Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Z Ráje do Pekla a zpět, aneb krajem zapadlých vlastenců  Propozice k dalšímu závodu Seriálu dlouhého koloběhu najdete opět na našem webu.   ... arr3Výsledky Kapra a průběžné výsledky SDK  Výsledky zatím posledního závodu SDK - O vodňanského kapra najdete TADY.   ... arr3Výsledku Přejezdu republiky 2021  A jsou tu výsledky Přejezdu republiky 2021. Najdete je zde.   ... arr3Výsledky závodu O Rybníkářův pohár  A máme tu výsledky dalšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu - O rybníkářův pohár.   ... arr3O RYBNÍKÁŘŮV POHÁR - DVĚ ETAPY  A je tu druhý závod Seriálu Dlouhého Koloběhu - O RYBNÍKÁŘŮV POHÁR   ... arr3Jízda s Jardou Jislem  A je tu první pocovidová vyjížďka s Jardou Jislem.   ... arr312 hodinovka  I přes nepřízeň osudu a nakonec i počasí 12 hodinovka proběhla.   ... arr3Výsledky SDK 2020 a kalendář závodů na rok 2021    Po zimě se vám ozýváme s konečnými výsledky Seriálu dlouhého koloběhu a kalendářem závodů pro... arr3Zrušení veselice a spuštění přihlášek na Přejezd republiky  Zrušení Koloběžkářské veselice 2021 a vyhlášení  termínu spuštění přihlášek na Přejezd... arr3Pátá koloběžkářská veselice  Srdečně vás zveme na pátou zimní koloběžkářskou veselici!    ... arr3Výsledky závodu Českým středohořím 2020  Výsledky posledního letošního závodu najdete pod tímto odkazem. Nyní náš čeká "jen" Koloběžkářská... arr3Výsledky závodu Z Ráje do Pekla a zpět  Máme pro vás výsledky závodu  Z Ráje do Pekla a zpět pořádaném Koloběžkami Český... arr3O Vodňanského kapra 2020 - výsledky  V sobotu 15. srpna se uskutečnil další závod Seriálu Dlouhého Koloběhu, tentokrát s názvem "O... arr3Výsledky O Znojemskou okurku  Na našem blogu jsou k nahlédnutí výsledky zatím posledního závodu SDK - O Znojemskou okurku.   ... arr3Výsledky Přejezdu republiky 2020 a propozice O znojemskou okurku  Máme pro vás výsledky posledního a patrně nejnáročnějšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu -... arr3Přejezd republiky už za pár dní!  Posledních pár slov pořadatele Pavla Štorka před startem najdete na našem blogu.   ... arr3Výsledky - O Rybníkářův pohár  První závod letošního Seriálu dlouhého koloběhu je za námi a zde se můžete podívat, jak se nám... arr3Další Jelenova dobrodružství  O dalších akcích nezničitelného Jelena si můžete přečíst v jeho okénku.   ... arr3Hodkovické koloběžení 8. ročník 16.5. trochu jinak.  Hodkovické koloběžení 8. ročník 16.5. trochu jinak. Tentokrát pouze jako video-vzpomínka na... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 13 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní zástupce koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 

videa


29. 07. 2021 | Přejezd republiky

Přejezd republiky 2021 - zápisky účastníků, videa, fotky, trasy účastníků, průběžné výsledky SDK

 

 

Fotky Od Ondry Bejbla

 

 

Videa od Pavla Wernera:
 
 
 
 
 
 
 
Záznam tras všech účastníků, zpracovaný Adamem Balcarem
 
(Protože jsme letos spolupracovali s jinou firmou na on-line přenosech, zpracování tras prováděl Adam z jiných výstupů, než v letech minulých. Přestože při on-line sledování trackery fungovaly na 100%, pozdější výstupy některých účastníků nezaznamenaly trasy až do cíle. S firmou budeme ještě domýšlet, kde vznikla chyba. Pokud se podaří ji najít a záznamy opravit, zhruba okolo 20.8. bude pod stejným odkazem záznam v pořádku - děkujeme za pochopení, chyba není ve Vašich příjímačích.)
 
 
 
 
 
Postřehy a pocity účastníků:
 
Michal Veselský
 
 
 
Z Novohradských hor do Jeseníků, aneb Přejezd republiky už je mezi koloběžkovými akcemi stálice. Dojmů je spousta a nejspolehlivější je se z nich vypsat:
Oproti loňsku vím, do čeho jdu, ale zase míň věřím své kondici - hlavně rychlosti. Krátkých tras ve vysokém tempu mám letos naježděno minimum. Ještěže rychlost tady tolik potřeba nebude… Když už se nezlepšily nohy, nezbývá než zapracovat na taktice. S osvědčeným supportem Jakub Veselský, nacházíme způsob jak zkrátit občerstvovací zastávky, protože konkurence přibyla a v cíli může rozhodovat každá minuta… Při nákupu nových bidonů si pak dělám radost a beru i jeden od Movistaru, jelikož Alejandro Valverde, nestárnoucí legenda tohoto týmu, je stejný ročník jako já 🙂
V předvečer startu dorážíme do Veveří asi o dvě hodiny dřív než loni, ale i tak už je tu plno a všude kolem se nese veselý hlahol… Početně je zastoupen i náš Coconí tým a to dokonce v různých rolích. Pája s Norem se chystají na pohodový výlet, Eddie dělá support a Ondra je součástí filmového štábu, který má zvěčnit hrdinství všech zúčastněných…
Veselo zůstává i po ránu před sedmou hodinou, kdy přichází ke slovu oficiální start.
Prvních hodně kilometrů vede z kopce krásnou krajinou plnou rybníků a lesů. V naší sedmičlenné skupině nejambicióznějších jezdců se drží zkušení veteráni dlouhého koloběhu Adam Balcar, Honza Dušek, Čestmír Honzátko a Libor Košek spolu s mladými puškami z BKG Vaškem Obrtlíkem a Bolkem Žemlíkem. A jsou to právě Vašek s Bolkem, kteří začnou po dvaceti kilometrech udávat tempo. Rychle se přesouvají na čelo, jakoby si řekli: Dost bylo flákání, je čas začít závodit. Nakonec proč ne? Když jsou kluci ochotni rozrážet vzduch v o něco vyšším tempu...
„Hele, není to už moc rychlý?“ nadhazuje o něco později Adam, zatímco se za Vaškem, Bolkem a Čestmírem vytváří drobná mezera.
„Nevím, přijde ti?“ zatím jsem o nastoleném tempu pořádně neuvažoval a byl rád, že se většinu času vezu v háku. Na druhou stranu Adam se v tempařském řemesle vyzná jako málokdo…
Háček spočívá v tom, že kluci vepředu to za chvíli, stejně jako já, říznou přes Rakousko, zatímco Adam s Honzou chtějí jet vrchem po české straně. Zůstat s nimi, moc si nepomůžu... Zaberu a docvaknu trojici vpředu. V hlavě mi však zní Adamovo varování a jak se postupně víc soustředím na vlastní pocity z jízdy, musím mu dát za pravdu. Je to rozjeté moc rychle. Stovka by se v tomhle tempu zajela jako nic, ale 350km je o něčem jiném… Pokud tohle dokážou Vašek s Bolkem držet, nemám šanci a když ne, časem jim dojde. Ať už tak nebo tak, závodit s nimi by byla fatální chyba.
Zůstávám sám, jen já koloběžka a jihočeské hvozdy.
Na první zastávku doráží Bubák jen o pár minut dřív, takže se zatím budu muset obejít bez palačinek. Trochu ho podezřívám, jestli se nezapovídal se sympatickou slečnou z recepce našeho penzionu, která se dokonce obětovala a ráno mi ohřála rýžový nákyp dřív, než otvírala kuchyně. Víc mě ale trápí přední Scirocco. Při ranním nasazení jakoby se pořádně netočilo. Je to spíš pocitové, ale stejně domlouvám jeho výměnu na příští zastávce.
Uběhne hodina a palačinky pořád nikde. Za chvíli přichází SMS, že jsou v autě 12 km za mnou. Uplyne další půlhodina, během níž potkávám skupinu koloběžkářek, které se právě usadily na zahrádce otvírající se restaurace. Snažím se rychle profrčet kolem a nezávidět, ale žaludek mě zradí…
Od Bubáka chodí nejasné zprávy, takže beru telefon a volám zpátky - zrovna v momentě, kdy projíždím kolem „filmového štábu“ Pavla Wernera a Ondry Bejbla. Na zbytku trasy už se naše trajektorie neprotnou a jediný záběr z jízdy tak budu mít právě s telefonem.
V Dačicích stojí Marek Plaček, který dělá support své letos skvěle jedoucí Lucce a asi mě chce povzbudit. Každopádně věta: „Dobrá práce! Jsi dvacet minut za Vaškem...“ působí jako studená sprcha. Cože 20 minut?! Na cca 80. kilometru? Ok, kluci nejsou žádná ořezávátka, ale stejně… Kouknu na navigaci, která ukáže dosavadní průměrku 22 km/h. Buď jedou kluci životní závod, anebo je něco špatně. Nebo že by to Mára nějak zaokrouhlil?
Kousek za Dačicema dostávám palačinky a měníme přední kolo. Odjet Přejezd na karbonech mi přišlo jako snobárna a původně se vezly jen kvůli případnému defektu. Nicméně specifický valivý zvuk karbonového Eastonu má v sobě něco uklidňujícího a je skoro jedno, jestli jede líp než Scirocco nebo ne – hlavní je ten pocit.
Kolem 100. kilometru mě začínají tlačit boty. Stejný problém nastal i při poslední tréninkové jízdě, takže padá rozhodnutí vyměnit je na další zastávce za staré rozdrbané, které už by sice nevzal ani bezdomovec u popelnic, ale které znají moje chodidlo jako nikdo… Zatímco sním o svých botkách, přibrzdí u mě oranžová dodávka. Sjede okýnko a poznávám dva týpky ze supportu Honzy Duška. Na první pohled působí jako ostří hoši a nemít českou SPZ, jeden by hádal, že si sem odskočili rovnou ze Sicílie. Na něco se ptají, ale nepochytím co. Preventivně vrtím hlavou že ne, aby je náhodou nenapadlo naložit mě i s koloběžkou do své dodávky. Až v cíli se dozvím, že mi nabízeli pivo, kterého vyfasovali od Tomáše Hájka hned několik bas, takže správné rozhodnutí 🙂
Třebíč projíždím už ve staronových botách. Opakuje se loňské škádlení se šraňkami i nekomfortní pocit na jedničkovém hlavním tahu směrem na východ. Novinkou je relativní horko. Pocitově to vypadá, že teploty atakují spíš třicítku. Ve chvíli, kdy už je jasné, že vystačím s pitím na další potkávací místo, se začínám polévat vodou z bidonů… Oranžovou dodávku střídá doprovodné vozidlo s řidičem a Adamovým tátou na místě spolujezdce, který mi oznamuje, že Adam s Honzou jsou asi tři kilometry za mnou. Moc mě tím neuklidní. Čekal bych větší náskok. Kde v tom případě můžou být Vašek s Bolkem?
Na 147. kilometru ve Velké Bíteši hlásí Bubák, že už je přede mnou jen Petr Švanda, který startoval v pět. Nevěřím… A co BKG? Sedám do auta, láduju se a studuju telefon. Opravdu, kluci jsou nějakých 8-10 kilometrů vzadu! Evidentně nejeli po sice otravné, ale rychlé hlavní za Třebíčí. I druhá dvojice se má větší ztrátu, než tvrdil Adamův táta. Rázem ze mě padá únava i slunce svítí tak nějak přátelštěji... Jedu v klidu a sjezd do Tišnova se zdá ještě delší než loni… Zážitek kazí jen řidič, který se vyřítí z protisměru a prudce vybočí do mého pruhu… strhávám to ke krajnici a řvu na něj… těsně před hrozící srážkou obrací auto do svého pruhu… Normálně bych asi dlouze přemýšlel, co za člověka může dělat podobné naschvály, ale stoupání k Hájku mě přivádí na jiné myšlenky.
184. kilometr, průjezdní bod Černá Hora: „Petr akorát odjel, jak viděl, že se blížíš,“ hlásí supporťáci. Petr jede opravdu skvěle! I koloběžky na mapě v telefonu mezitím opět zrychlily a zdá se, že mi šlapou na paty. Hlavně Adam s Honzou. „Dej si ještě něco,“ snaží se s úsměvem zdržovat Adamův táta u stolu s občerstvením… Rychle se vracím na stupátko, jako to udělal před chvílí Petr. Spatřit mě tu kluci je stejné, jakoby dravec zavětřil pach krve.
Za Černou Horou mám natrasovány dvě varianty: náročnější a teoreticky rychlejší trasu přes kopce, anebo „bezpečnější“ a delší údolím. Nedokážu se rozhodnout, zda jsem na tom s energií dobře nebo špatně a tak volím kopce, které už znám z minulého Přejezdu. Navíc je tam relativně malý provoz a pěkná příroda. Že začnu litovat, bylo jasné, jen jsem nečekal, že tak brzo… Nohy těžknou, ve strmějších pasážích často přecházím do chůze. „Ještě se nerozjížděj, odpočiň pár kroků…“ našeptává přátelský hlas v mé hlavě. Odporovat mu není snadné, zvlášť když se na rovinatějších úsecích dostává ke slovu nepříjemný protivítr… A do toho žaludek odmítá cokoliv, co jen vzdáleně připomíná jonťák.
Naštěstí směrem k Litovli přechází krajina do roviny. Prosluněné lány vyzařují cosi uklidňujícího. Stejně jako loni tu chytám druhý dech. Pozoruju Jeseníky na obzoru a přitom mimoděk zobnu několik cyklistů.
Na 265. kilometru v Pasece nastupuje krize. Nemám energii a nespraví to ani pár minut v autě. Nedaří se na vícero frontách: druhá večeře je kořeněná (i když v restauraci tvrdili, že není) a nejsem schopen ji pozřít. Plus krásné červené broskve jsou tvrdé jako kámen…
Do toho telefon tvrdí, že Vašek s Bolkem jsou už z pohledu sever-jih prakticky na stejné úrovni, akorát jedou západněji přes Rýmařov, zatímco mě čeká Sovinec. Nedá se tak pořádně určit, kdo je na tom lépe a o kolik…
Je čas vytáhnout jeden z tajných trumfů – Sluneční pramen z Františkových Lázní. Ten sice se svojí extrémně vysokou mineralizací představuje pro odpočatého člověka zákeřný klystýr, ovšem pro zmordovaného koloběžkáře znamená zázračný životabudič.
Stoupání na Sovinec je tak ve finále jedním z mála úseků, které se zdají být méně náročné než loni. Možná k tomu přispívá, když mě Bubák stínuje co kilometr. Je mi blbý nechat ho zbytečně dlouho čekat…
Na vrchu kopce znovu koukám do jeho telefonu. „Se pod kopcem taky na chvíli zastavili.“ Komentuje Bubák. Kluci jsou teď trochu jižněji, jenže rozhodnuto není. Jak jsme na tom, bude jasné až v Bruntále, kde se naše cesty opět spojí. Předtím, než se ze tmy vyloupne tohle město, nezbývá, než na křižovatkách opakovaně zatáčet podle navigace do těch nejméně pravděpodobných směrů a doufat, že člověka nepřehledný labyrint vyplivne tam, kde má.
„Jsou ještě asi osm kilometrů!“ hlásí Bubák v Bruntále.
„A kolik jim dávají mapy.cz minut na dojezd?“ větřím komplikace…
„46,“ přichází informace po chvílí.
Moc té informaci nedůvěřuju, stejně jako temným zákoutím místního centra, takže ho radši objíždím po hlavní silnici, byť navigace nachází různé zkratky skrz.
Nakonec mají kluci na výjezdu z Bruntálu ztrátu skoro půl hodiny, která vydrží až do cíle.
Jedu v klidu a děkuju okolnostem, že je nemám jen nějakých 3-5 minut za zadkem. Byl by to nepochybně nezapomenutelný zážitek, ale do finiše bych si proti nim dvakrát nevěřil…
Zmáčknu se až v závěru, když je šance dostat se pod 19 hodin, ale časomíra se zastaví na rovných devatenácti.
Po dojezdu se film zrychluje: Sprcha, jídlo, příjezd Vaška s Bolkem, příjezd Adama s Honzou (ti měli smůlu, že za Černou Horou zakufrovali), příjezd Petra, spánek… Hele, jsou tu nějací noví lidé, ještě je potřeba spát… Snídaně, pokec… totální únava, která mě přiměje odjet už kolem sobotního poledne s Bubákem, i když jsem měl původně v plánu vydržet celý víkend.
Před odjezdem ještě krátký rozhovor pro Pavla Wernera. Sportovní komentátor ze mě už asi nebude, zato všechen ten natočený materiál by mohl hodit na zajímavý dokument. J
 
A příště už jen jako organizační výpomoc anebo jezdec bez supportu. Anebo konečně to Estonsko 🙂
 
 
 
 
 
Petr Smejkal
 
 
 
Že dávám v poslední době koloběžce přednost před sporty, jakými jsem se dlouhodobě zabýval, jako jsou třeba běh nebo cyklistika, si všiml asi každý, kdo se občas mrkne na Stravu nebo Facebook. Důvodů je více, od snahy odlehčit operovaným achillovkám až po vyhnutí se potížím se sedacími partiemi. Koloběžka je rychlá, ale ne moc, takže můžeš v klidu pozorovat okolí, cvičíš a posiluješ záda a další svaly, koloběžka je hravá a zároveň praktická atd. atd. Zkrátka a dobře mi tento stroj přirostl k srdci, a protože vytrvalostní závody byly vždycky moje parketa, zúčastnit se extrémního závodu „Přejezd republiky 2021“ byl celkem logickým krokem v mé koloběžkářské kariéře.
Než jsem se, společně se svým tradičním supportem – mou ženou Drahomírou, mohl postavit na start Přejezdu republiky, museli jsme absolvovat přejezd republiky autem. A na tom přejezdu ze severní Moravy až na jih Čech si člověk uvědomí tu ohromnou vzdálenost. Mým dosavadním rekordem byla vzdálenost 162 km. Nyní mě čekala vzdálenost více než dvojnásobná. Největší obavy jsem měl z jedné své achillovky, která už byla operovaná a byla i vyléčená. Ale nechal jsem se nalákat na volejbal, což ovšem nebyl vůbec dobrý nápad: achillovka otekla, byla bolestivá a citlivá. Tři týdny před závodem jsem byl bez většího tréninku, achilovku šetřil a doufal, že Přejezd zvládne. Cílem bylo dojet do cíle a pokud možno jet nonstop, tedy bez spánku.
V pátek ráno jsem se stejně postiženými kolegy a kolegyněmi stál na startu v kempu ve Veveří u Nových Hradů. Ještě jsem na poslední chvíli zápolil s garminovskou navigací, která se jen pomalu a neochotně načítala, nakonec jsem pro navigování zvolil mobil s appkou Locus map, kde jsem měl naplánovanou trasu nahranou. V sedm byl společný start, i když řada závodníků vyrazila podstatně dříve. Každý koloběžkář měl totiž s sebou tracker, který zaznamenával jeho trasu, takže mohl odstartovat bez ohledu na společný start a také díky trackeru a aplikaci mohl kdokoliv sledovat pohyb jednotlivých závoďáků na trase.
Úvod byl hodně rychlý, za první hodinu ujeto 19,5 km. To už jsem si říkal, že bude třeba zvolnit, pokud nechci přepálit začátek. A taky že jo, chybička při odbočování, delší dobu nesledování trasy a až jsem byl někde, kde jsem vůbec být nechtěl. Než se vracet, zvolil jsem trasu po hraniční cestě – pěkný asfalt, nikde nikdo, vůkol kolem hustý les. Takže trochu delší trasa, ale určitě jeden z nejkrásnějších úseků celé trasy… Při navigování jsem dal nakonec přednost spolehlivým Mapám.cz. Se supportem jsme se potkávali co 20 – 30 kilometrů. Já se trochu posilnil, doplnil tekutiny a vyrazil na další kus cesty. Achillovky i další části těla zatím fungovaly bez potíží, bylo sice trochu tepleji, než by bylo optimální, ale nic dramatického. Projíždělo se krásnou Českou Kanadou, míjel jsem místa, která jsem už znal z mnoha předchozích výletů s kamarády, cesta rychle ubíhala. Sem tam jsem už potkával i kolegy, kteří mi patrně ujeli při mém kufrování. Jediným malým mráčkem v jinak celkem poklidné jízdě byl můj support. Čím víc se slunko naklánělo k obzoru, tím víc byla Drahuška nesvá a neklidná. Důvod byl zřejmý – strach z nadcházející noci. Ze špatného navigování, ze samoty někde v lese či na opuštěném místě. Bylo to zlé – nejedla a na jejím výrazu bylo vidět, že je to vážné. Co s tím? Chtěl jsem jet sice celou noc, ale rozhodně ne za každou cenu. Ve Velké Bíteši, kde jsme měli další společnou zastávku, jsem rozhodl: Pro dnes končíme. Po 11 hodinách a 20 minutách a 160 kilometrech v nohách jsme závod přerušili. Vím, že je to poněkud „nepřejezdové“ a tak trochu mastňácké, ale co by člověk neudělal pro klid v rodině 🙂. Našli jsme volný penzion, dopřáli si luxus v podobě teplé sprchy, vydatné večeře, já třech plzniček a šli jsme brzy spát.
Budíček v půl páté, ledová sprcha, snídaně na náměstí v podobě jogurtu a hurá do nového dne. Věděl jsem, že dobré umístění je předešlou nocí v postýlce nenávratně ztraceno. Zbýval úkol závod alespoň dokončit. Byl opět hezký den, sluníčko peklo, žena už byla v mnohem větší pohodě než večer, po příjemně strávené noci se jelo velice dobře. První metu, kterou bylo nutné překonat, byl pivovar Černá hora. Tam na mě čekala polovina speciální nálepky, občerstvení v podobě chleba se škvarkama, příjemný zaměstnanec pivovaru, který s námi poklábosil a taky hezké a čisté záchody, což taky není maličkost…
Následovala další města i městečka, vísky a samoty, cesty lepší a frekventované i ty horší a bez aut. Menší krize na mě přišla při čekání v horku na oběd v Uničově. To už jsem měl za sebou 113 kilometrů, 10 hodin na cestě a byl jsem jen těsně za polovinou dnešní etapy. Pro koloběžkáře mého ražení je mnohem lepší jízda na koloběžce, kdy vítr víská vlasy než sezení na slunci a čekání na těstoviny. Ale zvládl jsem to, a pokračoval dál. Nejhorší krize byla ovšem před hradem Sovinec v předhůří Jeseníků. Kopec, jízda převážně pěšky, slunko pralo a do hlavy se začínaly vkrádat myšlenky zpochybňující význam a účel takovéhoto počínání. Ale psychika je někdy nevyzpytatelná. Začínal jsem míjet několik účastníků závodů, nejdřív Láďu s Martinem, později i kilťáka Toma Possuma. Prohodili jsme pár slov o tom, jaký to je hromský kopec a že teď nás čeká už jen sedmdesátikilometrový sjezd až do Osoblahy 😃. Ze mě se ovšem stal v této chvíli opět závodník, krize se rozpustila v mých nenaplněných závodnických sklonech, a protože jsem měl s kým závodit, závodil jsem…
To už jsme se nacházeli na známých místech – Břidličná, Bruntál, Krnov. Zdálo se, že do cíle je to už kousek a bez potíží se to zvládne. Ovšem přišla další zápletka. Hrozivý černohnědý mrak za Krnovem. Ženě se moc nechtělo do té bouřky a zároveň se zdráhala mě pustit samotného. Ale byl jsem nekompromisní – cíl je už kousek, když bude bouřka, schovám se a dojedu, až bouřka skončí. S tím jsme se v Krnově rozloučili. Já jel směrem na Polsko, žena přímo do cíle v Osoblaze. Začalo se stmívat, v dálce začalo nádherné světelné šou. Nad Krnovem zářil osvětlený kostel Panny Marie Sedmibolestné a kolem něho jeden blesk za druhým. Podle prodlevy hromu jsem předpokládal, že bouřka je poměrně daleko, ještě ani nepršelo, takže jsem se pokusil bouřce ujet. Dupal jsem to do kopce jako bych neměl za sebou stovky kilometrů, necítil jsem žádnou bolest a ze všech sil se snažil utéct blížící se hrozivé bouřce. Útěk byl ovšem předem určen k nezdaru. Začalo lít v době, kdy jsem byl naštěstí ve vesnici. Schoval jsem se pod stříškou domu stojícího vedle silnice, sedl si na bobek a čekal, až bouřka přejde. Cestou se začala valit mohutná vlna hnědé vody, kolem blesky a hromy. Naštěstí se bouřka poměrně rychle vybouřila, přestalo lít a já se podle navigace vydal na další pouť v naději, že tentokrát už to dojedu bez potíží. Jelo se celkem dobře, vzduch se krásně pročistil, byla už tma tmoucí, jen čelovka ukazovala směr jízdy. V okolí muselo napršet spoustu vody, protože cesty a příkopy kolem cest byly zcela zaplavené. Po pár kilometrech jsem opět překročil česko-polskou hranici a to by člověk nevěřil, pokud by to nezažil: Úplně suchá silnice, po záplavách ani vidu ani slechu, začal vát teplý vítr a já žil v naději, že do Osoblahy dorazím úplně usušený. V dálce se ještě objevovaly zbytky blesků, pár kilometrů se jelo úžasně. Najednou – kap… kap… Začalo pršet. Nejdřív jen zlehka, později déšť přitvrdil. Začalo se blýskat a to docela blízko. Bouřka se vrátila v plné síle. Do Osoblahy to bylo už jen pár kilometrů. To už dojedu, i kdyby čert na koze jel. Byl jsem mokrý durch, ale dupal jsem, co to šlo. Ať už to mám za sebou. V Osoblaze na náměstí jsem se ještě zeptal na cestu ke kempu, pak mi ještě volali organizátoři, abych zbytečně nebloudil, a nakonec kolem půlnoci jsem šťastně dorazil do cíle. V kempu se mi dostalo bouřlivého potlesku od kolegů a kolegyň, kteří byli rychlejší a už si užívali krásné chvíle relaxace. Vyřídil jsem formality s organizátory, krátce pokecal s několika účastníky závodu a bohužel po převlečení jsme museli velice brzy odjet. Čekala nás totiž teta na své chalupě a nechtěli jsme ji nechat dlouho čekat. Bylo už hodně po půlnoci. Takže mě hodně mrzí, že jsem tak rychle zmizel, povídání o trase a zážitcích by bylo jistě velmi inspirativní, ale snad není všem akcím podobného charakteru konec.
Díky Pavlovi, všem organizátorům, závodníkům a už se těším na další Přejezd republiky…
P.S. Celá akce měla ještě jednu rovinu – měla mi naznačit, zda jsem schopen zvládnout ještě větší extrém. Zdá se, že zkouška dopadla celkem dobře a příští rok se můžu těšit na konečně pořádný závod… :-)
 
 
 
 
 
Láďa Bláha
 
 
 
 
Přejezd je velmi speciální závod organizovaný Pavlem Štorkem z Koloběžky Hodkovice. Jde o přejetí republiky momentálně z Nových hradů do Osoblahy. Speciální je, že není určena trasa ani čas startu. Startuje se kdykoliv mezi pátkem 5:00 a sobotou 14:00 a cíl se zavírá v neděli ve 14:00. Jediné pevné body trasy jsou start, kontrolní bod v pivovaru Černá hora a cíl. Obvyklá délka trasy je cca 360km s převýšením skoro 3km. Závodník nemá číslo, zato veze sebou tracker, elektronickou krabičku, která hlásí jeho polohu a ukazuje ji divákům a soupeřům na webu. V terénu tedy závodníka prostě nepoznáte. Tedy když vám vesničkou na vysočině projede ten den padesátý koloběžkář asi nějaké podezření mít budete 🙂
Přejezd je takovou koloběžkářskou fornou běžeckého maratonu. Závod pro veřejnost tak šílený, že ho jezdí závodníci, ale taky vytrvalci a turisti, kteří podobně jako běžci nejedou na výsledek, ale jdou si dokázat, že tu ohromnou vzdálenost vůbec ujedou a dostanou se do cíle. Nejpomalejší chtějí trasu ujet. Rychlejší jít spát jen jednou, ještě rychlejší nespat vůbec a dát to najednou a nejrychlejší teprve porvat se o výsledek.
Jsem mezi těmi turisty, jel jsem přejezd s letoškem třikrát s časy 54h, 38h a teď skoro 42h.
Letošek byl speciální, koloběžky jsem před cca dvěma lety odložil trochu stranou a věnoval se spíš divoké vodě a tak jsem příkladem jak to dát na punk. Tvrdím, že přejezd je v hlavě a ne v nohou. Nekamenujte mě a vzpomeňte slov Lucie Wernerová : "To se vám to jezdí kila když máte metrák."
Smál jsem se tedy pro sebe, když kamarádi rušili start kvůli nedostatku tréninku. Já natrénováno měl. V únoru jsem jel jednou ke Keltovi ( Michaela Dé ) a zpět a pamatoval si, že koloběžka byla druhý den vpředu prázdná. Druhý výlet byl od nás z Klecan na kanál do Troje a zpět na jiném stroji a do třetice jsem strávil asi 3x12km na malé koloběžce Bizon (16x12) o dovolené na Rujáně popojížděním mezi plážemi, parkovišti a stánky se sledi v housce. Natrénováno jsem tedy měl.
Klíčové štěstí, které mě potkalo byl parťák. Domluvili jsme se s Martin Kočárek , kolegou z několika Spacák Rallye, na společné cestě. Jeho paní, že odveze auto z Nových Hradů, přijede pro nás do Osoblahy a že pojedeme spolu. Cílem byl jeden spánek někde za kontrolním bodem. Super, nemusel jsem se starat o trasu, měl jsem vodiče. Nejradši jsem na výletech prostý účastník, takže skvělý.
V pátek jsem začal nepěkným zpožděním asi hodinu už před odjezdem k Martinovi. Při balení jsem zjistil, že levá bota je prodřena skrz podrážku.
Do startu jsme dorazili do rozjeté společnosti a začal jsem s plánovaným servisem koloběžky, bylo třeba zalepit to přední kolo a levou botu. Bohužel č.1 - se ukázalo, že při rvaní koloběžky do rakve na střechu Martinova Priusu jsme způsobili prasknutí jednoho drátu v zadním kole, ten krásně cinkal na uvítanou při příjezdu s koloběžkou ke stolům hodující společnosti Přejezdu. Komici dorazili (tedy Komik). Naštěstí zůstalo u jednoho a zadní kolo o sobě celou cestu nedalo vůbec vědět. Bohužel č.2 - duše předního kola nebyla píchlá, ale měla neopravitelně vytržený ventilek. Bota šla zazáplatovat hladce 🙂. Bohužel č.3 - připavená náhradní duše zůstala doma na stole. Bohudík se mi podařilo mezi zodpovědně připravenými závodníky kroutícími hlavami, co jsem to za pako, najít novou duši. Děkuju Hřib Koloděj.
Večírek byl pěkný, skromný na konzumaci a včas ukončený. Snídaně vynikající a startovali jsme v 7:00 hromadným startem. Hned na startu jsem ztratil Martina, který vyrazil rovnou, zatímco já čekal až odjedou skuteční závodníci. Na první důležité křižovatce jsme se potkali a pokračovali sjezdem a poté rovinou Třeboňska. Ve sjezdu jsem mu ujel zase já. Ukázalo se, že jeho koloběžka tak trochu přibržďuje, což jí vydrželo skoro celý první den.
Cesta ubíhala v pohodě a v Hamru jsem dokonce v prodejně čudlobijských potřeb koupil chybějící náhradní duši. Jak začaly přibývat kopce, ubývaly síly a přibývaly opruzeniny, jako už mnohokrát v minulosti jsem si vzpomněl, že se mám namazat předem. Už jsem věděl, co sice pořebuju, ale nemám. Sudocream. Zůstal v hygi tašce na startu. Naštěstí Martin většinu kopců chodil (docela rychle) a mě se je dařilo některé jet.
Poledne a hlad nás zastihlo v Nové Říši akorát u hospody s polévkou. Tam mi uschlo triko a od vysrážené soli jsem si poté oprudil i podpaží.
Jak se blížil večer, bylo jasné, že Černá Hora je stále daleko a a tma se blíží. Za neustálého navigování směr Tišnov jsme se dostali do místa dlouhého parádního sjezdu končícího v Tišnově. Tak jsem valil dolů a ujel Martinovi. Dorazil do Tišnova, přejel kruháč se šipkou Černá Hora a čekal. A když jsem čekal už fakt dlouho, začal jsem řešit zda Martina něco nesundalo a ejhle nepřijatý hovor. Ano ztratil jsem svého navigátora, protože v tom super sjezdu se mělo odbočit a do Tišnova nejet a jen ho líznout. No neujel mi, shledali jsme se nakonec na té jeho trase a pokračovali. Dost jsem si odpočinul během té svačiny a ležení a čekání na něj. Přesto jsem se zase rychle octinul zpět ve stavu všechno bolí (opruzeniny) když jedu a bolí ještě víc, když jdu. Být na trase sám, asi jsem to někde zapíchnul a na kontrolní bod se vybodnul. Naštěstí mě nekompromisní navigátor a taky Marek Fořt (se kterým jsem se potkávali a ztráceli ho celé odpoledne) znalý trasy z loňska dotáhli do pivovaru nakontrolní bod. Naordinoval jsem si dva utopence, několik chlebů se sádlem, banán a dvě piva a zalehli jsme do spacáků přímo na dvoře pivovaru.
Budíček byl za chvilku, spát jsme šli v cca 02 a vstávali ve 4:50. O cca půl šesté už byli zpět na trase. Opruzeniny se zlepšily jen nepatrně a jen na chvilku a tak jsem trpěl a těšil se do Boskovic na Lékárnu. Dorazili jsme k ní přesně v 7:00. Byla zavřená zato právě otvírala pekárna a tak si Martin dopřál turka. Druhá mohla být v Kauflandu lehce z trasy, tak jsme vyrazili tam. Kauflan sice jede od sedmi, ale otvírala v 8:00. Počkali jsme, sudocream neudělal hnde žádný zázrak ale po cca hodině zabral a ulevil mi, Přejezd byl zachráněn.
Cesta ubíhala pomalu kupředu krajem, kde ještě vládne Jednota (COOP). Tam sice mají několik lednic, ale v žádné chlazené nápoje a prodavačky narozdíl od pana Wonga netuší proč by měly mít.
Překonali (vytlačili) jsme výrazný zub trasy přes Březinky, sjeli dolů pod Bouzov a zvolili trasu přes tvarůžky proslavené Loštice. Cestou jsem udělal chybu a pobyli jsme zbytečnou půlhodinu ve špinavém bufetu na točeném rádleru. Víte jak se liší rádler od pana Wonga a točený? Točený je plus deset korun, plus deset minut, teplý a s tunou keců navrch 🙂
V Lošticích to Martin znal a tak jsme nakoupili dobroty v tvarůžkové speciálce.
Cesta k Litovli ubíhala po vedlejších silnicích ale vedrem. Drželi jsme celou sobotu systém 20km = nárok na odměnu v podobě rádleru u Pana Wonga. Trasa nás ovšem naučila nepohrdat ostatními možnostmi. Takže u řeky Moravy jsme využili na doplnění vody (vypil jsme oba dva dny své lahve 1,5l plus 0,8l asi třikrát či čtyřikrát za den) opět hospodu. Lehnul jsem si na chviličku na lavičku a prý okamžitě usnul a chrápal mezi okolo sedícími vodáky.
Vedrem jsme se blížili k Uničovu předjížděni dalšími a dalšími závodníky. Panů Wongů málo a v Uničově tedy benzínka. Přešel jsem z rádlerů na studené kafe Brown v plechu a postavilo mě trochu na nohy.
Nad kopci v dálce se vznášel oblak dýmu, proletěli kolem nás hasiči a my po projetí pod stromy zrajících třešní se lepili ke stupátkům a nemohli se točit na špičce ani patě při výměnách. Krize dorazila na Martina a těšili jsme se na příštího pana Wonga. Intuice mě přiměla se v Pasekách zeptat první paní za plotem. Ano mají tu lednici pana Wonga za křižovatkou rovně (tedy mimo naši trasu). Dojeli jsme k Wongovi právě zamykajícímu mříže. Samozřejmě nás pustil dovnitř a zachránil krásnou lednicí plnou studených nápojů (učte se! zaměstnanci a manažeři Coop !).
Z Pasek započala dlouhá chůze vzhůru na Sovinec a dál. Na Sovinci nás čekalo velké překvapení v podobě úplně strhaného Tom Possum, který se tam vynořil z lesa po červené od Paseckého vodopádu. Nadával, oddychoval, prostě si užíval učebnicovou paraviatiku. Po zmrzlině a mangové tříšti jsme společně vyrazili, aby nám Tom zmizel za horizontem.
Jaké bylo překvapení, když nás dojel zezadu v Břidličné řka, že se byl koupat, aby ze sebe dostal ten prach a štávy pralesa, co nasbíral cestou na Sovinec.
Bylo jasné, že nás čeká druhá noc. Měl jsem druhé kafe Brown a Tom zmizel někam na polívku. Z Břidličné nás na Broumov vedla navigace chvíli po hlavní a pak odbočila doleva na staru cestu aby nás sérií kopečků, sice bez aut, ale kopečků, přivedla ke sjezdu (zhola zbytečnému) do Broumova. Tam si navigace zase postavila hlavu a jak jsme tak stáli a já hleděl do telefonu a zkoušel nahodit taky mapu a navigaci tak slyším Martina jak říká: Seru na ní, dám tam auto. No a když jsem zvednul hlavu od telefonu, vidí, že jsem sám. Navigátor tam dal auto a zmizel. Tracker říkal, že jel napřed. Tak jsem vyrazil po šipkách Krnov kupředu. A dojel Toma. Ten si rychleji nahodil světla a odrazky a tak mi zase zmizel. Čekal mě sjezd po hlavní na Krnov. Chvílemi jsem v dálce zahlédl Martina a upalovali jsme. Konečně jsem chvilku jel jako koloběžkář a ne jako belhající se dědeček. A jak tak upalujeme stmívajícím se večerem, tak před námi mrak a blesky, nejdřív daleko vpravo (nezvučné) , pak blíž vpravo (4-5km) a pak najednou prásk a vlevo zato s hromem skoro hned. To už jsem dojel Toma a Martina studující radar. Ptám se a odpověď byla “Modoru se nelze vyhnout, bude trvat a bude velkej”. Převlíkli jsme se do pláštěnek, já byl hotov nejrychleji a vyrazil. Déšť přišel, blesky nepřestaly a když se déšť změnil na kýble vody a objevila se zastávka, skočil jsem okamžitě do ní. Kluci mě za chvilku dojeli a Tom bez zastavení pokračoval Mordorem dál. Martin zaplul ke mě a studovali jsme radar. Ukazoval, že bouřka není zas tak široká, pohybuje se k Broumovu a za chvíli by měla přejít. Za ní že bude cca hodinová pauza, která nám ovšem nestačí na cestu do cíle a přijde další stejná. Zase cca hodinu hluboká. Počkali jsme až kýble zvolnili do deště a pokračovali v cestě. Po hlavní do Krnova pak Glubzcyce a doleva na Osoblahu. Déšť skutečně přestal ještě před Krnovem. Upalovali jsme tmou na cyklosvětla prázdnými silnicemi (za Petrowicemi jsme potkali srnče a srnu přímo uprostřed silnice) směr Glubzcyce. Hranice a s nimi spojená otázka na testy, očkování a covid se nekonaly, byla jen cedule a nic víc. Vlevo, kam jsme dřív či později museli odbočit čile bily blesky. Déšť se na chviličku vrátil, ale víc a víc bylo jasný, že druhá bouřka přešla víc na sever od nás a my ji objedeme a blesky nepotkáme.
Takže jsem dupali tmou k Osoblaze.
A tam našli kemp, kde nás čekal aplaus, točený pivo do ruky od plzeňské dvojky Míra a Ondra, řízek s brkaší, sprcha a postel. Dojeli jsme. V čase 41:44 trasu 361km. Děkuju Martine žes ně tam dotáhl.
Klíčový zážitek letošního Přejezdu pro mě je parta. Na začátku, po cestě, na konci. Parta šílenců. Závodníci, vytrvalci, turisti, všichni šílenci nadšení pro bláznivý nápady Pavla Šporka z Klubu sadistů Hodkovice 🙂
 
 
 
 
 
Marek Plaček a Lucie Plačková
 
 
 
Marek: Přejezd republiky je nejdelším a zároveň nejextrémnějším koloběžkovým závodem ze Seriálu dlouhého koloběhu. Každý rok se na start postaví závodníci i výleťáci, aby okusili náročnost tohoto závodu, překonali své osobní cíle a otestovali svou fyzickou i psychickou odolnost. Zároveň se všichni těší na předstartovní i podojezdovou atmosféru, vytvořenou lidmi se stejným zájmem o tento velmi zajímavý sport. Již podruhé na všechny účastníky čekala náročná trať se startem v Novohradských horách, konkrétně v kempu Veveří a cíl je po nějakých 360 km v kempu Osoblaha v severovýchodní časti naší země, na hranicích s Polskem. S Luckou vyrážíme již na náš 3. Přejezd a jak už většina z vás ví, tak to máme organizačně pořešené tak, že Lucka trpí na koloběžce a já se starám o to, aby trpěla co nejméně. Oproti loňskému ročníku bylo ale letos vše úplně jinak a to doslova. Jako supporťák jsem měl na starost všechno okolo stravy, doplňování tekutin, servisu i podpory. Jenže na start se postavila úplně jiná Lucie než loni a její výkon neudivoval jen mě samotného. Skvělá příprava týden před závodem v Polsku, kdy si dala cca 450 km, Morxes Imola, na které odjela celý závod, rapidní snížení váhy i zlepšení kondice, neslo své ovoce. Nastaven byl i jiný plán, kterého se chtěla držet a to se i povedlo. Fyzicky na tom byla skvěle, psychicky taky a díky tomu jí to parádně jelo od začátku až do konce. Lucce se podařilo do cíle dorazit o 16 hodin dříve než tomu bylo loni a tím mi naprosto vyrazila dech. Skvělý výkon, strojové tempo, naprosto dokonalá disciplína, pravidelné doplňování energie, to vše znamenalo jedno obrovské překvapení a životní závod pro Lucku, která loňský Přejezd 2020 uzavírala jako poslední závodník na trati. Jsem na Lucku nesmírně pyšný a hrdý a jsem moc rád, že si letošní závod doopravdy užívala. Velké díky patří především Pavlu Štorkovi a všem, co se na organizaci podíleli, také bych chtěl poděkovat všem, kteří Lucce drželi pěsti, sledovali ji a dodávali svými vzkazy sílu. A také děkuju všem, se kterými jsem se opět po roce na startu, v cíli i během závodu setkal a utvrdil se v tom, jak moc dobře jsme před 5ti lety udělali, že jsme začali s koloběhem. Tahle komunita je prostě naše koloběžková rodina
 
Lucie: Ani nevím co napsat. Už jsem doma a pořád to vstřebávám. Můj muž se o mě skvěle staral, plnil každé moje přání a já prostě jen jela, nacpávala se a užívala každý kilometr. Krásný zážitek. A moc děkuji všem za podporu. Nezvládala jsem v průběhu reagovat, ale Marek mi vše vyřídil, povzbudí to. Díky.
 
 
Marek: Tak už je to ofiko. Zde je důvod, proč jsem na Lucku tak pyšný a proč jsem hovořil o životním závodě. Z loňského posledního místa rovnou na bednu- 3. mezi ženami a 25. celkově z 65ti startujících kolobežkářů 😘😍
 
 
 
 
 
Vlasta Pytela
 
 
 
Teď, když píši tento report z Přejezdu, v hlavě mi pořád běží film mé cesty. 351 km/29 h 15 minut, pro mě výborný čas a hlavně skvělý zážitek. A to nejen z trasy, kde jsem byl po většinu času sám nebo s mým skvělým supportem Verčou a od Černé Hory (ČH) i švagrem Michalem, ale i ze setkání se skvělými lidmi okolo seriálu dlouhého koloběhu. Zatím jsem poznal spíš lidi, co jezdí Rollo ligu (neméně skvělí!), ale „dálkoplazi“, to je přeci jen trošku jiná sorta lidí.
Už příjezd do kempu Veveří v Nových Hradech. Pořád jsem si opakoval, sice si pár stovek ujel, ale toto bude masakr, čili ideálně nepít alkohol a jít brzo spát! Ovšem jakmile jsme přijeli na místo a viděli tu parádní partičku, všechny plány šly stranou a začalo se kecat, plánovat … no … 6 piv tam padlo. Ale spát jsem šel celkem včas … ve 22,30. To jiní na tom byli o něco hůř.
Jo a seděl jsem tam s prima chlapíkem (ze kterého se posléze vyklubal Tom Posssum… tedy to jsem zjistil až zpětně druhý den), který mi říkal, že pivo už nepije. A měl před sebou podezřelou lahvičku, pro lidi s menší představivostí se ta mohla zdáti býti čajem. No ale ne …. Tom zdůrazňoval, že to je vynikající moldavské mešní víno (to slovo „mešní“ zdůrazňoval ani nevím proč … no možná nechtěl před přejezdem naštvat koloběžková božstva). Takže atmosféra před startem byla prostě poklidná.
Start v 7,00 a už se frčelo. Nebudu tady popisovat úplné detaily cesty, ale do Želetavy, cca na 98 km se jelo v pohodě. V Želetavě jsem na parkovišti u zmrzliny potkal pár našich lidí, dal si zmrzku na i psychické „posílení“ a vyrazil jsem směr oběd v Třebíči. Vedro!
Třebíč…. No co říci, oběd na 118 km … omlouvám se všem domácím, ale … divné město … proč je to sakra pořád do nejetelného kopce! No nic, samozřejmě, že město za to nemůže, ale shodit pár kil by Vlasto rozhodně taky neškodilo. Každopádně výborný oběd s Verunkou U Kmotra, převlíkl jsem si tričko a vyrazil, do asi nejhoršího dopravního úseku. Třebíč – Pocoucov – Trnava a ještě k odbočce na Nárameč. Provoz jak prase, prasata za volantem … no nic, je to tah na VELMEZ na D1, co jsem jako čekal?!? Každopádně jsem to přežil a valil dál…
Jen taková vsuvka, možná se to zdálo jenom mě, ale čistou rovinu pro pěkné „dupnutí si“ aby člověk pohledal. Pořád nahoru/dolů. Někdy prudce, někdy volněji ….
Před Deblínem na mě vyběhl filmový štáb Přejezdu Pavel Coppola Werner s fotografem Ondřejem Leibovitz Bejblem a ve stylu Agentů 007 mě donutili zvednout koleno a předvést vytříbený koloběžkový styl, což mě vzalo v tu chvíli tolik sil, že jsem to rozdýchával dalších 10 km…..
Sice jsem se pak kochal nádherným sjezdem z Deblína do Tišnova, ale kdybych věděl, co mě čeká za kopcovitou část do ČH, víc bych se najedl a dal i nějakej ionťák (ale ne pivo)……….
A dál ….Projel jsem tedy s očekávanými drobnými problémy až skoro k Černé Hoře (jo ještě jsem v Jamném u Tišnova potkal Pavla Štorka, a říkal si, že nejedu tak špatně, že mě dojel až teď…. Ale on startoval o 2 a čtvrt hodiny později! NO potěš), ale ještě těsně před ČH mně chytla obrovská křeč do stehna, kde jsem myslel, že se skoro rozbrečím. Ale rozchodil jsem to asi během cca 30 minut, doplnil od supportu nějaké jídlo, a naštěstí to už bylo do ČH (kontrolní bod na trase) z kopce. Přijel jsem tam v cca 20,00.
Černá Hora … moře nikde, ale aspoň moře utopenců a škvarkového sádla. Paráda. Bál jsem se ovesné kaše… to bych už nerozchodil. Tak jsem něco pojedl, na 10 minut jsem si na pivovarském dvoře lehl, dal nohy nahoru a připravoval se na noční přejezdové dobrodružství.
Něco po 21,00 jsem vyrazil vstříc noci. Ještě se k nám s Verčou přidal švagr Michal, který pak ze Suchýho jel se mnou na kole mimo soutěž.
Každopádně z Rájce-Jestřebí do Suchýho je to masakrózní kopec, místy i 13% (chůze). No snažil jsem se do 9% jet, pak jsem tlačil. Pro posílení psychiky jsem si prozpěvoval „Jdou vojáci jdou“ a podobné songy.
Dorazil jsem cca kolem 22,30 do Suchýho, bohužel hospoda s plzničkou právě zavřela.
No dál to bylo do Konic zase dost z kopce, tam jsem ale i tak usoudil, že hodina odpočinku v poloze ležmo mi jen prospěje (prospěla…. Teda plus jeden Red Bull) a jelo se dál do Litovle. Potkali jsme po cestě Tomáše Hájka st., který na koloběžce usínal, tak pak v Uničově na zavřené benzínce dostal od nás taky Red Bull a taky pivo. Jo a Verča (můj super support) po cestě ještě vypomohla pár hladovejm kolobkářům.
Zhruba kolem 4,30 jsem vyrazil směr Rýmařov. Kdo zná, tak ví … 13 km kopec, v Ondřejově (nejel jsem Sovinec) hodně prudkej. No a ke všemu protivítr. No moc mi to ze začátků nejelo, ale kupodivu, jak se to začlo zvedat, tak se mi zase jelo dobře. Tak jsem se i přejmenoval na Tadej Pytela. Fakt dobrý, jen cca poslední 2,5 km jsem prostě vyšel.
Rýmařov cca 282 km … oba supporťáci absolutně mrtví, Verča se musela při staženým okýnku proliskat, švagr, vynikající biker do Rýmařovského kopce traverzoval …. No nic moc. Já celkem ok. Zatím nic nataženýho, jen prostě velká únava. Dal jsem si něco oříšků a jeli jsme na Bruntál.
V Bruntále nás málem zlákala stálá expozice Romského muzea, ale odolali jsme a na konci Bruntálu jsem měl u benzinky v hotelu své první kafe a buchtu. Výborný.
Dál Krnov, švihli jsme to sice po hlavní, ale v těch 9,00 v sobotu byl dobrej provoz, Jeli jsem teda po krajnici, byla dost široká.
No a v Krnově poslední občerstvení, nenápadně projít uzavírku za mostem, projet nudným Polskem abych 5 km před cílem potkal naše Přejezdové hvězdy (konečné 2. a 3. místo) Vaška s Bolkem. Přijeli mi udělat doprovod, což bylo parádní. Vyjeli se mnou kopec na a pak pěkný sjezd do cíle a velký potlesk v kempu v OSOBLAZE. Přivítání, pivečko, dobrý jídlo … a euforie.
Zde bych chtěl poděkovat:
Pavlovi Štorkovi a jeho týmu za skvělej Přejezd
Veronice Pytelové a Michalovi Trávníčkovi za support
Brněnskému kolobkovému gangu (BKG) za skvělou atmosféru na startu a v cíli a skvělé výkony a to:
Bolkovi s Vaškem – kluci to snad není možný …. Parádní výkon
Báře Horsákové – Báro jsi jednička (Bára vyhrála ženy)
Karle Podešvové a jejímu supportu (Honzík se psím doprovodem)
Radkovi a Báře Doležalové – i když jste to dali jen do ČH, taky skvělej výkon a podpořili jste Přejezd i BKG
No a všem ostatním účastníkům i supporťákům za smích, inspiraci, pohodu, kamarádství …. No na co si vzpomenete! Bylo to krásně bolavý …..
 
 
 
 
 
 
Norbert Palša a Pavla Trojancová
 
 
 
Tak už jsem doma, zase o pár kilometrů těžší, o pár kriz zkušenější, o pár chvilek s přáteli bohatší. Zážitek to byl znovu intenzivní.
A možná ještě o to víc, než naposled, protože jsem na to nebyl od začátku sám, ale jela to se mnou ta nejlepší společnost - Pavla Trojancová. Krize z horka, chladu, dehydratace, hladu, únavy, zvyků jsme naštěstí zvládli a dojeli do cíle v Osoblaze. Vím, že to se mnou taky neměla všude lehké, ale vydržela to a za to má můj nekonečný obdiv.
Ve čtvrtek jsme se společně s Pájou dopravili vlakem do Nových Hradů, poté po vlastní ose do Autocamp Veveří, odkud se v pátek startovalo. Po celý večer přijíždělo víc a víc lidí, od koloběžkářů přes supporťáky až po media tým. Čtvrteční večer a páteční ráno ještě patřily posledním přípravám, opravám, štelováním a úpravám, dolazování mechanickému, technickému, výživovému, nebo morálnímu. Následně se ujal slova Pavel Štork (Koloběžky Hodkovice), který zavelil na start a trhači vyjeli trhat asfalt od jihu na sever krajiny.
S Pájou jsme letošní ročník pojali výletně hned od začátku, takže kromě cíle užít si to a dojet to v pořádku jsme si žádný další nedali. Bylo by hezké zajet to pod 30h, ale žádný závod nám nebude kazit výlet, takže to nakonec byl jenom čas orientační.
Pár kilometrů od startu na nás nekompromisně mířili objektivy Bejbl Ondřej a Pavel Werner (Sto80), kteří nám později dělali dalších snad milion záběrů na elektronická záznamová média v přístrojích typu větší foťák, menší foťák a dron. Je z toho neskutečný výstup, jste boží, d bestst.
Míjeli jsme vesničku za vesničkou, město za městem. Tady je tak krásně. A tady taky... Nekonečné debaty o plánu cesty, doplňování tak nezbytných zásob, upozorňování na správnou výživu. Stavíme se pro něco v obchodě? Na benzínce? Hořčík? Sůl? Tyčinku? Oříšky? Co voda, máme jí dost? Pravidelné sledování teček na mapě ještě víc utvrdilo naše nezávodní ambice letošního ročníku... Pravidelně jsme potkávali pár koloběžkářů a koloběžkářek, třeba Tom Possum, Ladislav Bláha, jezdkyně BKG, Kačku Pokornou a spol se stylovým supportem v sanitce, Eddie Fetter se zásobou birellu a dobré nálady, která dělala support pro borce David Seemann, Miloslav Jackassmild Král a Ondřej Pedál a s mnoha dalšíma. Do kontrolního bodu Pivovar Černá Hora jsme dojeli po setmění, občerstvení přišlo vhod a po nějakém čase jsme s čerstvou zásobou vody jeli dál do tmy.
Nádhernou chladnou, bezoblačnou, hvězdnou noc jsme strávili chůzí do kopce za Rájcem, východ slunce jsme zažili v Července, Jeseníky jsme po asi 25 a něco hodinách na stupátku projeli Paseckým žlebem a následovala výletní plácaná přes Břidličnou do Bruntálu, Krnova, přes Polsko zpátky do Česka.
Posledních pár kilometrů najít zbytky páry, na kterou jsme si v Česku mírně dupli, rychlý sjezd, abychom ještě stihli dojet do cíle v nějakém hezkém čase a po 32 hodinách a 54 minutách s 360 kilometry na GPSce jsme dorazili do cíle v Kemp Osoblaha.
Do cíle, kde na nás čekali lidi, jídlo, pití, sprchy, spaní, víc pití, víc pití, sakra, kolik toho pití... buchty.
Páji rodiče s Darouškem dali přejezdu hezkým povídáním a skvělou buchtou tečku a po zjištění, že není volná chatka na další noc, jsem sbalil, co jsem měl mimo a jel na vlak domů.
VŠICHNI (a je vás fakt hodně, nemám sil každého označovat, co neznamená, že na vás všechny nemyslím ❤ ) - jsem rád, že jsem vás znovu potkal na přejezdu,
jste nejlepší
 
! Všem, co dojeli, patří veliká gratulace, vítězům obzvlášť (Michal Veselsky, nemám slov), tím, co nedojeli - nic se neděje, jsme skutečně rádi, že jste přijeli a že máte nadšení pro takovéto akce a věřím, že příště se všichni znovu potkáme na startu a pak taky úspěšně v cíli! ❤ 🙂
Díky Pavlovi za organizaci, sponzorům za občerstvení a zázemí, lidem, co se rozhodli jet a k tomu taky ještě jednou díky Páji za všechno, bez ní by to nebylo ono 😇😊
 
 
 
 
 
 
Lukáš Svoboda
 
 
 
Celá tahle myšlenka jet tento přejezd, vznikla po předloňským přejezdu Broumov - Nové Hrady, kdy jsem to jel poprvé, opravdu na těžko a za deště, v čase 40:11 hod. a 345km.
Už tenkrát jste mě někteří přemlouvali, že bych mohl jet další rok novou trasu, na což jsem odpověděl, že kdyžtak až letos. A vyplnilo se.
Na to že jsem od dubna do června tohoto roku měl najeto jen něco málo přes 300km, tak zatím obavy, že bych to nedojel moc nebyli. Trasu jak pojedu, jsem plánoval zhruba hned jak vyšla najevo v únoru/březnu. Pak už jsem se na to moc nedíval. Na začátku července jsem si šel zkontrolovat koloběžku, jen tak ze cviku, protože jsem se domníval, že na ni není co vylepšit. Do práce totiž jezdím jen 7km tam a 7km zpět a žádný problém nevykazovala. Jenže jsem zjistil že, brzdové špalky jsou na výměnu, výplet je povolenej, takže následovalo ukecat borce v místním servisu aby z týdenní čekací doby mi udělali dvoudenní a ten výplet mi dotáhli. Všechno jsem stihl, vyměnil a koloběžka byla připravená. Následovalo objednat energetické gely, nachystat magnesium, hypotonický nápoj a mužů vyjet.
Ve čtvrtek 15.7. jsem šel ještě ráno na antigenní test, jelikož jsem chtěl jet přes Rakousko a Polsko a pak honem na vlak. Z Tišnova jsem to vzal na Havlíčkův Brod, kde vznikla fotka naložené koloběžky opřené o modrý sloup, který se tedy pod váhou neohnul 😃 a pokračoval dál do Jihlavy a Českých Budějovic. V Jihlavě jsem měl čekací dobu 1: 15 hod, tak jsem si jel dokoupit, co ještě potřebuju na pátek ráno. Cestou jsem potkal pana, kterého velice zaujala moje naložená koloběžka a na dotaz kolik to váží, jsem řekl že nevím, a že to může vyzkoušet. Zvedl to asi 1cm nad zem a málem si ztrhl břicho, že tak těžkou ještě nezvedal a neviděl. Jinak vlak z Jihlavy do Budějovic měl 12min zpoždění a při příjezdu do Budějovic už to bylo 30min, takže přípoj do Nových Hradů mi ujel a já čekal 2 hodiny na druhý. Do kempu Veveří jsem dojel kolem 8 hodiny večer. Následovalo jídlo, pivo, ubytování, vyfasovat tracker, sprcha a jít spát.
Ráno jsem vstal kolem 6:30, snědl jsem řízek v chlebu od manželky, tímto děkuji za něj, byl to můj životabudič a mohl v generálském čase 7:00 startovat na cestu napříč republikou. Na prvních 20km, jsem potkal Ondru Bejbla, kde mi udělal krásnou fotku. V Českém Rudolci jsem v obchodě potkal Tom Possum se kterým jsem se dal do řeči a jel s ním až do Kuniček za Rájcem Jestřebí. Cestou jsem jedl energetické gely, magnesium, banány. Zastavili jsme se v Dačicích na oběd, kde jsme potkali další závodníky v BKG Brno. Dali jsme si Holandský řízek s bramborovým salátem a pokračovali dál směr Tišnov. Prudký kopce jsme většinou chodily a hodně kecali. V Třebíči v Lídlu jsme doplnili vodu a jeli na Osovou Bítýšku. Před sjezdem do Tišnova v Deblíně jsme viděli odpočívat Ondru Pedála s Mílou Králem a jejich supportem a za řvu věty "A jedeme z kopce " všichni začali mohutně mávat.
Tomovi jsem trochu z kopce ujel, tak jsem ho počkal za viaduktem v Tišnově, protože jsme se domlouvali, že já jako obyvatel Tišnova mu nabídnu možnost sprchy a teplého jídla u nás doma, které uvařila moje žena, na což mi Tom s úsměvem na tváři řekl, že to si nemůže nechat ujít. Je pravda že odsolení z toho potu, jak celý den peče to slunko jsem hodně ocenil i já. Doma jsme byli asi hodinu a kolem 21:30 se vydáváme do kontrolního bodu Černá Hora. Tam přišel vhod utopenec, zeli, okurek a doplnění vody na cestu. Pak jsme jeli směr Rájec Jestřebí dal na směr Prostějov. Ten 7km dlouhý asi 10% kopec, jsme vyšlapali asi v 1:30 v sobotu ráno u obce Kuničky. Tak tam jsme v autobusové zastávce zakončili svoji jízdu v kuse ze startu, spánkem. Než jsme zalehli, tak jsem se s Tomem domluvil, že budík si nastavime na 5:00 ráno.
Budík ráno zazvonil a Tom otevřel oko a ptá se me, jak jsem na tom? Já jsem zrovna jedl řízek v chlebu a říkám mu, že jak dojím, tak můžeme jet, načež Tom mi řekne, že by ještě chtěl chvíli spát, tak jestli chci, tak mám jet na před. Takže jsem dojedl, nachystal hypotonický drink a kolem půl 6 jsem odjížděl směr Suchý, Konice, Litovel, do Bruntálu. Když jsem dojel do obce Paseka kolem 12 hod, dal jsem si tam přestávku na oběd. Nohy mě už bolely, tak jsem si potřeboval chvíli sednout. Asi po půl hodině jsem si řekl, že pojedu dál. Na chvilku totiž zalezlo slunce, tak to bylo o trochu lepší. Do Bruntálu mi Mapy.cz ukazovali 32km. Jenže ono to vedlo okolo hradu Sovinec, což je asi to nejhorší co mě mohlo potkat. U Rájce Jestřebí směr Kuničky jsem hodně nadával, ale tady už jsem tu koloběžku chtěl zahodit.
Nakonec jsem to zázračným způsobem zvládl a do Bruntálu dojel. Hodně jsem zastavoval a snad všechny kopce jsem šel pěšky. Po cestě potkal 2 závodníky se supportem, takže doplnění vody nebyl problém. Po dojezdu do Bruntálu, jsem asi půl hodiny ležel v trávě u Kauflandu a pak seděl asi 20 min u Bille, kde jsem si byl koupit vodu, kafe a banány. Cesta do Krnova, pak za odměnu asi 4km z kopce a po rovince. Na Polských hranicích měli teploměr, kde psali že vzduch má 27°C a teplota silnice 42,3°C.
Pak následovala odbočka na Mokre, Rowne, zpět do ČR, Slezské Rudoltice do Osoblahy, našeho cíle. V cíli samozřejmě všichni tleskali. Pak mi odpadla koloběžka na zem a řekl, že už ji dneska nechci vidět.
Po cestě jsem vypil asi 15L tekutin( voda, coca cola), snědl 21 energetických gelů, 20 tablet Magnesia a asi 14 banánů, kromě tedy těch řízků, utopencu atd. Celkový čas jsem měl 37:13 hod a 362km.
Největší díky patří
Tom Possum, za to že byl super parťákem a podporou.
Manželce Marie Svobodová za výborné jídlo a podporu.
A jako poslední Vám všem, že jste tak úžasná parta lidí, bláznů, koloběžkařů.
 
 
 
 
 
Ondřej Pedál Miloslav Jackassmild Král a David Seemann
 
 
 
Tak už je to zase za námi, Přejezd republiky 2021.. bylo to skvělý.. sice dřina, člověk toho má dost, ale alespoň nám přálo počasí a nepostihly nás žádné technické problémy..
První přejezd jsem si vyzkoušel už vloni, na Káčku (K-bike K5 - 2x 12).. letos, podruhé, na Revůčku (Mibo Revoo - 2x 28)..a mě vlastně teprve došlo, co jsem to vloni dokázal.. a vlastně tak trochu nechápu JAK jsem to vlastně dokázal.. 😃 (tahal mě David Seemann a support v autě od Jiří Pilný.. a taky nás hnalo počasí, které nás asi docela popohánělo)
No, ale k tomu letošnímu přejezdu.. vše začalo vlastně už ve středu, kdy jsem teprve začal balit již připravené věci (hadry, drogerie, nějaký to jídlo, pití, náhradní boty, spacák kterej jsem táhnul zbytečně stejně tak jako "teplejší" hadry, nabíječky, powerbanky, telefony, cigarety atd. atd.) Bohužel, ve čtvrtek ráno jsme kvůli výlukám museli každý po své trase s Ondřej Pedál (naštěstí Ondřejovi pomohl Václav Jun z Plzně autem) po svejch do Starého Plzence, odtud vlakem do Nepomuku, přestup na České Budějovice.. Vypadalo to, že budeme muset na další vlak nějakých 17-18 km po svejch.. naštěstí se nad námi slitoval řidič prázdného autobusu který nás nakonec odvezl.. V zastávce Nové Hrady měli ještě otevřenou hospodu, dal jsem si dvě piva a mezitím dorazilo pár dalších bláznů s koloběžkami.. Společně jsme se vydali do 8 km vzdáleného kempu ve Veveří.. Na místě jsme si okamžitě běželi pro pivo, sehnali chatku, trackery , dali jsme si první a druhou večeři, pokecali jsme s ostatními a chviličku po 22 hodině jsme si šli lehnout (usnuli jsme tak do hodiny).
Ráno jsme vstávali ve 4:30, protože start jsme měli v plánu v 6:00.. tzn. hodinu před startem hromadným.. kolem páté dorazil zbytek týmu, David Seemann a Eddie Fetter.. prohodili jsme pár slov, nadopovali se cukrem, magnéziem, kávou a dobrou náladou, pomalu se převlékli a připravovali se na start.. už si nejsem jistý proč, ale startovali jsme až v 6:10, takže jsme hned byli ve skluzu.. což vlastě nebyl problém, většina závodníků startovala až po nás..
Po prvních cca 18-20 km jsme měli první zastávku v Chlumu u Třeboně, kde jsem se svlékl z "teplejších" hadrů, protože už to začínalo docela topit.. Doplnili jsme tekutiny, prohodili pár slov, domluvili další zastávku a pokračovali jsme do Rakouska.. V Rakousku to bylo celkem v pohodě, jejich lesní cesty vypadají lépe než kdejaké silnice 1. třídy u nás.. směrem na Haugschlag, kolem golfových hřišť zpět do ČR.. tam jsme měli druhou zastávku - Nová Bystřice.. na benzince jsem zatrůnil na WC (to magnézium mě trochu prohání), doplnili jsme energii, někdo jídlem, někdo energeťákem a někdo pivem (kdo asi) 😃 .. ještě než jsme vyrazili, projelo okolo nás několik závodníků, kterým náš support nabízel občerstvení a doplnění tekutin.. no, udalo se jen asi jedno nealko Rohozec "Pomeluj mě".. 😃
Pokračovali jsme dál, přes Český Rudolec do Dačic, kde jsme na náměstí měli další zastávku.. zde jsme potkali spoustu ostatních (asi oběd?) a filmový štáb.. Pája s Norem zastavili u nás, zastavil se u nás i ten štáb (Ondřej Bejbl s Pavlem Wernerem), cvaklo se pár snímků, možná se něco natočilo, předali jsme si dojmy a pomalu jsme vyrazily dál.. no, tentokráte jsem se v mapě zorientoval o něco lépe a mi jsme oproti loňsku pár minut ušetřili.. a jedeme dál..
V Dačicích si Ondřej omylem odložil tracker do auta a ten se s ním svezl na další zastávku - Nová Říše.. opět jsme zde potkali filmový štáb a několik ostatních jezdců.. dal jsem si první sváču - bagetu, pivo a asi 3 cigarety 😃 doplnil jsem hroznovým cukrem, magnéziem, osvěžili jsme se pod místní pumpou a vydali se dál..
s několika zastávkami přes Želetavu, Římov, Třebíč, Tasov, Osovou Býtišku do Deblína, kde jsme zastavili a připravili se na krásný, dlouhý a rychlý sjezd do Tišnova.. odtud Rohozec, Brťov a konečně kontrolní bod s polovinou samolepky - Černá Hora.. tam bylo připraveno občerstvení, banány, voda, ionťák, sádlo se škvarky, chléb, okurky, utopenci, PIVO atd. Hlavně tam bylo WC, což bodlo.. 😃 znovu, už poněkolikáté jsme potkali Páju s Norem a pár dalších.. po trochu delší pauze jsme už za tmy vyráželi do Boskovic (příšerná cesta!!!), kde jsme měli domluvené ubytování, Eddie už tam na nás čekala.. V boskovicích jsme byli po 23 hodině, takže rychlý pivo, sprcha a spánek..
Ráno jsme vstávali v 6:30, odjezd náplánován na 8:00, zabalení věcí, nějaká lehká snídaně, káva, energeťák, hroznovej cukr, magnézko a odjezd nakonec asi 8:07.. přes Konice do Litovle spíše stoupání, ikdyž na konci pěkný dlouhý sjezd a pak dloooouhá rovinka.. 🙂
V Litovli jsme doplnili zásoby, chviličku pokecali, káva a cca 18 km s mírným klesáním přes Uničov po krásné cyklostezce do Pasek.. no a tam to přišlo.. K Sanatoriu ještě jedeme, pak už tlačíme.. nejhorší úsek přejezdu je před námi.. další asi 3 km, to stoupání je po 280 km až moc, takže prostě pomálu tlačíme.. jeden krátký sjezd a znovu tlačíme.. u hradu Sovinec prodávali zmrzku, utekl jsem klukům a objednal si ledové smoothie.. klukům pak točenou zmrzlinu.. za další asi 1 km jsme se potkali s Eddie, dali jsme trošku delší pauzu a připravili se na další téměř 4 km tlačení.. pak se to konečně přehouplo, téměř až do Břidličné to jelo pěkně z kopce..
V břidličné na benzince další a poslední zastávka před Bruntálem.. po loňské zkušenosti jsem se rozhodl jet přes Valšov a pak po hlavní až do Bruntálu, je to rychlejší s lepším profilem.. a šlo to, provoz nebyl velký.. v Bruntálu poslední zastávka před Krnovem, u Kauflandu jsem si dal obrovskou zmrzlinu a tím nás trošku zdržel.. následoval další velmi dlouhý a rychlý sjezd po hlavní silnici, cca 6-7 km jsme jeli průměrnou rychlostí okolo 60 km/h a další 2-3 km dojížděli "zalehnutí".. to pro mě bylo špatný.. na všech zastávkách jsem pořád přešlapoval na místě, jen abych nevytuhnul.. a tenhle sjezd mi už nesedl.. odrazem švihem způsoboval křeče a já se musel odrážet silově.. dokonce jsem musel na 2-3 minutky zastavit a kluky poslat dál.. prostě křeče.. stehno a lýtko - levá noha.. po dalším kilometru to samé na pravé noze.. do Krnova jsem to nějak přežil, bolelo to..
Do Krnova jsme jeli v mírném klesání průměrnou rychlostí okolo 20 km/h bez větší námahy ze Zátoru po vedlejší silnici bez provozu, tam jsme začínali dojíždět ztracený čas během zastávek.. po 22 km jsme byli konečně na poslední zastávce před cílem.. dal jsem si snad první točené pivo po cestě, naplánovali jsme cestu přes Polsko do Osoblahy a to už pak šlo samo.. jízda do stoupání mým unaveným nohám docela vyhovovala.. Pietrowice, Mokre-Kolonia, Mokre, Dobiezsów, Równe a zpět do ČR, Slezské Rudoltice, Bohušov a konečně vytoužená Osoblaha.. do cíle jsme tedy dojeli ve 20:32, o 2 minuty hůře než vloni a najeli jsme 355 km, což je o 5 méně než vloni.. s výsledkem jsem celkem spokojený 🙂
Velké díky patří Eddie Fetter za skvělý support, který zařídil vše co jsme si přáli, David Seemann a Ondřej Pedál za vzájemnou podporu, zážitky, srandu a za všechno okolo..
Dále také Pavel Štork a Koloběžky Hodkovice za skvělou organizaci, Bejbl Ondřej a Pavel Werner za dokumentaci a všem ostatním za zážitky a podporu během potkávání se na trati..
Buďte všichni zdraví a doufám, že se za rok potkáme opět na startu.. 🙂
 
 
 
Petr Švanda

 

 

Přejezd republiky 2021 aneb jak se mi letos všechno krásně sešlo

Místo konání: (Kemp Veveří – pivovar Černá Hora – kemp Osoblaha)

Délka koloběhu: 361 km

Datum konání: 16. července 2021 – pátek

Start: 05:00 kemp Veveří

Startovné: 500 Kč

Suvenýr za závodu: medaile, samolepka.

Počasí: 12 – 28°C jasno až polojasno; vlhkost od 53 do 95% vítr proměnlivý většinou severní až severovýchodní 7–12 km/hod

Povrch: asfaltové komunikace

Převýšení: 3567 m

Oficiální čas: 22:49 hod.

Na přejezd 2021 jsem se těšil již od příjezdu domů z toho loňského. Přejezd je sportovní akce ve stylu: „překonej sám sebe“ a to mě baví. Nikdy nevíš, co s tebou udělá následující hodina nebo následující kopec. A navíc po dlouhé Covidové „izolaci“ od přátel a kamarádů jsem se hrozně těšil na setkání s nimi. Neváhal jsem ani minutu a hned jak Pavel Štork na svém webu zpřístupnil přihlášení, tak jsem se přihlásil. Opět jsem se domluvil s již osvědčenou podporou Míšu Malou, která se mnou absolvovala oba předchozí Přejezdy. Je zvyklá na mé vrtochy a také mě dokáže srovnat do latě, když mám v hlavě po dlouhé jízdě „vykoloběžkováno“ (v ultra tomu říkáme „vyběháno“).

Letos jsem na Přejezd nijak zvlášť přípravu necílil. Prostě jsem si jezdil na koloběžce a běhal jak mě zrovna napadlo, dovolil čas a také tělo. Je pravdou, že mi v nájezdu kilometrů hodně pomohl charitativní virtuální „závod“. Konal se v květnu a sám pro sebe jsem si dal výzvu, že pokud ujedu za měsíc na koloběžce 1000km+, tak za každý ujetý kilometr věnuji korunu na Centrum Paraple. Nakonec se vše podařilo, i když jsem poslední dva květnové týdny trávil většinu dne na „stáži“ v nové práci, kam jsem nastupoval v červnu. Začátek července jsem si zaběhl jeden maratón na Moravském utramaratonu (MUM) a trošku potrénoval kopce v okolí Tišnova, když jsem jezdil na koloběžce pomáhat na občerstvovací stanice.

Ve středu 14. 7. se přesouvám autem na Moravu, abych vyzvedl Míšu v Kuřimi. Dokupuji jídlo a pití. Hlavně hroznové víno, banány, tvrdé sýry, piškoty, slané oříšky, Gemerku, nealko pivo bez příchuti i s příchutí a také Kofolu. Prostě vše, co mám již odzkoušené z dlouhých běhů a koloběhů. Ve čtvrtek ráno upečeme proteinové palačinky, připravíme do termosek horkou vodu na čaj, do jedné uvaříme kávu na cestu. Zajdeme na oběd a po poledni se vydáváme směrem na Novohradské hory. Kemp Veveří již důkladně známe, takže nejprve zaparkujeme auto na klidném místě kufrem do lesa a poté se pozdravíme s kamarády, kteří již přijeli před námi. Navečer přijíždí stále více závodníků a restaurace pod pergolou jen šumí povídáním. Do toho v jednu chvíli začne parádně lejt. Už jsem si říkal, zda letošní pobyt v kempu bude tak výjimečný tím, že pro tentokrát zde nezažiji déšť. Nebyl!! Opět pršelo. K večeři si dávám drškovou polévku a potom ještě guláš. Jídla před závodem není nikdy dost, jen musí sednout žaludku. Půjčuji si pumpičku a dofukuji obě kola na koloběžce. Pavel Štork letos přijíždí na jeho poměry hodně brzy a tak vyzvedávám tracker již kolem 8 hodiny. Poté po jednom pivu zalézám do auta s plánem se vyspat. To se bohužel nepovedlo. Kolem ½ 10 do lesa za auto kde jsme spali, přijela oranžová dodávka a kolem začal mumraj s přípravami koloběžek, spaní atd. Svítilo se čelovkami a dost často přímo do našeho auta. Prostě opruz a to jsem si říkal, jak dobře jsem auto zaparkoval. Lidi chodili sem a tam dlouho do noci. Nakonec jsem usnul před druhou ráno, abych ve 4:15 zase vstával.

I když bych se velice rád zúčastnil slavnostního startu v 7:00, zdá se to mi mrhání časem, který mohu strávit na cestě za světla. Protože vidím blbě a za tmy se tento handicap jen prohlubuje, tak jsem opět zvolil start v 5:00 ráno. Vstávám ve 4:10. Oblékám se hrozně pomalu. Jsem rozlámaný a nevyspalý. Prostě necelé 3 hodiny spánku před celodenní jízdou na koloběžce mě nenaplňují nějak velkým optimismem. Jdu si opláchnout obličej a vyčistit zuby, abych se cítil trošku lépe. Snažím se posnídat housky se šunkou a sýrem, které zapíjím kávou a mátovým čajem. Pátá hodina se blíží a s ní i můj start. Připravuji koloběžku, zapínám navigaci i Garmina, kontroluji světlo a blikačku a nakonec i obsah brašny na řídítkách, kde mám připravené pochutiny na prvních 30km. Loučím se s Luckou a Markem, kteří se také již chystají na trasu, a v 5:00 startuji.

První část svého putování jsem projížděl po trase: Nové Hrady - Byňov - Jandovka - Hrdlořezy - Suchdol nad Lužnicí - Tušť - Klikov - Hamr - Chlum u Třeboně /Předměstí (29,5 km první zastávka). Cesta do probouzejícího se dne za bezvětří a teplotě kolem 14°C byla úžasná a zdála se mi úplně „zadarmo“. Silnice pod koloběžkou ubíhala neuvěřitelně rychle i zásluhou dobrého asfaltu. Poprvé za tři roky mi po ránu do očí svítilo sluníčko (tím jsem přišel na to, že jsem si na startu nevzal cyklistické brýle). Naštěstí mě Míša předjížděla už na 6km a ptala se, co potřebuji. Tak jsem si brýle mohl nasadit hned na začátku tohoto úseku a jelo se mi lépe. Cestou mě dvakrát povzbudil Marek Plaček, který dělal Lucce podporu. Než jsem se nadál, byl jsem na první plánované zastávce. S Míšou jsme sehraný tým a v Chlumu mám již připravenou pořádnou snídani v podobě ovesné kaše s banánem. Nevyspání bylo to tam a zůstala jen čistá radost z jízdy na koloběžce a očekávání věcí příštích. Doplňuji bidon Gemerkou pokračuji směr Pele - SH Rakousko (Schlag) - Josefsthal - Haugschlag - SH ČR (Smrčná) - Nová Bystřice - Albeř - Klenová - Matějovec - Český Rudolec (65,8 km druhá zastávka). Letos jsem se rozhodl jet přes Rakousko a tak jsem zamířil na státní hranici. Najednou jako bych vjel do jiného světa. Zatím co do Chlumu svítilo sluníčko, tady o pár km dál a o pár výškových metrů výš je mlhavo. Vjíždím do nízké oblačnosti a stále stoupám. První kilometr za SH dobrý asfalt, ale najednou mě navigace vede na pískovou cestu. Hned si vzpomenu na cyklistický závod Strade Bianche a pojmenovávám si úsek na Strada Gialla. Na žlutém pískovém podkladu se nedá pořádně odrazit a tak se asi 2,5km úsek do mírného kopce stává náročnou výzvou. Ale každý kopec někde končí a najednou jedu po asfaltce, sice ne moc kvalitní, ale jede se mi lépe. Než jsem se nadál, přejíždím hranici zpět do Čech. Stále stoupám. Počasí se opět mění a za Novou Bystřicí už znovu vykukuje sluníčko. Těším se na vesnici Matějovec, protože vím, že tam se mi trasa na chvíli zlomí do sjezdu. Přiřítím se do Českého Rudholce a Míša je dost překvapená, že už jsem tam. Říká: Ty trackery nefungují moc spolehlivě, před 20 minutami jsi byl ještě hodně daleko.“ No jo, ale posledních 7km zásluhou sjezdu jsem jel pod 13 min. Na zastávce si doplňuji krabičku v řídítkové brašně, sním housku se sýrem a hrozně se rozčiluju, že mi nejdou nahrát fotky na Whatsapp. Tady se ukáže síla supportu! Nejprve mě Míša zprdne, ať se uklidním a soustředím se na jízdu a potom mi „technický problém“ pomůže vyřešit k mé spokojenosti. Za tohle moc díky.

Beru koloběžku a vydávám se na další putování: Lidéřovice - Dačice - Hříšice - Červený Hrádek - Nová Říše - Zdeňkov - Jindřichovice - Želetava - Bítovánky (94,2km třetí zastávka). Sluníčko začíná pěkně připalovat a mě čeká víceméně zvlněná stále stoupající cesta po Vysočině. Abych řekl pravdu, tak už od 35 km jsem si připadal jako na Vysočině. Jízdu si stále užívám, nic mě nebolí, jen dost nepříjemný protivítr mi bere tolik potřebné síly. V Bítovánkách před obchodem se mě chlapi s lahváčem v ruce ptají co jedu za závod. Když jim to vysvětluji, tak jeden „zkušeně“ praví: Tak takový závod bych raději prohrál.“ Míša už má připravené proteinové palačinky s marmeládou, které zapíjím Birellem. Beru dva bidony. Jeden s minerálkou, druhý s mixem Kofola + minerálka a pokračuji v „kasojízdě“ směr: Římov - Rokytnice nad Rokytnou - Stařeč - Třebíč - Táborský Mlýn - Hostákov - Valdíkov - Budišov (132,5 km čtvrtá zastávka). Za 5 a ¾ hodiny mám za sebou 100 km (stejně jako loni), což mě naplňuje optimismem, že dojezd do Osoblahy bych mohl zvládnout před 5 hodinou ranní. Kamarádi a rodina mě podporují svými zprávami na Whatsapp. I když většinu nedokážu bez brýlí přečíst, k psychické pohodě mi stačí, když slyším pípnout příchozí zprávu. Snažím se (hlavně na občerstvovačce, nebo na nucených přestávkách nahrávat vzkazy pro ty, co on-line sledují mou cestu). Přijíždím na jeden z nejhorších úseků na trase a tím je průtah přes Třebíč. Spousta náklaďáků, semaforů a cesta stále do kopce. Řidiči jsou při pátku nervózní jak kamzíci na rovině, no prostě nebezpečná jízda a to jsem ještě netušil, co mě čeká dál po cestě z Osové Bítýšky. Za Třebíčí odbočuji doleva do prudšího kopce, kde poprvé tlačím. Po vzoru Tomáše Hájka, vytahuji mobil a telefonuji. Za chvíli kopec končí a tak zase naskakuji na svůj stroj a kopu vstříc zastávce v Budišově. Jenže….., stejně jako loni i letos jsem se jednou minul se svým supportem. Jedu přes Budišov a najednou mi zvoní mobil, že jsem místo srazu přejel. Prostě jsem Míšu ani auto neviděl. Domlouváme se, že počkám tam, kde jsem. Za chvíli přijíždí Míša. Doplňuji bidony, krabičku v řídítkové brašně, vypiji Birella a protože mám velký hlad, měníme plán a velkou zastávku plánujeme do Osové Bítýšky, na místo, kde jsme obědvali i loni. Plán další trasy byl: Kamenná - Tasov (po 390) - Osová Bítýška - Deblín - Tišnov (170,5 km plánovaná pátá zastávka), ale oběd je připraven již v Bítýšce. Hovězí maso a rýže se zeleninou k tomu. Masíčko se v puse rozpadalo a rýže mi dodala tolik potřebnou energii ve formě sacharidů. Prosím Míšu, zda by někde nesehnala broskve. Dostal jsem na ně chuť. Obligátní doplnění bidonů a pokračuji dále směrem na Tišnov - Železné Hájek - Rohozec - Bukovice - Jeneč - Žernovník - Černá Hora (188km - Kontrolní bod - foto, šestá zastávka). Letos tady nebloudím. Jen na cestě do Černé Hory jde opravdu o život. Na silnici se nebojím, ale jezdím s respektem. To, co jsem zažíval tady, ve mně strach vyvolalo. Už v Osové Bítýšce mě v první zatáčce chtěl předjet řidič, kterého nemůžu nazvat jinak než „pánské přirození“. Nevidí do zatáčky, jede jako prase a najednou je vedle mě a proti němu v protisměru náklaďák plně naložený kládami. Brzdy skřípají, já se lepím téměř na barák. A to byl jeden z mnoha debilů za volantem, kteří mě předjížděli a neviděli do zatáčky nebo za horizont. Cestou na Hájek taky jeden řidič, blbej jak vagón tupejch bruslí, jel jako prase, v prudké zatáčce na úzké silnici teď viděl mě a proti němu jiný osobák. Auto za mnou šlo při brzdění do smyku a řidič se dost dlouho vzpamatovával z toho šoku. Já měl štěstí, že nenajel vedle mě dřív než šlápl na brzdy. Ono jen taková maličkost jako zapnout blinkr a upozornit řidiče jedoucího za sebou na koloběžkáře/cyklistu, kterého ten druhý nemusí vidět před sebou, je pro 90% řidičů osobních aut nepřekonatelný problém. No, nakonec jsem ve zdraví a bez bláta ve spoďárech dorazil do Černé Hory. Mám k dobru oproti loňsku více než 2 hodiny. Něco málo sním, vychutnávám si první broskev (kterou Míša koupila v Tišnově), vdechnu Birella, vyzvednu si půlku samolepky a vyměním si za pomoci Michalova bratra Jakuba itinerář na brašně. Jakub se slovy: „Kolik na to mám času,“ mě rozesmál a jen to dokladuje přístup Michala Veselského - vítěze Přejezdu k zastávkám a setkáním se supportem. Míša hned na to reagovala slovy: „Prosím tě, TO ho neuč!“ Dokázal jsem do kontrolního bodu dojet první a byl jsem rád, že na mě závoďáci jako Michal Veselský, Vašek Obrtlík či Adam Balcar, ty dvě hodiny nestáhli. Jsou to totiž neskuteční borci, kteří mi jsou schopní na 100 km dát i 1 a ½ hodiny.

Odjíždím do druhé půlky Přejezdu: Černá Hora - Bořitov - Huť Sv. Antonie - Obora - Lhota Rapotina - Boskovice - Važany - Šebetov - Světlá - Cetkovice - Uhřice - Jaroměřice - Biskupice (221km sedmá zastávka). Vybral jsem si trasu stejnou jako loni, ale vůbec jsem si nepamatoval, že by tam byl tak nekvalitní asfalt. Než jsem dojel do Biskupic, bolela mě obě zápěstí. Jenže to nebylo jen nekvalitním povrchem, ale (jak jsem zjistil až dva dny po Přejezdu) tím, že se mi povolil rychloupínak na předním kole. A až tehdy jsem si uvědomil, že Yedoo nemá zajišťovací podložku jako například Kostka, a že můžu být rád, že jsem stále v jednom kuse. Protože pokud by mi někde při sjezdu (a že jich na dalších 150 km bylo) vyskočilo přední kolo, tak jsem rozbitej na atomy. Zastávka v Biskupici přišla vhod. Snědl jsem nějaký slaný sýr, dal si kafe a mátový čaj a rozdělili jsme si s Míšou energetický drink s BCAA. Věděl jsem co mě teď čeká a tak jsem poseděl na lavičce chvíli déle. Krize přicházely posledních 40km celkem často. Nic hrozného, ale únava se pomalu a jistě kumulovala, což na psychice člověku nepřidá. Ještě za slunečního svitu odjíždím směrem: Nectava - Březinky - Vysoká - Trpín - Ošíkov - Kladky - Dědkovice - Ludmírov - Hvozd - Luká - Slavětín - Nová Ves - Chudobín - Litovel - Červenka - Střelice - Uničov (261 km osmá zastávka). Kopce a zase kopce, ale na druhou stranu, když jsem se v Kladkách převlékl do suchého nepropoceného oblečení a poté sjížděl směr Litovel, tak to byla neskutečná paráda. Slunce skoro zapadalo a mě se podařilo dojet do Uničova ještě za světla. Je to velký rozdíl jet ty samé sjezdy za světla, nebo jen za svitu světla na koloběžce. Nohy jsou stále v pohodě, zatejpované podkolení šlachy drží, takže vše v pořádku. Opět se snažím něco málo sníst, druhá broskev přichází vhod a také palačinky mě dobře naladí. Kolem se prožene Vašek Obrtlík s kamarádem a já vím, že chrti už jsou přede mnou. Čeká mě přejezd Jeseníků. Počasí je ve srovnání s loňským rokem luxusní a tak se na to i těším. Jízda v noci má své kouzlo. Nad hlavou mi svítí první hvězdy a trasa Brníčko - Horní Dlouhá Loučka - Ondřejov (286 km devátá zastávka) mi pěkně ubíhá. Ve 21:50 přijíždím pod nejdelší kopec na trase dobře naladěn. Pod Ondřejovem, kde se kopec utahuje na nějakých 10%, už nejsem schopný jet a tak opět tlačím. Najednou proti mně jede Míša v autě. Prý, že se mi dlouho nehýbal tracker, tak se jela podívat, co se mi stalo. Moc mě to potěšilo, protože je dobré vědět, že pokud by se opravdu něco stalo, nejsem na to úplně sám. Vyjeli jsme na autobusovou zastávku v Ondřejově. Oproti loňsku jsem schopen stále něco jíst a tak se s chutí občerstvuji. Do cíle necelých 80 km. Piji už jen Kofolu mírně zředěnou minerálkou. Na minerálku bez chuti už nemám žaludek. Nasedám a pokračuji částečně po jiné trase než loni přes Albrechtice u Rýmařova - Břidličná - Valšov - Bruntál - Nové Heřmínovy - Zátor (320 km desátá zastávka). Někde u Břidličné mě najednou předjíždí Adam Balcar s dalším závoďákem. Než se naděju, tak jsou v prachu. Chvílemi si nejsem jistý, zda jedu správně. Navigace připojená na powerbanku mě však přesvědčuje, že jsem na trase. Přijíždím do Bruntálu a najednou mám jet jinou trasou než loni, přes město. Jaké je mé překvapení, když se opět kolem mě prožene Adam s kolegou a křičí na mě ať jedu s nimi, že už je to jen 50 km. Chvíli je vidím před sebou. Přichází dlouhý sjezd. Když mě předjíždí jeden kamion, cítím, jak má koloběžka zrychluje. Jakmile míjel Adama, tak jako by kluci měli raketové motory a s pomocí vzduchového pytle zmizeli jako pára nad hrncem. V Zátoru se na chvíli posadím v zastávce autobusu, dám dalšího Birella a hlavně sním sušené mango, které mě parádně nakoplo do dalších kilometrů. Únava veliká, ale hlavní co mě omezovalo posledních 70 km do Osoblahy byla bolest v zápěstích. Rohy jsem držel palcem a ukazováčkem, abych měl zápěstí vertikálně k řidítkům. Pokračuji po trase Krnov - SH Polsko - Pietrowice - Mokre (339,5 km jedenáctá zastávka) - Dobieszow - Równe - SH ČR Slezské Rudoltice - Osoblaha. V Krnově trochu bloudím a na nějakém náměstí projíždím menším davem lidí, kteří právě opouštěli nějaký noční podnik. Trochu se divili, ale to já také. Nakonec cestu do Polska najdu. Chvíli jedu po cyklostezce. Krásný asfalt, ale neuklizeno – kameny, větve, borčus – škoda, mohlo to být pěkné svezení. Ještě zastavuji v Mokre na plánované zastávce, ale už moc nevnímám ani cestu ani Míšu. I když ta říkala, že loni jsem byl prošitej ještě víc. Na polském území nás od bloudění zachránili pořadatelé, kteří sledovali, že jsme špatně zabočili. Naneštěstí zrovna v tom místě asi nebyl signál, a nejen navigace ale i mobilní Mapy.cz nepracovaly tak jak měly. Správnou cestu jsme ale po telefonátu od pořadatelů trefili a po rozbitých cestách jsem se pomalu blížil do Osoblahy. Při příjezdu mi tleskají závoďáci, kteří dojeli přede mnou a už si užívali zasloužený odpočinek a pivo! Cílový čas 22:49 mi dělá velikou radost, protože mým cílem bylo ujet trasu Přejezdu pod 24 hodin. Připravíme s Míšou spací variantu auta, jdu se vysprchovat a konečně si mohu dát pivo s kamarády. Sdělíme si své nejčerstvější dojmy a pomalu se odebíráme odpočívat. Letos vše klaplo – počasí bylo luxusní, a já bez bloudění na trase a s minimálními problémy pohybového aparátu usínám na druhém konci republiky necelých 24 hodin po svém startu z kempu Veveří.

Sobota je ve znamení dojezdů dalších a dalších koloběžkářů. Pro mě také ve znamení doplňování energie a zavodňování. Počasí vydrželo a tak jako většina ostatních i já polehávám na trávníku u cíle a jen občas se zvednu, abych něco dobrého snědl a vypil.

V neděli ráno tvrdé jádro, které vydrželo v Osoblaze, pomalu dojídá navařená jídla k snídani, loučí se s kamarády a všichni míříme domů případně za dalšími zážitky v rámci dovolené.

Pavle (Štorku) moc děkuji nejen tobě, ale i tvým pomocníkům za organizaci této skvělé akce. Zde si každý ověří, kde leží jeho limity. A jak jsi správně pravil v Černé Hoře: „ Je skvělý že Přejezd je tak dlouhej, protože když přijde krize, je čas na to, aby odešla!“ Děkuji Míše, že to se mnou letos dala Přejezd již potřetí a usměrňovala můj „temperament“ směrem k jízdě na koloběžce. Děkuji všem, kteří mě cestou podporovali, posílali mi povzbuzující zprávy a vtipné hlášky na Whatsapp. Děkuji Janě za podporu mých bláznivých nápadů. A také děkuji všem, se kterými jsem se o víkendu potkal a mohl s vámi prožít spoustu nezapomenutelných chvil.