Přejezd republiky 2020 - zápisky účastníků II.

Toto je pokračování první části zápisků, které najdete zde. 

Miloslav Jackassmild Král

vše pro mě začalo už ve čtvrtek, kdy jsem v 10:00 skončil v práci a pospíchal domů. Tam proběhla  poslední kontrola zabalených věcí.. naštěstí, nic jsem nezapomněl. A vlastně jsem použil vše, takže  jsem tedy nevezl nic navíc. Super. Batoh na záda, Kerý do košíku a šup rychle k rodičům na hlídání.. 
Díky ❤️. No a pak už ve 14:00 na vlak do Budějovic. V Budějovicích přestup a setkání s několika  dalšími koloběžci. Do železniční stanice Nových Hradů to už bylo asi jen 3/4 hodiny, při povídání s  ostatními to celkem uteklo. Tam jsme si na nádraží dali pivo a pomalu vyrazili do kempu Veveří kde už bylo celkem dost dalších bláznů. V kempu bylo horší, že se někde ztratili rezervace na chatky a tak jsem tedy musel spát na zemi.. no, přežil jsem to.. v kempu jsem vypil pár piv, dal si dršťkovou, guláš a asi okolo desáté jsem si šel lehnout. V noci jsem se probudil, šel na WC a viděl co nás čeká za počasí, solidně chcalo.. ráno vstávání okolo páté a rychlé zabalení věcí, rozmýšlení co na sebe a pak rychle nasnídat a kafe.. kafe jsem stihl asi 3x.. David Seemann (parťák) a Jirka Pilný (support v autě) přijeli chviličku před půl šestou, proběhlo seznámení, rychlá domluva a v šest ráno start. První zastávka byla po cca 15-16 kilometrech, pokud se nepletu, bylo to v Chlumu u Třeboně.

Pak přejezd Rakouska, rozdíl byl poznat všude a na všem.. vše uklizené, udržované, nikde žádný odpadky v pangejtech atd. Projížděli jsme Haugslahg a poté obrovským golfovým resortem, naštěstí tam nikdo nikde nebyl, míčku jsme se tedy bát nemuseli.. za Rakouskem v Nové Bystřici jsme měli po cca 20 km další zastávku, na benzince jsem si koupil kafe a použil WC, do lesa se mi zrovna nechtělo. Při zastávkách bylo samozřejmé, že nám Jirka řekl kde kdo na trase zrovna je, kudy pojedeme, jaké kopce a počasí nás čekají.. David něco pojedl, já dal hroznový cukr, magnesium, cigaretu a jelo se dál. Přes Český Rudolec, Dačice, Novou Říši, Želetavu, Římov do Třebíče kde jsme zastavili na další benzínce, tam jsem si dal myslím první pivo.. a že chutnalo! Zastávek mezitím samozřejmě bylo několik, ale vždy tak cca 5 minut na převlečení a občerstvení. Měli jsme obrovské štěstí že jsme první den zmokli jen asi 15 minut, jinak jsme měli tak nějak polojasno s příjemnou teplotou.

Dále z Třebíče jsme pokračovali na Tišnov, ale někde u dálnice u Osové Býtíšky nás zastavil Jirka ať se schováme, že se blíží slejvák.. no, ani jsem nedokouřil a už to začalo.. ani ne po deseti minutách bylo po dešti a tak jsme pokračovali dál s pár dalšími zastávkami. Deblín, Tišnov, Rohozec do kontrolního bodu v pivovaru Černá Hora.. tam jsme se potkali s celkem asi čtyřmi dalšími závodníky. Přípravný zde byl chléb, sádlo se škvarky, okurky, banány, iontové nápoje, minerální voda a ochotný pán který nám prodal pivo, moje třetí. Vzali jsme samolepky se svým jménem, udělali důkazní foto, zapli jsme světla a posledních pátečních 16 km před námi.. cesta solidně rozbitá, takže to moc rychle nejelo, poslední sjezd byl utrpení, cca 3 km ve tmě a s rozbitou vozovkou, fuj.. abych neutavil brzdy, brzdil jsem po 5 vteřinách stylem levá noha na zem, pravá noha na zem, brzdy a takhle pořád dokola několik minut. myslím že chvilku po desáté jsme byli na náměstí v Boskovicích, tam už na nás čekal Jirka u hotelu.

V pokoji už jsme od něj měli připravené naše zavazadla a švédský stůl na večeři. Jídlo, sprcha, pivo a pokec.. o půlnoci jsme zhasli a vstávali kolem šesté ráno. Zabalení věcí, dvě kafe, džus, dva jogurty, dva banány, dva rohlíky se sýrem a šunkou.. během snídaně nás Jiří informoval o tom co nás čeká, naplánovali jsme zastávky po cca 18 km a v dešti jsme vyrazili chvilku po osmé.. Pršelo asi dvě hodiny, né moc, ale celou dobu. Teplota byla nižší, ale jakmile se člověk rozjel už mu bylo dobře.. ani jsem nevěřil, že se dá "vytuhnout" a "vymrznout" během pěti minut (únava už dělala své). Kousek před Skřípovem nás poprvé a naposledy zradily mapy.cz když nás trasa pro silniční kolo chtěla táhnout rozbahněnou, rozježděnou lesní cestou s popadanými stromy. Zajížďka asi 5 km, naštěstí téměř po rovince. Konice, Slavětín a v Litovli rychlá zastávka na benzínce, chtěl jsem kafe. A když jsem se cítil pořád dobře, chtěl jsem si pro kávu kousek popoběhnout, v tu chvilku mi došlo, že nohy už mi úplně nefungují tak, jak by  měli.. čekalo nás necelých 20 km po rovině (je to tam placatý), dojeli jsme do Pasek a moc dobře jsme věděli co nás čeká. Neskutečnej krpál k hradu Sovinec a přes Jiříkov. Tam mě díky té chůzi do kopce začala tahat holeň (tahá doteď), do cíle už zbývalo necelých 80 km.

Břidličná, Moravskoslezský Kočov a první slejvák co nás chytnul. Stačilo tak 5 vteřin a člověk byl totálně promočený. Naštěstí jsme po asi třech minutách potkali přístřešek.. sundali jsme promočené vršky, vzali suché, pláštěnku a když se déšť umoudřil, vyrazili jsme dál. Asi tak po minutě začalo chcát znovu, no.. jeli jsme dál, v pláštěnkách už to šlo.. těsně před Bruntálem nás to spláchlo znovu, opět štěstí a před námi přístřešek u Kauflandu a telefonát Jirkovi že čekáme v suchu. No už jsme to měli do cíle asi 50 km, chtěli jsme to rychle dojet, počasí nám začínalo trochu narušovat psychiku.. vítr, zima, déšť.. a tak jsme minuly Jirku na domluveném místě a jeli dál.. v obci Loučky si nás zastavil a předal nepříznivé informace o počasí. "Teď už Vás to spláchne až do cíle" na radaru to vypadalo hrůzostrašně. A taky bylo.

Z těch posledních 60 km jsme 50 km odjeli v celkem slušném vytrvalém dešti. Takže rychle, jedeme, Krnov, zastávka, převlečení vršku a do Polska.. tam nám pomalinku přestávalo pršet.. Mokre-Kolonia, Mokre, Równe a znovu přes čáru. V Čechách už na nás pomalu vykukovalo slunko a na posledních 10 km se udělalo hezky. Jirka čekal na hranicích, jen nás povzbudil a dupali jsme do cíle.. David to rozjel jak kdyby byl úplně čerstvej, kopce už nás netrápili a vidina točenýho piva nás hnala kupředu. Cílová rovinka nebyla úplně dobře vidět, takže jsme v kempu na pár vteřin zabloudily. Vítalo nás hned několik desítek lidí, atmosféra úžasná, všichni tleskali, povzbuzovali, pískali. PARÁDA DÍKY MOC! Dokonce mi tam někdo daroval celé svoje točené pivo a šel si pro další (pro pivo si člověk musel dojít několik desítek metrů). Celkově jsme ujeli 360 km za 38 a půl hodiny, první den 202 km 6:00 - 22:15, druhý den 158 km 8:10 - 20:35.

Zážitků plno, skvělej pocit z pokoření přejezdu a setkání se spoustou nám podobných bláznů. Skvělá akce! 

Chtěl bych poděkovat pořadatelům, ostatním účastníkům, všem supportům, obsluze v kempech a v hotelu, všem co nás sledovali a psali povzbuzující zprávy a rodičům za hlídání. DÍKY MOC ZA VŠECHNO!

Úplně nejvíc díků si ale zaslouží David Seemann a Jiří Pilný, bez nich by totiž můj přejezd vypadal úplně jinak.. 
Tak za rok znovu 👍

Libor Štěpán

Přátelé, kamarádi,
po odstoupení z Mílí se mé tělo pomalu dávalo dohromady, hlava však byla pořád na trati 😢 a bylo 
potřeba ji zaměstnat. Jednou z možností byla účast na koloběžkářekém přejezdu republiky z jihu se 
startem u Nových Hradů a cíl byl na severu v obci Osoblaha. Díky hlavnímu organizátoru Pavlovi z 
Koloběžky Hodkovice jsem se mohl přihlásit v poslední chvíli a patří mu i díky vůbec za pořádání 
této parádní akce. Další poděkování "letí" kamarádům do Kostka koloběžky, kteří mi zapůjčili kolobku 
Kostka Travel G6, abych nemusel asfalt brázdit svým terénním strojem.

Teď už záleželo jen na mě a na stavu mého nedoléčeného těla. V této oblasti mi pomohla dcera, která  mi nejdříve nakázala "oškubat" nohy, aby mi je následně slušivě polepila 😂. A jak to dopadlo?
Trasu dlouhou 351 km jsem zvládnul za 28 hodin, čímž jsem svou hlavu trochu ukonejšil. K dobrému 
pocitu pocitu pomohlo počasí. Pár přeháněk v pátek, stály protivítr až vichr, teplota atypická pro 
léto a zejména v sobotu téměř soustavný liják.

Teď krátký odpočinek a zy týden už volá další akce, tentokrát tradiční Metrostav Handy Cyklo Maraton 
2020.

Lukáš Hubka

Přejezd republiky č.8 Novohradské hory - Jeseníky, aneb sraz poněkud výstředních osobnosti (normální člověk se takové akce neúčastní)
Uteklo to celkem rychle a člověk na to utrpení z loňska také rychle zapomněl a v hlavě zůstalo jen 
to hezké.
Den 17. července jsem měl v diáři zaškrtnutý jako další z řady nevšedních s jedním podstatným 
rozdílem oproti minulému roku.
Tentokrát nepojedu přejezd republiky za každou cenu, ale jen když bude slušné počasí.
A ještě jeden rozdíl oproti loňsku tu je. Na tréninkové dávky na koloběžce jsem našel stejně postiženého blázna jako jsem já 🙂 Od března alespoň 2x týdně, to zní dobře ....
a každých 14 dní jeden trénink přes 120 km. Prostě v klidu !!!
Přesun na start už den předem byl nutností. Večerní guláš a prezenčka. Jedno pivo a jedno suché 
místo na přespání. Jak málo stačí.
Celé čtvrteční odpoledne a celou noc na pátek prší, resp. přestává ve 4 hodiny ráno. Snídaně v 6.00 
jde celkem stuha, ale v 7 se startuje tak alespoň něco do břicha.
Celý kemp Veveří je na nohou a 95 startujících u svých strojů.
Podle plánu 360 km přes:
Novou Bystřici, Dačice, Třebíč, Tišnov, Černou Horu (kontrolní bod), Boskovice, Litovel, Uničov, 
Rýmařov, Bruntál, Krnov, Albrechtice, Osoblaha.
Opravdu krásná, na kopce členitá, na sjezdy zajímavá, na výhledy bohatá a na zážitky neuvěřitelná 
trasa, kterou máme v plánu zdolat do 24 hodin od startu.
No jasně je to celkem dlouhé, tak pojedeme od startu pěkně svižně. To nebyl plán, ale čistá realita.
Hned v úvodu se trháme od zbytku pelotonu a v 5ti lidech neúnavně k první domluvené zastávce na 
46.km.
Naše trio ve složení Adam Balcar, já a Jirka Flaška se zatím drží pospolu to byl plán.
Před Třebíčí se s Adamem trháme a průměrnou rychlostí 22,5 km/h jedeme dál. Počasí téměř ideální.
V Třebíči nás čeká druhé auto, které nás bude doprovázet až do cíle. První doprovodné vozidlo 
zůstalo s Jirkou Flaškou.
3 rychlé občerstvení a jedem dál a zároveň vstříc prvním delším kopcům. Připouštět si únavu po cca 
160km by bylo předčasné.
Jediný kontrolní bod je v pivovaru Černá Hora, kde si vyzvedáváme pamětní samolepky se jménem a opět krátká pauza na jídlo.
Dostavuje se první lehčí krize, ale netrvá dlouho a tělu opět vládne pouze hlava.
Bomby směr mega cukrovar Litovel. A máme tu tmu ....
Počásko furt dobrý, ale prý se to pokazí. (nevěřím)
Jedno je ale jistý. Hard core část trasy je tady. Nekonečné táhlé stoupání z Dlouhé Loučky přes 
Rýmařov až do brutálu Bruntálu.
Všem vrchařům vřele doporučuji je to přes 40 km v kopci. Bruntál je nám u nohou. Teď už to půjde Z 
Bruntálu valíme 30km převážně z kopce.
Jo málem bych zapomněl, už 3 hodiny nám tady tou dobou pěkně prší a Krnov s před poslední pauzičkou.
Posledních 35 km do cíle a Adam na špici jede jak lokomotiva. Pozici vagónku beru s povděkem.
Do cíle v Osoblaze přijíždíme s magickou červenou oblohou bez deště a při vědomí. Letos mi to sedlo, ale rezervy tam furt ještě jsou velký.
Do cíle tedy zase s Adamem společně jako loni. Na tohle bych si fakt nevsadil ani korunu a nám se to 
daří podruhé:)
První v cíli Michal Veselský a my za cca 1 3/4 za ním s údaji: 361km, průměr 20,7km/h, převýšení 
4160m.
Sprcha, krátký spánek (moc to nejde) a čekáme na Jirku. Ten bohužel i z důvodu počasí předčasně 
ukončuje stejně jako velká část startovního pole a do cíle se dostává s druhým support vozidlem. 
Jsme zase všichni po kupě. Je toho hodně co vyprávět, ale také má to svůj čas. A zase ty zážitky, 
kterým mnoho z vás nerozumí, ale tyhle výlety mimo běžné vnímání mám nejraději. Bez podpory z domova 
by to nešlo.

Děkuji všem. Bylo to opět inspirující 🙂

Kateřina Pokorná

Přejezd republiky podruhé - "mokrý ročník 2020" #prejezdrepubliky2020
Po našem loňském prvním absolvování kultovního Přejezdu republiky jsem byla velmi ráda, že se naše zlínské trio  do této akce pustilo i letos. Na trať se vydáváme bez jakýchkoliv závodních ambicí s 
cílem dojet ve zdraví a užít si to, posíleni tentokrát o nového supporťáka Rosťu. Startujeme z Veveří v 5:30 a já si dávám pozor, abych nepadla hned v prvním sjezdu od kempu, přeci jen koordinace 
v tento čas není nejlepší. Rozednívá se a pára romanticky stoupá z rybníků. Na focení ale  nezastavuji, protože toho máme ještě hodně před sebou. U nejsevernějšího bodu Rakouska už fotopauze neodoláme, míjíme pozůstatky železné opony a vysídlené obce Nové Mlýny i tajemný hotel Peršlák. 
Cestou se kocháme úplně jinou krajinou, než jsme z okolí Zlína zvyklé. Úzké silničky jsou lemovány 
alejemi, rybníky a malebnými vesničkami. V České Kanadě u Rožňova nechybí ani stádo bizonů. Po 
kostkami vydlážděné cestě vjíždíme s mírným drnčením koloběžek na dačické náměstí. Co taky čekat 
jiného v rodišti kostkového cukru. Na náměstí si dáváme bohatý oběd z vlastních zásob a užíváme si 
sluníčka, protože už tušíme, že přeháněk si letos užijeme dosyta. Specialitou prvního dne byl vydatný slejvák doplněný o půlcentimetrové kroupy, který si nebe připravilo speciálně pro naši skupinu, protože ty, co jeli chvíli před námi a chvíli po nás, už to nepostihlo. Dále pokračujeme obcemi roztodivných názvů, např. Pocoucov a Nárameč. Bohužel před Osovou Bítýškou nás po cca 150 km 
pro nesnesitelné bolesti achilovky opouští Míša a nasedá k Rosťovi do doprovodného vozidla. My s 
Evou pokračujeme dál smutné z toho, že se naší partičce letos nepodaří dokončit v kompletní sestavě.

Náladě nepřidá ani čerstvá nehoda na dálnici a velké množství vozidel, které sjíždí s dálnice a  těsně nás míjí cestou do Bítýšky. Nad námi se honí temné mraky a my trháme asfalt co to jde, abychom 
ujely za světla co nejdál. Za tmy na trase potkáváme Toma Possuma a společně dobýváme kontrolní bod v Černé Hoře, kde nás vítá Míša s Rosťou, pohoštění a množství dalších účastníků. Dáváme si kávu a občerstvení v hotelu a na konec vyrážíme navzdory nepříznivé předpovědi ještě směr Boskovice, kde máme ubytování. Dál si vybavuji jen asfalt mizerné kvality, zřejmě aby to bylo na archeologické stezce Bořitov stylové. V naprosté tmě a pustině v 0:30 h se těstě před námi spouští závory přejezdu a projíždí dlouhý nákladní vlak, zajímavý zážitek. Naštěstí celou cestu do Boskovic prší jen mírně. První den Přejezdu je za námi a my máme splněno prvních 200 km na koloběžce na jeden zátah (cca 204 km).

Druhý den v 8:00h vyrážíme z Boskovic za vytrvalého deště, jak jinak. Poctivě sledujeme navrženou 
trasu, takže tlačíme koloběžky krpálem a mokrou trávou kolem koupaliště v Šebetově. Dál následuje 
oblast prudkých kopců, lesů, mlhy. Odbočka do kolmého kopce plná spadaného dřeva a bahna, se nás, naštěstí, netýká.  U Luké v prudkém dešti poprvé potkáváme náš cikánský doprovodný vůz a s díky přijímáme nabízené občerstvení a horkou kávu. Pokračujeme dál a těšíme se na Litovelsko, kde si z jarního výletu pamatujeme krajinu o poznání placatější. V Litovli poobědváme v restauraci s kamarády, kteří nás přišli povzbudit. Kačka hrdinně přebírá rezervního Dragstra od Míši a vyráží s 
námi, aby si zkusila, o čem ten dlouhý koloběh je. Není to žádná cukrová panenka, takže nakonec s 
námi dává skoro 45 km za více či méně silného deště. Za Uničovem se dopouštíme první kreativity na 
navržené trase a místo na Sovinec uhýbáme směrem na Rýmařov. Cesta je to pěkná, ale opět hrajeme naši celovíkendovou "Hru na lovce srážek". Ať telefon předpovídá cokoliv, neomylně trefujeme každý 
dešťový mrak tak, aby nás nejvíc osprchoval nejlépe v prudkém sjezdu nebo krajině, kde se nedá 
schovat. Proto se v Bruntále fotíme u lodi a pokračujeme dál. V Krnově naposledy posedíme v bistru U Veverek a valíme směrem na Polsko, kde trasa vede příznačně přes obec Mokre.  Asfalt snad lepí a 
cesta pokračuje pomalu, konečně Česko. Za Bohušovem už tipuji poslední kopec na trati, který odvážně jedu na jeden zátah. Asi jen díky tomu, že je tma a nevidím jak je táhlý. Pak už nás čeká dlouho očekávaná Osoblaha a parádní uvítání v cíli. Čas příjezdu sobota 22:40, 366 km za celkový čas 
41:10:35, což znamená na horší a delší trase zlepšení cca 3,5 h oproti loňsku.

Co říci závěrem...bylo to úžasné!!!!! Děkuji Evče za skvělou spolujízdu a gratuluji Míše k heroickému sportovnímu výkonu, kdy se i přesto, že tělo stávkovalo, dokázala prát na trati tak dlouho. Děkuji Rosťovi za dokonalý support - díky němu vím, jak se cítí nejdražší jezdci na Tour de France 🙂 A moc děkuji Pavlovi Štorkovi i všem okolo za organizaci této parádní akce, protože kdy jindy byste se mohli tak důkladně pokochat krásami naší země a potkat tolik fajn lidí, které baví tyhle netradiční volnočasové aktivity. P. S.: Blatníky a pláštěnku stále nehodlám pořizovat 🙂

Lucie Plačková

PŘEJEZD REPUBLIKY 2020 NOVÉ HRADY - OSOBLAHA
Na nějaký reporty moc nejsem, ale zde jsou nějaké postřehy z cesty. 
Většinou dávám přednost jízdě o samotě, ale letos se to  tak nějak semlelo a přidala se ke mně 
Eddie, Martina a Darča. 
Celý týden jsem poctivě sledovala předpovědi počasí a rozhodla se nasadit blatníky, což bylo moudré 
rozhodnutí. 
Ve čtvrtek dopoledne se natěšení vydáváme na cestu. V Praze vyzvedneme Eddie a hurá do Veveří. 
Cestou se ještě stavíme v Třeboni, kde v hospůdce u piva, vína a kofoly zavzpomínáme na loňský 
přejezd. V kempu překvapivě prší (svítí tam vůbec někdy sluníčko?). Pokecáme s účastníky přejezdu a 
hurá do peřin (do auta a do spacáku).
Po vydatném, asi hodinu a půl trvajícím spánku rychle posnídáme a vyrážíme na cestu. Začátek je celkem poklidný, žádné velké kopce a cesta ubíhá klidně. V Chlumu u Třeboně stavíme na benzínce, 
dáváme kávičku a potkáváme Pavla Hedricha , který s námi pak pokračuje alespoň kousek. Pak následuje ta příjemná část trasy – les a žádné extra kopce, žádná auta, prostě pohoda.
V Nové Bystřici už na nás čeká Marek a doplňujeme zásoby, protože další zastávka je až v Dačicích, 
kde se rozhodneme něco pojíst. 
Pokračujeme na Želetavu a obloha se na nás začíná mračit. Nikde nic, jen na kopci zastávka. Začíná 
pršet a já nasazuju tempo závodníka, protože fakt nechci zmoknout. Déšť naštěstí není vytrvalý, 
takže za čtvrt hodiny můžeme z vesela pokračovat v jízdě. V Želetavě se potkáváme s Martinou 
Josífek, dáváme kávičku, občerstvíme se a jedeme dál. 
V Třebíči povečeříme v pizzerii a  pokračujeme směr Osová Bítýška, kde jsme domluveni s přáteli, že 
nám poskytnou zázemí na noc. Teplá sprcha a nocleh je k nezaplacení. Ráno v půl páté jsme na nohách a i když prší a nechce se, pokračujeme v cestě. Sjezd do Tišnova je příjemný, ale o dešti se to 
tvrdit nedá. Marek už na nás čeká a hlásí, že je tady pekárnička. Dáváme si kávičku, někdo sladké, 
já dva chlebíčky, v pekárně je příjemné teplo, nechce se dál, ale musíme. Černá Hora – kontrolní 
bod, už na nás čeká. Ale průser, Eddie bolí koleno. Vím, že to nechtěla vzdát, celý první den mi 
neskutečně pomáhala, hlídala, jestli piju, jím a byla mi velkou oporou. Voláme Markovi, který pro 
Eddie přijíždí a ta se chopí role supporťáka s naprostou dokonalostí. 
Cestou do Černé Hory na mě padá smutek. Vyzvednu tam samolepku, na chleba se sádlem nemám chuť, tak se pokračuje v cestě. Jedeme směr Knínice a nějak se mi ta cesta nevybavuje, asi jsem už byla dost unavená. Zato Šebetov si pamatuju dobře, protože jsem tam jela hned několikrát. Když se řekne slovo zkratka, vždy dost znejistím. Takže byla tam zkratka, navigace mi ji sice ukazovala, ale já tomu moc nevěřila. Kopec na jehož konci byly klády. Holky jely napřed, takže  jsem se tam sama motala tak 
dlouho , až mi z toho zblbla navigace.  Volám Markovi, že se na to můžu taky už vy…, protože nevím 
kam jít. Ten mi s klidem říká, ať se vrátím na hlavní silnici. No, problém byl v tom, že on myslel jinou hlavní silnici než jsem si myslela já. Stála jsem u blbé hlavní silnice a nevěděla si rady. Byli tam moc hodní lidé, které jsem poprosila o pomoc, navedli mě na správnou cestu -  prý je to do velkého kopce a samá serpentina, tak jsem jim pěkně poděkovala a jdu nešťastně dál. Vracím se na správnou hlavní, tam už na mě čeká Marek a navádí mě na správnou cestu. Chci se na vše vyprdnout, ale Marek mě uklidňuje, že je to sice do kopce, ale na jeho konci je hospoda, kde kvůli nám zatopili v krbu a mají skvělou bramboračku a dobré pivo. To mě přesvědčilo pokračovat dál v cestě. A vyplatilo se to. V kopci potkávám Ondru Pedála a míříme k oné vysněné hospůdce. Černé pivo, bramboračka a teplo ze mě udělalo nového člověka. Ondrovi jsme nabídli support a opět pokračovali ve čtyřech. Tentokrát byl náš cíl Konice a dále pak Uničov.

Cestu si moc nevybavuju, na můj vkus dost kopcovitá. Jo a taky jsme parádně zmokli. Tentokrát nás 
žádná zastávka nezachránila. Převlékáme se a pokračujeme do Uničova.
Tímto se omlouvám obyvatelům tohoto města, kteří na nás sprostě řvali z aut a troubili, ale my jsme 
tu cyklostezku, která vedla hned vedle silnice opravdu neviděli, protože únava a spánkový deficit už 
byl na nás znát. Každopádně i přes malé nedorozumění s místními motoristy mám z Uničova dobrý dojem. 
Naši skvělí supporťáci našli pěknou restauraci s moc milou obsluhou. Pan číšník měl rychlonabíječku, 
kterou jsme využili, protože jsme se potřebovali připravit na jízdu v noci. Před námi byla nejnáročnější část trasy. Byla jsem moc ráda, že je tma a nic nevidím. Hrad Sovinec jsem si prohlédla na googlu. Cestou do kopce mě začínají pálit chodidla, takže  na parkovišti u hradu se přezouvám, Eddie(velmi odvážná žena) mi maže nohy sudokrémem a pokračujeme do kopce.

Ve Vajglově, po krásném, ale chladném sjezdu, se přioblékáme. Blíží se k nám policejní auto. Policista nám s úsměvem přeje dobrý večer a sděluje nám, že o vesnici dál už na nás čekají. Chvíli se strážci pořádku pokecáme. Když zjistí kam jedeme, sdělí nám, že je to pořádný kus cesty (to potěší). Měli pravdu, kluci. O vesnici dál na nás skutečně čekají Marek s Eddie. Ti už si taky s klukama popovídali a nejen to. Po dotazu, zda něco potřebují jim Marek odpověděl, že zde probíhá závod (byly asi dvě hodiny v noci) a oni dělají doprovod. Policisté pro jistotu Markovi provedli test na alkohol, ten byl negativní. Tak zkusili ještě test na drogy a pak to jeli prověřit.

Sjezd z Bruntálu do Krnova byl velmi příjemný, nicméně pro mnohé z nás uspávající. Ondra zvládne na  koloběžce mnohé, ale přeci jen spát na ní za jízdy není dobrý nápad. Nacpaly jsme ho kofeinem a 
abychom ho probudily dokonale, Martina pustila hudbu a začala diskotéka. Stačily dva songy a mohlo se pokračovat v jízdě.
Polskem jsme projížděli unavení, ale pohled na vycházející slunce byl neskutečný.  Na hranicích nás 
opět čekal, tentokrát už naposledy, náš báječný doprovod. Naposledy jsme doplnili tekutiny a jeli do 
cíle, kam jsme dorazili unavení, bolaví, ale neskutečně šťastní. 
Následovala sprcha, medaile, focení, sdělování dojmů s ostatními účastníky, jídlo, pití a cesta domů. 

A teď už jen poděkování:
Marek: děkuju za tvou pomoc a oporu a to nejen při Přejezdu
Eddie: byla jsi ta nejlepší parťačka jakou jsem mohla mít a to po celou cestu – jako spolujezdkyně i 
jako support
Martina a Darča: holky díky za spolujízdu. Vím, že jsem zdržovala, ale aspoň jste měly delší 
přestávky
Ondra Pedál: taktéž díky za spolujízdu i za to, že jsi byl v noci vždy na dohled a nemusela jsem se 
bát úchylů a divé zvěře
Janča a Jarek Pšikalovi: děkujeme za nocleh a sprchu. Moc rádi jsme vás viděli.
Pavel Štork: díky za to, že organizuješ tyhle akce. Po cestě jsem na tebe často myslela, ale v cíli 
jsem Ti vše odpustila. 
Mamka a taťka: děkuju za to, že opouštím naše čtyřnohé děti a můžu být v klidu, že budou v těch 
nejlepších rukách (na nás si určitě ani nevzpomenou).
Díky všem ostatním, kteří nám fandili a sledovali nás na trase.
A díky všem dobrým lidem, které jsem po cestě potkala a poznala.