ZKTbK - ZIMNÍ KOLOBĚŽKOVÝ TÁBOR bez KOLOBĚŽEK 2018

Tak jsme tu zas. Skoro všichni. Skoro v tom samém složení jako na letním táboře. Z okénka vlaku máváme naoko smutným mamkám, které stojí u odjíždějícího vlaku. Netváří se šťastně, ale podle mě, hned jak vlak odfrčel začaly skákat radostí, že mají čtyři dny klid. A my jsme jeli , přes potok, louky, mosty, lesy, přibývalo sněhu a my jeli pořád dál, občas jsme přestoupili, na vlak, na autobus, až jsme právě autobusem přijeli (už po tmě) do nějaký vesnice, odkud jsme šli docela dlouho pěšky, až jsme došli k chatě. Tam jsme čekali na věci které měl přivézt autem Stravotník-Pavel. Čekání nám ubíhalo rychle, i díky hře, kterou jsme objevili. Jmenovala se…(citlivější mamky ať tohle nečtou)… sjíždění schodů na matraci. Bylo to super. Vždy nás na ní co nejvíc naskákalo a frrrrr rovnou dolů do stěny.

Ještě ten večer přijel Stravotník s věcmi a všichni si museli na bobech odtáhnout svoje věci. A to vám povídám, nebylo to jednoduché po tmě, do toho krpálu.

Další dny jsme se zabavovali hlavně hraním vybiky s látkovým míčem, ježděním na matraci, jedením, trochu i spaním(to trochu vysvětlím později), bobováním a hlavně stavěním obřího sněhového hradu, chcete-li iglú. Bylo to obří a suprově se v tom  prolézalo. Bylo tam jedno iglú, pak krátká chodba s oknem, pak druhé iglú s oknem, pak dloooouhá chodba, pak předsíň s hlavním vchodem, pak krátká chodba a společenská místnost bez střechy, ale za to s osmi sněhovými kostkami-židlemi. 

Už jsem taky zmínila, že jsme bobovali a to nejen na bobech, ale i na igelitu na kterém to jelo suprově. A my (děti) jsme měli plán. Před tím, než jsme šli ven, pootevřeli jsme okno. Pak, když už bylo bobování v plném proudu, vytratil se Adam s Vojtou, vlezli tím oknem do kuchyně a tam přesypali do pytlíku sušenky z papírové krabice kterou pak zalepili izolepou aby vypadala neotevřená. Když se pak vrátili, šli jsme oknem dovnitř já a Eliška, vzalli jsme kofolu a sněhulky a schovali to do mé tašky… Ale loupeží nebylo dost. Od Sáry mamky jsme dostali krabici s buchtou. Adam celou tu obří krabici schoval u sebe v kufru a Capitán ji potom ráno hledal asi půl hodiny. Ale věnečky které jsme taky vzali nenašel. Byli totiž schovaný na dřevěným trámu nad postelí. No, ale to co jsem vám zatím řekla, se odehrávalo ve dne. Ale v noci, se děli mnohem zajímavější věci a podnikali se mnohem nebezpečnější akce.

Hned první noc jsem nemohla spát, až do jedné do rána. Až v tu jednu jsem zjistila, že je mi vlastně zima. A tak jsem se odvážila vstát, jít o dvě patra níž, tam se dostat přes vrzající dveře do kuchyně a vzít deku. Když jsem ji brala, měla jsem pocit, že na mě někdo kouká, nebo že v té místnosti nejsem prostě sama. A ráno se ukázalo, že jsem se nemýlila. Na gauči spal Capitán a já měla štěstí, že jsem mu tu deku nevytáhla spod hlavy. A taky mi kluci řekli, že jsem nebyla jediná kdo tu noc nespal. Kluci šli dolů asi půl hodiny přede mnou, ale udělali tu chybu, že sebou měli baterku. Posvítili Capitánovi do obličeje a  pak jim nezbylo nic jiného než utíkat pryč.

Na druhou noc jsme se domluvili, že já zůstanu vzhůru, v jednu všechny probudím, sejdeme se u kluků v pokoji a něco uloupíme. Dobře vymyšlený plán, ale pro některé nesplnitelný. Já sice do jedný vydržela, ale… Adam chrápal, Vojta taky a o těch ostatních ani nemluvím. A tak jsem šla spát nakonec taky.

Poslední noc jsme měli stejný plán, Jen jsem je měla probudit ve dvanáct. A tak jsem je zkoušela probudit, ale nešlo to. Adam usnul s knížkou Vtipy Pro Děti u hlavy a s rozsvícenou baterkou. Takže ani jedna noc nám nevyšla. Ale dny ano.

Ale všechno má svůj začátek a konec a tak nastal den odjezdu. Takže jsme šli kousek na zastávku a čekali. My (děti) jsme si hráli na skládce za obecním úřadem a když se blížil čas příjezdu autobusu, čekali jsme na zastávce… Ale marně. Capitán totiž zjistil, že se celou dobu díval na pondělí a ona byla neděle, kdy nic nejelo. A tak jsme se sebrali a šli 10km pěšky do Jilemnice. Tam jsme si dali horkou čokoládu a dort, a pak rychle běželi na vlak, který nám málem ujel. A pak jsme zase jeli přes potok, louky, mosty, lesy, ubývalo sněhu, až jsme dojeli k nádraží Hodkovice nad Mohelkou kde nám mávali rozesmáté mamky.

A nastalo to, jak to po táborech bývá. ,,A Františko, kde sis nechala kartáček a Pepíčku jak to, že sis nerozdělil špinavé a čisté ponožky?!“ …… No, však to znáte…..

ÚČASTNÍCI: Vojta, Adam, Maty, Eliška, Kačka, Káča, já(Terka), Sára, Kája

VEDOUCÍ: Plafčík, Capitán, Spoika, Stravotník 

Psala: Terka Štorkovic

Autoři fotek: Terka Štorková, Capitán

FOTOGALERIE