupy. Takže přátelé a kamarádi, přeji hezký zbytek dne, roku a abych to měl komplet, tak samozřejmě sportu zdar a koloběhu obzvláště.

Výsledky

nedokončil Lukáš Bačkovský, Petr Tomášek

zúčastnil se Pavel Štork

 ke stažení zde

odkaz na PROPOZICE a FOTKY