Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Kompletní propozice pro Přejezd republiky 2019  Propozice Přejezdu republiky 2019 jsou na světě. Najdete je tady.   ... arr3Výsledky - Okolo chalupy o poslední palačinku 2019  Přinášíme vám výsledky dalšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu - Okolo chalupy o poslední... arr3První letošní jízda s Jardou Jislem  Krátkou reportáž z první letošní vyjížďky s Jardou Jislem si můžete prohlédnout zde.   ... arr312 hodinovka pohledem Milana Jelínka  Zde si můžete přečíst, jak viděl 12 hodinovku dlouholetý účastník koloběžkových (i jiných) závodů... arr3Hodkovické koloběžení 2019 - 7. ročník  Přinášíme vám výsledky a fotky ze sedmého Hodkovického koloběžení, které se konalo  18.... arr3Jízdy s Jardou Jislem pro rok 2019    Pro tuto sezónu jsme pro vás opět připravili populární vyjížďky s Jardou Jislem, využívajícího... arr3Jízda pro začátečníky 2. 5. 2019. ZDARMA    Letošní jarní jízda pro začátečníky proběhne ve čtvrtek 2.5. od 18 hodin. Konec... arr3Dětská bazarová kola pro rok 2019 jsou připravena ke koupi.  Dětská bazarová kola pro rok 2019 jsou připravena ke koupi. ... arr3Seriál dlouhého koloběhu 2019 - termíny  Seriál dlouhého koloběhu má pro rok 2019 již své termíny. ... arr3Přejezd republiky 2019  Termín Přejezdu republiky 2019 je 12.-14.7.   Cíl bude opět jinde, trasa do třetice a naposled... arr3Koloběžkářská veselice 5.1.2019  I stalo se, že v jedné malé zapadlé hasičárně, v jedné zapadlé vesničce nad Hodkovicemi sešla... arr3Českým středohořím 28. 9. 2018  Přinášíme vám propozice k prvnímu ročníku závodu krásným Českým středohořím. U propozic je také... arr3Výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb z Ráje do pekla a zpět.    Přinášíme výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb Z Ráje do pekla a zpět.... arr3Koloběžkový tábor 2018Jak se dařilo účastníkům letošního putovního tábora na koloběžkách čtěte v Blogu   ... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 13 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní zástupce koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 

videa


06. 08. 2018 | Přejezd republiky

Přejezd republiky 2018 I

Dále tu máme zážitky sepsané samotnými závodníky:

Tomáš Brýna:

Přejezd v číslech: 
Vzdálenost: 334 km
Čas na trati: 28 hod 7 min
Čas v pohybu: 20 hod 58 min
Čas spánku na trati: 38 min
Maximální rychlost: 77 km/h
Průměrná rychlost: 12 km na celkový čas, 15,8 na čas v pohybu
1 vyměněná duše
1 odřená brada a vyražený dech

Sečteno podtrženo: Je z toho jeden obrovský, koloběžkový zážitek, který prověřil naše fyzické i psychické síly, umožnil setkat se se spoustou skvělých lidí, které doufám, ještě někdy potkáme, nebídl nám vidět republiku od severu k jihu, během několika hodin, zjistit, že projet Náchod je šílený a projet Jihlavu, je skoro nemožný! Potvrdil přísloví, že hlavou zeď neprorazíš....dřevěnou ceduli taky ne alt:-D odhalil, že nejkrásnější pohled na zatmění měsíce, je ze stupátka koloběžky a ukázal, že i když jsi těsně před cílem, může být Tvá cesta nejtežší, ale přesto to nesmíš vzdát a dojít až do konce.

Za to vše patří obrovský dík organizátorům, kteří podobné akce pořádají, všem lidem se kterými jsme sdíleli části trasy a všem, kteří nám byli na cestě nápomocní, ale ten největší dík, patří mému kolegovi Lukáš Tesák Marešovský se kterým jsme do toho společně šli a posunuli pomyslnou laťku, zase o něco výš, takže kámo, DÍKY a trhni si alt;-)

 

Martina Josífek Zelinková 

Koloběžkový závod "Přejezd republiky 2018" aneb "Babička na koloběžce"

 V letošním roce jsem koloběžkové závodění úplně vynechala... a zatím na tom nehodlám nic měnit....

....ale....

Závod "Přejezd republiky", který pořádají každoročně Koloběžky Hodkovice - Pavel a Šárka Štorková je něco úplně jiného...

Je to takový koloběžkový "Matterhorn"... špička ledovce ... výzva pro tvrďáky ... třešinka na dortu... Jelikož jsem nemasožravec, tak prostě tu třešinku potřebuji nutně sezobnout...

Ve čtvrtek večer si šteluji budík na 4:30.

Dala jsem si předsevzetí, že kvůli sluneční výhni co nás čeká, vyjedu v 5:00 hod., kdy ještě není takové horko...

Ráno v pátek 27.7.2018 zvoní budík...

Pootevřu jedno oko a moje hlava říká:"....jako co tě to napadlo??? Ty a skřivan???" Hned si i vzápětí odpovím:"....mně přece teplo ani slunce nevadí..." Zaklapnu oko a spím dál...

Chvilinku po šesté hodině ranní se na místě startu v Broumově potkávám s dalšími účastníky s Helenkou, Markétkou a jejich supportem a s klukama Pavlem a Janem.

Nálada je výborná.

Připevňujeme si GPS krabičky na koloběžky, abyste nás mohli sledovat online, uděláme startovací fotečku, popřejeme si šťastnou cestu... a jdeme na to...

Musíme se co nejrychleji dostat na druhou stranu naší krásné republiky

Již potřetí stojím na startu se svojí koloběžkou.

První rok jsem nedojela a skončila na 189 km kvůli poraněné achilovce a v loňském roce jsem dojela do cíle za 36 hod.

Co se mi honí hlavou???

....že jsem magor...

Místo abych plánovala, kam a na jaké koupaliště si půjdu lehnout, jakou faldu na svém těle si opálím, na jakém tobogánu si odřu svůj JenniferLopézovský zadek, tak se dobrovolně a s velkou něhou držím dvou tyček (řídítek), s jednou nohou výš (na stupátku) a druhou volně plandající a ....přiblble se usmívám...

Lidičky....já se táááák těším...

To je diagnóza....

....a těší mě pomyšlení, že nás je 52...

52 bláznů, co se budou řítit na svých dvoukolových láskách přes celou republiku, jen aby si na druhém konci mohli říci: "Ahoj, já jsem ten a ten ....gratuluji...byl to mazec.... to byl super zážitek..."

Tři týdny jsem kvůli pracovním povinnostem nestála na koloběžce...a zároveň jsem rodince vynahrazovala svoje dlouhé kolobkocestovaní do Santiaga a do Tater...

Vyrážím na cestu...

Jedu sama bez jakékoli podpory, bez supportu...

Manžel má prac.povinnosti, tak jsme si řekli, že přijede až do cíle...

Jede se mi výborně a tak si v hlavě nastavuji laťku, takový bič sama na sebe...

Letos, oproti loňsku bych chtěla dojet do 30-ti hodin.....

Průběžně se předjíždíme s Pavlem Kňákalem...

V Hronově potkávám Klon Al Nathal, trošku se trápí, uberu tedy plyn a jedeme spolu....

Dodávám mu kuráž a chci ho dotáhnout alespoň na kraj Náchoda, kde se těší na nějakou dobrotku v Běloveské cukrárně...

Povedlo se, loučíme se a já frčím dál...

Nechce se mi po silnici...

Od loňska vím, že podél Metuje je nádherná cyklostezka (i když bude trasa delší), ale je mi to milejší.

Za Novým Městem nad Metují doháním od psa pokousaného Patrika Wilkeho, mám radost, že ho po několika měsících vidím. Zkontrolujeme jeho prťku a i když je pohryzaný, je v dobré náladě, tak jdu trhat dál...

Na 80 km v Borohrádku, kdy už teploměr ukazuje 38 stupňů si kupuji moje první jídlo....jedno jablko a Birell...dojíždí mě opět Pavel a Patrik...

Jablíčko slupnu, pivečko zašumí a jdu pokračovat...ale ouha...

Most v Borohrádku je zbouraný.... dojíždím tam Patrika a Vladimír Veselý...

Co teď???

Vláďa jde na výzvědy...

Objížďku zavrhujeme (bylo by to několik km navíc) a protože nejsme žádné Fifinky, tak se jdeme přebrodit

Pracovníci z Ukrajiny nechápou... :-O :-O :-O

Ještě se musíme dostat přes zátaras...

Dohoda byla rychlá...

Zkusíme to jako ve vládě...jdeme podlézat...

Vladík se konečně usmívá ...má první krizovku, tak se jí snažím rozptýlit a nalít mu do hlavy optimistické myšlenky...

Vypadá to nadějně a do Vinar jedeme spolu, pak už si plánuje pauzu a já tedy mizím v dáli...

Mám za sebou prvních 104km, do Hlinska to mám ještě dvacku a přichází první krize...

Moje tělo se snaží přemlouvat hlavu, že to nedá...bolí mě celá Martina...

Ty tři týdny bez koloběžky jsou znát...vím o všech svalech v těle...a já se začínám sama sebe ptát, jak je možné, že mi takhle bídně nebylo ani jednou za celých 3.500 km na cestě do Španělska...začíná se mi zvedat žaludek...že by úpal nebo úžeh???

Tahám lahev s vodou (po cestě mi vodu dolévali lidičky u baráčků, když jsem je poprosila) a polévám si hlavu....cítím trošku úlevu, tak se hecuji, že až nastoupám na Hlinsko, dám si druhou pauzu....dřív ne... Hlinsko je masakr (už loni jsem s ním měla problém).

Hlinsko (124km) a benzínka....letím dovnitř a kupuji si Fofolu a své druhé jídlo...Horalku...

Moje tělo už bolí tak, že se nepředkloním, nemůžu do podřepu, nějaké strečink protažení neudělám...a začínám se klepat...

Co teď???

Jdu si omýt na pumpu obličej a když se vidím v zrcadle, tak si řeknu:"V Hlinsku je skanzen, jsi stará jako on???

Nejsi...

Tak nedělej Zagorku...to dáš....nikdy jsi nic nevzdala..."

Jdu pokračovat...na programu dne - Žďárské vrchy....

Potvory...ani o kousek se od loňska nescvrkly... Na vrcholku se zdravím se Šárka Ljachová a manželem a zjišťuji, že se mi jede zase dobře...asi cukry rozjely v mé krvi "diskotéku"...

Projíždím krásnými lesními úseky a na kontrolní bod na hranici Čech a Moravy mi zbývá už necelých 40km...

Myslím na mé favority Pavla Trojancová a Marčáno Marčáno, kde asi teď zrovna jsou...???

Cca 5 km od kontrolního bodu mě dojíždí Pavel Štork a hudrá, že jedu nějak rychle, že mě nemohl dojet

Za odměnu na mě vylije celou lahev vody, diví se, že jedu bez supportu, zeptám se na Šárku a pak nasadí mistrovskou sjezdařskou polohu a já mu mohu jen zamávat...(sice z kopce nejezdím úplně nejpomaleji, ale přece jen oproti chlapům mám respekt ke sjezdům a jsem opatrnější)....

Dvanáct hodin na koloběžce a já stojím na kontrolním bodě (163km). Posílám dle propozic MMS na vedení a chvilku si odpočinu...


Potkávám se tu s Jakubem a Jaroslav Svoboda ❤ chvilku popovídáme (Jarouška pobavím hláškou, že už jenom 160km) a jdu pokračovat směr Jihlava...

Ztuhnul mi "prdelní sval" a mám pocit, že mi snad i napuchnul....

Připadám si jako "Škopková"...

Škopková na koloběžce, nový scénář pro Zdeňka Trošku.

Konečně Jihlava a 200km...

Začíná se stmívat....musím si dát pauzu...a dát si něco k jídlu...začíná mi být zase zle od žaludku...koukám do mapy, kde je benzinka a najednou slyším troubení...

Zvednu hlavu a nevěřím svým očím....místo do cíle příjeli za mnou už teď...

Můj brouček Vladimír Josífek s Aničkou ❤ Přivezli mi jídlo a pití...a posledních 100 nočních km mi dělali doprovod

Takže vzít si svítivé oblečení, zapínám všechny lucerničky a....jde se do finále...

Za Jihlavou ještě jednou potkávám Jardu s Honzou a "blikám" si to dál...

Jede se přímo nádherně...měsíc je v úplňku...stejně bych nespala (mám s tím problém) a svítil skoro jako sluníčko. Je krásně vidět a i teplota je příjemná, žádný provoz... Vladíka s autem posílám vždycky několik km před sebe. Sice by mi posvítil, ale s autem za zády bych byla nervózní...

Lidičky ani si snad neumíte představit, jak je v noci v polích a lesích živo a zvířátka mi udržovala svižné tempo...jak se totiž někde něco šustlo, tak celá poprděná strachy jsem ze sebe vymáčkla raketovou střelu.

V noci se potkáváme s Tomášem a Honzou, rozdělím se s nimi o Colu, oni mě nazvou Démonem noci a jedeme zase dál....

Posledních 25 km přichází závěrečná krize...usínám na koloběžce...občas mikrospánek...nejde se mi vzpamatovat...střidám "indiánský koloběh"....pár kroků a jízda... poslední dvacka...kopečky...kopce...kopčáky...holt Novohradské hory...závěrečné peklo...

Připadám si jako Oslík ze Shreka:"...už tam budem??? Kdy už tam budem???

Huráááá....

Malonty.... jdu hledat cíl...

Cooooo???

Tady to není???

Ještě cca 2-3 km....vypadá to, že do cíle se jede z kopce...

Omyl....

Je to do kopce.... 

Cíl...Bělá...jdu se nahlásit...

Jsem tady.....❤

Pavel s Michalem už čekají...vítají...tleskají...gratulují...odměňují...

Dojela jsem na 3.místě mezi ženami - 328 km a s časem 26:23 hod.(dojet tedy do 30-ti hodin splněno) ❤ a jsem šťastná k nevíře...

Sama ze sebe bych si kecla na zadek, ale ten bolí, takže tento nápad zavrhuji.

Podle startovní listiny můj manžílek zjištuje, že jsem nejstarší mezi ženami..."Babičku" na kolečkách mi už tedy nikdo neodpáře a jelikož si beru vnoučka příští týden na prázdniny, tak to spolu řádně oslavíme (na koloběžce samozřejmě...musím si ho přece zkazit k obrazu svému).

Jsem šťastná, že mám tak báječného muže(toho ohromně bavilo sledovat kostičky na mapě a pak mě honil a dělal mi nočního trenéra) a dcerušku, kteří se snad i baví tím, jak trpím na trati... ale jsou mi tou největší oporou ❤❤❤

Potkávám se se svými idoly s Martinem, Pájou, Martina Fišerová a dalšími a dalšími ❤❤❤❤

Prostě....krásný den...krásná noc...krásný závod...krásní "blázni"...krásné koloběžky...modré nebe...slunce nad hlavou...

Co víc si přát???

Ať jsme všichni zdraví a za rok se opět shledáme.

Marťas 

 

Jan Kolodzieyski:

Přejezd 2018 jak jsem ho prožil já (pozor, je to dlouhý) 

Tahle akce mě zaujala už v roce 2016, kdy jsem si asi měsíc před jejím konáním koupil koloběžku. Průběh jsem tenkrát jen sledoval a někde hluboko v hlavě se zakousl červíček, že bych to jednou mohl zkusit. Loňský ročník mi z pracovních důvodů nevyšel a tak letos jsem to už musel zkusit.

V martínkovickém kempu jsem toho moc nenaspal, asi cestovní nervozita. Na start se přemisťuji s Pavel Kňákal, dorážíme na benzínku, kde potkáváme Martina Khauerová, Helena Řezáčová z Hodkovic a Martina Josífek a jejich doprovodná vozidla. Jdeme si s Pavlem pro GPS krabičky, umisťujeme na kolobky a já za nás posílám SMS se startovním časem 6:30. Hodkovické holky vyrážejí dřív, o chvíli později Martina, Pavel a já. Velmi brzy mi Martina s Pavlem ujíždějí a já se plahočím na kopce nad Broumovem. Před vrcholem mě dohání Marek Fořt a z kopce mi ujíždí. Po několika kilometrech ho dokonce předjíždím, tělesná váha a naložená kolobka udělají své. V Hronově na náměstí krátká pauza, dojíždí mě Marek, opět se dělíme, on pokračuje po hlavní, já uhýbám na cyklotrasu 22 podél Metuje. Po chvíli vidím v protisměru koloběžkáře, brzdím a hulákám, jestli jede Přejezd. Prý jede. Tak ho ujišťuju, že jede zpět do Broumova. Nakonec se z něj klube Tomáš Trenda a bude mi parťákem na dalších asi 100km.

Ve Slavětíně potkáváme hodkovické holky a Markovu ženu, která nás povbuzuje a fotí. Dorážíme do Českého Meziříčí, kde je na rohu otevřená cukrárna. Doplňujeme tekutiny, odpočíváme a pozorujeme hasičská auta, jak jezdí od hydrantu k hydrantu a hledají, kde je ještě voda, neboť podle paní cukrářky v kravíně hoří sláma (kouř byl vidět už na kilometry daleko).

Projedeme Třebechovice p. Orebem a v Krňovicích stavíme na oběd a zasloužené pivo. Pokračujeme dál na Bělečko, cesta vede lesem, silnice musela nedávno dostat nový povrch, je to snad i z kopce, ale vůbec to nejede. Těsně před Belečkem nás předjíždí cyklista, a když nás míjí, ptá se, jestli jedeme do Novohradských hor. Na kladnou odpověď vyndavá mobil a fotí si nás.

Dojiždíme do Dašic, kde potkáváme hodkovické holky se support vozidlem, které řídí Standa. Ten nám hned nabízí doplnění vody a něco na zub. Vyměňujeme si dojmy, odpočíváme, holky vyrážejí dál a já zjišťuji, že při pádu kolobky na zem se mi přetrhly zip pásky, kterými na vidlici byl připevněný bikepackingový nosič. Ještě že jsem si vzal náhradní, za pár minut je opraveno a jedeme dál.

Za Kostěnicemi ukradli indiáni silnici, a protože to vypadalo, že tam je relativně čerstvé betonové podloží, rozhodli jsme se to raději objet kolem lesa přes Dvakačovice. Začalo pršet, Tomáš se přezouvá do sandálů. U Chrastu nás předjíždí Jirka Fabík, prohodí pár slov a zmizí nám z dohledu. V tuhle chvíli je fakt vedro a krajina polí si vybírá svou daň, ještě to jede, ale pivo by bodlo. Vjíždíme do vesnice Horka a začíná slejvák. Jirka v kopci objevuje sámošku/hospodu, kde zastavujeme, dáváme pivo a čekáme na konec deště. Vyrážíme dál a Tomáš se trhá, moje tempo už je na něj evidentně moc pomalé.

Zapomínám odbočit na Miřetice a Srní, jedu pořád po hlavní. No, jedu, začínám čím dál častěji tlačit. Nekonečný kopce, další slejvák v Holetíně, azyl mi poskytuje autobusová zastávka. Kolem 19:30 dorážím do Hlinska a na náměstí stavím u Araba na kebab. Teplej gáblík hodně pomohl a já spíš tlačím než jedu. Ale zase to jde, už je chladněji, stmívá se, nasazuji světla a reflexní kšandy. Začínám vnímat velký rozdíl jízdy ve dne a v noci, prvních pár průjezdů lesy je velké psycho, ale zvykám si. Za Sázavou zapomenu odbočit (jede to z kopce, tak co bych odbočoval, že jo), vracím se a tlačím do kopce na Rosičku. V Matějově odbočuju a domorodec vracející se z hospody mě ujišťuje, že jedu dobře, že nás už tady za den projelo hodně (jak dlouho tam byl?). Těším se, že za chvíli už budu na průjezdním bodu. U lesa se rozhoduji pro kratší cestu, a pak se za to v duchu fackuju, protože se to nedá jet. Na bod dorážím těsně před půlnocí, zkouším selfie, ale nic moc. Jestli jsem si na základě řečí zkušenějších borců myslel, že pojedu přes noc dál, abych využil příznivých teplot a minimálního provozu, tak toho mám plný kecky a věším hamaku a za chvíli spím.


Ráno zjišťuji, že na místě spal už Patrik Wilke a v noci jsem slyšel další 1-2 jezdce, kteří se fotili a jeli dál. Než vyjedu, dorazí na místo support pro Miroslava a Filipa Dvořáka a vzápětí i jezdci. Rozloučím se a vyrážím, stavím v Polné v COOPu na snídani, dokupuju vodu a kupuju mastičku na vlka, už začíná být nepříjemně dotěrný. Cestou do Jihlavy předjíždím Patrika a předjíždí mě Dvořákovci. V Jihlavě mám krizi, nejede mi to, myslel jsem, že budu mít už za sebou víc, a pak mě dorazí to stoupání za Jihlavou, vedro ukrutný, hnusnej kopec, nenávidím celý svět. Nad Pístovem sedám na zastávku a mám už fakt velkou krizi, přemýšlím o konci, píšu si se ženou a kamarády, kteří mě povbuzují. Hecnu se a ještě na to stupátko vlezu a zkouším to dál, kopce nekopce. Předjíždí mě Patrik a mizí v dáli, stejně tak skupina cyklistů, z nichž někteří mají elektrokola a já se nestačím divit, jak jim to do těch kopců jede. Obvykle nezávidím, ale tady to nešlo. V jednom z kopců nacházím na silnici tubu Bepanthenu. Rozhlížím se, ale nikoho nevidím, tak poděkuju andělu strážnému za zázrak, protože mi žena psala, ať si Bepanthen na vlka koupím. A bum, on leží v lese uprostřed cesty. (až později se dozvídám, že to byl Patrik, komu vypadl. Takže Patriku, tímto se ti omlouvám, že jsem si ho přivlastnil a notně jsem ho použil. Až se někde potkáme, tak máš u mě 5 piv nebo celu tubu Bepanthenu!)

Dorážím do Batelova, kde stavím v hospodě na těstoviny a pivo. Těstovin je takový kopec, že sním tak půlku. Před hospodou parkují hlavně staré škodovky, které jedou něco jako orienťák, hlavně mbéčka a 120ky. Jedu dál, další výživné kopce, ale jede to, potkávám Klona. Dozvídám se, že na průjezd přijel chvíli po mně a pokračoval přes noc dál. Klon končí odpočinek a jede, já přebírám jeho místo a chvíli odpočívám. Následující úsek až do Strmilova se mi jede dobře, kilometry naskakují a mám zase radost z jízdy, že to ubíhá. V Kunžaku stavím na jídlo a pití, přeci jen to vedro je úmorné. V Nové Bystřici jsem chtěl původně večeřet, ale jen piju a mám toho dost, hlavně se mi chce spát. Po chvíli to zase rozjezdím, ale to už to frčím na Haugschlag a dál na Staňkov. U Josefstalu potkávám v lese auto a v něm 2 Rakušanky, co hledají koně... žádného jsem cestou nepotkal, tak přeju hodně štěstí a jedu dál. V Chlumu stavím pro vodu, nasazuji reflexní kšandy, světla a uháním na Majdalenu. Tam se rozhoduji pro úplně jinou trasu, než mám v itineráři a přichází 6km stažené zadele, kdy jedu po státovce na Suchdol. Ale jak je tma a já svítím, tak mě řidiči objíždějí tak, že nemám ani pocit ohrožení. I tak si ale hodně oddychnu, když přijedu do Suchdola. V jedné hospodě dávám pivo, zřejmě poslední, které stihnu a tankuju vodu. Při průjezdu městem potkávám 2x vůz policie, modlím se, ať mě nezastaví. Nezastavili.

Přichází další noční psycho v lese a příjezd do Byňova. Tam mám další krizi, musím se najíst. Jablko chutná hnusně, půlku zahazuju. Tatranky dokážu sníst jen půl. Ořechy mi taky nejedou, je po nich hrozná žízeň. Navíc mi začne být zima a mně dochází, že bych se měl převléct do suchého. Hned je mi líp a pokračuju na Nové Hrady. Vím, že mě čekají kopce, ale i tak je to mazec, navíc vlk v kopcích vyloženě ožil, takže si to užívám. Přes Horní Stropnici dorážím do Benešova nad Černou, kde potkávám hloučky lidí znavených poutí a afterparty v okolních hospodách. Padám do trávy pod křížem u silnice, zkouším do sebe dostat gel a neusnout. Takovej hnus! Ale donutil jsem se vpravit ho do sebe celý plus půlku raw tyčinky. Víc zase nešlo. Taky si rozvrhuji spotřebu vody do závěrečných kopců. Koukám do mobilu a vidina 3km sjezdu mě postaví na nohy, oblékám větrovku a pak celé 3km stejně drkotám zuby. Odbočuji a začínám finální stoupání do cíle. Překvapuje mě, že jsem ještě schopnej jet, a dokonce i některé kopce. Najednou to zase jde, asi jak se blíží cíl. V Malontech koukám, že už jsem skoro tam, hele, sešup, jupí, najednou cedule Bělá, a já zvedám vítězně ruku, než projedu zatáčku. Tohle je to finální stoupání, zase dokopec jak kráva a já kopci nahlas oznamuji, že ho nemám rád. Vytlačím to nahoru, dojedu k penzionu a koukám, že se tam sice svítí, ale všichni spí. Aby ne, je taky neděle 4:15 ráno. Objíždím penzion zezadu na zahradu, parkuju, jdu na průzkum, nacházím hrnec s gulášovkou, sním jí talíř za studena a uléhám v zahradním lehátku u bazénku. Několikrát se v noci budím zimou, až mě vzbudí ostatní, co začali vstávat. Hlásím dojezd a zevluju kolem, a nakonec si dám vytouženou sprchu. Pak už jen počkat na ženu, která mě odveze domů. 

A co říci závěrem? Předně musím poděkovat jak organizátorům, tak hlavně rodině: tchánovi za odvoz na start a milované manželce Michaela Kolodzieyski za neutuchající podporu a kamarádům Bảo Petr Đỗ‎ a Hana Bašová za podporu a informace o průběhu závodu, doufám, že příští rok pojedete.

Dále se mi vybavuje hláška "Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní". Přejez tohle splnil beze zbytku. Moje denní maximum do téhle doby bylo 112km. I tak jsem věřil, že na průjezd to dám. Druhý den jsem měl pochyby, ale hecnul jsem se, v životě jsem nic podobného neabsolvoval. Celkový čas 45:50 (resp. asi nakonec 45:45), kilometrů něco přes 340. Jestli pojedu příště, už asi neodmítnu support se slovy, že to chci zkusit sám. Taky už vím, co bych udělal jinak, jak zredukoval výbavu.

A pojedu příště? Včera ráno jsem byl přesvědčený o tom, že ne. Včera odpoledne jsem se posunul k "asi ne". Dneska? Nevím. A u toho zůstane do přístího roku, až přijde čas se rozhodnout.

Hřib Koloděj

 

Jiří Pilný:

PŘEJEZD REPUBLIKY 2018

Na začátek se musím skromně pochválit – jsem nejlepší. Ačkoliv se na „Přejezdu“ nevyhlašují žádné kategorie (jen se rozlišují cyklisté a ti druzí) já jsem absolutní vítěz v kategorii koloběžek, protože jako v loni jsem byl jediný, kdo na koloběžce tuto cestu absolvoval.

Všichni ostatní účastníci měli své stroje z kategorie: monsterkick, odrážedlo, polokolo nebo kolo. Jediný 12“ stroj, tedy koloběžku, stejně jako vloni jsem měl já.

Proto jsem měl letos vítězství jisté, stejně jak Sagan TdF, pouhým dojetím do cíle.

Původně jsem chtěl napsat velmi podrobný report a rozbor, kde jsem udělal chyby, ale psal toho hodně vloni a tak jenom krátce.

Start, pohoda, Police - přední blatník rachtá, Hronov – urvala se vzpěra na zadním blatníku, Náchod – rychlá úprava zadního blatníku, Borohrádek – celková oprava blatníků (cca 45 min), Horní Jelení – opětovné rachtání předního blatníku, Hlinsko – pořád v časovém plánu, kopec nad Hlinskem – blesková lokální bouřka, Studnice – ukryt v autobusové zastávce (cca 45 min), kontrolní bod – časová ztráta 56 min, Jihlava – benzina ztráta 1 h 42 min (jsme se nějak zakecali a já nekoukal na čas), Batelov 200km (ztráta lehce narůstá), už kašlu na čas – dojet a užít se bezva výlet, Trhové Sviny – ztráta 3h 45 min proti plánu, raketový start do cíle snížení ztráty o 45 min., cíl.

 

Vzhledem k tomu, že mi loni díky skoro trvalému dešti odešla data z Locus a už se nevrátila, tak jsem při plánování rychlosti jen odhadoval. K mému překvapení jsem podcenil začátek, kde jsem byl rychlejší a závěr, kde jsem byl ještě lepší (jsem se toho dojezdu nějak moc bál a vona je to z Trhových Svin nahoru vlastně jen taková nakloněná rovinka, spíš zvlnění) a přecenil jsem svoje možnosti na jízdu v absolutní tmě (zataženo a zatmění) a nepočítal jsem, že se musím na každým rohu s někým vykecávat.

Takže příští rok (pokud mi to okolnosti dovolí, tak snad se k té hranici 24h přiblížím).

Pocity: start, jede to, drnčí to, vedro, vedro, jede to, vedro, zase to drnčí, vedro, mokro, vedro, sauna, tma, vedro, tma, už se tomu nechce, tma, vedro, vedro, vedro, cíl, zklamání, protože majitel penzionu je debil! vedro a debil (kdo byl v cíli tak ví).

PODĚKOVÁNÍ:

organizátorům: Šárka, Pavel, Michal

účastníkům

podporovatelům

všem přátelům a kamarádům

 

a víte co? Za rok ……

 

 Vratislav Suchý:

Přejezd republiky na koloběžce

BY DOMEČKOVINY · 29.7.2018

Myšlenka na účast v té šílené akci ve mě byla pár let. Tehdy se jezdilo ze Šluknova do Vyššího Brodu. V té době jsem za extra dlouhou trasu považoval padesát kilometrů. Jak jsem jezdil, tělo přivyklo, občas se i kilo povedlo a dobré. Vloni jsem to vzdal. Definitivně, blbost jet na koloběžce takovou dálku, to přeci není normální. Letos, když Pavel Štork zveřejnil program dlouhého koloběhu, zase začala hlodat myšlenka. Koleno mi ale začalo naznačovat, že 30 km je také pěkný výlet, dál ať nejezdím. Začal jsem ho tedy konejšit, koupil nové boty, živil ho přípravkem na klouby. Přesto jsem se přihlásil, spíš jen tak že co s načatou sobotou, na „kýtu“, tedy závod kolem Turnova, letos o kýtu s oficiálním názvem Okolo chalupy o kýtu paní starostky . Cílem bylo dojet 17. z 18. přihlášených. Dopadlo to krapet lépe, přihlásili se ještě na poslední chvíli a já byl dokonce 16. V pondělí opich kolene. Takže myšlenky na přejezd jsem opět opouštěl. Dva týdny před jsem se jen tak mezi řečí zmínil kolegyni a ta nedala pokoj a otravovala téměř každý den, jestli jsem se už přihlásil. Vyčkával jsem do poslední chvíle, ještě šlo o počasí, nerad jezdím v dešti. 

Sleduji počasí, koleno, seznam přihlášených, čas běží. A také doprovod, na stará kolena do stanu a podobných rozhodně nechci jít. Původně jsem měl 2,5 doprovodu, jednomu vypovědělo auto, takže jeden a půl. Ta půlka byla odpůrcem myšlenky abych vůbec jel. Další z jistých zase nešťastně bydlí mimo trasu. No nakonec jsem měl za doprovod původně odpůrce myšlenky abych se vůbec na přejezd republiky na koloběžce hlásil. Takže v pátek večer, týden před startem vyplňuji přihlášku, posílám startovné. Tak a teď vymyslet trasu. Kopce moje smrt, vybírám tedy pokud možno bez kopců. Pěkné, jde to, ale zase samá jedničková silnice, ty mám rád snad ještě méně než déšť. Takže ladím tak aby to bylo po dvojkách nebo trojkách a co nejméně kopců i za cenu trochu delší trasy.

 

trasa je naplánovaná

Ve čtvrtek hodím do auta dvě koloběžky, jednu pro doprovod, jednu pro mě, to se nakonec ukáže jako skvělý nápad, bez toho bych nedojel. Spacák, dresy a jedeme. Do Martínkovic se dostaneme až za tmy a prý že už nejsou postele. Nakonec se najde, ale spím na zemi, postel nevypadá moc bytelně. Ač jsem měl v plánu vyrazit tak kolem půl šesté nebo v šest, když si promítám to teplo, říkám co ujedu do devíti, to je jisté, pak už to bude lopota když má být asi 30 ve stínu. Takže dávám zbytečně budík na 4:35. Zbytečně proto, že ti kteří vstávají ve 4 celkem spolehlivě probudí zbytek chalupy. Cestou na start snídaně a 5:18 vyrážím.

start (to ještě nezvládnutým foťákem)

Jede to pěkně i když do kopce, vlastně je i zima. Ten kopec má pár km takže za chvíli už otírám pot. Krásný sjezd do Náchoda, předjíždí mě pár lidí, ale já nezávodím, můj hlavní cíl je to vůbec dojet. V Hronově sjíždím ze silnice na cyklo kolem Metuje. Klídek, pohoda, pěkná cyklostezka nebo boční ulice a v podobném duchu pokračuji až za Náchod. Tam bohužel pár km po jedničce, fuj, ať už jsem pryč. Zatím ale stále pěkný výlet.

V Novém Městě nad Metují objížďka. Ptám se dělníka, jestli jim tam mohu projet. Říká, že klidně a že jsem už asi pátý dnes, že někteří drncali po rozbitém chodníku, jiní jako já po vybagrované silnici. Prozradím mu, že koloběžek pojede tudy nejméně dalších 20 (nevím kdo jakou měl trasu) a tedy jedu. Další dělník mi i kousek posune zábranu, sice, že prý přes stavbu bych neměl, ale ušetřili mi kopeček a nějaký kilometr.

Bohuslavice, první pauza, jen si sednu, zrovna požádní poplach a já sedím vedle požární zbrojnice. Moje uši. Doprovod si zatím na druhé koloběžce objíždí Rozkoš. Opočno, Přepychy a tam kopec a slunce už tedy nehezky pere. Při sjezdu na Týniště, nechápu, v příkopě stojí chlapík se psem, zdraví mě jménem a přeje šťastnou cestu. Kdo to byl, jak věděl jméno, leda fanda koloběžek a že sledoval na netu dle GPS. Neznám nikoho ve zdejším kraji a už vůbec nikoho kdo by věděl, že jedu. Doprovod dokončuje cestu kolem Rozkoše, voda dochází, ve Vysokém Chvojně zastávka na šáteček a doplnění tekutin. Pak stále cesta ubíhá, v Hrochově Týnci u pumpy polévka, limo a doplnění pití do láhve.

oběd Hrochův Týnec / sto kilometrů podle tacho a podle Endomonda

Polévka měla špatný dopad, nejede to, kilometry přestaly ubíhat a vrtají první myšlenky na zhruba stém kilometru,

jestli to byl dobrý nápad a vlastně před sebou mám ještě asi 90 do Jihlavy kde je zajištěný nocleh. Ovšem to bylo stále hej. To, asi největší zlo, já o něm samozřejmě podle mapy věděl, ale realita mě přesto zaskočila, to největší zlo se skrývalo za značkou. 

Kopec, kopec, kopec, sluníčko, horko, koleno začalo píchat, opravdu jsem s tím chtěl praštit. Od doprovodu dostávám doporučení na zmrzlinu Tatra. Prý u továrny je prodejna. Jak vjedu konečně asi po dni šlapání toho strašného kopce do Hlinska vidím zmrzlina Tatra. Haly nějaké kolem jsou, firmu Tatra nevidím, kombinace zmrzlin také nesouhlasí, nu co, dám si ji, když má být tak dobrá a navíc posezení ve stínu. Krásný sjezd do města, samozřejmě následovaný trestem – zase do kopce. A hele, tady je ta fabrika, na konci města. Takže, abych nedostal vynadáno, dávám si zmrzlinu, teď tu správnou, lížu a tlačím do kopce. A na úplném vrcholu, v březové aleji čeká voda, opláchnutí a .. zásadní věc, koleno opravdu už nemůže, rozhodnutí změnit kolobku. Takže Yedoo Trexx jde do kufru a beru si MIBO Royal. To je úleva. By člověk neřekl co udělá centimetr, možná jeden a půl, ve výšce nášlapu. Papírově sice Trexx a Royal zhruba stejné, ale nejsou a když je postavím vedle sebe tak je rozdíl obrovský. To to jede, to to frčí najednou. Nevím to jistě, ale prostě paráda. Radostín mi moc radosti neudělal, začíná pršet. Takže další plus že mám MIBO Royal, to má totiž blatníky. U Velkého Dářka kafe a polévka, prý gulášová, no realita byla, že to byla ošizená salámová. Přes Žďár a kolem „prezidentského“ rybníku ke kontrolnímu bodu.

Zemská hranice mezi Čechami a Moravou u Sirákova / nekonečno přede mnou

Tam se nás potkává víc, chvíli pauza, kontrola radaru, ze všech stran to vypadá na bouřku. Prostě musím, musím jí ujet, teď to pofrčí, do Polné je to z kopce a pak už to prostě dojedu i kdybych byl durch do penzionu. Podruhé jsem už nezmokl byť hřmělo kolem. Za tmy se proplétám neznámým městem.

Jsem u penzionu, asi po půl desáté. Sláva booking.com, poslední dobou je dobře použitelný i u nás, to před pár lety nebývalo. Na pokoji zjišťuji, že mi nejdou snudat ponožky, jednak úplně připečené k noze a hlavně, nejde se ohnout. Sprcha a spím.

Před osmou pokračuji. Kopeček na výpadovku, krásný dlouhý sjezd, ale těch aut. Na Kostelec už je to lepší, menší provoz a od Dolní Cerekve pokračuji po vedlejší silničce s frekvencí jedno auto za deset minut až do Batelova. V Žirovnici oběd, zase polévka, nějak nemám hlad a hlavně si myslím, že dát si jídlo tak už neudělám ani krok. Jen vyrazím, po minutě dostávám fakt hlad. Doprovod najde pěknou hospůdku v chládku na náměstí ve Stráži nad Nežárkou. Těstoviny se sýrem tedy zkusím a černou limonádu. Aj, to se těžko jede, no to už nedojedu. A do cíle asi ještě milion kilometrů, mám dojem. Ne, zbývá 68 km a prý dojezd 20:01, no tomu nevěřím neb sil ubývá a čekají kopce.

Následuje kousek po silnici a pak nekonečné úseky lesní cyklostezkou, rovná stezka, konec není vidět a když se za hodně dlouho ohlédnu, nevidím ani začátek a ani konec.

Na konci lesního putování krom doplnění tekutin myju nohy, tělo, suším dres. Chvíli to pomůže, ale opravdu přichází krize. Už nechci jet. Tedy chci jet hodně rychle abych už nejel. to byl blbý nápad, vydat se na přejezd.

Trhové Sviny. Předposlední setkání s podporou, poslední doplnění tekutin, kontrola kde jsou dva čtverečky které celé odpoledne stíhám. Je to dobré, projely Čížkrajice které mají být v dlouhém úseku uzavřené. Nakonec musím koloběžku přenest jen přes vykopaný břeh silnice, dále je pěkný asf. A pořád do kopce. Říkám si, to už dáš, vždyť je to už jen takový kousek co jezdíš často tak odpoledne, jen nějakých 20-25 km. Ovšem odpoledne jedu svěží a ne do kopce. Ovšem snad všechny kopce na celé trase za chvíli překonává ten za obcí Klení. Hrůza, děs, melu z posledního, předjíždím dvě holky, předjíždí mě někdo šíleně rychlý. Uff, uff, uff, jsem téměř na vrcholu a konečně rovinka lesem a sjezd na Desky. Ten si už moc nemohu užívat, stmívá se a nevidím pořádně na cestu a navíc vůbec tak nějak špatně vidím, tak jen deset metrů před sebe a takový jak průzorem z tanku, jen pár metrů vlevo a vpravo. Už chci Malonty, vidím začátek obce, rozeznávám první písmenko, hurá, ale pak zaostřím a ne, nějaké Meziříčí. A konečně Malonty.


Malonty / dvě minuty po dojetí do cíle v Bělé

Teď už to prostě dám, to je jen asi 3 km do cíle, to musím i doplazit. Nějak se skoro mineme s doprovodem. A asi někdo nás na koloběžkách sledoval, když jsem vjel na náves, koukám kudy kam pokračovat, z nějaké zahrady se ozval hlásek – nahoru. No samozřejmě, jak jinak než do kopce. Hlásek měl pravdu. S doprovodem se domlouvám na svícení na cestu, bojím se tedy zvěře, ale kopce pouštím.

A je to tu, značka Bělá a po pár stovkách metrů vybíhá fotograf a já jsem ve 21:45 v cíli.

Jupí, budu mít tričko, že jsem přejel republiku na koloběžce.

Dajli mi medajli...

Trocha čísel:

Start v Broumově 27. 7. v 5:18

Cíl Bělá 28. 7. ve 21:45

Ujeto 335,31 km

Pití a jídlo – asi 15 litrů vody, jedno kafe a jeden čaj, tři limonády, tři zmrzliny, tři banány, 3 tvarohové šátečky, 3 polévky, jedna mléčná rýže, jeden ochucený tvaroh, jedny těstoviny se sýrem, dva krajíce chleba se šunkou.

Velké díky patří doprovodnému vozidlu, tedy jeho osádce, bez něj bych to nedal a a nejspíš bych měl medaili přelomit. A také koloběžce MIBO Royal, bez ní by to nedalo moje koleno, Trexx má strašně vysoko nášlap.

 

Marek Fořt: 

Ahoj Pavle,

z Přejezdu jsem pln zážitků a dojmů, vše se ve mně ještě neuspořádaně mísí jedno přes druhé.

Co ti chci teď ze všeho nejdřív říct kromě "Díky" je to, že kdyby si přestal pořádat všechny ostatní závody, tak akci tohoto ražení prosím tě snažně zachovej. Bylo to bezvadný.

 

Adéla Sumcová:

Ahoj, jsem Aďa Sumcová a spolu s Jirkou Kadlčíkem jsme jeli s vámi Přejezd republiky. Nejdříve bych chtěla poděkovat všem, kteří se účastnili na přípravě tohoto nezapomenutelného zážitku, protože věřím, že to bylo opravdu dost náročné. Hrozně se nám líbilo to, že nás naši známí mohli sledovat přes follow me odkudkoliv (a to třeba i z Izraele) a fandit nám. Jedinou kaňkou na Přejezdu byl závěr v Penzionu, kdy jeho majitel byl opravdu nerudný a odradil nás od toho, abychom tam zůstali déle. Což byla opravdu škoda, protože jsme se těšili, jak s ostatními probereme všechny zážitky.

S pozdravem Aďa a Jirka

 

Co se jí na Přejezdu republiky?

Většina normálních závodníků pokud vím jí banány, tyčinky, gely ap. Pije vodu, ionťák, kofču, někdo i pivko. Hlavní jídlo těstoviny nebo rýže. Každý jinak ale tak nějak podobně...

Když mi naše Áďa řekla, že pojedou tento závod na tuky, naprosto mě nenapadlo, že má v plánu jet jen na energii ze zásobních tuků v těle. Zdá se Vám to nereálné? Mě taky!!!

Jejich strava:

Na večeři prý sežrali co jim přišlo pod ruku a bylo toho hodně.

Nesnídali, to naprosto nepochopím.

Po trase Jirka nejedl vůbec nic, jen vodu - prý jíst není potřeba, ale musí se to tělo naučit, běhá takto horské běhy jako je Beskydská 7 ap., Áďa měla hrst oříšků někde v polovině a pár kousků melounu až jsme přijeli my - cca 40 km před cílem.

V cíli každý vypili flašku vína- pivo hospodskej protivnej jak noc odmítl natočit. Dle Jirky se po takovém výkonu musíš trochu líznout, jinak se nevyspíš, máš zimnici, zdá se ti, že se odrážíš ap. Jak máš v hlavě, spíš jak miminko...

Ráno posnídali napůl kilo pečeného bůčku, který si nechali dovést z domova, pivo a koláče.

ČAS v cíli : 18:52 a teď mi to někdo vysvětlete, já bych na stém km bídně chcípnul v houští.

A to Áďa je mladá holka, která má na vrcholné výkony ve vytrvalostních závodech ještě čas a Jirka jel na továrním Wolfrovi s cca 10 litrovou brašnou kde měl vodu pro dva, spacák náhradní nejen duše, ale i pláště ap. Jo a mimochodem na start do Broumova přijeli z Prostějova po vlastní ose (dva dny dopředu.)

 

370 kilometrový kufr jak Sviňa, Trhová

Papírový atlas s poctivě zakroužkovanými pointy, mapy.cz v mobilu a ultra nová navi na řídítkách. Nadšení a odhodlání. V batohu na zádech jen nejnutnější. V plánu jedna noc kdesi na trase v opravdické posteli, i když bychom seník taky zvládli. Nonstop to nedojedeme, ale do sobotní noci by to šlo. Strategie je nasnadě - po 50 kiláčcích pauzička, po 100 jídlo, po 150 se uvidí , jestli dupeme dál nebo hledáme postel, druhý den to buď dojedeme nebo až třetí brzy ráno. Cílem je cíl. Žaba (kickbike) a Lery (mibo) jedou jako o život. Navi na řídítkách se odporoučela ještě doma.

Gordický uzel číslo jedna je Borohrádek s křižovatkou o třech neznámých. A jako na potvoru, bingo až na třetí pokus. Navi v telefonu už nepoužiji. Chudák se uvařil a "apgreadoval" se do továrního nastavení. Všechny apky zmizely. V 21,45 sjíždíme do Hlinska. První dům je penzion s restaurací. Šarm mé polovičky přesvědčuje toho času jedinou osobu v penzionu, aby nás ubytovala, i když už má zavřeno a je oběma nohama doma u mimina. Pokojík luxusní za peněz nemnoho. Máme za sebou 142,5 km. Nabereme síly a zítra to dorazíme až do cíle. Před usnutím si opakujeme mantru: "Už se neztratíme, už se neztratí......." Přichází spánek.

Jenže to by nesměla být na trase Jihlava.

Budíček ve 4,00. Houska z domova a jupijajé. Teplé ráno, krásná cesta. Za Hlinskem vidíme koloběžku. Dojíždíme, zdravíme a frčíme na kontrolní bod. Fotodokumentace. Euforie a nadšení. Pěkně nám to dupe. Pouštím před sebe traktor, jenže záhy mě se svými 25 km/h brzdí, tak jej předjíždím. Z kopce, cha! V Polné na náměstí ostře stáčím Žabu za vůní kávy. Co naplat, kofein je droga. Tady nás osloví pán, jestli jsme nepotkali koloběžku, které dělá support. Je ustaraný, tak zapínám Follow me a dohledáváme. Uvízl cca 10 kiláčků nad povinným bodem. Tak vydržte, určitě dojede!

A pak přijde Ta Jihlava.

Je to pár měsíců, co jsme tu byli a tak máme myšlení otupělé vzpomínkami. Více než hodinové bloudění. Kosov, Sasov, Hosov...ale kudy vede cestička? Potupně a za trest po státní. Auto za autem, tak nějak jsme tu navíc. Do toho bouřka. "Co zmoklo, musí uschnout!" Jedeme v dešti. Někde u Sedliště je evidentní, že už zase máme blbý směr. Co naplat, můj nejlepší guide na světě má pro tentokrát rozhozenou operační paměť. Chvíli přemýšlím o sebevraždě skokem ze zábradlí, ale při těch 20 centimetrech, které mě dělí od země, by to byla ztráta času, navrhuji, udělat si výlet do Pelhřimova. Na Krematorium ! Kdybychom do Pelhřimova nedojeli, tak bychom se ze zaručeně ověřených zdrojů nedozvěděli, že Svěrák použil do filmu hlášky posbírané po místních hospodách, včetně krematoria, že tu má chalupu Bohdalová, že se tu narodil Pepa Dvořák, ale už tu chalupu prodal. "A dejte mi naší hospodě lajk na fejcbůku, prý jsem byl minule opilý na kaši, tak ať se mi zvedne pověst", volá za námi hospodský.

31 kilometr do Jindřichova Hradce nekonečně bolí. A pak terén klesá a klesá. Teď se jede zadarmo. A těch pár terénní nerovností, kdy se nadmořská výška nepatrně zvyšuje, člověk vítá s radostí, aby ho sjezd neuspal za řídítky.

Třeboň, denní limit 150 km splněn. Takže máme před sebou teoretických 20 do cíle, praktických + 50 bludišťáků. Hledáme po cestě ubytko. Ráno to za kuropění dorazíme.

A houby! (Houby jsou, z koloběžky vidím křemenáče jako ruka.) Třeboň - liduprázdné náměstí, malebné vesničky, ovečky, telátka, koně, husy, auto v příkopu....kochám se a vyzpěvuji. Můžu, nikdo mě neslyší. Těším se na závěrečné stoupání do cíle. Nevěřím, že by závěrečná meta byla trapně pod kopcem. Nové Hrady. Už by to chtělo snídani. Křižovatka pod benzinkou. A teď kam? Papírové mapě už nevěříme, hledáme pomoc u lidského zdroje. Z dálky pozoruji, jak se dva sklání nad mapou. Tudy jeďte, to je nejlepší cesta. Dupeme dál. Hlad a únava dělá své. Ještě pozitivně, ale už hystericky se směju s každým dalším kilometrem, kdy už jsme měli být v cíli. 5 plus, 15 plus, už 35 km plus jsme měli sedět u pomyslného táboráku. Město! Trhové Sviny? Ke všem vypelíchaným husám, jak to?! Beru atlas do ruky. Ale než se stihnu podívat, stává se z mé polovičky basketbalista roku a nešťasný soubor map a jiných bludů letí přes půl náměstí do odpadkového koše. Na dalších 50 km směrem na jih a v nějakém rozumném čase už není morál. V Borovně je nádraží. V Budějkách hladký přestup.

Jak relativita funguje v praxi. Když zakufrujete a z 320 km trasy sever-jih, uděláte 370 sever-jih-východ-západ. Kufr jako .......Trhové Sviny.

Byla to fantazie. Jsme nadšeni, ujeli jsme od páteční 9.00 do neděle 10.00 hodin za 27:24,38 hodiny jízdy 376,99 km! Celkem 11 hodin sladkého spánku. Kdyby mi někdo tvrdil, že toto dám, poslala bych ho podívat se do Dobřan pod komín. Viděli jsme pěkný kus světe, kdy si každý jeden detail zaslouží samostatnou návštěvu.

Příští rok zas. Poučeněji, připraveněji! Díky moc!

Hluboce smekám před všemi, kteří dojeli do cíle! Obrovská gratulace!

 

vysvětlivky:

Žaba (žaba-nee = moje lehoučká fešanda, bílý rám od Kickbike, zelené Schwalbe); navrhl partner, sestavil náš guru Vašek Jun

kufrovat = výraz z letectví z 30. let min. stol. Pilot dostal mapu, orientační body, časový limit a pokud se ztratil, kufroval - slangově hledáním ztatil čas, stejně, jako by bral mimo plán cestujícího

poslat pod komín = v městečku Dobřany na jih od Plzně je psychiatrická léčebna a poblíž vysoký komín

Proč jsem se do mapy nedívala já? Není mi dáno. Mám beznadějný orientační nesmysl. Mapy, jsou pro mě změť barevný čar a skvrn. Ale, že jsem odmaturovala z geografie, nikomu neříkejte. Na druhou stranu, když se někde ztratím, příště už naprosto přesně vím, kudy vede správná cesta.

 

 

Výsledky najdete tady a další texty od vás tady a tady.

 Videa na Youtube.