Zápisky účastníků, trasy, fotky 2023

Trasy všech účastníků zpracované Adamem Balcarem

Fotky na našem Rajčeti od Honzy Kolodzieyského

Novinový článek

Roman Klíma

„kdesi v kopci pod Klínovcem sedí tatínek u táboráku se synem a ten se ho ptá na čem to pán jede? pán je magor synku on to jede na koloběžce“

Od první chvíle co Pavel odhalil trasu nového přejezdu jsem věděl kam pojedu, že pojedu nonstop, že nebudu spát dvě noci, že to bude bolet, že to budu chtít několikrát vzdát, ale slíbil jsem si jedno nevzdám se tak lehce.

Přejezd republiky 2023 pro mě začal již ve čtvrtek ve 12 hod, kdy jsem přijel vlakem do Břeclavi a vyrazil po cyklotrase do Šatova, ale u rybníka Nesyt mi praskla špice v zadním kole, zavolal jsem hned do Cykloservisu Ráj ve Valticích, bez váhání odpověď ať to přivezu není problém opraví. Pět Km tlačení a byl jsem tam, pán na servisu neměl špici přímou, ale jen klasickou a tak jsem ho poprosil ať mi ji tam dá, ještě jednou moc děkuji za záchranu přejezdu republiky, za ochotu a rychlou opravu moc si toho vážím. Do Šatova jsem ujel 93 Km, opět jsem se moc těšil na úžasné přátele, kteří mě vždy nabijí tolika potřebnou energií, hned u brány jsem pokecal s holkami ze Zlína a jejich suportem a pak už jsem se nezastavil jídlo, pití, ubytování aspoň malý pokec a pozdravení s každým děkuji Vám všem.

Start pátek 5.00 trasu jsem si zvolil přes krásná místa naší republiky kde jsem ještě nebyl a moc se mi líbilo Podyjí a jižní Čechy u rybníka Rožmberk. Dále jsem pokračoval přes Bechyňi, užíval si maximálně krásnou přírodu a dobré silnice až na kontrolní bod najeto 202 km, po parádním občerstvení a nealko pivu jsem vyrazil dále, jel jsem na Plzeň přes Brdy kde jsem jel hodně opatrně kvůli srnkám, kterých jsem napočítal celkem 13 ks co mi přeběhli přes cestu a zajíce jsem ani nestíhal počítat. Byla to noční paráda a podle plánu jsem byl ráno v Plzni, koupil jsem si zásoby, posnídal a přes centrum pokračoval dále, ale hned za Plzní se to zvrtlo, dostal jsem průjem a musel do křoví, stravovací plán se mi zhroutil a jídlo jsem kvůli váze vyhodil do koše. Přešel jsem jen na pitný režim voda, coca-cola a birell malina s limetkou. Cestou na Toužim přes krásné Nečtiny, jsem si musel ještě několikrát odskočit, ale od Toužimi už v pohodě a na tuto kombinaci pití jsem bez jídla dojel až do cíle. Moje ochrana před vedrem byla namočený ručník okolo krku a čelenka, ale stejně to bylo neskutečné ještě nikdy jsem nezažil, že jsem se nemohl napít jak jsem měl v puse sucho a to mi potvrdili i další závodníci, zrovna tak nedýchatelný vzduch, když jsem sjížděl do Karlových Varů. Ty jsem jen proletěl a zastavil jen u kašny namočit si věci. Poté se mé myšlenky soustředili už jen na 20 Km výjezd na Klínovec od Hroznětína. Byl jsem připraven nic mě nebolelo, doplnil jsem jen minerály a hořčík a hurá na to, těšil jsem se do lesů a tak jak nemohu spoustu řidičů s K na SPZ pochválit za jejich bezohlednou jízdu, musím pochválit cyklisty, které jsem potkal při výjezdu tak všichni pozdravili a někteří i povzbuzovali. Náročný a nádherný zážitek, protože je to jiné když máte v nohách přes 400 Km a pak před sebou takovou horu, než kdybych přijel autem třeba do Varů a pak si to vyjel nahoru, bylo by to pro mne o ničem, teď už to vím. Na Klínovec jsem dorazil za soumraku a najeto od kontrolního bodu jsem měl 224 Km. Povinné foto a musel jsem si ještě zařídit pití na posledních nočních 100Km. Dostal jsem radu zajít do baru Sklep v Loučkách, kde byl naprosto úžasný pán co se o mě postaral, pokecal se mnou doplnil vodu a prodal mi pití co jsem potřeboval Děkuji moc. Noční Krušné hory mě překvapili svou krásou a tichem, ale to netrvalo dlouho pouze 45Km a u vesničky Satzung se na mě přiřítila bouře ze tří stran, já v lese stromy se pekelně ohýbali od větru a všude blesky s hromy, přístřešky v Krušných horách nejsou a na hlavní silnici kde byla benzina jsem to měl 5 km tak jsem jel nic jiného mi nezbývalo. Po dvou hodinách přestalo pršet, ale na radaru to vypadalo stále špatně, už jsem nemohl čekat a dalších 25 Km jsem jel v dešti a jak jsem předpokládal nohy to odnesly puchýři a zapařením. V tu chvíli jsem jim nedokázal pomoci a jen jsem doufal že ty poslední Km dají. Na tuto část přejezdu Krušných hor nebudu vzpomínat v dobrém, několik velkých zakufrování, problémy s telefonem a signálem, velmi prudký déšť a kdybych neměl stažené offline mapy tak jsem skončil, protože tam mají cyklotrasy špatně značené, ale nakonec to dobře dopadlo. Do cíle jsem dorazil šťastný, unavený, bez emocí a s najetými 526 Km. Za to když se teď den po přejezdu vracím k zážitkům a píši je, brečím každou chvíli, opět to byl tak emočně silný zážitek, který si prožívám dnes znovu, že to ani nechci zastavit. Děkuji Vám všem za velmi krásné přivítání v cíli, nabili jste mě takovou energií, že se mi v tu ránu přestalo chtít spát. Závěrem chci hlavně poděkovat mé milované, která mě držela celou dobu nad vodou a pořád mě tlačila k cíli i když jsem měl krize a chtěl to vzdát, byl to její přejezd ona je má lvice, která vydrží vše DĚKUJI TI MILUJI TĚ.

P.S.Pavel se mě v cíli zeptal co vymyslím na příští rok a já na to nic, že mám splněný sen o mých 500 Km na přejezdu, tak kdyby tato výzva na Klínovec v rámci přejezdu republiky zaujala dalšího dobrodruha, tak si napiš o trasu a popř. informace naRoman.Klima@seznam.cz

Petr Pospíšil

O #prejezdrepubliky2023 jsem se rozhodl nekdy v unoru jeste v Ostrovnim kralovstvi. Jezdit jsem zacal od 11 km po nejdelsi 48 km vyjezdy po okoli, kde jsem na kolobezce byl dobrou raritou.

Po prestehovani do Jablonce (... pry "Vitej v San Franciscu" ) jsem celkem brzo pochopil, ze tady to jinak nez do kopce nebude. Nu coz, tezko na cvicisti... Takze postupne jsem zvysoval treninky az na necekany 69 kilometrovy vylet.

Ovsem musim konstatovat, ze bez zacleneni do bezva skupiny LKG bych asi byl na tom jeste hur. (Diky Michale, Andreo, Petro, Dito a dalsi ...)

Domluveny kamarad na support mel v pondeli uraz, tak plan B se podarilo domluvit s rodinou a s tim jsem odjel spolu s ostatnimi z Hodkovic na start prejezdu. V Satove jsem poprve uvidel tvare zname z Facebooku nazivo, s nekterymi poklabosil a odebral se do stanu trochu prospat.

Rano v 5:50 si Andrea Trynerová napsala muj startovni cas a hura mezi vinicemi do Rakouska. Jelo se mi fajn, v prvnim kocpci se kolem me mihl Jakub Ptáček a na prvni zastavku v Safove jsem dojel uz za zvysujici se teploty. Prevlekl jsem si ponozky, ktere se mi shrnovaly za jine a pokracoval.

Na jedne z dalsich zastavek u rybnicku ve Slavetine me dojeli Pepa a Ilona Nistlerovi a domluvili jsme se, ze budeme pokracovat spolu.

Ve Slavonicich jsme zavitali na namesti na polevku a vydali se dal do nadherne Ceske Kanady. Minuli jsme rybniky Horni Satlava, Dolni Satlava (- se s temi Satlavami nejak roztrhl pytel... ) a dojeli jsme pres Matejovec a Stalkov do Kunzaku.

Ve snaze najit obcerstveni jsme nejdriv zapluli do velkeho staveni reznictvi/bistra na krizovatce, kde ovsem bylo prazdno a pouze napoje a po zjisteni, ze nekteri dalsi ucastnici jsou v cukrarne na namesti jsme se presunuli k nim.

Tu se s nami rozloucila nase skvela podpora Jana Pospíšilová, skupinka se rozrostla o Dana Karmazínová a spolecne jsme pokracovali do Jindrichova Hradce. Doplnili jsme zasoby v Lidlu a vyjeli do kopcu a pres Pluhuv Zdar jsem dorazili do Dirne, kde nam slecna servirka i pres deklarovanou zaviraci dobu prinesla napoje.

Obdiv a hluboka poklona vsem, kterym se #prejezdrepubliky2023 podarilo dokoncit!

 

 

 

Zbyněk Dolejšek

 

 

Od včerejška regeneruju. Dojel jsem do Moldavská Šatlava v neděli 06:21 po 47:21 hodinách 369 km a nastoupaných 5200 m.

V pátek to jelo celkem dobře, pověsil jsem se za Bubáka a snažil se ho uviset do kontrolního bodu v Chyškách. Skoro se to povedlo, za Táborem už mi to tolik nejelo, Bubák zmizel daleko ve tmě. Jeho průměrku 12,5 kmh jsem už nestíhal.

V Chyškách Bubák přinesl přejezdovou samolepku, že jedeme dál. Přišel čas hledat si nového parťáka. Líbí se mi nápad dojet co nejdál v noci, v sobotu má být až 40°C.

Vyrážím z kontrolního bodu. V Garmin dám další kus trasy, chybí tlačítko "jet". Zajímavé, nakonec tam nějakou trasu vyberu. Je tu dlouhý sjezd dolů. Pak odbočka vlevo, je to spíš polní cesta, než silnice. Ale byla značená na nějakou vesnici. Tak jedu. Rychlá kontrola na mapy.cz, jedu směrem na Prahu, to byla druhá varianta cesty. Zajel jsem si asi 8 km, už jedu směr Mníšek.

Tma, vystrašené srnky cupitají po silnici, zvonění kopýtek proříznou noční ticho. Skrývám světlo rukou, srna zmizí kdesi ve tmě. Ticho.

V Garmin vyberu další bod na trati, mám tam nahranou trasu z mapy.cz jako prošlou. Na té vidím jak mám jet, když si rozsvítím displej, ale neupozorní mě na odbočku. Tak to dělám každých 10 km. Jinak mě garmin vede po polňačkách.

Zbytečná oklika a nespolupracující navigace mě unavily. Autobusová zastávka, vyndám nafukovačku a spacák. Hodina a půl pomůže uvolnit svaly. Přichází nejkrásnější část dne, hodina mezi psem a vlkem.

Cesta do Mníšku je za mnou, hurá přes kopec do Řevnic. V Žabce nakoupím snídani šampionů, kafe, croissant a už asi tisící Radler.

Slunce začíná péct. Za sebou 230 km, do cíle 135. Každou chvíli mě dojede Tom Possum.

Trasu má naplánovanou přes Kladno. Zkusím ho uviset. Rychlý oběd v Mořině. Slunce peklo, peče ještě víc. Nekonečné kopečky mezi poli. Rudná, Unhošť a Kladno. Chce to vodu, namočit dres a vlasy. Nikde žádná pumpa, ani fotbalové hřiště s hadicí na vodu. Bloudíme Kladenskou bažantnicí, skrz sídliště, dalším lesem, záchodem za garážemi na fotbalové hřiště. Kiosek zavřený.Záchody taky. Správcová radí zkusit tenisové kurty, třeba tam někdo bude a pokropí nás hadicí. Nikdo tam není, Tom navrhne dát si dvacet ve stínu.

Vrní mi telefon, ještě 5 minut. Několikrát se to opakuje. Nakonec telefon zvednu. Je to táta. V pátek mi volal pro každé zastávce. Tentokrát zalarmoval PČR, když se mi nedovolal do stínu tenisového kurtu. Pravda, bylo to v uzavřeném areálu.

Padla šestá, už to nebude tak péct. Lýtka mám spálená od sluníčka, padesátka krém to už nezachrání, ale nezhorší to. Ve slaném Lotouši se napojíme na sedmičku. Široká krajnice a hladký asfalt nad vedou skoro do Loun.

Na sídlišti u Ohře potkáme kebab. Dám "malý" dürum s extra sýrem. Stažený žaludek zvládne dvě třetiny. Zbytek pojede se mnou.

Vymotáme se směr Bílina. Někde v kopcích nás dojede Dana. Vystoupáme na Kozly. U fotbalového hřiště světlo a vybraná společnost. Dokonce mám nabídnou sprchu,. To už jsem se odsolil funkčním trikem místo žínky u umyvadla. Tom sprchu dá.

Dáme limču, doplníme vodu a už to bude jen z kopce. Teda skoro z kopce. Dana má místo světla bludičku, sjezdy jede pomaleji než do kopce. Tomáše nechám jet a čekám na Danu. Jede nonstop bez správní. Duchcov překvapil krásným rybníkem. Do Hrobu a dál už jen do kopce. Za horami se blýská. Taky fouká. Míjíme autobusovou zastávku. Stále do kopce a najednou siréna. Jiná než na zkoušku sirén. Stále hodně fouká. Na radaru jsou bouřky v Německu a Chomutově. Asi se blíží k nám na severovýchod. Máme jet, nebo se schovat do zastávky? Nahoře na planině fouká fest.

Půl hodinu v zastávce klimbáme. Třeba, když otevřu oči, budu doma v teple v posteli. Tělo i mozek je v zombie režimu. Zavelím k odjezdu.

Fouká, občas protivítr. V Hrobě hledáme správnou odbočku na Moldavu. Navigace mě posílá po červené turistické. Tak určitě. Silnice na Mikulov se pomalu, ale určitě zvedá. Občas zkusím jet. Nemám rád dlouhé procházky. Koloběžka je čím dál těžší. V půlce kopce začínají padat první kapky. Jdeme pod stromy. Tak to nevadí.

V Mikulově už prší fest a došli stromy. Chci se podívat na radar, ruce i telefon jsou tak mokré, že radar nepustím. Tak jdeme dál. Prší dál a asi víc. Boty jsou durch. Cítím jak se mi rozmáčí prsty. Jdu opatrně. Občas zkusím jet. Nová Ves. Kilometry vůbec neubírají, ještě tři. Náhorní planina, fouká, prší. Silnice se narovnává, za chvilku se sklouzneme.

Poslední bloudění před cílem, čekám na Danu. Tady doprava u benzínky vlevo, nějaké baráky, to není ono, ještě kousek rovně.

V cíli všichni spí, jen Andrea sedí za počítačem. Zapíše čas příjezdu a kilometry. Třikrát mi ukazuje kde je sprcha a kde spím. Nakonec sprchu najdu. Nemám chuť ani pít, ani jíst, jen spát. Dobrou.

 

 

Dita Kosáková

 

 

Tak už je to za mnou Přejezd Republiky 2023

A užila jsem si to parádně. Moje velké obavy z vedra se nepotvrdily. Měla jsem naplánováno, že v pátek mezi 15.-16. to někde zalomím a přečkám nejhorší teploty. Nakonec jsem jela kontinuálně 28 hodin, dnem i nocí. Noc jsem si krásně užila- stmívání, hvězdy, měsíc, rozednívání. Snažila jsem se za tmy a chládku ujet co nejvíc. To se nakonec podařilo. Takže sobotní tropy mě minuly...Poslední stoupačka na Moldavu se zdála nekonečná, po Pavlově Pavel Štork strašení jsem se jí dost obávala. Ale nějak to šlo, náhorní planina příjemně překvapila a pak už jen sešup na Moldavskou Šatlavu.

A teď regenerujeme a užíváme pokec

352km, 23 hodin čistý čas jízdy, 28:05 celkový čas, 4. místo v ženách, nastoupáno 4653 metrů.

 

 

 

 

Kateřina Pokorná

 

 

#prejezdrepubliky2023 na Šatov - Moldava - varianta pekelné vedro...Když meteorologové vytrvale hlásili na víkend 40 stupňů, opravdu jsem se bála, že tělo při pohybu nezvládneme uchladit...no, ale nezbývalo, než to vyzkoušet, když už nás Pavel Štork posílá na novou trasu... V 5 ráno vyrážíme s Evčou a ostatními, kteří se bojí vedra, z Šatova přes Rakousko do Šafova. Společnost nám dělá David Kubát, takže nálada je výborná a kilometry pěkně ubíhají. Ve Slavonicích po 65 km se odměňujeme zmrzlinou a pokračujeme na Matějovec, kde se trasa kříží s tou loňskou, a tak vzpomínáme. Okolím Kunžaku pokračujeme po překrásné Stezce Českou Kanadou a litujeme, že tu nemůže posedět a pokochat se. Ale závod je závod. Název obce Samosoly je v tom víkendovém parnu příznačný a Košice nejsou jen halucinace. Táborem projíždíme dle map, opravy neopravy, ale dle doporučení Rudy volíme cestu přes letiště. Chyšky na cca 170. km, kontrolní bod, polévka, hurá! ...jen kdyby nás nečekalo ještě 50 km do ubytování v Mníšku pod Brdy ... Ale dáváme to a slavíme rekordní vzdálenost 220 km na za 1 den.... Druhý den bohužel zaspíme, a tak vyrážíme až v 7 h. Po stoupání nás odměňuje sjezd do Řevnic, Hlásná Třebáň je opravdu krásná, dál kochací trasou na Karlštejn, podél skal v Srbsku do Nižboru, odtud do Lán, kde z časových důvodů návštěvu prezidentské obory vynecháváme. Po příjemných kopečcích a sjezdech následoval oběd v hospodě v Lounech, kde jsme se snažily trochu ochladit. V umyvadle opět máčím tričko a vlasy v ledové vodě, ale v tom vedru je do 10 min vše úplně suché. Pokračujeme a přichází opravdu příšerné vedro na silnici, kde několik kilometrů není žádný stín. Evča je přehřátá a po 320 km v nohách bohužel končí.... Já se cítím kupodivu dobře, obdivuji České Středohoří a tak se snažím "co nejrychleji" pokračovat do cíle, abych zbytek týmu nezdržovala. Po rozkopané Bílině konečně přichází Hrob, na který jsem se tak těšila, a slavné závěrečné stoupání. Střídám koloběh a chůzi podle toho, co je zrovna rychlejší a myslím na to, že bych si to "klidně" vyjela celé, kdyby nebylo takové vedro a neměla v nohách tolik km... ale teď není prostor pro frajeřinky. Konečně cíl! 366 km za 40:53, čistý čas jízdy 26 h a cca 3500 nastoupaných metrů. Jsem šťastná, protože jsem si opravdu nemyslela, že v tom vedru dokončím, a mrzí mě, že jsme cílem nemohly projet s Evčou obě. Děkuji našemu supportu Rudovi v za dokonalou péči, Pavlovi, že tyhle vlastivědné výlety pořádá a všem, co to to jezdí nebo pomáhají organizovat, za vaše úsměvy! Bylo fajn se po roce zase vidět!

 

 

 

 

Šárka Štorková

 

 

Noc před startem v Šatově, pátek 5:00 start - nač to odkládat, šup přes Dyji a hurá vzhůru na Šobes - část cesty vzpomínka na skvělé Milošovy závody Znojemskou okurku, směr Dačice. Rychle se začíná oteplovat, co nějaký rybník? Bohužel už je moc zelený, tak přidávám v pití a polévání hlavy. Strmilov je Strmilov... Naštěstí pěkná pískovna v Jindřiši, hned plavu. Dále Jindřichův Hradec, Planá, Sezimovo, Tábor, teplota roste, hledám v každé vesničce pumpu, nacházím, ale voda neteče. Piju zásoby, piju, můj skvělý bratrsupport mi poskytuje sprchu z kanystru, hledám každou možnost, kde se po cestě namočit, v teple mé tělo moc nefunguje, píšu supportu: Jsem v řece, jsem v rybníku, došla voda... Odpovědi(díky špehovacímu trackeru): Jo, vidím tě. Nebo: Už se zase koupeš v nějaký louži? Takhle to do limitu nestihneme! Začíná se stmívat, zjistim, že zadní blikačka odmítá plnit svou funkci, ověsím se blikajícíma páskam a jak světluška dorážím na kontrolní bod v Chyškách. Zase na kopci! Kdo tohle vymyslel? Ne, toho pána já vůbec neznám! Ale podělil se se mnou o poslední porci výživného vývaru, mňam. Nechvalice, Počepice, Dublovice, Křepenice, a další a další vesničky zahaleny tmou, jen přední světlo odhaluje část jejich cest a občas někde světélko z okna září z nevypnuté televize. Klid úžasný, silnice prázdné, občas slyším blížící se a pak zase oddalující hlas paní navigace dalšího koloběžkáře.

Tma! A safra, čelovka zhasla. Telefon skoro na minimu! Supporte pomoc! Náhradní baterky mám u tebe! ... Vydrž, už jedu. Díky!

Libčice, Kavčice, Hraštice, Lečice? Nééé, to je blbě, zpátky!

Mníšek OK. Hele, pěkný plácek a support spí. Nebudím ho a jen vytáhnu potichu karimatku a deku. Dám tělu vodorovnou půlhodinku odpočinku. Ách, to je krása, hvězdy nad hlavou.

Svítání, sjezd v Řevnicích, Zadní i Hlásná Třebáň, Karlštejn, nádhera. Cyklostezka podél Berounky paráda, Nižbor, výhledy na České středohoří úchvatné.

Teplota opět stoupá a stoupá. Na cyklostezce u Martinic ukazuje tachometr teplotu 38,8 a stoupá dál. Nějaký cyklista mi radí, že dál, kousek po hlavní je hospoda, ať si koupím studené pití. A zatím mi poskytuje svou čerstvou vodu s ledem. Najedu na hlavní silnici, auto za autem, zírám na tachometr a nevěřím číslu 40,6 stupňů.

Zastavím před hospodou, koupím kofolu, sednu do stínu a odpočívám. A najednou: 1.hlas: Co tu děláš? 2.hlas: Já? Sedim. 1.hlas: A proč tu sedíš? 2.hlas: Co je to za otázky? je mi horko, chladim se.... ale počkej.... já vlastně nevim, no jo, já nevim, co tu dělám, nevím, proč tu jsem, kam patřim ... panika ... kam patřim? něco a někdo mi schází! 1. hlas: co slovo přejezd? to ti nic neříká? 2.hlas: Přejezd??? Hmm..... jo počkej, já jedu vlastně přejezd, Přejezd republiky, někde kolem tu mám bráchu!.... to je teda vokno! Beru koloběžku a popojedu do Srbče, krásný stín po lipami a kohoutek se studenou vodou na hřbitově jsou přesně to co potřebuju. Píšu bráchovi:"Jsem tam, kde jsem a nějakou dobu tu zůstanu, najdi si mě". Společně tam pak odpočíváme, jíme, přemýšlím o sobě o odstoupení z Přejezdu, o lidech, o okolí, o pohledu na svět, večeře s nádherným výhledem ... teplota jde dolů, ožívám, balím, vykoupu se na koupališti a... mám za sebou 300km, tak já to dojedu...

kopec Milý není milý, ale pak se nohy jako zázrakem rozjedou a do Loun, jako bych letěla. A dál, hlavní silnice z Loun mi nevadí, teplota je konečně pro mě akorát, na holá ramena mi zima není, a je tu Bílina, hele Košťany a už jsem v Hrobě. A bacha, tady přijde to strašný plazení do nekonečného 10km kopce. Víš to, viděla jsi ho před měsícem z auta. Tak jdem. Pěkně pěšky.

1.hlas: Poslechla jsi se, dala jsi tělu oddych, když bylo přehřáté.... tak teď koukej, co dokáže!

Nohám se nechce jít pěšky, naskakují na koloběžku, dostávají se s celým tělem do pravidelného rytmu, dýchání přesně jak má být, všechno šlape, koloběžka jako by měla další pohon, vůbec to nechápu, nevím kolik to bylo zatáček, byla tma, neviděla jsem, jak velký kopec jedu, jak dlouhá je přede mnou cesta, jen dýchám ve tmě a mám sílu přesně akorát. A už jsem nahoře, poslední zatáčka, ještě mě chce zastavit silný protivítr, ale neporazí mě. Už vidím na silnici šipky do cíle! Závěrečný sjezd! Vítá mě potlesk, oddychování spících rychlejších koloběžkářů, vůně bramboračky a manželova náruč. Už jsem tady, tady, sem totiž patřim!

 

 

 

Dana Karmazínová

 

 

Minulý víkend jsem si zajela svůj první Přejezd republiky na. Jelo se z Šatova (Znojmo) do Moldavy v Krušných horách, celkem cca 355 km. Startovalo se v pátek v 7:00 a do neděle do 14:00 bylo nutné dojet do cíle. Stihla jsem to o pár hodin dříve, celkový čas 47 hod. 21 min. Když pominu nesmírné vedroběhem soboty, tak asi nejtěžší bylo dojet posledních 40 km do cíle. To už jsem druhou noc nespala, jelo se temnou krajinou okolo Bíliny, každý kilometr se strašně táhl a v závěru čekal několikakilometrový výstup z Hrobu do Moldavy.

 

Děkuju za všechna milá setkání na trase, ať už se závodníky nebo i místními obyvateli, kteří se zajímali, jaký závod se jejich městem jede

 

 

 

Jiří Měkyna

 

 

Přejezd Republiky 2023 je za námi. Člověk je plný zážitků, emocí, tělo ještě bolí. Chtělo by se říci tolik a nevynechat každičký podstatný detail z té neuvěřitelné cesty. Podle záznamového zařízení jsme ze Šatova na jihu u státní hranice s Rakouskem až do Moldavy na severu u státní hranice s Německem najeli 357.45 km včetně odběhů na záchod. S přestávkami za 26:37 minut, a převýšením 5446m - Garmin (4942m Strava). Letos již o hodně moudřejší, připravenější a odpočatější.

Odpočatější? No, nevím... Jestli jsme v kempu mezi popadanými meruňkami pospali 5 hodin, tak to bude asi ještě nadsazené. Na nohách v 04:30, rychle shltnout trochu makovce, voda, lokalizovat GPS, zkontrolovat vybavení upřesnění místa prvního setkání s podpůrným týmem, a rychle na start k aktivaci trackerů. V 5:07 s osvědčeným parťákem Tomáš Hocke start směr Rakousko. Cesta zatím ubíhá všem startujícím členům v balíku i přes slušné stoupání na Niederfladnitz dobře. Na prázdné cestě potkáváme jen česká auta spěchající za prací do Rakouska. Po 21 km opět vstupujeme na území ČR a míříme do Slavonic, kde máme své první setkání se supportem, který sotva dorazil. No, máme co ladit, říkám si. Hlavně voda a ionťák. Teplota pomalu stoupá a my prolítneme srdcem České Kanady do Jindřichova Hradce, který objíždíme ze severu. Doplňujeme vodu, ionťáky a vzůru krajem Červené Lhoty na Tábor. Člověku jen proletí hlavou vzpomínka na čundr po maturitě. Průjezd Tábora dle předpokladů pekelně stresující, fikaným manévrem šokujeme Líbu, když nás musí předjíždět podruhé. Za Táborem nás definitivně dohání zběsilý tým BKG. V Jistebnici přesvědčujeme místního kolobkáře, že skutečně není jediným příznivcem koloběžení v ČR a neustále čekáme na ty bájné Chyšky, která znamenají nejenom polovinu naší cesty, ale i další občerstvení a samolepku na koloběžku. Krásná krajina, kterou projíždíme, stejně tak krásná jména obcí - Zvěstonín, Petříkovice, Nadějkov, Květuš, Svrabov (ne, tam neodbočuj!!!), Chyšky. Zde v hostinci U Čižinských konfrontace s mediálním týmem (Hřib Koloděj, co jsem Ti tak asi měl říct?), poctivý hovězí vývar i s morkem, chlazený Birell, kterým nám rozlepuje pusy od ionťáků, ředěných Coca Col, Kofol a gelů. Místo je zákeřné - navozuje pocit dosažení cíle a že čas se zastavil. Ale ouha, musí se dál. Oproti loňskému Přejezdu máme náskok 3 hodin, což vypadá slibně. Teplota vzduchu se umoudřuje a my letíme pozdravit do Nového Knínu Davida a Jitku Veselý, což se hodí, protože je třeba zase rozlepit pusu Birellem. Při přejezdu Vltavy závidíme koupajícím se dovolenkářům. Furt čekáme to peklo Brd. Za Mníškem, pravda, něco do kopce je, ale furt to není žádná katastrofa. V Tachlovicích na občerstvovačce žhavíme blikačky a čelovky. Začíná ta vtipnější část závodu. V celku v pohodě dorážíme ke Kladnu, ale ouha, uzávěrka - Unhošťská je rozkopaná a musíme okolo. Neva, průjezd Kladnem se ukazuje být v podstatě sjezdem. Hrdliv je naše poslední setkání s napolo již spícím supportem, pak už jen sami na sebe, volat budeme jen v krizi. U Slaného najíždíme na silnici I. třídy č. 7 a hned litujeme. Silnici krásná, což o to, ale ten provoz je masakr. Rozsvětcujeme, co se dá a prcháme směr Křesín - nejnižší bod naší trasy. V Libčevsi kleká Garmin (moc průjezdních bodů a hlásí nám, že jsme v cíli) a zklamíni teda pokračujeme dále do Bíliny, kde odvážně najíždíme na čtyřproudou silnici na Teplice. Plní optimismu, že se blíží konec cesty mažeme dále na Košťany až do bájného Hrobu, ze kterého nás čeká 11 km drápání do finálního kopce. Půlku na férovku tlačíme, ale už nás to nebaví, tak se po občerstvení přemáháme a dokopeme to až do Nového města, ze kterého je nádherný sjezd až do cíle na Moldavě.

Cesta byla dlouhá, náročná. Úmorné vedro a výjimečné převýšení donutilo 13 borců odstoupit. Nutno hlavně poděkovat organizátorům Koloběžky Hodkovice, svému support teamu - Jendo, Karle díky a všem z Famous Fathers Turnov!!! A za rok? Kdo ví... Rádi pomůžeme a poradíme zase někomu dalšímu, kdo si chce vyzkoušet, že koloběžka je suveréní dopravní prostředek, stejně jako kolo.

 

 

 

David Kubát

 

https://tri-dave.blogspot.com/2023/07/prejezd-republiky-2023.html

Petr Švanda

Přejezd Republiky 2023 aneb jízda pro kamaráda

Letos v lednu Pavel Štork jako vrchní pořadatel Přejezdu zveřejnil trasu pro rok 2023: Šatov – Moldavská Šatlava. Trasa je výzvou nejen délkou, ale hlavně tím, že na konci je výjezd na hřeben Krušných hor. Ale co, nová trasa je vždy výzva. Pátý Přejezd za posledních pět let, na třetí trase, takže mám co porovnávat. Že je na Přejezd potřeba trénovat, aby po něm celé tělo moc netrpělo je každému jasné. Avšak ne každý má dostatek času, chuti, či zdraví, aby přípravě věnoval vše, co vyžaduje. Vleklé zdravotní problémy mě opustily až dubnu, tak mi na přípravu zbývaly pouhé dva měsíce. Navíc jsem se dozvěděl, že moje obvyklá podpora Míša jde zrovna v tom termínu za svědka na svatbu své kamarádce, tak jsem sháněl i nový support. Naštěstí moje sestra Zuzka je pro každou srandu a hned mi na nabídku, jet autem jako podpora 350km+, kývla.

Během týdne jsem dokoupil vše potřebné od tvrdého sýru, přes Birell po Kofolu. Dvě lahve jsem narval do mrazáku, abych měl v příruční lednici chladné pití. Předpověď totiž ukazovala na víkend vedro a ještě vetší vedro.  Ve čtvrtek ráno jsem nanosil všechny věci do auta, na nosič připevnil dvě koloběžky a vydal se pro Zuzku do Turnova. Cesta byla v pohodě. Po kafíčku a upečení palačinek, jsme auto naplnili dalšími taškami a tekutinami. Kolem poledne jsme vyrazili plně naloženým autem do Šatova. Čtvrtek odpoledne moc rychlému posunu k cíli nepřál. Všude samá práce na silnici a čekání na semaforech. Nakonec jsme ale Camp SK Tatran Šatov našli, připravili si spací místa i oblečení na pátek, dofoukli koloběžku, došli do místního obchodu koupit snídani, nasbírali si meruňky, vyzvedl jsem si tracker a šli se v klidu najíst a pokecat s kamarády. Na špízu, i když nebyl s bramborem ale s chlebem, jsme si pochutnali. Než se člověk nadál bylo 10 večer a čas jít spát. Budík nastavuji na 4:00. Venku fičí silný západní vítr, který Zuzce bourá střechu nad hlavou a mně se v noci zdá, jak jedu celých 350km proti něčemu takhle silnému.

V pátek ráno budíček ve 4 hodiny. Moc odpočinutí nejsme. Zuzka vypravuje, jak jí vítr zboural plachtu. Snídáme rohlíky s tvrdým sýrem či chleba s žervé. Kávička nesmí chybět. Navštívím umývánu, abych ze sebe udělal na chvíli člověka, a poté již probíhají poslední přípravy na start. V 5:00 nás startuje kolem 10 a mezi námi i největší favorit na vítězství Leoš Kafka. Po prvních 50 m jízdy na kostkách následuje již pěkný asfalt a my míříme do Rakouska. Trasa Šatov – Mitterrezbach – Niederfladnitz – Waschbach – Heufurth – Riegersburg – SH Šafov – Stálky (31,9km) je moc pěkná, ale na Jižní Moravu a Severni Rakousko dost kopcovitá. Navíc nám fouká protivítr 22km/hod. Naštěstí je necelých 18°C a tak se jede krásně. Leoš a Noro mizí v dáli a tak první kilák jedu s Davidem Kubátem, který si plánuje Přejezd užít na koupalištích. Později dojíždím Tomáše Krále, a společně se potkáváme až do Stálek. Mně to jede lépe do kopce, on zase lépe sjíždí. Krajina je krásná a je tu plno zajímavých věcí jako např. zámek Niederfladnitz, za kterým se jen bleskurychle ohlížím. Ve Stálkách mám již na studni poblíž hlavní silnice nachystanou snídani – ovesnou kaši s banánem a kafe. Najím se a v 6:52 pokračuji do dalšího úseku trasy: Uherčice – Vratěnín – Rancířov – Písečné – Slavětín – Slavonice – Stálkov (70,7km).

Míjím další zámek v Uherčicích, ve Vranětíně obdivuji bývalý klášter bosých augustiniánů a pak zámek Písečné, kde zdravím nějakou běžkyni. Kopce neubývají. Na 60km Garmin ukazuje, že jsem již nastoupal 860m. Avšak krásná příroda okolo tu námahu ze stoupání otupuje. Je příjemné se kochat a přitom se stále posouvat kupředu. Sluníčko začíná připalovat a vítr se částečně uklidnil, což je pozitivní. Projíždím Slavonice, které byly za mého mládí jižním bodem hranice mezi radiotechnickými brigádami Čechy a Morava. V 9:06 dojíždím do Stálkova. Doplníme a vyměníme bidony, dám si dvě škvarkové placky a jede se dál po trase Matějovec – Kunžak – Střížovice – Vlčice – Malý Ratmírov – Blažejov – Jindřiš (98,5km).

       Když jedu přes Matějovec najednou mě napadne: „Tý brďo, tady tudy jsi jel minulé tři Přejezdy, ale sjížděl jsi do Českého Rudolce“. Projíždím přírodní park Česká Kanada. Není to rovina. Počasí ani únava mě ještě neobtěžují, jasně že to přijde, ale proč se tím trápit teď – zase se rozhlížím a kochám. Užívám si volnost na koloběžce. Někde u Střížovic mě dojíždí cyklista. Dáme se do řeči. Postupně se dovídám, že je mu táhne na 80, že se dnes jede jen tak projet asi na 120km, že najede na silničce i na horáku dohromady 10-12 tisíc km ročně a že loni jel se synem (protože prý moc neovládá navigaci) závod na 250km. A prohlásil: „Druhý den mě bolelo i koukat“. Prostě borec, který mi dal mnoho pozitivní energie do dalších kilometrů. Sjezdy jezdil opatrně a tak když mě po sjezdu míjel v Jindříši, kde na mě již čekala Zuzka s namazanými palačinkami, tak mi popřál dobrou chuť a poté jsem ho již nedojel.

Pokračuji směr Jindřichův Hradec (Lodhéřov) – Studnice – Pluhův Žďár – Samosoly – Dírná – Tučapy –  Košice (132,1km). Projíždím Jindřichovým Hradcem. V jeho okolí už je poznat páteční provoz. Prvních 80km jsem potkal snad jen 20 aut. Začínám pociťovat kilometry, které jsem ujel. Kopečky začínají trochu bolet a houpačky nahoru a zase dolu se neustále opakují. Pokud pojedete tuhle trasu, tak si moc roviny neužijete. Jedu stále na severozápad a najednou Košice. Že by halucinace z horka? Není to halucinace a Zuzka na mě už čeká se škvarkovýma plackami a Birellem. Navigace ukazuje 10% tak ji nechávám Zuzce v autě, aby ji nabila. Měním prázdné bidony za plné a po chvilce strávené na lavičce pokračuji směr: Planá nad Lužnicí – Sezimovo Ústí – Tábor – Všechov – Vlásenice (153,3km) a začínám se navigovat pouze podle hodinek.

Cesta i přes začínající únavu odsejpá a než se naděju, přijíždím na hlavní silnici č. 3 vedoucí přes Sezimovo Ústí do Tábora. I když je zde krajnice téměř metrová, hned se najde idiot s Audi, který mě při předjetí natlačí skoro až do příkopu a když mě míjí, nezapomene mi nastříkat kapalinu z odstřikovačů od pusy. „Prostě zamindrákovaný idiot“ říkám si. Při dalším postupu přes Tábor jsem hluboce litoval toho, že navigace je u Zuzky v autě. Jelikož jsem měl v hodinkách natrasováno přes Rakousko, tak mě během navigace hodinky neupozorňovaly na odbočky – prostě musel jsem jet podle „čáry“. Průjezd Táborem byl větší navigační očistec. Sledovat trasu/čáru na hodinkách, pak provoz, přitom analyzovat křižovatky na mapě hodinek, abych odbočil správně podle „čáry“. Byl jsem rád, když jsem měl Tábor daleko za sebou. Byl to stejný pocit, jako když jsem minulé 3 roky zdárně projel Třebíčí. Ve Vlásenici už jsem měl připravený oběd. Krůtí maso a rýži se zeleninou. Osvědčilo se mi jídlo od Expers Menu. Je chuťově výborné a stačí celý sáček ponořit na 10 minut do vroucí vody. Během oběda jel okolo Martin Kundera, kterému Zuzka dolila vodu, a on pokračoval dál na kontrolní bod v Chyškách. No a do cíle nám zbývalo méně než 200km. S naplněným břichem vyjíždím dál směr: Pazderna – Jistebnice – Zvěstonín – Petříkovice – Nadějkov – Květuš – Chyšky (170km – kontrolní bod).

Trasa vede…. jak jinak než zase do kopce. V Jistebnici mám ještě sílu obdivovat pěkný Vlašský dům, ve kterém je asi nějaké muzeum. Projíždím přírodním parkem Jistebnická vrchovina – a pozor VRCHOVINA, proto ty kopce? Projedu Nadějkov a začíná stoupání, které končí až na kontrolním bodě. V Chyškách už čeká Zuzka a osazenstvo kontrolního bodu. U piva sedí Ivan, který z důvodu zranění jede Přejezd alespoň na kole a také Martin. Dávám si vodu, Birella a hlavně nanuka. Na toho jsem po cestě dostal strašnou chuť. Zuzka bere do úschovy moji přejezdovou samolepku a připravujeme se na pokračování našeho dobrodružství. Osazenstvo hostince U Čižinských mi fandí. Dva schvácení cyklisté říkají, že mají za sebou 60 km na kole za 5 hodin a ptají se mě co vlastně jedeme. Když jsem jim řekl, že mám 170km na koloběžce za 10 hodin, tak jim troch padly brady. A to nemluvím o tom, když jsem pokračoval, že mě ještě 185km čeká. Čas utíkal a bylo třeba se zase hýbat kupředu. Vydávám se na Nosetín – Chválov – Dražka – Libčice – Skuhrov – Počepice – Vysoký Chlumec – Nová Hospoda – Břekova Lhota – Dublovice – Křepenice – Cholín (199,5km).

Vedro začíná být opravdu nesnesitelné. Vzduch se skoro nehýbe a tam kde je otevřený kopec, tak do mě slunce pere ostošest. Krajina mi připomíná pochod Praha – Prčice – ano nedaleko je Sedlec-Prčice. Z Chyšek je to příjemné, protože až za Dražku víceméně klesám a ochlazuji se ve sjezdech. Trasa se stále vlní nahoru a dolů a než se naděju, sjíždím k mostu přes Slapskou přehradu v Cholíně. Pak mě trochu znervóznilo, že vidím Zuzku, jak fotí přehradu a potom mě s přehradou na druhé straně řeky, než máme smluvenou občerstvovačku. Přejedu most, zajíždím do stínu, sedám na lavičku a Zuzka je během pár desítek vteřin u mě. Potřebuji něco studeného k pití. Žádám Kofolu a k jídlu si dávám rohlík se slaným Jadelem. Zuzka mezitím říká, že netušila, že zastávka je už tak blízko. Pociťuji, že mi žaludek jídlo už moc nebere, ale nacpal jsem tam alespoň suchý rohlík.

Z Cholína pokračuji do kopce na Libčice a dále na Nový Knín – Malá Hraštice – Nová Ves p/Pleší – Mníšek p/Brdy – Řevnice – Mořina (233,5km). Následuje rychlý sjezd a z Nového Knína další stoupání v podstatě až nad Novou Ves. Během tohoto úseku mi Zuzka dvakrát navigačně hodně pomohla tím, že zastavila na křižovatce ve sjezdu a ukázala mi správný směr (a ještě nafotila pěkné fotky). Opět rychlý sjezd do Mníšku a kdo zná Poutní areál Skalku nad Mníškem, tak ví jaký tam je kopec. Po silnici míjím silničáře s náklaďákem a bagrem, kteří opravují silnici nad parkovištěm Skalka. Protáhnu se kolem nich (auta nemají nárok) a dál stoupám k silnici č.116 vedoucí do Řevnic. Jak se vyhoupnu na horizont, uvidím nějaké lidi s mobilem a foťákem v ruce. Přijedu blíž a ona to Pája Trojancová. Mám hroznou radost, že vidím někoho známého, výbornou koloběžkářku, bezva holčinu. Byl jsem v útlumu, krize střídala krizi, ale tohle krátké setkání mi zase dodalo novou energii. Valím to do Řevnic, abych si „vychutnal“ kopec na Mořinu. Tady okolí také znám, nedaleko je lom Velká Amerika, častý cíl mých výletů. Výjezd na Mořinu mě nakonec „uvařil“. Tušil jsem to a Zuzka chytře v Mníšku koupila 3kg ledu a naházela ho do bidonů, lahví s vodou i do lednice. Ve stínu kostela sv. Stanislava v Mořině jsem si nějaký čas poseděl, Zuzka mě chladila lahvemi s ledem. Válcovala mi svaly na nohou, dával jsem si bidon z ledem na zátylek i na zápěstí, ale najednou na mě padla fakt veliká únava. Chladil jsem se asi 20 minut. Zuzka mi mezitím připevnila blikačku a čelovku na helmu. Nasadil jsem už i přední světlo. Po převlečení do suchých kalhot a výměně bidonů s ledovým pitím jsem pokračoval dál na Kuchař – Tachlovice – Nučice – Drahelčice – Úhonice – Ptice – Unhošť – Kyšice –Rozdělov (263km) a Libušín – Smečno – Přelíc – Studeněves.

Kolem 19:30 jsem už zase na trase. Slunce se občas schová za mráček a tak se mi jede lépe. Až do Unhoště trasa stále mírně stoupá, ale protože jsou zde jen krátké kopečky, tak se mi jede dobře. Nejen nahoru, ale i dolů to ubývá k cíli rychleji než na předcházejícím úseku trasy. Před Unhoští u křížku pošlu pozdrav nahoru do nebe Jirkovi „Benovi“ Pucholtovi, a vzpomenu si na jeho: „ Jééé, ahoj chlapče.“ V Unhošti u hospody jsem si najednou vzpomněl na kámoše, běžce, zemědělce a hlavně pankáče Bohouše a tak volám na venku sedící hosty: Ahoj, není tady Bohouš?“ A z parapetu se ozve: „Jsem tady.“ Tak Bohouše pozdravím, zamávám mu a valím dál směr Kladno. No a tady se opakovala historie z jednoho předcházejícího Přejezdu. Tam kde to člověk zná, by měl dávat největší pozor, kudy jede. Prostě jsem na Rozdělově zabloudil. Plánovanou zastávku jsme vypustili s tím, že ji posuneme do Studeněvsi k Jardovi. Následně jsem se ještě zbytečně spustil do Libušína, který je v údolí a na Smečno jsou následně dvě docela „fajná“ stoupání. To mě stálo zbytečné síly. Smečno je rozkopané. Tlačím…. (jasně že koloběžku J). Zuzka má problém s navigací – mobil si řekl, že je mu moc horko (a komu nebylo, že?). Sjíždím po rozbitém asfaltu do Přelíce. Volám Zuzce, jestli se vymotala ze Smečna a jede za mnou? Už se těším na zastávku u Jardy Pekárka. Můj dlouholetý kamarád a jeho žena mi připravili „full service“. Uvařili nám kávu, dostal jsem pomeranč i vychlazený Birell. Do lahve mi připravil litr chlazeného mátového čaje z čerstvé máty ze zahrádky. Mohl jsem se opláchnout. I masážní stůl měl Jarda přichystaný. Prostě kamarád! Sedělo se příjemně, ale časový limit dojezdu do cíle, který jsem si vytýčil, se neúprosně blížil. Poděkovali jsme a 22:22 pokračujeme v krasojízdě na Byseň – Lotouš – Panenský Týnec – Sulec (292km).

Část cesty k Panenskému Týnci jedu po silnici č. 7 a není to příjemný pocit. Blikám dvěma blikačkami vzadu, jednou vepředu a svítím světlem na koloběžce a čelovkou na helmě – takový vánoční stromeček na koloběžce. Trochu ve mně hrklo, když vidím ceduli: „Dálnice za 2000m“. Věděl jsem, že je s ní vedena souběžně stará státovka, jen jsem v té tmě nevěděl, zda jsem již nepřejel „sjezd“, kterým byl asi 50m terénní úsek. Nakonec jsem ho našel a mohl jsem si vychutnat samotu bez aut na krásném asfaltu až do další plánované zastávky Sulec. Zde jsem se převlékl do suchého dresu a přioblékl si tříčtvrťáky a lehkou neprofukovou bundu, protože mi ve sjezdech začala být docela zima na kolena a hrudník. Chtěl jsem vyměnit i ponožky, ale když jsem zjistil, že mám na patách mokro, bylo mi jasné, že buď praskly puchýře, nebo už teče krev a tak ponožky zůstaly na svém místě. Nakonec jsem v cíli po jejich sundání ve sprše objevil kombinaci obojího. Snědl jsem kousek sušeného melounu, napil se mátového čaje a pokračoval na Louny – Kozly – Mirošovice – Hrobčice – Bílina (322,5 km).

Nejhorší část cesty byla na silnici č. 7, když se na ní před odbočkou na Louny vracela auta z kousku dálnice. Všichni rozjetí, jeden úzký pruh, v odstavném pruhu spousta šotoliny a bordelu a to vše ve sjezdu. Tam jsem se na silnici poprvé od Šatova bál. Koloběžka mi ustřelovala, protože jsem kameny viděl až na poslední chvíli. Když má rychlost stoupala nad 40km/h, začaly se mi klepat ruce (možná že vibrovala koloběžka, jak jsem intenzivně brzdil), každopádně jsem musel zastavit nedaleko před benzínkou v Chlumčanech, nadechnout se, zastavit obavy v hlavě a dojet zbývající 2km k odbočce do Loun. Vůbec nevím, kudy mě navigace protáhla přes Louny, ale bylo to hodně příjemné svezení po cyklostezce, která mě v blízkosti Červeného vrchu vyplivla na státovku č. 28. V čase, kdy jsem tam projížděl, se velice zajímavě střídaly pásy teplého a studeného vzduchu. Mně to moc nevyhovovalo, protože se mi nechtělo stále si svlékat a oblékat si lehkou neprofukovou bundičku. Okolí už jsem moc nevnímal, protože byla tma jako v rohu. Párkrát jsem při sjezdu trefil díru oběma koly a tak jsem z kopců ve sjezdech čím dál víc přibrzďoval. Na pumpě před Bílinou už na mě čekala Zuzka. Najednou mě zdraví Tomáš Král, který mi sděluje, že se „uvařil“ a na kontrolním bodě Přejezd zabalil. Škoda. Řešil jsem, že nechci nic k jídlu a jenom si lokl  Coca-coly. Po několika stovkách metrů ve sjezdu se mi vrátila a šla na silnici. Špatné znamení, protože zbylých 33km už musím dojet na vodu/Magnezii a mátový čaj. Po průjezdu Bílinou, která se v sobotní brzké ráno asi „bílinou“ nazývat nedala, protože všude jsem potkával jen partičky našich snědých spoluobčanů, jsem rychle pokračoval směrem na Chudeřice (tam už byl klid a nikde ani živáčka) – Chotějovice – Zabrušany – Všechlapy – Košťany – Hrob – Mikulov – Moldavská Šatlava (355,5km)

V hlavě mi běžela kalkulačka (sice hodně pomalá, ale běžela). Počítal jsem, kolik mám času na poslední úsek a hlavně na poslední kopec. Vše mi vycházelo optimisticky i při rychlosti 14km/hod, kterou jsem se většinou pohyboval poslední hodinu. Zuzka na mě vždy po pár kilometrech počala, zeptala se, jestli něco nechci a zase popojela. Viděl jsem na ní, že je už hodně unavená. Posílal jsem ji do cíle, že kopec vyjedu osamocen, ale chtěla zůstat nedaleko pro každý případ. Dělat support je podle mě náročnější než Přejezd odjet na koloběžce. Cestu z Košťan už dobře znám. Cílový kopec jsem si projel nanečisto v rámci tréninku při 100km jízdě z Ústí na Moldavu a zpět. V noci vše působí na člověka jinak než ve dne. První prudší kopeček z Košťan na Mlýny se mi jel dobře, ne rychle, ale dobře. Nic mě nebolelo a vykopal jsem ho celý. Z Hrobu jsem chvíli šel, abych nahrál zprávu pro kamarády sledující mě na Whatsappu. Pak už jsem se pustil s chutí….. nebo nechutí…..do posledních asi 450 výškových metrů. Kalkulačka v hlavě mi spočítala nejhorší variantu (kdybych většinu kopce pouze šel) – „v cíli budeš ve 4:45“. Ale chodil jsem minimálně. Nejdelší úsek byl v Mikulově, kde jsem střihl první zatáčku pěšky prudším výstupem. Cíl se blížil a tím se i zvětšovala moje chuť dojet k Moldavské Šatlavě co nejdříve. Rychlost se pohybovala kolem 6–8km/hod a kopec pěkně ubýval. Nahoře v Novém Městě už jsem začal honit cílový čas 23 hodin. Pomýšlel jsem v duchu i na těsně pod, ale hodinky mi stále ukazovali, že dojedu do cíle ve 4:01 až 4:03. Poslední sjezd jsem (tedy v rámci světelných možností a únavy) sjel stylem „no tomorrow“. Odbočku z hlavní silnice jsem trefil, díky mé předchozí jízdě „na nečisto“, bez problémů. Za mnou jsem podvědomě někoho „cítil“ a nechtěl jsem se nechat předjet na cílové rovince. Tak jsem ještě zabral a do cíle dojel přesně ve 4:00 – 23 hodin od startu v Šatově. O minutu po mě protnul cílovou čáru Adam Balcar, který startoval v 8:00 a jel celý den výborně.

V cíli jsem si natočil limonádu a snažil se ji do sebe dostat. To bylo ale málo. Po nějakých 20 minutách, když jsem si vyndal tašku z auta, a Zuzka jela přeparkovat, mě chytla „klepavka“ z nedostatku cukrů – prostě jsem se v posledních kilometrech energeticky úplně vyšvihal. Dobrý anděl v cíli Edita Fetterová mě dovedla na pokoj a já se snažil najít v tažce věci na přivlečení a ručník, abych mohl jít do sprchy. On tento stav na okolí nepůsobí dobře. Já ho však dobře znám z cílů maratonů či ultraběhů. Ruce mám do půlky dlaní úplně bílé a třesu se nekontrolovatelně jako ratlík. Třes svalů v tomto případě nejde zastavit vůlí, a tak jsem nechtíc vzbudil i Leoše a jeho manželku, kteří už v pokoji odpočívali. Leoš mi nabídl gel. Zkusil jsem ho ucucávat a hned zapíjet vodou. Jen jsem měl strach, že půjde hned ven. Věrka Minaříková mi půjčila nejen svůj spacák, ale i svou péřovou bundu, i když jsem blekotal, že se netřesu zimou. Zatím přišla Zuzka a tak jsem ji požádal o proteinový regenerační nápoj, který jsem měl pro dojezd připravený – bohužel zůstal v autě. Tak Zuzka běžela na parkoviště vzdálené asi 250m pro proteiňák. Mezitím jsem se šel osprchovat a přišel jsem na to, že obě paty mám rozedřené do krve. Když jsem vylezl ze sprchy, dala mi Zuzka regenerační koktejl a taky jeden brufen. Asi 15 min. po jeho vypití se mi udělalo lépe – přestal jsem se třást. Okolo 5:30 jsme zalehli a usnuli. Bylo to spíše takové „bezvědomí“. V půl deváté mě vzbudil hrozný hlad. Dal jsem si bramborovou polévku a k tomu „řezané“ pivo s limonádou. Po chvíli přišel na řadu gulášek s chlebem a další „řezané“. Celé dopoledne jsme seděli s kamarády a sdělovali si zážitky. Přitom jsem stihl ještě sníst dva chleby se škvarkovou pomazánkou. Odpoledne jsme šli se Zuzkou a Janinou, která přijela za námi na Moldavu vlakem, koupat do retenčních nádrží. Bylo to v tom horku (na Moldavě 34,5°C) opravdu osvěžující. Vůbec jsem nezáviděl těm, kteří byli stále na trati. Po koupačce jsme navštívili místní hasičskou slavnost a nacpali si břicha výbornými koláčky a pečeným vepřovým masem. Večer jsme poseděli s kamarády, ale únava nás zahnala asi v ½ 11 do pelechu.

V neděli ráno bylo po dešti a my se dovídali od dojíždějících koloběžkářů, že jim v noci nejen pršelo, ale že i foukal silný protivítr, který v cílovém kopci porazil i jeden strom. Po snídani jsme vše zabalili a naložili do auta. Zuzka se svezla s domů s Turnovskou partou a my s Janou jeli do Ústí. Po příjezdu domů jsem rychle vybalil věci a hned jsem zase nasedl do auta, abych frčel do nemocnice Motol za kamarádem. Chtěl jsem ho trochu povzbudit po jeho 10 operaci, kterou měl v pátek – zrovna když se jel Přejezd. Domů jsem dojel úplně zničený vedrem a únavou. Spánek na pondělí byl sice dlouhý, ale málo vydatný. Tělo nemělo kdy se ochladit, protože v bytě bylo v neděli večer kolem 30°C. Ještě v pondělí večer jsem měl teplotu 38,5°C. Až po odpoledním chlazení kotníků a zápěstí ledovými sáčky se mi udělalo lépe. Večer se také dovídám, Guido Pfeiffermann (pořadatel Kickdistance) vyhlásil, že všichni co dojedou do cíle za méně než 26 hodin, se kvalifikují na Kickdistance 2024 (Milán – Mnichov o délce, 590,4 km). Mám splněnou kvalifikaci a VÝZVA je na světě! Už jenom sehnat 2 řidiče s větším autem jako support J.

Chci poděkovat Pavlovi Štorkovi za jeho nápad jet ze Šatova do Krušných hor. Trasa bavila asi nejen mě. A kdyby byl Přejezd lehký, nemohli bychom si sáhnout do reservoáru našich sil a vyzkoušet si, co vlastně ještě vydržíme a co už je za našimi limity. Moc děkuji všem, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli ke zdárnému průběhu tohoto závodu – na startu, kontrolním bodě či v cíli. Velký dík patří mé sestře Zuzce, která odvedla skvělou práci při supportu a společně jsme dokázali dostat až do cíle. A díky kamarádi na koloběžkách či na kolech za příjemně strávený víkend ve vaší společnosti.    

Tonda Beneš

Vyjel jsem z lesa nad Šobesem, pokochal se východem slunce nad lánem obilí a pocítil nutkavou potřebu urovnat si gumičky na roadbooku. Všem říkám, nikdy neřiď levou rukou, když se něco stane, instinktivně zabrzdíš a přeskočíš řídítka. Jak tak pravou rukou tahám za gumičky, roadbook mi vypadl, instinktivně jsem zabrzdil a přeskočil řídítka. Vypletu se z koloběžky a koukám: navigace ulomená, blatník utržený, řídítka v jedné rovině s předním kolem, já se praštil do kolene, tříslo bolí (za chvíli tam budu mít modřinu jak dvě dlaně) — slézat už jsem nemusel, tak jsem rovnou přikročil ke sborce stroje. Poskládal jsem koloběžku, zkontroloval koloběžce a byl rád, že mohu pokračovat. Později jsem ještě zjistil, že se mi hnul ve spoji přední ráfek, ale usoudil jsem, že tedy nebudu jezdit moc rychle a že to třeba vydrží, kteréžto přesvědčení mi vydrželo skorem 50 km, ráfek naštěstí až do cíle.

Moc mi to po nechtěné gymnastické vložce nejelo, bál jsem se o naražené koleno, navíc jsem zjistil, že oblíbené maďarské klobásy, které si obvykle kupuju jsem si omylem vzal v provedení silně pálivé, tedy v horku prakticky nestravitelné a jsem bez jídla. Nezbylo, než se dovléci do Jemnice, tam jsem si dal obvyklý doping – Míšu – koupil něco nepálivého k snědku a již v poněkud lepším rozpoložení pelášil k Dačicím.

Letošní trasa, ač s 354 km kratší než loni, mne docela strašila, usilovným trasováním jsem stoupání stlačil na 3400 metrů, ale trochu jsem měl obavu, abych se nepokoušel soutěžit s loňským časem a někde neuhnal živočicha. Raději jsem si proto vzal s sebou foťák, abych nezapomínal, že jsem tu na expedici, ne na závodě. Cestou z Dačic do Tábora se nic zvláštního nestalo, pomalu propukla letní pohoda, jel jsem si své tempo, dumal o všem možném, sem tam jsem něco vyfotil. Užil jsem si Ratmírovský rybník i setkání s jindřichohradeckou úzkokolejkou a nad Lodhéřovem si zaplaval v nádherném lesním rybníku. Dokonce jsem stihl cestou degustaci pozdních třešní. V Táboře jsem doplnil zásoby pitiva a chvilku si odpočinul ve stínu. Vedro začínalo být převládajícím problémem. Už nějakou dobu se mi nepodařilo sníst žádné jídlo, tak jsem ho prozatím nahradil kartonem Eiskafe. Tábor jsem v pohodě zdolal po hrázi Jordánu a postupně se blížil k Jistebnici. Letos jsem nedospěl k rozhodnutí, kde si dám odpočinek, ale nebylo mi nějak zvlášť zle, tak jsem si řekl, že do Chyšek to dám najednou, tam si hoďku odfouknu a pak dojedu domů, do Dobřichovic, do postele. Dlouho jsem dumal, shoduje-li se nocování ve vlastní posteli se statusem účastníka, který jede bez asistence. Nakonec jsem usoudil, že propozice stanoví start, kontrolní bod a cíl a je právem účastníka zvolit trasu a vybrat si optimální místo pro odpočinek.

Celkem v dobré pohodě se blížím k Chyškám, závěrečné stoupání za Květuší jsem hrdě vytlačil, neb tlačit do kopce není ostuda ale znamení cílevědomosti. Foto při zapadajícím slunci u lavičky a hop do kontrolního bodu. Zde třeba zapět oslavnou ódu na pana Čižinského, jehož hovězí vývar mi navrátil dobrou náladu a obvyklou žravost. Pojedl jsem, popil, pokecal se všemi pokecatelnými, chvíli relaxoval na lavici na zahrádce a nastal čas rozsvítit čelovku a dojet těch 60 km do Dobřichovic. To opět proběhlo bez zvláštních událostí. Nijak jsem netlačil na pilu, co se mi zdálo prudké vytlačil a domů jsem dorazil o půl třetí, tedy asi hodinu za plánem. Po pátečním vedru mi to nepřišlo až tak špatné.

Bohužel všechen komfort domácího ubytování se ráno ve zlé obrátil. Vstal jsem po páté, umíchal vejce, chvíli na ně koukal, pak jsem celou snídani dal do lednice, doplnil pití a vyrazil. Nohy jsem měl jak z olova, nedokázal jsem ani bez zastávky projet Karlickým údolím, což je skoro po rovině. Nakonec jsem slezl, téměř násilím do sebe vpravil tatranku a pomaličku se rozjížděl. Na Rudné jsem matně zaznamenal, že nejsem sám kdo má potíže, koloběžec tam seděl na zastávce a vypadal přinejmenším tak bídně, jako v tu chvíli já.

V Unhošti jsem opět šel na nanuka a Eiskafe, kterážto sestava byla už definitivně to jediné, co jsem dokázal natlačit do hlavy. Hlavním problémem se s konečnou platností stalo vedro. Opravdovým požehnáním byl průjezd lesy přírodního parku Džbán. Jenomže před Smečnem jsem se znovu ocitl v polích a zjistil, že suverénně nejhůř mám natrasováno tady, v rodném kraji. Do Peruce je to sice nedaleko, ale přes devatero potoků a mezi každými dvěma je takový nepříjemný kopec. Ještě že jsem v Klobukách našel kašnu, ve které jsem se nepro­dleně namočil. Měl jsem toho natolik plný brejle, že jsem se ani nezastavil u Kamenného pastýře, a to je veliká ostuda.

Pravé peklo nastalo v místě, kde jsem ho opravdu nečekal. Ještě v Peruci u dalšího Eiskafe jsem vedl blbý kecy, že odsud už do cíle doskáču po jedné pozpátku. Sjel jsem z kopce, v Ohři si namočil triko a celkem v pohodě pokračoval do Koštic. A tam se to podělalo. Za Košticemi dlouhatánská rovina, vedro jak v troubě, nikde nic jen sem tam přichcíplý strom, protivítr – to by všechno bylo cajk, ale z nepochopitelného důvodu to vůbec, ale vůbec nejelo. Zalezl jsem do stínu, chvilku odpočíval, vylez zpátky na koloběžku, odrazil se … a zjistil, že jsem na stejném místě, odkud jsem se odrazil. Čím déle jsem jel, tím dál to do Libčevse bylo. Ve Hnojnici jsem si vlezl pod pumpu (takže nejsem sralbotka), ale v Židovicích jsem toho měl po krk. Sednu na zídku a pokouším se něco sníst. A jak tak sedím, jde, JDE(!) okolo mne Pavel H. a povídá „No podívej se na mne, já to po rovině tlačím.“ Říkám si, ve dvou se to lépe tlačí, tak jsme tlačili spolu. V Libčevsi jsem ve stínu pod ořechem sebral odva­hu a Pavlovi ujel. Dodatečně děkuji za šlechetnou nabídku vody a převozu propriet jeho doprovodu, což jsem jako bezasistenční nemohl přijmout.

Někde v tom vedru jsem přestal dávat pozor na postoj a něco si namohl v koleni – už se z toho stává nepěkná tradice. Nezbylo než ho trochu šetřit. Prudší kopečky jsem tlačil, dolů jezdil naplno, abych co nejvíc naplachtil. Nebyla to žádná hitparáda, ale pořád jakž takž dobrý. Při sjezdu do Bíliny na mne přišla úplně fyzická touha alespoň na chvíli utéct vedru. Tak jsem zalezl do supermarketu – ne že bych chtěl něco kupovat, dávno jsem ztratil schopnost jíst, ale abych postál v uličce mezi chlaďáky. Koleno si odpočinulo a začalo zase spolupracovat, bohužel jen na konec Bíliny, kde se definitivně přestalo ohýbat. Měl jsem dvacet kiláků do cíle a nemohl jsem ani jet, ani jít.

Střídajíc belhání a popojíždění jsem se nakonec dostal do Hrobu. Bylo zjevné, že na vyjetí na Moldavu nemám nárok. To mě neobyčejně hnětlo, neb jsem se celý den šetřil abych aspoň kus, ideálně celé stoupání ujel a teď tohle. Aktivoval jsem proto záložní plán. Dopajdal jsem do Mikulova a vydal se tlačit sjezdovku na Bouřňák. Jak jsem ji uviděl naživo, pojal jsem podezření, že to možná není ten úplně nejlepší plán, ale při představě pěti kilometrů po silnici jsem vypil všechnu zbývající vodu a pustil se do stráně. Když jsem byl ve čtvrtině, a pořád ne v nejprudším stoupání, zjistil jsem, že obecní fotograf dostal echo z cíle, že nějakej trouba leze na sjezdovku, přestal fotit projíždějící a očumuje u paty svahu. To řešilo otázku, zda má smysl lézt dál.

Dohrabu se až k chatě, skočím na koloběžku a letím z kopce, křižovatka a zatáčka, a zase je to hore kopcom. Turistika však přeci jen koleno malinko uvolnila, takže s trochou sebezapření mohu jet víceméně důstojně do cíle. A cíl táhne, zase je to z kopce, už mi to letí víc jak na startu, mihnu se kolem Mirky a dětí, kteří mne přišli povzbudit do posledních metrů, už vidím závěrečnou cedulku, kolegové tleskají a já brzdím pod cílovou tabulí. Čas bude asi ostudný, taky to byl letos mazec. Ale zase jsem přejel republiku. A to se počítá.