Zápisky účastníků 2024

Zdeňka Vaňová

Lákalo mě to už před dvěma lety, kdy jsem měla koloběžku krátce a Ondrášek byl malé miminko. Bylo to něco jako nedostižný cíl. Že bych se letos zúčastnila, mě ještě 3 týdny před startem nenapadlo, byla to pro mě utopie, ale jak zní v jedné písni – když se člověk bojí, co mu padne, tak každá možnost je lepší, než ten strach… a skončit se to dá vždycky…

První krok byl odhodlat se, pak ustát si to a pak už během jízdy samotné se do toho naplno ponořit, užívat si plnými doušky radost a zpracovávat výzvy, které během jízdy přichází (a že je obojího dost ) Byl to úžasný čas sama se sebou, příležitost osahat si své limity. Čas se svou srdeční záležitostí – koloběžkou. Zakusení nepoznaného. Překonání krize a bolesti. Ukočírování hlavy. Vedro, promáčené boty. Euforie, vděčnost, sounáležitost. Vzájemná podpora. Posunutí svých možností. Atd. atd… to vše je Přejezd republiky a já jsem vděčná, že jsem měla konečně také tu možnost to zažít na vlastní kůži a být jedním z těch bláznů, co toto podstoupili…

Trasu jsem neměla prostor předem nějak nastudovat, jen se ke mně dostala verze přes Prahu, protože je prý sice delší, ale s o něco menším stoupáním. Pár dní před odjezdem začali hlásit na pátek silné bouřky, kroupy a déšť, takže mé obavy z cesty rostly. Nepromokavou bundu, kterou bych uvezla s sebou, jsem neměla. Pro klid v duši jsem si k jídlu, vodě, elektronice (světla, powerbanka, kabely, mobil, čelovka, sluchátka, nabíječka do sítě) a náhradnímu oblečení (legíny, triko a ponožky) přibalila pláštěnku, vestu a tenkou skladnou starou voděodolnou bundičku, u které jsem ale čekala, že promokne (promokla). Osmilitrová řídítková brašna i další dvě kapsičky byly naplněné k prasknutí.

Po necelých čtyřech hodinách spánku (nemohla jsem spát – částečně nervozita, částečně okolo byli někteří hlasitě spící) jsem vyjela v 5 ráno. První vlna závodníků mi zmizela z dohledu, když jsem ještě ladila navigaci. Nevadí, říkala jsem si, aspoň nebudu mít tendence s nimi držet krok a nepřepálím začátek. Navigace mi v Rakousku nefungovala, vzala mě hned z kraje na vyhlídkovou jízdu mezi vinice… nakonec jsem našla správnou cestu, uklidnila jsem se a dál už vše krásně ubíhalo. Celou cestu lemovaly nádherné divizny, které mě doprovázely v podstatě až do Krušných hor. Bylo příjemné se během cesty sem tam s potkat s dalšími koloběžkáři, prohodit pár slov, s někým i kus cesty popojet společně. Vodu bylo vždycky kde dokoupit, jídla jsem si vezla dostatek. Krásně to plynulo až do Tábora, za kterým se začaly stahovat mraky a obávaná bouřka byla na spadnutí. To nejhorší jsem přečkala v autobusové zastávce, kde mi začala být zima, tak jsem v dešti vyrazila do cca 10 km vzdálených Chyšek, kam jsem dojela už lehce zničená. Věděla jsem, že potřebuju jíst a dát si delší pauzu. Nemohla jsem chodit, jak mě vše bolelo, neuměla jsem si představit jet dál. Dobila jsem vše nutné, přioblékla si suché věci a za ¾ hodiny vyrazila dál. Zjistila jsem, že bolest už se dál nestupňuje a že se to dá jízdou rozhýbat. S přicházejícím večerem se jelo dobře. Před půlnocí jsem byla v Černošicích. Chtěla jsem dojet do Suchdolu, kde jsem měla možnost spaní. Po dvouhodinovém průjezdu Prahou, kdy lilo jako z konve, jsem končila po 267 ujetých km.

Tři hodinky spánku mi pomohly, už nepršelo, nazula jsem mokré boty a pokračovala s dobrou náladou dál. Drive mě opouštěl, když jsem zjistila, že stoupání sice není příliš prudké, zato permanentní.  40 km před cílem jsem už měla celkem krizi, celý den sama a jen jsem se pachtila do kopce a když už to bylo z kopce, musela jsem se odrážet, abych jela alespoň 12 km/h, prostě to vůbec nejelo. Při tlačení na Milešovku se mi honilo hlavou, že nebýt to už tak blízko, asi se na to vykašlu. Sice vím, že bych to neudělala, ale chuť udělat to jsem v tu chvíli měla. Pak ale následoval úžasný několikakilometrový sjezd (konečně, hurá!), což mě trochu vzpružilo. Navigace mě svedla z trasy (občas to prostě udělala) a když jsem se zase našla, viděla jsem před sebou dva koloběžkáře. Vlilo mi to novou šťávu do žil, dojela jsem je a dali jsme se do řeči. Cesta hned lépe ubíhala a posledních 25 km jsme už dojeli společně.

Teda, dojeli… cestou z Hrobu nahoru na Moldavu spíš většinu šli. Občas jsme popojeli, při jízdě i při chůzi mě bolelo pokaždé něco jiného, tak jsem si jednou bolestí ulevovala od té druhé. Těšila jsem se už tolik na pivo a guláš v cíli! 😊 V hovoru tu námahu člověk ale tolik nevnímal a posledních pár km, kde se už dalo opět jet, to už byl stav jakési směsi vyčerpanosti a euforie, poslední kilometr, pár stovek metrů, desítek… a už je vidíme, sedí tam spokojeně a nadšeně nám tleskají. To je pocit! Těžko tomu uvěřit… Jsme tady! Nadšení přebíjí únavu. Tak honem to pivo a guláš a pak ještě jeden… Jsem šťastná…  ale už to nikdy nepojedu! A příště rozhodně jinudy, než přes Prahu… 😉

Pár dat:

Najeto celkem: 371 km

Čas: 36:32 (pátek 05:03 – sobota 17:32)

Převýšení: 4 584 m