Přejezd republiky 2021 - zápisky účastníků, videa, fotky, trasy účastníků, průběžné výsledky SDK

Přejezd republiky 2021 aneb jak se mi letos všechno krásně sešlo

Místo konání: (Kemp Veveří – pivovar Černá Hora – kemp Osoblaha)

Délka koloběhu: 361 km

Datum konání: 16. července 2021 – pátek

Start: 05:00 kemp Veveří

Startovné: 500 Kč

Suvenýr za závodu: medaile, samolepka.

Počasí: 12 – 28°C jasno až polojasno; vlhkost od 53 do 95% vítr proměnlivý většinou severní až severovýchodní 7–12 km/hod

Povrch: asfaltové komunikace

Převýšení: 3567 m

Oficiální čas: 22:49 hod.

Na přejezd 2021 jsem se těšil již od příjezdu domů z toho loňského. Přejezd je sportovní akce ve stylu: „překonej sám sebe“ a to mě baví. Nikdy nevíš, co s tebou udělá následující hodina nebo následující kopec. A navíc po dlouhé Covidové „izolaci“ od přátel a kamarádů jsem se hrozně těšil na setkání s nimi. Neváhal jsem ani minutu a hned jak Pavel Štork na svém webu zpřístupnil přihlášení, tak jsem se přihlásil. Opět jsem se domluvil s již osvědčenou podporou Míšu Malou, která se mnou absolvovala oba předchozí Přejezdy. Je zvyklá na mé vrtochy a také mě dokáže srovnat do latě, když mám v hlavě po dlouhé jízdě „vykoloběžkováno“ (v ultra tomu říkáme „vyběháno“).

Letos jsem na Přejezd nijak zvlášť přípravu necílil. Prostě jsem si jezdil na koloběžce a běhal jak mě zrovna napadlo, dovolil čas a také tělo. Je pravdou, že mi v nájezdu kilometrů hodně pomohl charitativní virtuální „závod“. Konal se v květnu a sám pro sebe jsem si dal výzvu, že pokud ujedu za měsíc na koloběžce 1000km+, tak za každý ujetý kilometr věnuji korunu na Centrum Paraple. Nakonec se vše podařilo, i když jsem poslední dva květnové týdny trávil většinu dne na „stáži“ v nové práci, kam jsem nastupoval v červnu. Začátek července jsem si zaběhl jeden maratón na Moravském utramaratonu (MUM) a trošku potrénoval kopce v okolí Tišnova, když jsem jezdil na koloběžce pomáhat na občerstvovací stanice.

Ve středu 14. 7. se přesouvám autem na Moravu, abych vyzvedl Míšu v Kuřimi. Dokupuji jídlo a pití. Hlavně hroznové víno, banány, tvrdé sýry, piškoty, slané oříšky, Gemerku, nealko pivo bez příchuti i s příchutí a také Kofolu. Prostě vše, co mám již odzkoušené z dlouhých běhů a koloběhů. Ve čtvrtek ráno upečeme proteinové palačinky, připravíme do termosek horkou vodu na čaj, do jedné uvaříme kávu na cestu. Zajdeme na oběd a po poledni se vydáváme směrem na Novohradské hory. Kemp Veveří již důkladně známe, takže nejprve zaparkujeme auto na klidném místě kufrem do lesa a poté se pozdravíme s kamarády, kteří již přijeli před námi. Navečer přijíždí stále více závodníků a restaurace pod pergolou jen šumí povídáním. Do toho v jednu chvíli začne parádně lejt. Už jsem si říkal, zda letošní pobyt v kempu bude tak výjimečný tím, že pro tentokrát zde nezažiji déšť. Nebyl!! Opět pršelo. K večeři si dávám drškovou polévku a potom ještě guláš. Jídla před závodem není nikdy dost, jen musí sednout žaludku. Půjčuji si pumpičku a dofukuji obě kola na koloběžce. Pavel Štork letos přijíždí na jeho poměry hodně brzy a tak vyzvedávám tracker již kolem 8 hodiny. Poté po jednom pivu zalézám do auta s plánem se vyspat. To se bohužel nepovedlo. Kolem ½ 10 do lesa za auto kde jsme spali, přijela oranžová dodávka a kolem začal mumraj s přípravami koloběžek, spaní atd. Svítilo se čelovkami a dost často přímo do našeho auta. Prostě opruz a to jsem si říkal, jak dobře jsem auto zaparkoval. Lidi chodili sem a tam dlouho do noci. Nakonec jsem usnul před druhou ráno, abych ve 4:15 zase vstával.

I když bych se velice rád zúčastnil slavnostního startu v 7:00, zdá se to mi mrhání časem, který mohu strávit na cestě za světla. Protože vidím blbě a za tmy se tento handicap jen prohlubuje, tak jsem opět zvolil start v 5:00 ráno. Vstávám ve 4:10. Oblékám se hrozně pomalu. Jsem rozlámaný a nevyspalý. Prostě necelé 3 hodiny spánku před celodenní jízdou na koloběžce mě nenaplňují nějak velkým optimismem. Jdu si opláchnout obličej a vyčistit zuby, abych se cítil trošku lépe. Snažím se posnídat housky se šunkou a sýrem, které zapíjím kávou a mátovým čajem. Pátá hodina se blíží a s ní i můj start. Připravuji koloběžku, zapínám navigaci i Garmina, kontroluji světlo a blikačku a nakonec i obsah brašny na řídítkách, kde mám připravené pochutiny na prvních 30km. Loučím se s Luckou a Markem, kteří se také již chystají na trasu, a v 5:00 startuji.

První část svého putování jsem projížděl po trase: Nové Hrady - Byňov - Jandovka - Hrdlořezy - Suchdol nad Lužnicí - Tušť - Klikov - Hamr - Chlum u Třeboně /Předměstí (29,5 km první zastávka). Cesta do probouzejícího se dne za bezvětří a teplotě kolem 14°C byla úžasná a zdála se mi úplně „zadarmo“. Silnice pod koloběžkou ubíhala neuvěřitelně rychle i zásluhou dobrého asfaltu. Poprvé za tři roky mi po ránu do očí svítilo sluníčko (tím jsem přišel na to, že jsem si na startu nevzal cyklistické brýle). Naštěstí mě Míša předjížděla už na 6km a ptala se, co potřebuji. Tak jsem si brýle mohl nasadit hned na začátku tohoto úseku a jelo se mi lépe. Cestou mě dvakrát povzbudil Marek Plaček, který dělal Lucce podporu. Než jsem se nadál, byl jsem na první plánované zastávce. S Míšou jsme sehraný tým a v Chlumu mám již připravenou pořádnou snídani v podobě ovesné kaše s banánem. Nevyspání bylo to tam a zůstala jen čistá radost z jízdy na koloběžce a očekávání věcí příštích. Doplňuji bidon Gemerkou pokračuji směr Pele - SH Rakousko (Schlag) - Josefsthal - Haugschlag - SH ČR (Smrčná) - Nová Bystřice - Albeř - Klenová - Matějovec - Český Rudolec (65,8 km druhá zastávka). Letos jsem se rozhodl jet přes Rakousko a tak jsem zamířil na státní hranici. Najednou jako bych vjel do jiného světa. Zatím co do Chlumu svítilo sluníčko, tady o pár km dál a o pár výškových metrů výš je mlhavo. Vjíždím do nízké oblačnosti a stále stoupám. První kilometr za SH dobrý asfalt, ale najednou mě navigace vede na pískovou cestu. Hned si vzpomenu na cyklistický závod Strade Bianche a pojmenovávám si úsek na Strada Gialla. Na žlutém pískovém podkladu se nedá pořádně odrazit a tak se asi 2,5km úsek do mírného kopce stává náročnou výzvou. Ale každý kopec někde končí a najednou jedu po asfaltce, sice ne moc kvalitní, ale jede se mi lépe. Než jsem se nadál, přejíždím hranici zpět do Čech. Stále stoupám. Počasí se opět mění a za Novou Bystřicí už znovu vykukuje sluníčko. Těším se na vesnici Matějovec, protože vím, že tam se mi trasa na chvíli zlomí do sjezdu. Přiřítím se do Českého Rudholce a Míša je dost překvapená, že už jsem tam. Říká: Ty trackery nefungují moc spolehlivě, před 20 minutami jsi byl ještě hodně daleko.“ No jo, ale posledních 7km zásluhou sjezdu jsem jel pod 13 min. Na zastávce si doplňuji krabičku v řídítkové brašně, sním housku se sýrem a hrozně se rozčiluju, že mi nejdou nahrát fotky na Whatsapp. Tady se ukáže síla supportu! Nejprve mě Míša zprdne, ať se uklidním a soustředím se na jízdu a potom mi „technický problém“ pomůže vyřešit k mé spokojenosti. Za tohle moc díky.

Beru koloběžku a vydávám se na další putování: Lidéřovice - Dačice - Hříšice - Červený Hrádek - Nová Říše - Zdeňkov - Jindřichovice - Želetava - Bítovánky (94,2km třetí zastávka). Sluníčko začíná pěkně připalovat a mě čeká víceméně zvlněná stále stoupající cesta po Vysočině. Abych řekl pravdu, tak už od 35 km jsem si připadal jako na Vysočině. Jízdu si stále užívám, nic mě nebolí, jen dost nepříjemný protivítr mi bere tolik potřebné síly. V Bítovánkách před obchodem se mě chlapi s lahváčem v ruce ptají co jedu za závod. Když jim to vysvětluji, tak jeden „zkušeně“ praví: Tak takový závod bych raději prohrál.“ Míša už má připravené proteinové palačinky s marmeládou, které zapíjím Birellem. Beru dva bidony. Jeden s minerálkou, druhý s mixem Kofola + minerálka a pokračuji v „kasojízdě“ směr: Římov - Rokytnice nad Rokytnou - Stařeč - Třebíč - Táborský Mlýn - Hostákov - Valdíkov - Budišov (132,5 km čtvrtá zastávka). Za 5 a ¾ hodiny mám za sebou 100 km (stejně jako loni), což mě naplňuje optimismem, že dojezd do Osoblahy bych mohl zvládnout před 5 hodinou ranní. Kamarádi a rodina mě podporují svými zprávami na Whatsapp. I když většinu nedokážu bez brýlí přečíst, k psychické pohodě mi stačí, když slyším pípnout příchozí zprávu. Snažím se (hlavně na občerstvovačce, nebo na nucených přestávkách nahrávat vzkazy pro ty, co on-line sledují mou cestu). Přijíždím na jeden z nejhorších úseků na trase a tím je průtah přes Třebíč. Spousta náklaďáků, semaforů a cesta stále do kopce. Řidiči jsou při pátku nervózní jak kamzíci na rovině, no prostě nebezpečná jízda a to jsem ještě netušil, co mě čeká dál po cestě z Osové Bítýšky. Za Třebíčí odbočuji doleva do prudšího kopce, kde poprvé tlačím. Po vzoru Tomáše Hájka, vytahuji mobil a telefonuji. Za chvíli kopec končí a tak zase naskakuji na svůj stroj a kopu vstříc zastávce v Budišově. Jenže….., stejně jako loni i letos jsem se jednou minul se svým supportem. Jedu přes Budišov a najednou mi zvoní mobil, že jsem místo srazu přejel. Prostě jsem Míšu ani auto neviděl. Domlouváme se, že počkám tam, kde jsem. Za chvíli přijíždí Míša. Doplňuji bidony, krabičku v řídítkové brašně, vypiji Birella a protože mám velký hlad, měníme plán a velkou zastávku plánujeme do Osové Bítýšky, na místo, kde jsme obědvali i loni. Plán další trasy byl: Kamenná - Tasov (po 390) - Osová Bítýška - Deblín - Tišnov (170,5 km plánovaná pátá zastávka), ale oběd je připraven již v Bítýšce. Hovězí maso a rýže se zeleninou k tomu. Masíčko se v puse rozpadalo a rýže mi dodala tolik potřebnou energii ve formě sacharidů. Prosím Míšu, zda by někde nesehnala broskve. Dostal jsem na ně chuť. Obligátní doplnění bidonů a pokračuji dále směrem na Tišnov - Železné Hájek - Rohozec - Bukovice - Jeneč - Žernovník - Černá Hora (188km - Kontrolní bod - foto, šestá zastávka). Letos tady nebloudím. Jen na cestě do Černé Hory jde opravdu o život. Na silnici se nebojím, ale jezdím s respektem. To, co jsem zažíval tady, ve mně strach vyvolalo. Už v Osové Bítýšce mě v první zatáčce chtěl předjet řidič, kterého nemůžu nazvat jinak než „pánské přirození“. Nevidí do zatáčky, jede jako prase a najednou je vedle mě a proti němu v protisměru náklaďák plně naložený kládami. Brzdy skřípají, já se lepím téměř na barák. A to byl jeden z mnoha debilů za volantem, kteří mě předjížděli a neviděli do zatáčky nebo za horizont. Cestou na Hájek taky jeden řidič, blbej jak vagón tupejch bruslí, jel jako prase, v prudké zatáčce na úzké silnici teď viděl mě a proti němu jiný osobák. Auto za mnou šlo při brzdění do smyku a řidič se dost dlouho vzpamatovával z toho šoku. Já měl štěstí, že nenajel vedle mě dřív než šlápl na brzdy. Ono jen taková maličkost jako zapnout blinkr a upozornit řidiče jedoucího za sebou na koloběžkáře/cyklistu, kterého ten druhý nemusí vidět před sebou, je pro 90% řidičů osobních aut nepřekonatelný problém. No, nakonec jsem ve zdraví a bez bláta ve spoďárech dorazil do Černé Hory. Mám k dobru oproti loňsku více než 2 hodiny. Něco málo sním, vychutnávám si první broskev (kterou Míša koupila v Tišnově), vdechnu Birella, vyzvednu si půlku samolepky a vyměním si za pomoci Michalova bratra Jakuba itinerář na brašně. Jakub se slovy: „Kolik na to mám času,“ mě rozesmál a jen to dokladuje přístup Michala Veselského - vítěze Přejezdu k zastávkám a setkáním se supportem. Míša hned na to reagovala slovy: „Prosím tě, TO ho neuč!“ Dokázal jsem do kontrolního bodu dojet první a byl jsem rád, že na mě závoďáci jako Michal Veselský, Vašek Obrtlík či Adam Balcar, ty dvě hodiny nestáhli. Jsou to totiž neskuteční borci, kteří mi jsou schopní na 100 km dát i 1 a ½ hodiny.

Odjíždím do druhé půlky Přejezdu: Černá Hora - Bořitov - Huť Sv. Antonie - Obora - Lhota Rapotina - Boskovice - Važany - Šebetov - Světlá - Cetkovice - Uhřice - Jaroměřice - Biskupice (221km sedmá zastávka). Vybral jsem si trasu stejnou jako loni, ale vůbec jsem si nepamatoval, že by tam byl tak nekvalitní asfalt. Než jsem dojel do Biskupic, bolela mě obě zápěstí. Jenže to nebylo jen nekvalitním povrchem, ale (jak jsem zjistil až dva dny po Přejezdu) tím, že se mi povolil rychloupínak na předním kole. A až tehdy jsem si uvědomil, že Yedoo nemá zajišťovací podložku jako například Kostka, a že můžu být rád, že jsem stále v jednom kuse. Protože pokud by mi někde při sjezdu (a že jich na dalších 150 km bylo) vyskočilo přední kolo, tak jsem rozbitej na atomy. Zastávka v Biskupici přišla vhod. Snědl jsem nějaký slaný sýr, dal si kafe a mátový čaj a rozdělili jsme si s Míšou energetický drink s BCAA. Věděl jsem co mě teď čeká a tak jsem poseděl na lavičce chvíli déle. Krize přicházely posledních 40km celkem často. Nic hrozného, ale únava se pomalu a jistě kumulovala, což na psychice člověku nepřidá. Ještě za slunečního svitu odjíždím směrem: Nectava - Březinky - Vysoká - Trpín - Ošíkov - Kladky - Dědkovice - Ludmírov - Hvozd - Luká - Slavětín - Nová Ves - Chudobín - Litovel - Červenka - Střelice - Uničov (261 km osmá zastávka). Kopce a zase kopce, ale na druhou stranu, když jsem se v Kladkách převlékl do suchého nepropoceného oblečení a poté sjížděl směr Litovel, tak to byla neskutečná paráda. Slunce skoro zapadalo a mě se podařilo dojet do Uničova ještě za světla. Je to velký rozdíl jet ty samé sjezdy za světla, nebo jen za svitu světla na koloběžce. Nohy jsou stále v pohodě, zatejpované podkolení šlachy drží, takže vše v pořádku. Opět se snažím něco málo sníst, druhá broskev přichází vhod a také palačinky mě dobře naladí. Kolem se prožene Vašek Obrtlík s kamarádem a já vím, že chrti už jsou přede mnou. Čeká mě přejezd Jeseníků. Počasí je ve srovnání s loňským rokem luxusní a tak se na to i těším. Jízda v noci má své kouzlo. Nad hlavou mi svítí první hvězdy a trasa Brníčko - Horní Dlouhá Loučka - Ondřejov (286 km devátá zastávka) mi pěkně ubíhá. Ve 21:50 přijíždím pod nejdelší kopec na trase dobře naladěn. Pod Ondřejovem, kde se kopec utahuje na nějakých 10%, už nejsem schopný jet a tak opět tlačím. Najednou proti mně jede Míša v autě. Prý, že se mi dlouho nehýbal tracker, tak se jela podívat, co se mi stalo. Moc mě to potěšilo, protože je dobré vědět, že pokud by se opravdu něco stalo, nejsem na to úplně sám. Vyjeli jsme na autobusovou zastávku v Ondřejově. Oproti loňsku jsem schopen stále něco jíst a tak se s chutí občerstvuji. Do cíle necelých 80 km. Piji už jen Kofolu mírně zředěnou minerálkou. Na minerálku bez chuti už nemám žaludek. Nasedám a pokračuji částečně po jiné trase než loni přes Albrechtice u Rýmařova - Břidličná - Valšov - Bruntál - Nové Heřmínovy - Zátor (320 km desátá zastávka). Někde u Břidličné mě najednou předjíždí Adam Balcar s dalším závoďákem. Než se naděju, tak jsou v prachu. Chvílemi si nejsem jistý, zda jedu správně. Navigace připojená na powerbanku mě však přesvědčuje, že jsem na trase. Přijíždím do Bruntálu a najednou mám jet jinou trasou než loni, přes město. Jaké je mé překvapení, když se opět kolem mě prožene Adam s kolegou a křičí na mě ať jedu s nimi, že už je to jen 50 km. Chvíli je vidím před sebou. Přichází dlouhý sjezd. Když mě předjíždí jeden kamion, cítím, jak má koloběžka zrychluje. Jakmile míjel Adama, tak jako by kluci měli raketové motory a s pomocí vzduchového pytle zmizeli jako pára nad hrncem. V Zátoru se na chvíli posadím v zastávce autobusu, dám dalšího Birella a hlavně sním sušené mango, které mě parádně nakoplo do dalších kilometrů. Únava veliká, ale hlavní co mě omezovalo posledních 70 km do Osoblahy byla bolest v zápěstích. Rohy jsem držel palcem a ukazováčkem, abych měl zápěstí vertikálně k řidítkům. Pokračuji po trase Krnov - SH Polsko - Pietrowice - Mokre (339,5 km jedenáctá zastávka) - Dobieszow - Równe - SH ČR Slezské Rudoltice - Osoblaha. V Krnově trochu bloudím a na nějakém náměstí projíždím menším davem lidí, kteří právě opouštěli nějaký noční podnik. Trochu se divili, ale to já také. Nakonec cestu do Polska najdu. Chvíli jedu po cyklostezce. Krásný asfalt, ale neuklizeno – kameny, větve, borčus – škoda, mohlo to být pěkné svezení. Ještě zastavuji v Mokre na plánované zastávce, ale už moc nevnímám ani cestu ani Míšu. I když ta říkala, že loni jsem byl prošitej ještě víc. Na polském území nás od bloudění zachránili pořadatelé, kteří sledovali, že jsme špatně zabočili. Naneštěstí zrovna v tom místě asi nebyl signál, a nejen navigace ale i mobilní Mapy.cz nepracovaly tak jak měly. Správnou cestu jsme ale po telefonátu od pořadatelů trefili a po rozbitých cestách jsem se pomalu blížil do Osoblahy. Při příjezdu mi tleskají závoďáci, kteří dojeli přede mnou a už si užívali zasloužený odpočinek a pivo! Cílový čas 22:49 mi dělá velikou radost, protože mým cílem bylo ujet trasu Přejezdu pod 24 hodin. Připravíme s Míšou spací variantu auta, jdu se vysprchovat a konečně si mohu dát pivo s kamarády. Sdělíme si své nejčerstvější dojmy a pomalu se odebíráme odpočívat. Letos vše klaplo – počasí bylo luxusní, a já bez bloudění na trase a s minimálními problémy pohybového aparátu usínám na druhém konci republiky necelých 24 hodin po svém startu z kempu Veveří.

Sobota je ve znamení dojezdů dalších a dalších koloběžkářů. Pro mě také ve znamení doplňování energie a zavodňování. Počasí vydrželo a tak jako většina ostatních i já polehávám na trávníku u cíle a jen občas se zvednu, abych něco dobrého snědl a vypil.

V neděli ráno tvrdé jádro, které vydrželo v Osoblaze, pomalu dojídá navařená jídla k snídani, loučí se s kamarády a všichni míříme domů případně za dalšími zážitky v rámci dovolené.

Pavle (Štorku) moc děkuji nejen tobě, ale i tvým pomocníkům za organizaci této skvělé akce. Zde si každý ověří, kde leží jeho limity. A jak jsi správně pravil v Černé Hoře: „ Je skvělý že Přejezd je tak dlouhej, protože když přijde krize, je čas na to, aby odešla!“ Děkuji Míše, že to se mnou letos dala Přejezd již potřetí a usměrňovala můj „temperament“ směrem k jízdě na koloběžce. Děkuji všem, kteří mě cestou podporovali, posílali mi povzbuzující zprávy a vtipné hlášky na Whatsapp. Děkuji Janě za podporu mých bláznivých nápadů. A také děkuji všem, se kterými jsem se o víkendu potkal a mohl s vámi prožít spoustu nezapomenutelných chvil.