Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Výsledky závodu Českým středohořím 2020  Výsledky posledního letošního závodu najdete pod tímto odkazem. Nyní náš čeká "jen" Koloběžkářská... arr3Výsledky závodu Z Ráje do Pekla a zpět  Máme pro vás výsledky závodu  Z Ráje do Pekla a zpět pořádaném Koloběžkami Český... arr3Propozice pro poslední dva závody letošního SDK  Přinášíme vám poslední letošní propozice, ale zato hned dvou závodů, které by mohly, hlavně u... arr3O Vodňanského kapra 2020 - výsledky  V sobotu 15. srpna se uskutečnil další závod Seriálu Dlouhého Koloběhu, tentokrát s názvem "O... arr3Výsledky O Znojemskou okurku  Na našem blogu jsou k nahlédnutí výsledky zatím posledního závodu SDK - O Znojemskou okurku.   ... arr3O Vodňanského kapra  Máme pro vás propozice na další závod našeho Seriálu dlouhého koloběhu - O Vodňanského... arr3Výsledky Přejezdu republiky 2020 a propozice O znojemskou okurku  Máme pro vás výsledky posledního a patrně nejnáročnějšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu -... arr3Přejezd republiky - v prodejně zavřeno    V průběhu Přejezdu republiky na koloběžkách v pátek 17. 7. a sobotu 18. 7. 2020 je v kamenné... arr3Přejezd republiky už za pár dní!  Posledních pár slov pořadatele Pavla Štorka před startem najdete na našem blogu.   ... arr3Výsledky - O Rybníkářův pohár  První závod letošního Seriálu dlouhého koloběhu je za námi a zde se můžete podívat, jak se nám... arr3O Rybníkářův pohár  Přinášíme vám propozice blížícího se závodu Seriálu dlouhého koloběhu - O Rybníkářův pohár ... arr3Další Jelenova dobrodružství  O dalších akcích nezničitelného Jelena si můžete přečíst v jeho okénku.   ... arr3Hodkovické koloběžení 8. ročník 16.5. trochu jinak.  Hodkovické koloběžení 8. ročník 16.5. trochu jinak. Tentokrát pouze jako video-vzpomínka na... arr3Přejezd republiky č. 8 - 2020  Tentokrát s velkým předstihem zveřejňujeme propozice na další Přejezd republiky, tentokrát z jihu... arr3Víkendový pobyt u Máchova jezera  Zveme vás na víkendový pobyt s koloběžkou přímo u Máchova jezera.   ... arr3Kalendář SDK na rok 2020 a výsledky 2019  Přinášíme vám termíny letošních závodů a také konečné pořadí loňského seriálu.  ... arr3Čtvrtá zimní koloběžkářská veselice  Čtvrtá zimní koloběžkářská veselice proběhla a info o ní najdete ZDE. ... arr3Českým středohořím 26. 9. 2019 - Výsledky  Máme pro vás výsledky závodu Českým středohořím, posledního závodu Seriálu dlouhého... arr3Výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců 2019  Přinášíme vám výsledky předposledního závodu Seriálu dlouhého koloběhu. ... arr3Výsledky O znojemskou okurku 2019  Výsledky 3. ročníku závodu O znojemskou okurku najdete zde.    ... arr3Výsledky Přejezdu republiky 2019  Výsledky Prejezdu jsou zpracovány a vyhodnoceny a vidět je můžete zde.   ... arr3Výsledky - Okolo chalupy o poslední palačinku 2019  Přinášíme vám výsledky dalšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu - Okolo chalupy o poslední... arr3Hodkovické koloběžení 2019 - 7. ročník  Přinášíme vám výsledky a fotky ze sedmého Hodkovického koloběžení, které se konalo  18.... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 13 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní zástupce koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 

videa


28. 07. 2020 | Přejezd republiky

Přejezd republiky 2020 - zápisky účastníků I.

 
Přečtěte si strasti a slasti při přejezdu naší vlasti.
 
Zde je navíc možné prohlédnout si kompozici tras všech účastníků Přejezdu, jak ji pro nás opět skvěle připravil Adam Balcar. Lze kliknout na každou jednotlivou trasu a objeví se jméno účastníka. 
Adam píše: "Ještě jsem nahoru přidal možnost vyhledávání závodníka - jak křestní, tak příjmení, včetně našeptávače."
K tomu je tam dále odkaz na další aplikaci, ve které se zobrazí pěkně barevně výškový profil toho kterého závodníka (zde to chce chvilku trpělivosti). Ty odkazy se vždy zobrazují v novém okně."
 
 

Martina Josífek Zelinková

 

Letošní závod Přejezd republiky 2020 jsem po 24 hod. ukončila na 236km a nastoupanych 2600m, posledních 120km před cílem...
Bílý Rytíř je píchlý a musí do servisu 😢 a  Imolku bez blatníků, která mě proplachovala řádně "podvozek" jsem už s drkotajícími zuby nebyla schopná a ani ochotná ovládat. 
Boj s přírodou jsem letošní rok prohrála...
Všem, kterým letošní ročník dokončí z celého srdce gratuluji a jste v mých očích  vítězové.

 

 

 

Martin Kolšubaba

 

Musím sebekriticky uznat, že jsem totálně podcenil přípravu, vzdal jsem po 170 km, další zkušenost k nezaplacení.
Mimo jiné mě cestou praskly tři ochrany :-) asi budu mít malé telefonky :-D
Sice jsem stejně nemohl dokončit,  BO dceři zrušili kvůli Koroně tábor, musel jsem ji dnes vyzvednout a teď doufat, že zítra na testech bude negativní, stejně jako na těch následujících, BO jinak karanténa i pro nás, a to by nás .....
Gratuluji všem co dokončili a ještě dokončí, mate můj respekt 😉 Vy co jste nedokončili, nezoufejte 🙂 není konec všech dní 🙂 v tomto počasí je každý vítězem 😉
Jo někde v okolí  Bruntálu jsem v noci, mimořádně i v dešti, někoho povzbuzoval klaksonem, jel jsem už tehdy autem odevzdat tracker a vyzvednout osobní věci, vůbec mi nedošlo, že jsem jej spíše než povzbudit, mohl vystresovat, tímto se velice omlouvám 😉
Takže příští rok na viděnou a lépe připravení a snad i v lepším počasí
Ahoj a TRHNĚTE SI :-)

 

 

 

Tomas Kozurik

 

Dobry vecer vsem fanouskum dobreho kolobehu,
Chvilku jsem premyslel, zda se k letosnimu Prejezdu verejne vracet po ukonceni v pulce zavodu (rano jsem uz proste nedokazal obout ty smradlavy a hlavne mokry boty a dotrhat zbytek). Tech zazitku ale mam tolik, ze neco napsat musim.


V prvni rade chci podekovat organizatorum za skvelou organizaci, ktera byla od zacatku dokonala. A buchta k snidani byla skvela, nevim jestli mi pres plnou pusu drobku bylo rozumet, kdyz jsem ji chvalil. :-)


Na startu jsem se rozloucil se všemi lidmi, ktere jsem predchozi den poznal a vyrazil v 5:15 na trat. Po cca 10 kilometrech jsem botou skrtnul o stupatko a utrhl podrazku. Nevadi, da se to dojet i s deravou botou, veril jsem. Po objeti rybniku Stankov jsem vjel do lesa Ceske Kanady, kde jsem nikdy nebyl a uplne mne to odbouralo. Hluboke lesy, cista priroda a hlavne hladky asfalt :-) u cesty jsem si vsiml studanky s ledovou a cistou vodou, tak jsem doplnil lahve a ze sameho nadseni jsem tam jednu zapomnel. Nevadi, trhat se da preci i na dve lahve vody.


U nejsevernejsiho bodu Rakouska kolem mne prosvistela skupina nejambicioznejsich jezdcu s doprovodnym vozidlem. Nez jsem vyndal fotak, uz byli v tahu (pokud vyrazeli v sedm ze startu, tak za hodinu a pul ujeli jako ja za tri a pul hodiny 😃 ).


Pak prislo prvni vetsi stoupani a ja se uchylil k taktice "pomalu a jiste", takze jsem slezl a tlacil, a tlacil a tlacil, az jsem se dostal k nejdelsimu sjezdu, cca 5km dolu, to byla ta nejvic motivujici odmena, co mohla prijit. Sjezd skoncil az u  vesnice Cesky Rudolec, kde jsem videl asi nejdivnejsi stavbu v mem zivote.


Nasledovalo mesto Dacice, kde jsem potkal dva hladové kolobezkare, se kterymi jsme sedli na obed a vzapeti se k nam pridaly jeste dalsi tri kolobezkarky, takze na terasce sedelo sedm nevalne vonicich sportovcu.


Vymenil jsem navigaci za plne nabitou a vyrazil smer Nova Rise. Bohuzel se nová navigace uplne neztotoznila s cilem cesty a poslala mne zhruba na 10km zajizdku. Asi zatim nejvic depresivni moment vyletu.

Kdyz jsme si s navigaci ujasnili, kam jedeme, tak mne spolehlive dovedla do Trebice, kde jsem si chtel na chvíli orazit, tak jsem sedl na parez u aut.zastavky a vybalil ovesnou tycinku. Zastavilo u mne auto a vystoupila z nej usmevava slecna s otazkou, zda se mne muze nanneco zeptat. Automaticky jsem ji odpovedel, ze ji neporadim protoze nejsem zdejsi. Zasmala a zeptala se mne, zda nejsem nahodou manzel me mamzelky, ktera je kolegyne prave teto slecny. Tak jsem rekl ze jo a ze jedu na kolobce do Polska. Celkem prijemna nahoda, na to ze jsme se potkali jednou v zivoze v praze:)

Pri hledani hospody se zahradkou, protoze takobvho smradocha by nikdo uvnitr nevydrzel, jsem opet spatne sledoval mapua dostal se az na silnici prvni tridy, kde jsem se tak psychicky rozlozil, ze prisly prvni pochybnosti.

V hospode ve vesnici Vladislav jsem si dal rozmrazenou pizzu, která byla tak lahodna, az se za to stydim, ze mi tak chutnala :-). Do prujezdniho bodu to uz nevypadalo, tak jsem si dal za cil dojet alespon za D1. 

Mezitim se po hlavnim tahu proritil Tom Possum v kiltu spolecne s dvemi kolobezkarkami a leteli dal smerem Namest nad Oslavou. Ja to vzal rovnou do kopce, primou carou do Velke Bitese, kde jsem chtel prespat.


Po druhé v zivote jsem videl dve duhy a rikal si, jak to vlastne jede docela hezky. A hned prisla zase 10 minut prehanka, ktera mi namocila snad vsechno. Nasadil jsem plastenku na batoh a hle, dest prestal.
Následovala cesta do Tasova, ktera mne psychicky uplne rozlozila. Jel jsem pekny sjezd, který v udoli, ze ktereho mne cekal 5km usek plny kameni a blata, protoze tam probihala kompletni oprava vozovky. Kolobka dostala zabrat taky, zacala zvlastne vrzat u predniho kola a ve skladacim kloubu, takze dalsi sjezdy uz byly pomale, abych se pripadne nezabil v pulce cesty. :-)


Po prespani v Bíteši jsem se probudil do hroznyho slejvaku, predpoved hlasila stejny počasí temer cely den, takze jsem uz nedokazal nazout mokry boty s vedomim, ze v nich budu dalsich 17 hodin. Tim pro mne muj prvni Prejezd skoncil. Pristi Prejezd vynecham kvůli prirustku do rodiny, ale hned ten dalsi splatim svuj dluh a Prejezd dotahnu do konce.


Ještě jednou dekuji vsem zucastnenym, zejmena dvema skvelym ucitelkam z Trebove, ktere dojely az do cile, a organizatorum za dokonalou organizaci a sdileni informaci i pro prejezdove  cucaky jako jsem ja. :-)

 

 

 

 

 

 

Petr Švanda

 

Přejezd republiky 2020 aneb jak bych si nejraději nafackoval

Místo konání:            (Kemp Veveří – pivovar Černá Hora – kemp Osoblaha)

Délka koloběhu:       384 km

Datum konání:          17. července 2020 - pátek

Start:                          05:05 kemp Veveří

Startovné:                  500 Kč

Suvenýr za závodu: medaile, samolepka.

Počasí:                        12 - 22°C od polojasna přes mrholení po déšť a slejvák; vlhkost od 66 do 100% vítr proměnlivý většinou severozápadní 4-18km/hod

Povrch:                      asfaltové komunikace

Převýšení:                  4220 m

Oficiální čas:             25:01 hod.

Předehra: Po loňské zkušenosti a silném zážitku jsem letos s přihlášením neváhal ani chvíli a na přejezd jsem se těšil již od ledna, kdy hlavní organizátor závodu Pavel Štork odtajnil startovní, průjezdní a cílový bod. Termínově se nejprve přejezd kryl s 24 hodinovkou na Kladně, ale z té jsem se v době Covidové odhlásil (nakonec byla 24 hodinovka přesunuta, ale to už jsme v daný termín měli naplánovanou dovolenou). Napsal jsem kamarádce Míše Malé, která se mnou loni jela jako doprovod, zda si nechce 24 hodin za volantem zopakovat. Starat se mi o občerstvení a obstarat i další důležité funkce jako jsou psycholog, zdravotní sestra + masér, tiskový mluvčí a fotograf J. Míša na návrh kývla.

Letošní příprava na přejezd měla přesně načrtnutý plán. Nejprve v červnu téměř 1000km s plně naloženou koloběžkou po ČR, poté týden lehkého běhání, abych další týden strávil v Lomnici u Tišnova na Moravském utramaratonu (MUM), kde jsem si během týdne odběhl 3 maratony a dva odjel na koloběžce (pomoc na občerstvovací stanici a pak focení) a po večerech jsem pomáhal masírovat závodníky, kteří běželi všech 7 maratonů.

První dějství: Po návratu z MUM jsem tři dny odpočíval, regeneroval a balil věci na Přejezd. Počasí jsem sledoval jen okrajově, protože po loňské dlouhé jízdě v dešti jsem si byl jistý, že se taková porce kilometrů dá ujet i kdyby padaly trakaře. Ve středu dopoledne vyjíždím směr Praha a poté po D1 na Moravu. Ve středu večer mě čeká kulturní akce na Špilberku – koncert skupiny Škwor. Ve čtvrtek v Kuřimi dokupuji zásoby pití a jídla na páteční závod. Většinou jde o ovoce , piškoty a různé druhy sýra. U Míši uvaříme těstoviny, napečeme protejnové palačinky, připravíme si krabičky, které si budu na občerstvovacích stanicích (OS) dávat do brašny na koloběžce. Uvaříme kávu a mátový čaj do termosky. Chvíli po poledni nakládáme vše do auta, na nosič uchytím dvě koloběžky (jednu jako zálohu) a kolem jedné hodiny vyjíždíme směr Novohradské hory. Ani se moc nedivím, když cestou začíná pršet. V kempu zaparkujeme auto, připravíme spaní a jdeme se pozdravit s koloběžkáři, kteří jsou již pod pergolou. Občerstvujeme se nejprve horkým čajem, ale postupně dojde i na bramborovou polévku, guláš a malé pivo či svařák. Navečer je mi docela zima a tak asi v ½ 8 zalézáme do auta. Polehávám pod péřovým spacákem a čekám do ½ 10 než dojedou pořadatelé z Hodkovic a rozdají trackery. Zalézám do auta. Na střechu auta bubnuje déšť. Usínám, ale několikrát za noc se budím.

Druhé dějství: Loni se mi osvědčilo vyjet hned ráno v 5, a proto vstávám ve 4:15, abych se stihl nasnídat. Oblékám na sebe síťovinu, na ní merino triko s dlouhým rukávem a na vrch neprofukovou mikinu s Tazzem. Tříčtvrťáky a dlouhé kompresky na nohy. V tomto oblečení vydržím jet přes 300km. Jen mikču měním 2x za nepromokavou bundu. Připravíme auto do přejezdového módu a popojíždíme k pergole. Jdu se zkulturnit a pak do sebe nacpu dvě housky s debrecínkou a sýrem. Zapíjím je mátovým čajem a kávičkou. Zapínám tracker, aby si našel družice. Sundávám svou Modrou Žiletku z nosiče auta a připevňuji si na ni řídítkovou brašnu, do které dávám tracker, mobil, brýle, nepromokavou bundu a krabičku s piškoty a hroznovým vínem. Na řidítka si přivazuji první 2 strany itineráře. Rozloučím se s kamarády, kteří se připravují na startu. Zapínám navigaci, Garmina a blikačku. V 5:05 startuji na svoji cestu do Moravskoslezkého kraje (natrasovanou na 369km).

Trasa vede: Nové Hrady – Byňov – Jandovka – Hrdlořezy – Suchdol nad Lužnicí – Lutová (32km první zastávka). Je pošmourné ráno, asi 12°C, ale všude je klid a jen pár koloběžkářů na silnici. Do Nových Hradů potkávám Pavlu „Páju“ Trojancovou, která míří na přechod do Rakouska a směrem na Byňov předjíždím Jardu „Jarina“ Svobodu. Pak už jedu mezi rybníky, kde se válí mlha. Občas vidím kachny, ale také vyrušuji volavku stojící na padlém stromu. Cítím se neskutečně volný a těším se na další kilometry. V Lutové již čeká Míša s navařenou kaší s banánem. Zapíjím ji mátovým čajem. Doplňuji lahev Magnesií a pokračuji dál směr Žížeč – Libořezy – Příbraz – Lásenice – Dolní Žďár – Malíkov nad Nežárkou – Horní Pěna – Hrutkov – Hospříz – Blažejov – Vlčice – Strmilov (66,3km druhá zastávka). Zatím co prvních 32 km jsem spíše mírně klesal, další úsek je víceméně stoupající. Ale na začátku dne mám sil dost a dost. Udržuji na mě slušnou průměrnou rychlost kolem 18,5km/hod. a kochám se krajinou. Sem tam kopeček, sem tam sjezd. Jízda mě baví. Cestou mě chytne první přeháňka a tak se převlékám na chvíli do nepromokavé bundy a po 10 minutách zpět do mikiny. Ve Strmilově dostávám od Míši krabičku s nakrájeným jablkem a broskví. Vypiju šálek kávy a pokračuji dál na Malý Jeníkov – Olšany – Heřmaneč (po naučné stezce) – Brandlín – Velká Lhota – Řečice – Mysletice – Horní Myslová – Telč – Zvolenovice (94,2km třetí zastávka). V tomto úseku trasy mi, v Olšanech při zapíjení solné tablety, vypadla z ruky má nová litrová lahev. (Starou mi ukradl jeden „dobrák“ z koloběžky v červnu). Co jsem nečekal, že se doslova roztříští, jako by byla skleněná. Byl jsem bez pití skoro 2 hodiny, což při dlouhém závodě není dobré. Volal jsem Míše, ať mi v Telči koupí novou lahev, ale sehnala ji až na další zastávce v Třebíči. Vystoupal jsem poprvé do výšky téměř 700m.n.m. Do Zvolenovic na OS3 jsem dojel mírně rozladěn a to mi ještě Míša říká: Nemáme těstoviny“. Naštěstí vím, kam jsem krabičku s těstovinami uložil. Míša zaimprovizovala a na první velké jídlo jsem dostal místo těstovin s tuňákem čtyři proteinové palačinky s meruňkovou marmeládou. Mňam. K nim upíjím Birella a poslouchám Míšinu anabázi „Telč-obchod-rouška“. Beru si do košíku náhradní, ale pouze 0,5l lahev s Kofolou. Spokojený s plným bříškem mířím do dalšího úseku Vystrčenovice – Nová Říše – Zdeňkov – Jindřichovice – Želetava – Bítovánky – Římov – Rokytnice nad Rokytnou – Stařeč – Třebíč (129,5 km čtvrtá zastávka). Trasa začala být samý kopec. No aby ne, když se člověk jede na Vysočinu. Prvních 100km jsem jel 5:45hod. Každou hodinu jsem si k dobru najížděl zhruba 2 km oproti plánu. Někde na 105km mě začal bolet levý kotník, ale po několika km se zase uklidnil. Cestou bylo na co koukat. Krajina se měnila, a i když bylo pod mrakem, připadalo mi, že všechno kolem září zelení. V Třebíči dostávám od Míši novou lahev 0,6l. Ha, ha, ale je to víc než 0,5l. Dávám si proteinový nápoj a rohlík se sýrem. Ještě to netuším, ale mám za sebou téměř přesnou 1/3 cesty.

Třetí dějství: Během cesty dostávám na Whatsapp spoustu vzkazů od kamarádů i rodiny. Míša na OS fotí a píše komentáře. Z Třebíče jedu směr Táborský Mlýn – Hostákov – Budišov – Kamenná – Tasov – Záblatí – Osová Bítýška (157,8 km pátá zastávka). Cesta ubíhá v pohodě. Krize začínají přicházet a odcházet, ale nejvíce mě znervózňuje podkolení šlacha na pravé noze. Začíná pekelně bolet při každém odrazu. U Tasova mě zastihla pěkná průtrž (jako předzvěst toho, co mě čeká v noci). Zastavuji a oblékám si nepromokavou bundu. Po několika kilometrech již prší normálně. Do Osové Bítýšky přijíždím docela zmrzlý. Míša mi připravila k obědu těstoviny s tuňákem. Dávám si kávu. A co je hlavní dávám nabíjet navigaci a zapínám navigaci na mobilu. Vyjíždím spokojený, protože tady to přece znám. Deblín – Tišnov – Železné – Hájek – Rohozec – Bukovice – Jeneč – Žernovník – Černá Hora (197,5km - Kontrolní bod, šestá zastávka) Zrada! Jak jsem zvyklý na dvojité pípání navigace, když jedu špatně, tak na mobilu mi to pouze napíše. Bez brýlí to však nepřečtu a jako na potvoru skoro 6km není žádná odbočka, aby mě trklo, že jedu blbě. Jede se mi krásně, je to 6km z kopce, ale jaké je mé překvapení, když dojedu do Velké Bíteše, o které vím, že ji určitě v itineráři nemám. „Lehké ženy“ začnou lítat vzduchem. Jsem nasr….však víte co. Jak mám po téměř 10 hodinách koloběhu v hlavě „vyběháno“, tak mě nenapadne prostá myšlenka – vypnout navigaci a podívat se na mapu. Místo toho, abych projel Velkou Bíteš a po 379 jel na Tišnov (po 5km bych se napojil na plánovanou trasu), tak jsem se vracel 6km do kopce. Hodina, kterou jsem většinu dne usilovně najížděl proti plánu, se najednou rozplynula. Mám chuť si vrazit pár facek, ale ničemu by to nepomohlo a bolela by mě hlava J. Jedu s maximálním úsilím. Volám Míše kde je, protože už vím, že mi nebude stačit pití. Míša však už parkuje na kontrolním bodě pivovaru Černá Hora.

Trasu Deblín – Tišnov, 7km sjezd na který jsem se těšil, letím zalehnutý na řidítkách a čistím si hlavu. Udělalo se vedro a sluníčko pálí. V Tišnově všichni chodí v kraťasech a divně na mě koukají (asi nejen kvůli koloběžce, ale hlavně kvůli tomu, jak jsem nabalený). 19km nemám vodu ani nic k jídlu, kromě pár piškot. A kopec z Tišnova na Žernovník se tím pádem stává nekonečným. V Černé Hoře se dnes potkávám již poněkolikáté s Tomášem Hájkem. Míša mi dává banán. Půjčuje židli a na chodníku před pivovarem se snaží mi rozmasírovat lýtko, aby se podkolení šlachy trošku uvolnily. Mám velkou krizi, hlavně psychickou. Místo 197,5km již mám 211km a můj plán na 24 hodiny dostal velikou trhlinu. Vdechnu Birell ale mám stále žízeň. Doplňuji lahve: do jedné Magnézia, do druhé kofola s pivem J. Sním rohlík se sýrem a vydávám se za Tomášem směrem Bořitov – Huť Sv. Antonie – Obora – Lhota Rapotina – Boskovice – Važany – Šebetov – Světlá – Cetkovice- Uhřice – Jaroměřice – Biskupice (245km sedmá zastávka). Jede se mi dobře. Pravá noha bolí po masáži znatelně méně a ještě se ji snažím při každém sjezdu protahovat. Před Boskovicemi potkávám Míru (Tomášův doprovod) s karavanem. Ptá se, jestli něco nechci, tak ho požádám o jednoho Birella. V klidu popíjím a povídáme si. Potřebuji zavodnit a tak s pitím moc nepospíchám. Letos se opět našel cvok v bílém SUV (se značkou Zlína – opravdu dle mých zkušeností nejhorší řidiči), který se na úzké silnici musel ve velké rychlosti vecpat mezi mě a protijedoucí auto. Kolizi jsem zabránil tím, že jsem sjel ze silnice a auto minulo má řidítka o 10cm. V Biskupicích na mě opět čeká Míša a ptá se, co si dám k jídlu. Volím rohlík s korbáčiky. Napůl s Míšou pijeme energetický nápoj s BCAA pro udržení pozornosti. Doplňuji krabičku v řídítkové brašně – piškoty a hroznové víno. Beru si záložní blikačku, přední světlo a vydávám se směr Nectava – Březinky – Vysoká – Trpín – Ošíkov – Kladky – Dědkovice – Ludmírov – Hvozd – Luká – Pinda - Měrotín – Nové Zámky – Červenka – Střelice – Uničov (284km, plánovaná osmá zastávka) + Brníčko – Horní Loučka – Ondřejov (308km devátá zastávka). Po chvíli dojíždím v kopci opět Tomáše. Bohužel ho bolí kotník a většinu kopců už chodí. Chvíli si povídáme a pak již sám stoupám na Vysokou a Kladky. Na poli vidím 5 čápů a další mi přelétá těsně nad hlavou. Stmívá se, větší dravec jako by si mě vyhlédl a snáší se těsně nade mnou ze stromu do pole. Kladky, jsem na kopci. Zde nasazuji novou blikačku a přední světlo. Na cestu už nebylo téměř vidět. Čeká mě delší sjezd a nechci nic riskovat. Vidím dvě lišky přebíhat silnici v těsné blízkosti před řítící se koloběžkou.

Začíná opět pršet. Před Červenkou jedu nějakým hustým lesem po rozbité cyklostezce a několikrát na poslední chvíli minu díru jako past na mamuta. Co však je větší problém, že v Uničově minu Míšu a zjistím to až v Brníčku. Volám ji, ať jede po trase a najde nějakou zastřešenou autobusovou zastávku. Ta je až v Horních Loučkách. Moc toho nesním, jen plátkový sýr a zapíjím ho Redbullem. Počítám, že do Rýmařova mi bude cesta trvat necelé 2 hodiny. Míša navrhuje, že počká v Ondřejově. Souhlasím a jedu do nejtěžšího stoupání na trase. Jede se mi skvěle. Nevidím daleko před sebe. Tím pádem ani to, jak je kopec prudký. Na silnici je spousta žab. No jo, blížím se k Bruntálu, tak jen doufám, že nejsou zubaté a neprokousnou mi pláště. Čím víc se blížím k Ondřejovu, tím víc se kopec utahuje a moje rychlost klesá pod 10km/h. Začíná lejt jako by nahoře obrátili kýbl. Proti mně se valí potoky vody. V Ondřejově jsem hodně rychle, Míša říká, že o hodinu rychleji než jsem plánoval. Nedokážu to po více než 300km posoudit. Na dotaz zda se chci převléknout, odpovídám: „ Je mi fajn, docela teplo, jedu dál.“

Pokračuji na Rýmařov – Malá Štáhle – Václavov u Bruntálu – Bruntál – Nové Heřmínovy – Zátor (327,1 km plánovaná desátá zastávka). Že to byla chyba, se ukázalo po pár kilometrech sjezdu. Už jsem nebyl po 20 a ½ hodinách schopen vyrobit dost tepla a promočené věci mě ještě více ochlazovaly. Začal jsem se klepat jako ratlík a nebyl schopen pořádně držet řidítka. Zastavuji, volám Míše, ať někde zastaví, že se v autobusové zastávce musím převléknout. Desátou větší zastávku posunujeme již do Václavova u Bruntálu. V zastávce (údajně střežené kamerovým systémem) ze sebe svlékám úplně vše. Míšu diriguji, co chci na sebe. Utírám se ručníkem do sucha a oblékám si nepromokavé ponožky, dlouhé kalhoty s chlupem + nepromokavé kalhoty. Na horní část těla navlékám 4 vrstvy (kompresní tričko, merino triko s dlouhým rukávem, lehkou softshell mikinu a navrch mokrou nepromokavou bundu). Napiju se čaje, něco málo sním a pokračuji dál. Po pár kilometrech mi začalo být zase dobře. V Zátoru si svlékám softshellku, vyměňuji vybitou neblikající blikačku za fungující nabitou a kopu dál. Mám za sebou 345km a do cíle necelých 40. Pokračuji na Loučky – Krnov – Krásné Pole – Město Albrechtice – Třemešná – Lipaň – Dívčí Hrad – Osoblaha (Cíl). Světlo na mé koloběžce začíná hlásit, že mě brzy přestane zásobovat světlem. A jet bez světla se ještě stále nedá. V Krnově se začíná pomalu rozednívat. Vůbec nemám pojem o čase. Jediné co mě štve je, že nájezd na cyklostezku, po které jsem měl poslední část Přejezdu natrasovanou, je rozkopaný. Nemám morální sílu ani chuť znova někde bloudit (a navíc možná bez světla) a tak volím to nejjednodušší.

Jedu po silnici č. 57 do Města Albrechtice. Vím, že je tato varianta více kopcovitá, ale i přes únavu se mi stále jede docela dobře. A podle hesla „ Co si vykopeš, to si také sjedeš“ se pouštím s chutí do dalších kilometrů. Už je dostatek světla, tak že vidím lépe na cestu a jede se mi hnedle veseleji. Musím pochválit řidiče kamionů, že kromě dřevařů v jižních Čechách, jezdili velice ohleduplně a i v hustém dešti mě míjeli s dostatečným odstupem. Z Albrechtic vyjíždím do Lipaně a ještě jeden kopeček v Dívčím Hradu a už mě Míša diriguje na křižovatce na silnici č. 457 do Osoblahy. Ptám se kolik je hodin. Když se dovídám, že je něco málo před ¾ na 6, říkám si v duchu: „Přijet do cíle za 1 den, 1 hodinu a 1 minutu by nebylo špatné, když už nestihnu dojet pod plánovaných 24 hod. V 5:48 zastavuji v dešti na zastávce v Osoblaze, dávám si banán a Birella – čekám, až udeří 6:02. Do cíle zbývá posledních 900m. Klaplo to. V cíli jsme opravdu přesně 6:06 (za 25:01hod. ujeto 384km)

Zapisujeme čas a dostávám od pořadatele zaslouženou medaili. Ptáme se na možnost přespání. Ubytovna Celnice je vzdálená ještě 1 km od kempu a tak Míša jede autem a já na koloběžce. Chvíli hledáme vchod, dost naštvaní, že na nás stále prší a moknou nám věci na spaní, hlavně Míše spacák. Nakonec se na ubytovnu dostáváme a nejdříve se jdeme vysprchovat. Musím si namazat odřeniny vrstvou hojivého Bepanthenu a už zalehám do postele. Zaryju se hluboko do svého péřového spacáku a na 4 hod. je ze mě mrtvola. Kolem poledne opouštíme ubytovnu a jedeme do kempu, kde is pochutnáme na výborné knedlíčkové polévce, guláši a špagetách a samozřejmě na zaslouženém pivu. Sedíme pod pergolou a povídáme si s kamarády, kteří už jsou v cíli. Každý je plný dojmů. Lze řící, že trasy letos byly opravdu velmi různorodé. V dešti se jdeme projít ještě jednou ne Celnici, protože jsme tam zapomněli v pokoji jedny boty. Večer jdeme do bufetu „zaprasit“. Objednáváme si smažený sýr, hranolky s tatarkou a další pivo. Asi do ½ 10 sedíme pod pergolou a povídáme si hlavně s Tomášem a Mírou. Dopíjíme lahvinku Tullamore Dew a poté jdu spát.

Závěr: V první řadě musím poěkovat Pavlovi a Šárce Štorkovým a jejich organizačnímu týmu, který tento závod dlouhého koloběhu pořádá. Bez nich by nikdo z nás na trasu nevyjel. Děkuji Míše Malé za její ochotu opět se zúčastnit bláznivé akci, jakou Přejezd v mém podání je. Za její pomoc a hlavně trpělivost s jakou i ve vypjatých chvílích, kdy jsem byl naštvanej, splnila mé náročné požadavky, za masáž bolavé nohy v Černé Hoře na chodníku a za odvahu být téměř 26 hodin za volantem. Další poděkování patří Janě, která mě podporuje v mých bláznivých nápadech. Rodině a kamarádům, za podporu a vtipné komentáře během cesty přes Wahtsapp. A nakonec děkuji všem, se kterými jsem se od čtvrtka do neděle potkal ať na koloběžce či v cíli, měl jsem šanci se s nimi pozdravit či popovídat a strávit s nimi nějaký čas svého života.

 

 

 

 

Roman Srb

 

Sportovní klub Veselá Bída opět vyslal několik svých zástupců na Přejezd republiky a to jak na koloběžce, tak i na kole. Já s Boříkem jsme vyrazili samozřejmě na koloběžce a s plánem celou trať dojet do 30 hodin.


Po čtvrtečním příjezdu jsme pozdravili staré známé tváře, poprvé nás uvítal krásný vlahý letní deštíček a po zkonzumování několika litrů piv jsme šli odpočívat pod celty, plni očekávání, jestli to náhodou nebyl poslední vlahý letní deštíček. Já myslel, že ano a proto jsem si pro jistotu sundal zadní blatník. Bořík věřil tomu, že během cesty zažijeme více těchto krásných vlahých letních deštíčků.


Samozřejmě jsme startovali se všemi ostatními a po poodjetí všech chrtů jsme pokračovali pokojnou jízdou. Nechtěli jsme jet přes Rakousko, protože cesta přes naše luhy a háje nám přišla snesitelnější, nicméně jsme dokázali zabloudit až do Rakouska a pak zabloudit i v Rakousku. Naštěstí skoro všechny cesty vedou do Nové Bystřice. Tam jsme již zdálky viděli nádherná černá mračna a při výjezdu z Nové Bystřice jsme zažili krásný vlahý letní deštíček a potkali partu koloběžkářů schovávajících se v autobusové zastávce. Asi neměli rádi vlahý letní deštíček. Po průjezdu Českou Kanadou jsme se rozhodli dát si oběd v Dačicích, kde se nás sešlo snad 10 účastníků přejezdu a většina byla nespokojená s vlahým letním deštíčkem, kromě nás, samozřejmě. Po jídle už jsme pádili na Třebíč, místy nám hrozili různé vlahé letní deštíčky, ale jen nás to tak lízalo. V Třebíči jsme si dali pivíčko na zahrádce u hlavní a po příjezdu do Velké Bíteše jsme do občerstvení zahrnuli ještě kávu a medovník. To už jsme mířili na kontrolní bod. Cestou jsme se zastavili na večeři v Brťově a pan hostinský nás poučil, že Černá Hora je „furt do kopca“. Měl pravdu.

Po příjezdu na kontrolní bod, kolem desáté večer,  jsme se přivítali s ostatními účastníky, kteří společně nadávali na různé krásné vlahé letní deštíčky, pojedli jsme, popili a vyrazili na cestu. V Boskovicích, kde nás dojel Pavel, začal další krásný vlahý letní deštíček a Pavel se zbaběle schoval pod stříšku. My jsme v tom krásném vlahém letním deštíčku pokračovali a když nás Pavel dojel, nebyl schopen odpovědět na otázku, proč není stále ještě schovaný před tím krásným vlahým letním deštíčkem. V tom krásném vlahém letním deštíčku jsme pokračovali v jízdě až do půl čtvrté, než jsme na 5 minut schrupli v autobusové zastávce. Když jsme se po hodině probudili, tak už bohužel dozníval krásný vlahý letní deštíček. Jeli jsme dál, hledajíc aspoň benzinovou pumpu, bohužel v okolí několika set kilometrů od Litovele se v noci zkrátka netankuje. Tak jsme dali ranní kávu až v Uničově a pokračovali směrem přes Jeseníky.  Před nimi jsme se s Boříkem rozdělili, protože jsem měl už dost a od ostatních účastníků jsme věděli, že z Jeseníků do cíle je pouze sedmdesáti kilometrový sjezd, takže Bořík měl ještě šanci to dát pod třicet hodin. (Jen tak mimochodem, v cíli mě proklel) Já jsem si spokojeně vyšlápl kopce vedouce koloběžku a nahoře mě uvítal další krásný vlahý deštíček spojený s tak krásným letním vichříčkem, až mi málem vyhrkly samým štěstím slzy do očí. No nebudu to moc prodlužovat. Bruntál jsem dal ozbrojen dvěma noži a skládacím obuškem, v Polsku jsem zažil poslední vlahý letní deštíček a po příjezdu do cíle jsem byl zase spokojený, ačkoliv náš cíl dát přejezd pod třicet nevyšel mě ani Boříkovi, který nebyl schopen dát sedmdesátikilometrový sjezd do cíle za dvě hodinky. 


Děkujeme všem účastníkům, že jsou v pohodě, děkujeme Pavlovi, že to pro nás připravuje, děkujeme i ostatním členům realizačního teamu, zkrátka všem, kteří tento jedinečný a nádherný závod dotváří a organizují a nejvíce děkujeme Bohu za krásné vlahé letní deštíčky. Nicméně si zapište do diářů, že příští rok Vás všechny předjedeme a vy z nás uvidíte pouze zadní stranu našich dresů s nápisem Veselá Bída.

 

 

 

 

Bolek Žemlík

 

Ahojte všichni 🙂 jako první bych chtěl poděkovat organizátorům za luxusní akci. Užili sme si to na maximum a už se těšíme na příště. Napadla mě ale jedna věc, co by se mi líbila, a možná i některým dalším. Původně jsem to chtěl napsat jen jako soukromou zprávu, ale takhle se k tomu alespoň můžou vyjádřit ostatní. Nuže, co kdyby bylo kromě obyčejného startovného 500 ještě startovné "all inclusive", třeba za litr, nebo jak by to plus minus vyšlo, kde by bylo v ceně i jídlo na startu i v cíli, ubytování, sprcha atd? Jasně, můžete namítnout že se všichni do cíle nedostanou, tak by si platili za něco zbytečně, ale stejně to platilo pro občerstvení v kontrolním bodě. A navíc, nikdo to snad nejede s tím, že by to předem nechtěl dokončit? 🙂  Podle mě by to ušetřilo spoustu času a energie jak závodníků, tak pořadatelů (počítání porcí, místa v chatkách atd). Jel sem poprvé, takže možná už se něco takového praktikovalo a neosvědčilo, ale mě to zkrátka napadlo, tak mě zajímá, co si o tom myslíte a jestli je to reálné 🙂

 

Jaroslav Svoboda

 

Ahoj lidi, tak jsem slíbil report z přejezdu Republiky.
No těšil jsem se jako každý rok, tentokráte už po třetí.Ráno jsem se rozloučil s Mony a vyrazil z Kolína směr Praha vlakem, v Praze bylo překvapení v podobě přátel které jsem vůbec nečekal, sešli jsme se  na hlavním nádraží neplánovaně a že nás tam bylo:).


Cesta tam uběhla jak voda a při výstupu v Nových Hradech jsem se těšil jak všichni pojedou za sebou, nekonalo se:), protože na proti nádraží byla hospůdka a tak jsme tam zakufrovaly.
Zkusil jsem po dlouhé době si dát pivo, no šlo to, docela zachutnalo, dokonce dorazili i další autem. Pokecali jsme a hurá směr Nové Hrady auto camp:),. Sešlo se nás tam opravdu hodně, přespáváme a ráno hurá ve čtyři budík:)


To tak bývá alespoň u těch co jedou od pěti hodin ráno, snídaně a už se to chystá na výlet. Všichni jsou natěšení a těch plánů co jsem měl, no člověk plánuje, život mění:). Cesta byla super, občas jsem se potkával kde s kým v četně Tomáš Datel Král:) jako obvykle, jsme se míjeli a  potkávali až do kontrolního bodu cca na 180 km.


Já zkoušel po cestě letos jet i na pívo a tak jsem si dal tu plechovku, tu točené, dokonce i prý soli máme doplňovat a tak tam zahučeli i Brambůrky.  no cesta byla přes den super, jen mi to přišlo že to pořád stoupá, během dne spíše pršelo, tak řešení co na sebe bylo fakt záživné.


Večer jsem se těšil jak pojedu, ale docházeli síly, dokonce  i do kopce už jsem sotva šel, do toho opět spustil se liják jak prase a v jednu ráno jsem seděl pod přístřeškem a zkoušel rozdělat oheň, nepovedlo se, Nakonec jsem vyhledal nejbližší vlak a hurá domů se vyspat a za Mony:), letos jsem to ukončil cca 130km před cílem, selhala hlava, příprava, nesmím jezdit na pívo, a málo naježděno během roku, no tak snad příště,že to  alespoň nezkusím?, ale jo pojedu ať to dopadne jak chce:), Těším se na příště a děkuji všem za super atmosféru a Mony za podporu a lásku 🙂

 

 

 

 

 

Michal Veselsky

 

Koloběžkový Přejezd republiky není žádná sranda. Člověk totiž stráví na stupátku víc hodin, než kolik jich je vzhůru během běžného dne. Ze dvou způsobů, jak si akci užít (výlet spojený se sbíráním zážitků/ závod na čas) vybírám závod. Zážitky sice sbírám moc rád, ale jakmile něco zavání jen trochu závodem, nedokážu se ovládnout a jedu, co to dá… Na Přejezdu budu v menšině, vím to.


Jako menšina potřebuju support a taky trochu plánovat. Můj první předdomluvený supporťák, sám zapálený koloběžkář, nakonec raději vycouvává s poukazem na své 15 let staré auto, které by nemuselo vydržet: „…nechci pak poslouchat, že jsem ti to pos…“ Uzavírá.


Ve finále se tak spolehnu na bratrskou spolupráci (Jakub Veselský  – Bubák). Ten, protože mě drobet zná, hned zjišťuje detaily, kdy a kde se přesně potkáme, co budu chtít jíst, atd… Prý abych to pak na něj neházel… Hmm, nevím, co ti lidé mají?! Ve finále je to právě Bubák, který celou akci posouvá na novou úroveň, když mě přesvědčí, abych si pro naši komunikaci během závodu pořídil bezdrátová sluchátka. Do té doby byla největší hi-tech vychytávkou náhradní kola pro případ defektu (sluchátka nakonec za celou dobu nepoužiju, ale třeba ještě někdy přijdou vhod:).


Startovat je možné od pátku pěti hodin ráno, ale to by mě zabilo. Stavím se na oficiální start, který je v sedm hodin, kde se nás houfuje kolem třicítky. První kilometry jsou pohodové. Jedeme z kopce a silnici lemují nádherné lesy. Pohybuju se ve skupince s Adam Balcar a Lukášem Hubkou, loňskými vítězi, kteří od začátku udávají tempo. Chvilkami kluky vystřídám, ale jinak to nechávám na nich a držím se v háku, protože průměrka kolem 22 km/h mi při vzdálenosti, co nás ještě čeká, přijde víc než dostatečná. A také se cítím drobet ospale, což se projevuje i tím, že si vzpomenu na zapnutí Stopaře až po 14 ujetých kilometrech… Ve skupině jede ještě Jan Moravek a veterán Jirka Flaška. Záda nám kryje dodávka s majáčkem (Jirkův support a také Adama s Lukášem pro první část trasy). S dodávkou za zadkem nikdy nikdo z nás nejel, ale všichni si rázem připadáme jako opravdoví profíci… Kluci jedou u hranic po české straně, a protože fouká vítr od severu, šetřím síly ve skupině a vzdávám zkratku přes cíp Rakouska. Koneckonců, prostoru pro sólo jízdu bude určitě ještě dost.


Občerstvovačky mám domluvené zhruba každých 50 km a před první z nich v Nové Bystřici se ve stoupání od skupinky odpoutávám. V rámci předpřejezdové přípravy jsem zhubnul nějaká 3 kila, takže to teď jede do kopce skoro samo. A tím, že nemáme sladěný support, by mi při zastavení kluci ujeli. V Bystřici potkávám David Seemann a Miloslav Jackassmild Král na malé K5, kteří za sebou táhnou vláček dalších tří koloběžkářek. Klobouk dolů - na K5 mám za svou koloběžkářskou kariéru najeto asi 647 metrů a ještě teď to cítím. Na parkovišti rychle čapnu nové bidony s pitím a od K5 supporťáka Jiří Pilný se stihnu dozvědět, že Tomáš Brýna skončil v nemocnici. Je paradox, že to odskákal zrovna Tomáš, který jel na pohodu ve výletním tempu. Během jízdy se k němu v myšlenkách několikrát vrátím. Náladu mi zvednou až fotky shlédnuté v cíli, kde Tomáš opouští nemocnici sice zafáčovaný avšak s úsměvem na rtech.


Těsně za Bystřicí staví dodávka s kluky. Projíždím kolem a je to naposledy, co se míjíme. V navigaci mám severní trasu, kterou Mapy.cz dobrovolně nevyplivly, ale nakonec se nechaly přesvědčit, že by mohla být fajn a také je. Stoupání jsou táhlá, takže moc nevysilují a dá se v nich držet slušná rychlost. Ve sjezdech to jede tak akorát a není prakticky nutné sahat na brzdu… Po cestě předjíždím koloběžkáře, co startovali dříve. S každým prohodíme pár slov. Je to fajn, člověk hned cítí, že na tu dálku není sám.


Na druhé zastávce v Markvarticích není Bubáka vidět. Do telefonu si vysvětlujeme, že jsou tu ještě jedny Markvartice, a jelikož on je zvyklý frčet na Google.maps, moji trasu na Mapách vyignoroval a kempí tam. Oběd si tak vyzvednu o pár kilometrů dál. Kousky kuřete s bramborem si rychle přendávám do přední brašny a průběžně je zobu, zatímco sjíždím k Třebíči. Toto krásné město se pokouší přitáhnout pozornost ke svým půvabům skrze dvoje spuštěné šraňky... Na železniční přejezdy jsem celkově moc štěstí neměl. Na prvních čtyřech byly vždy závory dole. Víc se k tomu raději rozepisovat nebudu, abych nemohl být obviňován, že vrhám na koloběh špatné světlo… Kromě závor zápasím také s powerbankou. Je Bubákova a je hodně lehká… nejprve mi to přišlo praktické, ale teď se ukazuje, že má i stinné stránky, když do telefonu naleje jen nějakých 15% a zvadne. V týdnu bohužel nebyl čas ji pořádně vyzkoušet… Aspoň, že jsem začal nabíjet brzo, tudíž je prostor na vzniklou situaci reagovat a dobíjet průběžně.


Za Třebíčí číhá hlavní silnice bez krajnice se spoustou aut a kamionů. „Nepatříš sem!“ vrčí jejich motory, když mě rychle míjí. Posléze se přidává i jeden klakson. Za rozbitou okresku, která by mě jindy štvala, jsem víc než vděčný… Přede mnou se kupí mraky a za chvíli přichází i první kapky. Většina se však vyprší dřív, než tam stihnu dojet… Blíží se Velká Bíteš, kde se pod mostem schovává Norbert Palša. Respektive akorát se souká ven. Na náměstí si rychle beru bidony. Oběd ještě není dojezen, takže palačinky, které připravil můj skvělý support na přenosném vařiči, nechávám na zastávku v Černé Hoře.


Nora znovu dojíždím ve stoupání za Bíteší. Až do Tišnova jedeme ve dvou, probíráme dosavadní cestu (Noro jel jižnější trasu přes Rakousko s menším převýšením). Mnohakilometrový sjezd k Tišnovu je vyloženě za odměnu. Řítíme se dolů v poněkud bizardním vláčku Noro, autobus, já, kamión, aniž bychom naše větší souputníky viditelně brzdili. V dalším stoupání už mě čeká opět sólo jízda… a také přichází první krize. Nenápadná odbočka z hlavní silnice směrem na Hájek se brzy překlopí ve 14 % stoupání. Ptám se holčiny, co jde kolem, zda to není lepší po hlavní. „To byste si moc nepomohl…“ Když teď koukám na mapu a vrstevnice, myslím, že to byl od navigace i dotyčné holčiny trochu šprým… Mlčky tlačím koloběžku, vnímám brnící nohy a snažím se nemyslet na to, jak mi klesá průměrka. A když se silnice trochu narovná, zjišťuju, že do kopce to prostě nejde. Jakoby mi nohy a zadek otekly. Dotykem se ujišťuju, že tomu tak není a pocit na chvíli zmizí… Poprvé o sobě zapochybuju. „Přepálil jsem to?“. Asi trochu ano. „Dojedu?“ Snad.


Při příjezdu na kontrolní bod do Černé Hory mě na čtvrt hodiny uvězní prudký liják s kroupami. Cpu se palačinkami. Jsem tu hodně brzo. Částečně i proto, že jsem na dosavadních 185 kilometrech strávil zastávkami jen nějakých 10 minut. Vstřebávám info, že jsou přede mnou už jen dva jezdci, tedy vlastně jen Petr Tomášek, který vyrážel o dvě hodiny dříve. Druhý čip patří Tomáši B. a většinu cesty se veze autem. Měřím si tep, je hodně vysoko… Bubák na mě starostlivě kouká. Uvědomuju si, že na mě nikdy v životě tak starostlivě nekoukal… musím vypadat hodně blbě… Ale není o čem spekulovat, je potřeba jet a pak se uvidí. Vyrážím do mírného deště. Jsem mokrý, takže na tom nesejde…


Zkratka východně od Boskovic je hodně do kopce, opět místy tlačím. Po pár kilometrech měním boty za náhradní suché. Ale spíš je to jen záminka, abych se mohl na chvíli zastavit… V tu chvíli netuším, že boty vydrží suché asi půl hodiny… Znovu déšť… Schovávám se v autobusové zastávce, kde hraje rap… Místní kluci komentují moji kolobku a evidentně by se rádi pobavili, ale já nemám sílu na víc než pár kusých vět, takže se o této skvělé akci bohužel nic nedozvědí… Na konec deště nemá cenu čekat, jedu dál…


Na páté zastávce v Konicích se Bubák vyšvihne, když dostávám pravou svíčkovou. Chutná neuvěřitelně. Pár teplých soust dělá divy… Cpu se jí směrem na Litovel a jedu maximálně úsporně. Líně zvedám stehno a nechávám nohu volně spadnout. Soustředím se pouze na chodidlo a kotník, aby byly pevné a nedocházelo tak ke zbytečným kinetickým ztrátám. Naštěstí i tenhle „lempl styl“ na rovině vytáhne nějakých 20 km/h, takže to vlastně není úplně špatné, zvlášť když je to kolem Litovle placka.


Pod stoupáním na Sovinec se opět projeví výhody supportu, když se přezouvám do původních bot vyfoukaných fénem do sucha. Ani tentokrát se z nich nebudu těšit dlouho, ale zatím se kochám magickými červánky, které zalily krajinu a také informací, že už přede mnou nikdo není. Sice jsem od Černé hory zvolnil, nicméně únava se evidentně nevyhýbá nikomu... Na Sovinec se jede v pohodě, podařilo se mi částečně zregenerovat, ale „pro jistotu“ nejprudší pasáže tlačím… Pod hradem nahodím světla a blikačky, zbavím se přední brašny a jedu jen na jeden bidon, abych se zbytečně nedřel. Postupně se vyšplhám na kopec a těším se na Pavlem slibovaných 70 km „z kopce“…


V tom zaúřaduje počasí a smáčí mě nemilosrdný slejvák. Ale vlastně mi už ani moc nevadí, jedu v jakémsi polotransu a trápí mě akorát pomyšlení, že nejspíš nebude druhá várka palačinek… Horší je, že si s deštěm netyká powerbanka. Už nedá ani procento… Vypínám navigaci a na každé křižovatce vyhlížím červená světla Bubákova auta. Opravdové peklo se rozpoutá až nad Bruntálem. Zastavujeme. Poprvé za celou cestu lezu do auta, dávám nabíjet telefon a cpu se vším, co mi přijde pod ruku. Minuty ubíhají… Za normálních okolností bych byl jako na trní. Takhle ztrácet čas! Ale teď mi teplo auta náramně vyhovuje. A navíc konkurence je pořád někde v kopcích… Vlastně o nic nejde.


Po zhruba dvaceti minutách se vymotám ven a začnu se klepat jako ratlík. Rychle se vracím zpět a beru pod dlouhý dres a bundu ještě jedno triko. Suché vydrží asi tak půl minuty až minutu, ale to je přesně ten čas, který potřebuju k tomu, abych trochu prohřál svaly a začalo mi být všechno jedno 🙂
Na zbytku trasy funguje „lempl styl“ prakticky bezchybně a úspěšně ukrajuju poslední kilometry. Dokončení cesty by mi už mohl překazit jedině neopatrný řidič na hlavní silnici do Krnova. Neustále zápasím s pocitem, že mi blikačka nebliká a otáčím se při každém zvuku motoru, ale všichni mě předjíždí velkým obloukem. Pak už to jde ráz na ráz. Polsko a posledních pár kilometrů do Osoblahy. Na křižovatce v Osoblaze stojí policejní auto. Když vidí, jak studuju navigaci, ptají se: „Vy jedete ten závod?“ Slovo dá slovo a poslední dvě zatáčky do kempu absolvuju za policejním majáčkem. Díky kluci!


V cíli zatím není nikdo kromě Bubáka a sympatické paní z organizačního týmu (jméno mi bohužel spláchl déšť s únavou). Jít hned spát by teď asi nešlo. Užívám si všech civilizačních vymožeností kempu a probíráme závod. Uznání si zaslouží každý, kdo se postavil na start a popral se s tím dle svých možností. Bylo to krásné i těžké. Těžké třeba i proto, že jsem nikdy za jediný den neviděl tolik přejetých zvířátek… Rezervy by se ještě nějaké našly, ale příští rok si určitě budu Přejezd užívat jen v podobě mapy s čísly jezdců na monitoru svého počítače. Jsem totiž dost náročný na údržbu 😉


Spotřeba na 351 km:
10-12 bidonů s pitím
6 x proteinová tyčinka
5 x banán
4 x palačinka
3 x konzerva s tuňákem
2 x Bounty
1 x kuře
1x svíčková
1x půl bochníku chleba
1 x pomeranč

 

 

 

 

 

 

Jiří Navrátil

 

Co se týče přejezdu, extrémní to bylo, ale velice mě to bavilo. Do okamžiku, kdy jsem v sobotu ráno mezi kapkami deště uviděl první žábu.. Kdybych, jako obvykle, nepodcenil přípravu a pořídil si normální koloběžku s blatníky, nezapomněl doma itinerář cesty, vzal si o tři suchá trička víc místo nesmyslů, co jsem zbytečně vezl a nepoužil, nestartoval mezi posledními, nezabloudil v Rakousku, tak by to třeba vyšlo až do těch Jeseníků.. :-)  

 

 

Lenka Štarmanová
 

Základní plán byl sebrat odvahu a postavit se na výchozí čáru. Atmosféra na startu, i v průběhu strašně milá, slovy těžko popsatelná.

Bylo jasný, že do cíle nedojedu, ale těch 140 km (z toho 100 km na těžko, než dorazil doprovod) mi připadá v mejch 60 letech na první pokus celkem dobrý.
Ani jsem nebyla v pátek večer úplně vyšťavená, ale v sobotu ráno se mi nějak nechtělo do toho deště vstávat. Prostě mizerná morální příprava :-D.

Takže doufám, že se příští rok prohrabu o nějakej ten kilometr dál.

 

pokračování