Dvacítka je málo, chci jet dál

Dámské jízdy se jezdí třetím rokem.  Nejde o to, kdo kolik najezdí a jak rychle. Jde hlavně o to, užít si jízdu, odreagovat se, protáhnout, zpevnit či posílit tělo, popovídat, pokochat se okolní přírodou a někdy tak i utéct od celodenních kolotočů. To, kolik natočí tachometr je jen třešínkou na dortu.

Pravidelnou jízdou některé koloběžkářky loni zjistily, že už jim 20km vyjížďka jako v prvním roce ježdění nestačí. Najednou se tělo nezadýchává  při prvním stoupání, nebolí, dokonce se mu jízda zamlouvá čím dál víc a víc. "To už se vracíme? To je moc krátké, jedem ještě kousek..." V loňském roce jsme zkusily občas 50km jízdy a z každé, které se povedlo padesátku ujet jsme vzájemně měly velkou radost.

V letošním roce jsme ale zase o krůček dál. Nemám ponětí, kam až to půjde, ale jsou dámy, které minulou neděli zvládly za odpoledne i s koupáním naplánovanou 74km trasu a pár z nich to cestou domů dotáhlo na 77 a 80km.

Myslím, že se na start nejbližší stovečky můžeme směle postavit a užít si celodenní putování.

A komu se zdá 100km dlouhých, tolik nemůže zvládnout, dodávám, že každá z nás byla někdy na začátku a jezdila jen krátké výlety... časem si tělo samo řeklo, že chce dál, víc, užít si to. Jde jen o to, rozhodnout se a vyrazit.

Na letos zatím nejdelší Dámskou jízdu jsme vyrazily po dvanácté hodině směr Mnichovo Hradiště. Počasí slunečné, cestou příjemný větřík, na prvních 25km do Hradiště se přidala i Zuzka a Pavča, které letos neměly zatím na koloběžku moc času a ostatní koloběžkářky je s radostí opět mezi sebou přivítaly.

Z Hodkovic sjíždíme přes Kohoutovice, do Dehtár, Trávníček a už jsme v Libíči. Pak do Podhory, Chlístov, děláme pauzy na pití, vlastní občerstvení...někdo jede na rozinky, někdo na vařenou rýži. Frčí to náramně. Na hlavní silnici v neděli nebývá takový provoz, i když občas se najdou nedočkaví řidiči, kteří mají trochu problém předjet skupinku koloběžkářek. Na druhou stranu je mnohem více těch pozorých a usměvavých. A stejně tak přibývá i usměvavých cyklistů. Perličkou této nedělní jízdy byl cyklista, který nás předjížděl se slovy: "Právě jsem se devětkrát zamiloval". Co dodat...nás jelo jen sedm 

Teplota vzduchu stoupala, ale "vedoucí" tohoto odpoledne Pavla nám pro osvěžení naplánovala zastávky u vody. Koloběžky hup přes svodidlo a do plavek. Při zkoušce teploty vody jedním palcem jsem zprvu hodně váhala, jestli je neděle vhodná proto stát se otužilcem, ale když Petra ani Pavla po pár tempech neumrzly, přemohla jsem se. "Ufff, hrůzáá...břicho, záda". Doprostřed řeky, jako holky to nezvládnu. Vodu mám ráda, ale čeho je moc, toho je příliš 

V Hradišti míjíme zámek a už je tu další zastávka - restaurace. Doplnění zásob vody a nechybí ani něco dobrého na zub. Vyfocení, rozloučení s Pavčou, která se vydává na zpáteční trasu na koloběžce stejnou cestu. Vyprovodění Zuzky, která se vrací domů vlakem (poté hlásí najetých pěkných 38km) a pádíme dál k Valečovu. Po pár kilometrech se ovšem začíná ukazovat chybička ve stravě. Stoupat do kopce s pizzou v břiše není nic moc.

Ještě poznámka k zahrádce... Kdyby vás bylo více, jako nás, tak pozor, na zahrádce se nemohou dávat stoly k sobě...neudržela by vás podlaha. Takže sedat po čtyřech (lidech).

Z Mnichova Hradiště míříme okolo Branžeže a Komárovského rybníku, který ve vedru láká svou vodní plochou, směr Kost. Když si někdo užívá na restaurační zahrádce pochutin a nekouká na čas, tak se nemůže divit, že je bez dalšího koupání. Nezastavujeme, jedeme... Zastávka až u studánky Hrdinky (jak příznačný název) a to jen z důvodu nutného doplnění vody. Pijeme, jedeme.

Majestátní hrad Kost nás vítá. Sláva, dáme si pohár, zmrzku, voduuu. Vjíždíme na koloběžkách na nádvoří s občerstvením. Trochu rozruch, ve stojanech kola, na lavicích pozorující cyklisté, v očích otazníky, co že je to za zvláštní skupinku ženských. 

"Dobrý den. Máte poháry?" "Bohužel, ještě není sezóna. Pod hradem v občerstvení mají zmrzlinu točenou" Sotva jsme si sundaly brýle a helmy, už je zase nandaváme a odjíždíme pro točenou do podhradí.

"Dobrý den, Máte zmrzlinu?" "Bohužel, už jen tyto tři druhy nanuků"  Nepamatuji se, kdy mi naposledy takhle hodně chutnal nenápadný Ledňáček.

Pět statečných opouští hrad Kost. Na shledanou, příště si posedíme déle. Následuje jízda údolím, jak zámeckým parkem a zanedlouho nás umlčí táhlé stoupání Pekařovou branou až do Vyskeře. A zase došla voda. Rychlé doplnění v restauraci, užívání si nádherného sjezdu a přes Kacanovy k Turnovu. Výhledy na Ještěd a prokreslená obloha lákají na vršku k zatavení, né že bychom byly zadýchané 

Poslední kopec v Sedlejovicích a tradáá do Hodkovic. Hotovo. Gratulace, radost z vydařeného odpoledne. Marcele to nedá a tak nás jede ještě na koloběžce doprovodit domů - dobrovolně a do kopce - přičte si tak dalších 6 km a tím se dostává na 80km. Příští den hlásí, že tělo nestávkuje, funguje. A já se budu moci příště i na dlouhé trati vykoupat třeba pět krát, protože mi Endomondo vypočítalo maximální rychlost 94,4km/hod. ... s technikou je prostě legrace 

Příště na stupátku i s dalšími Ahoooj

Šárka