Krajem zapadlých vlastenců, aneb z Ráje do pekla a zpět 2018

Krásný závod krásným způsobem ze svého pohledu popsal Marek Plaček. S jeho svolením ho uvěřejňujeme a myslím, že k němu není třeba nic dalšího dodávat. Většinou se píše o vítězích, tak my dnes vzdáváme hold těm ze spodní části výsledkové listiny. 

Z Ráje do pekla a zpět (Marek Plaček)

Koloběžková sezona pomalu finišuje a tento víkend se jel předposlední závod seriálu dlouhého koloběhu v Českém ráji. Jedná se o náročnou kopcovitou trať dlouhou přes 100 km a s převýšením od 2200 - 2500 metrů (všichni jedou stejnou trať, ale každej asi stoupá jinak ). Minulý víkend jsem si dal generálku s polovičním nájezdem a třetinovým převýšením abych si vzdáleně představil, co mě čeká. V týdnu probíhala regenerace a psychická příprava. Vše šlo podle plánu přesně do čtvrtka, kdy se mi podařilo zlomit mou ženu Lucku, vyznavačku rovinek a má úloha se okamžitě změnila. Mým úkolem bylo dovézt Lucku v pořádku do cíle. Nešlo nám o čas, na start jsme se měli postavit jako dva turisti a chtěli si ten výlet krásně užít . Příjezd na Malou Skálu byl naplánován už v pátek. Hlídání zajištěno, nějaká ta slza při loučení a cesta na místo sobotního startu. Jízdu autem, ubytování a průběh noci zde popisovat nebudu a rovnou začnu sobotním ránem.

Vydatná snídaně mi naznačila, že do úvodního kopce povezu asi 2 kg navíc, no co, nejezdí se to každý víkend. S Luckou přijíždíme na start a již z dálky je vidět čilý ruch. Měl to být závod koloběžkářů, ale já tedy nevím, viděl jsem zde necelou třicítku pacientů ( přesně nás bylo 27- 6 žen, 21 chlapů ), kteří by se spíše hodili do nějakého ústavu pro duševně choré - normální smrtelník by to dle propozic asi dobrovolně nepodstoupil. "No, aspoň budeme mezi svými", proběhlo mi bleskem hlavou. Je zde spousta známých tváří, chvíli pokecáme a od Šárky Štorkové si Lucka vyslechne povzbuzující větu " No, ono to zas tak hrozný není". To se mi ulevilo, protože tohle Lucka potřebovala slyšet. Na startu je pro všechny připravena výborná káva (tedy věřím, že výborná byla, poněvadž já kafe nepiju) a luxusní koláč. Nebudu lhát, já měl kousky dva. Jednak byly strašně dobrý a jednak jsem ten víkend chtěl trochu zapomenout na zdravou výživu. Krátká rozprava a upozornění na možná úskalí, společné foto, zastavený provoz a je odstartováno.

Všichni s dobrou náladou a úsměvy od ucha k uchu, vyrazili vstříc závodu s nejhorším výškovým profilem v rámci seriálu dlouhého koloběhu na 100 km trati. Našim cílem bylo dorazit zpět a jako bonus zkusit to stihnout za světla . Pro Lucku, která se kopcům vyhýbá jako já nedělní cestě do kostela, je to premiéra a musím uznat, že nic lehkého ji nečeká. Ale od toho jsem zde byl já a měl jí dělat zkušeného domestika. Počasí je nádherný a hned po startu nás čeká první výjezdo-výšlap. Moc rovinek na trati není, řekl bych že jen jedna a to ještě mírně nakloněná, takže raději pomalu, ale jistě. Když jezdíme spolu, vždy podřizuji tempo, takže přiznávám, že mám dostatek času, kochat se okolím, sbírat ovoce u silnice, dokonce jsem našel i 10 Kč, sledovat provoz, čumět lidem do zahrádek, povídat si s pejskama za plotem apod. Blíží se Kozákov a měli jsme v plánu zastavit se na Otakarově farmě, kde je Samotoč. Velké štěstí, pan majitel zrovna popisoval tabuli, což neuniklo Lucce a kontrolovala, jesti tam nemá nějakou hrubku. Lákal nás na burčák, ale to bysme daleko nedojeli a tak Lucka čepuje Malinovku. Pokecáme, vysvětlíme, co se to dnes odehrává za torturu, děkujeme, zdravíme a pokračujeme k vrcholu. Na Kozákově už je pěkně živo, navíc se zde koná svatba, takže zmordovaných lidí asi bude více než jen 27 koloběžkářů. Sjezd z Kozákova je krásný a prakticky až do Semil si připadám jak na hybridní koloběžce. Opět stoupání (nebudu to asi pokaždé vypisovat, ale profil má tvar pilového listu a tak to nebude nutné pokaždý připomínat ). Koukám, že textu už je dost, takže od této chvíle to hodně zestručním .

Přibližně na půlce cesty je na benzině plánované občerstvení - voda, ionťák, banány, tyčinky. Asi nám to nestačilo, takže ještě kupujeme ledový čaj a kuřecí bagety. Motorkářům se marně snažíme vysvětlit, že sedátko na koloběžce je zbytečná věc, balíme se a pokračujeme dále. Čas máme skvělej, od startu nás nikdo nepředjel, takže jsme si udržovali 1. místo. Začíná druhá půlka našeho dobrodružství, Lucka má skvělou náladu, což mě velmi těší, protože číslo na manželskou poradnu jsem zapomněl ráno na pokoji. Do nějakého 70. kilometru to byl skutečně nádherný výlet, s množstvím kochacích zastávek a výhledy do širokého okolí.

Přichází zlom a název obce "Stanový" si budu pamatovat ještě na smrtelné posteli. Odtud totiž pozoruji, že zde panuje ještě středověk a silnice by byla vhodná možná pro kočár tažený dvěma páry tažných koní. Vzpomněl jsem si na známou scénku a rychlodabing z ukázky o utrpení svatého Šebestiána "Poslechni svého pána, střílej, střílej - au ". Tak přesně takové utrpení to bylo. Naštěstí se organizátoři rozhodli, že příště trať povede jinudy, ale za cenu ještě vyššího převýšení , pěkně mazaný. Stanový trochu nalomilo psychiku a Lucka se místama dostávala do varu. S chladnou hlavou jsem se jí snažil uklidnit a pokračovali jsme dál k vytouženému cíli. Přichází cca 98. km, tma a lehká krize, trochu panika, sem tam sprostý slovo, dokonce jsem dostal nařízení podat inzerát na prodej koloběžky Morxes Monza. Kontroluji naší polohu na mobilu a lžu o tom, že už je to jen kousek  (někdy je to holt potřeba).

Škrábeme se na poslední výškový bod, kterým je Kopanina, z které má následovat asi 8 km dlouhý sjezd do cíle. Míjíme ceduli a cesta se začíná skutečně ubírat směrem dolů, pocit vítězství je na dosah, užijeme si sjezd a pak už budeme vnitřně slavit. Lucce se změnila nálada a já si začínám opět pískat melodii z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Cesta dolů je opravdu za odměnu, přejíždíme hrad Frýdštejn, který ve tmě nevidíme, já pomalu začínám mrznout a jediný výhled je do místa, které je osvětleno předním reflektorem, takže stále na brzdách. Dorážíme k hlavní silnici a i když jsme se nevrátili za světla, byl jsem rád, že jsem splnil svou úlohu a dovezl jsem Lucku v pořádku do cíle jednoho z nejtěžších závodů, co se u nás na koloběžkách jede. Čekalo nás malé překvapení v podobě aplausu (zde mi tedy došlo, že nejsme první, ale od začátku jsme jeli poslední ). Nevím, jestli ta radost byla, že jsme to nevzdali nebo z toho, že ve 21. hodin měl startovat vrtulník s termovizí a hledat 2 zdechlinky někde v pangejtu a díky našemu příjezdu mohl celou akci Pavel Štork odvolat. Ostatním organizátorům se také jistě ulevilo a mohli v klidu usnout. Čeká nás bonus v podobě výborného pečeného kolene, nějaký ten drink, pokec a odchod do hajan (přes sprchu, to dá rozum).

Co na závěr pro ty, kdo se pročetli až sem? Lucka ač poslední z žen, tak vlastně vnitřně vyhrála, tuhle bláznovinu nikdy neabsolvovala, z tělocviku měla vždy nejhorší známku, takže má můj obdiv za to, že to ujela a hlavně mě nezabila. Organizace super, značení trasy až na jedno místo bez chyby (ani jsem nepotřeboval navigaci a to už je co říci), skvělá parta lidí, dobrá nálada, zkrátka to jsou věci, kvůli kterým člověk na závody jezdí a rád se vrací. Příští rok bude opáčko, ale tentokrát solo (tak víme, jak to bezprostředně po závodě chodí že). Sobotu a vlastně celý víkend na Malé Skále jsme si opravdu užili, což by nám mělo i o nějaký ten pátek prodloužit život.

A to je vše přátelé, celkově nám to hodilo 108 km a 2333 výškových metrů (je v tom i cesta do ubytovny na pokoj v druhém patře - zapomněl jsem vypnout tachometr), všichni zůčastnění podali skvělé až famózní výkony a doufám, že příští rok se najde více lidí, kteří to nepojedou na krev, ale budou si chtít udělat hezký výlet po Českém ráji obzvláště, když si vzpomenou na větu "No, ono to zas tak hrozný není". Takže sportu zdar a koloběhu obzvláště.

Fotky a videa na FB Koloběžek Český Ráj

Fotky na kolobezkovani.rajce.idnes.cz

 Průběžné výsledky Seriálu dlouhého koloběhu zde. ODS, XLSX