Když se blondýna, bruneta a zrzka rozhodnout přejet republiku…

To bude v pohodě, s prstem v zadku, přesvědčuju holky k akci. Někdo jezdí na wellness a kalit, tak my to pojmeme letos trošku jinak. Přeci jen už máme rozum, že jo…

Čtvrtek 13.7.

Do své cyklobrašny se snažím narvat poslední věci (hlavně to musí ladit – nevadí, když bude výkon o ničem). Blatníky neberu, ty jsou přeci pro důchodce. Nějaký to světýlko tam taky přihodíme a hlavně hodně jídla. Opravdu hodně jídla. Mám pocit, že po téhle akci rýžové chlebíčky i flapjacky mi potečou i ušima. 18:00 a mám tu odvoz. Naložíme kolobrndu do tranzitu a valíme to směr Broumov. Po cestě s brunetou řešíme, jestli těch 125 km, co jsme si naplánovaly na pátek, není málo. Jsme přeci zkušený jezdkyně.  Z toho auta to vypadá venku, všechno tak nějak, hezky a rovně… Přivítá nás v penzionu milá paní majitelka, která mimo jiné dělá i masáže. Škoda, že nejedeme z jihu na sever, by se to hodilo. V 21:30 přijíždí blondýna se svým doprovodem až z Budějek. Chudák Tomáš, DOBROVOLNĚ!!! (to je oficiální verze) se rozhodl dělat doprovod naší bandičce po celou dobu. Už asi chápu, proč jsou v tom autě lahve Prosecca. Myslím, že je bude potřebovat.

Pátek 14.7.

Budíček v 6:30, jsem naštvaná sama na sebe. Seznam, co si sbalit odškrtaný, ale věci jsem prostě do tašky nedala. A tak mi chybí kartáček, bunda šustka a hlavně malovátka! Hm, sice mám pláštěnku, ale ta mi zase nebude ladit k šortkám. Pošleme tam snídani, hodinu se střídáme na záchodě – asi předstartovní nervozita. Zabalíme naše zavazadla a support Tomáš vše láduje do auta. Naším úkolem je dostavit se na start.  

Valíme oči – u kostelíka samí profíci, lidi co znám z FCB, borci, sportovci… a MY. Nějak si začínám uvědomovat, že tohle je přejezd republiky a ne projížďka po Moravě od sklípku ke sklípku. Jdeme odevzdat startovní lahev a následuje přesun k benzínce. START zazní a my jdeme baštit toust. Máme na to přece 2 dny, tak se nebudeme honit, že jo holky.

Vyjíždíme a pohoda. Máme za sebou 4 km a už plánujeme, jestli náhodou to ubytko v Hlinsku dneska nezrušíme. Se jede přeci tak hezky, tak bychom mohly dojet až do Jihlavy, třeba... Hm, začíná trošku přituhovat. Nějaký kopce se nám rýsujou.  Ale po toustu to jede samo. Cíl – urazit 60 km do 14. hodiny je splněn a baštíme v Třebechovicích.  Svíčkovou, poručím si – dneska to na ty zdravý dobroty moc nevidím. Asi velkej výkon, tělo chce svoje. Loupneme tam oběd  a nejradši bychom  dali kafíčko a zákusek, ale čas nás tlačí. Vyrážíme a plánujeme dojezd SNAD do 19. hodiny do Hlinska.  Cesta utíká, kafráme, na naší Polabskou nížinu jsme zvyklé, tak to jede samo. Ale 30 km před cílem někdo přistavil kopce. Podle profilu tratě jsem věděla, že tu nějaký budou, ale že až takovýhle… Hm, z gauče ty křivky vypadají jinak. Hlinsko – valíme to z kopce a do kopce, až dovalíme na naše ubytování. Krásný. Tomáš nás v 20:30 čeká se sklenkami Prosecca a my se jak hvězdy, sice trošku vyhaslé, valíme ubytovat. Z představy, že bychom ještě dneska měly někam pokračovat, se mi dělají potničky. Začínají hody – řízky, chipsy, okurky, mléčná rýže, banán, čokoláda (to je ten velkej výdej, chápete). Ještě se jak důchodci pomazat chytrejma mastičkama a jdeme spát.

Sobota 15.7.

Venku krásných 9 stupňů. Beru šortky, nejsem z cukru, že jo. Oblíkám se, jako by bylo o 10 stupňů víc (tak jsem to někde četla) – dneska se zahřejeme určitě těma kopcema a taky že jo... Vyrážíme v 7:15. Kopec, kopec, kopec, kopec… Polovina trasy tj. 60 km zvládnuto též ve 14. hodin jako včera – ale pozor, vždyť jsme přeci vyjížděly o 1,5 hodiny dřív! Udyndaný usedáme na oběd v Jihlavě. Hlavy nám padají do polévky únavou. Tak co nás čeká odpoledne? „Už to bude lepší, že jo?“  Ptám se brunety. Zakroutí očima, vytáhne mobil a ukáže nám, co nás čeká odpoledne. Chce se mi brečet. A hodně. Vyrážíme z oběda.  Nálada je na bodu mrazu. V Jihlavě se ztratíme, navigace se nechce srovnat. Kopce, který jsou označený nebezpečným stoupáním - pecka. Drápeme se do kopce jak borci na Tour de France, při sjezdech už radši ani nebrzdím. Snad mě to vyveze aspoň do půlky dalšího kopce. Najednou se zatáhne. Snad tomu zase ujedeme – dneska už se nám to tak 3x podařilo. Hm, hm… beru tu ošklivou plášťenku. Vlastně není ošklivá, je docela dobrá. Hm, už asi i chápu, proč měli všichni blatníky. Já chci taky blatníky!!! Zadek mám mokrej, v botách rybník. Kopec, nahoru, dolů a takhle pořád dokola. Cesta ubíhá po 200m. Nekonečnej příběh. 10 km do cíle – do Nové Bystřice. Proti nám se zjevuje Tomáš a informuje nás, co nás ještě čeká. Nevím, jestli z těch informací nebo z nedostatku cukru, začne se mi motat hlava a stav na omdlení. Posílám tam flapjacka, zaleju kýblem džusu a jedu jako drak. Nechápu, kde se to bere, asi touha po teplé posteli. Tomík se o nás opět perfektně postaral, všechno je zařízeno, nakoupeno. Lezu rovnou do pyžama, protože se do svejch krásnejch slim fit skinny jeans nenarvu. Nohy jsou oteklý, jak kdyby je popíchal roj včel. Budíček nastaven na 4 hodiny ráno.

Neděle 16.7.

Spíme jak na jehlách. Budík je neúprosný. Bez remcání vstáváme. Dáme snídani, Tomáš jde nachystat stroje. Vybavené reflexními prvky startujeme v 5:15. Krásná to neděle. Dupe to samo, valíme přes Rakousko a před námi potkáváme „tým liné nutrie“. U Chlumu nás čeká občerstvovačka a víme, že do cíle zbývá 55 km. Tomáš nám to porcuje. Sejdeme se za 10 km, 15 km… všude jíme. Croissanty, banány, čokolády, to jsou hody. Začíná ten správnej adrenalin, kterej zbožňuju od prvního absolvování maratonu. Endorfiny se vyplavují, euforie, nohy makají… Pravá, levá… Valíme to jak tornádo. Janova ves a začínáme stoupat – odbočka na Jelení vyhlídku. 5,5 km do cíle. Tom nám volá, že je to pro nás nesjízdné, ať se vrátíme a vezmeme to jinak. „To víš, že jo“… I kdyby tu plavala ***, tak to vyjdeme a vracet se nebudeme. A tak to štrádujeme. Ještě nějakej sjezd a jsme tam. Tomáš se řítí v žabkách na svém WORKROVI proti nám, že už to máme za pár. Přijíždíme do cíle ve 12:12, kde na nás již čekají. MASAKR. My jsme FAKT přejeli republiku. 351 km, 23 hodin na koloběžce a 15 km/hod průměrná rychlost. Prosím, nepleťte si nás s těma profíkama, co to dali na jeden zátah! Stále mi to nedochází a mám pocit, že ani holkám. Organizátoři nám potřásají pravicí. Mám pocit, že když nás viděli v pátek, moc by na nás nevsadili, že to dáme :)

Respekt všem borcům, kteří dojeli (některé výkony jsou úplně snové – ale my to taky ještě dopilujeme, že jo holky) a klobouk dolů organizátorům za to, co pro nás dělají. Neskutečná podpora na trati a online servis na FCB a dozajista spoustu předchozích příprav.  Děkujeme za všechno.

A taky velkej dík Tomášovi, že to s námi vydržel a vlastně poděkování i holkám, že mě nezabily, za to, co jsem to zase vymyslela…

Středa 19.7.

Ve snu pořád zoufale stojím pod kopcem a údajně mluvím ze spaní – „Holky, nesmíme tady zapomenout ty naše stroje“. Asi mi hrabe. Ale tahle akce vás musí poznamenat.

Čtvrtek 20.7.

Po cestě z práce mě chytne liják. Jako ostříleného jezdce mě to přeci nerozhází. Zmoklá slepice se 200 m od baráku rozseká na kolejích. Chytám silniční lišej na loket a stehno. Přejezd republiky bez úrazu a já se rozsekám doma. Ale musím se tomu smát. Tohle musíte prostě milovat.