Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

RYCHLÝ KONTAKT:

tel: +420 608 346 903
napište nám

NOVINKY:

arr3Pozvánka na 4. zimní veselici  Zveme vás na čtvrtou zimní veselici s bohatým programem. Více info zde. ... arr3Českým středohořím 26. 9. 2019 - Výsledky  Máme pro vás výsledky závodu Českým středohořím, posledního závodu Seriálu dlouhého... arr3Českým středohořím 26. 9. 2019  Zveme vás na poslední letošní závod Seriálu dlouhého koloběhu. ... arr3Výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců 2019  Přinášíme vám výsledky předposledního závodu Seriálu dlouhého koloběhu. ... arr3Krajem zapadlých vlastenců, aneb z Ráje do pekla a zpět 2019  Krajem zapadlých vlastenců, aneb z Ráje do pekla a zpět 2019   Jirka Boháč pro nás připravil... arr3Výsledky O znojemskou okurku 2019  Výsledky 3. ročníku závodu O znojemskou okurku najdete zde.    ... arr3O znojemskou okurku 2019  Přinášíme vám propozice dalšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu O znojemskou okurku.       ... arr3Výsledky Přejezdu republiky 2019  Výsledky Prejezdu jsou zpracovány a vyhodnoceny a vidět je můžete zde.   ... arr3Pár slov před Přejezdem  Slova organizátora Pavla Štorka, která pro vás napsal před svou další bezesnou nocí...... arr3Kompletní propozice pro Přejezd republiky 2019  Propozice Přejezdu republiky 2019 jsou na světě. Najdete je tady.   ... arr3Výsledky - Okolo chalupy o poslední palačinku 2019  Přinášíme vám výsledky dalšího závodu Seriálu dlouhého koloběhu - Okolo chalupy o poslední... arr3První letošní jízda s Jardou Jislem  Krátkou reportáž z první letošní vyjížďky s Jardou Jislem si můžete prohlédnout zde.   ... arr312 hodinovka pohledem Milana Jelínka  Zde si můžete přečíst, jak viděl 12 hodinovku dlouholetý účastník koloběžkových (i jiných) závodů... arr3Hodkovické koloběžení 2019 - 7. ročník  Přinášíme vám výsledky a fotky ze sedmého Hodkovického koloběžení, které se konalo  18.... arr3Jízdy s Jardou Jislem pro rok 2019    Pro tuto sezónu jsme pro vás opět připravili populární vyjížďky s Jardou Jislem, využívajícího... arr3Jízda pro začátečníky 2. 5. 2019. ZDARMA    Letošní jarní jízda pro začátečníky proběhne ve čtvrtek 2.5. od 18 hodin. Konec... arr3Dětská bazarová kola pro rok 2019 jsou připravena ke koupi.  Dětská bazarová kola pro rok 2019 jsou připravena ke koupi. ... arr3Seriál dlouhého koloběhu 2019 - termíny  Seriál dlouhého koloběhu má pro rok 2019 již své termíny. ... arr3Přejezd republiky 2019  Termín Přejezdu republiky 2019 je 12.-14.7.   Cíl bude opět jinde, trasa do třetice a naposled... arr3Koloběžkářská veselice 5.1.2019  I stalo se, že v jedné malé zapadlé hasičárně, v jedné zapadlé vesničce nad Hodkovicemi sešla... arr3Českým středohořím 28. 9. 2018  Přinášíme vám propozice k prvnímu ročníku závodu krásným Českým středohořím. U propozic je také... arr3Výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb z Ráje do pekla a zpět.    Přinášíme výsledky závodu Krajem zapadlých vlastenců aneb Z Ráje do pekla a zpět.... arr3Koloběžkový tábor 2018Jak se dařilo účastníkům letošního putovního tábora na koloběžkách čtěte v Blogu   ... arr3Rozhovory s koloběžkáři  Do zajímavostí jsme přidali rozhovory s našimi zákazníky. Najdete je zde. ... arr3Chcete být také informováni o našich akcích?Vzhledem k mnohým žádostem jsme založili skupinu zájemců, jíž zasíláme informace o našich...

 

 

 

 

 

PROČ NAKUPOVAT U NÁS:

 

* zázemí kamenného obchodu

 

* 13 let na trhu

 

* kvalitní poradenství a servis

 

* výhradní zástupce koloběžek

Kostka pro Liberecký kraj

 

* možnost vyzkoušení koloběžek

na prodejně i v okolí

 

* pozvánky na naše koloběžkové

akce

 

 

INFORMUJEME VÁS:

 

 

 Instagram

 

 

 

videa


06. 08. 2018 | Přejezd republiky

Přejezd republiky 2018 II

 Michal Doubek:

Přejezd republiky 2018

Ahoj koloběžkáři koloběžkářky a v neposlední řadě také cyklisti. Všichni jste ještě plni zážitků a já bych se také rád podělil o pohled ze strany pomocníka a pořadatele. Pro mě vše začalo už několik dní před závodem, kdy jsem sledoval Pavla jak pobíhá z místa na místo, vyřizuje desítky telefonátů, odepisuje na emaily a i jeho hromada papírků na stole se rapidně zvětšila. Opravdu je třeba ocenit Pavla, jelikož zařizuje vše úplně sám a věřte, že toho není málo, aby se mohl takovýhle závod konat. Já měl plné ruce práce s opravami a stavěním koloběžek a do toho jsem musel vstřebávat informace o Přejezdu a připravovat se na cestu, spaní a vše co jsem měl zařizovat já. Nejde se prostě zvednout a jet. Je potřeba příprav, a protože jsem cítil zodpovědnost, aby na místě vše probíhalo v pořádku, byl jsem nervózní a strachoval jsem se, že to nezvládnu. Přeci jen mě čekalo dlouhé cestování meluzínou (dodávka) v úmorném vedru. Do toho co nejvíc focení, sledování závodníků na trati, starat se o polévku, ubytování a podobně. No zkrátka to nebylo tak jednoduché, jak jsem si zpočátku myslel. Říkal jsem si, že to bude spíš taková rekreace, a že cca 320-400 km bude trvat dlouho a mezitím bude volníčko. To jsem se ale šeredně spletl.

Přišel den D a já se jako každý den věnoval opravám a obchodu. V tom kolem páté hodiny se v krámě zjevil první ze závodníků. Zanedlouho druhý, třetí a konečně po příjezdu posledního z posádky meluzíny mohl začít přesun do Broumova. Jako správný kamarád jsem odvážně přenechal řízení Jirkovi Bouzkovi a po naložení, nebo spíš rozložení všech závodních speciálů, mezi nimiž bylo i 16kové rozkládací Mibo, se jelo. Zkušený a rozvážný řidič Jirka, známý jako Kapitán, nás v pořádku dopravil na místo a po cestě všechny pobavil pár veselými zážitky. Jirka má vždy nějakou historku v rukávu, takže cesta pěkně uběhla. V Broumově byl celkem pěkný kemp a ubytování proběhlo dle mého celkem v pořádku a mohlo se jít spát. Rozhodl jsem se jít spát na louku a to bych nebyl já, abych i při té 100 metrů dlouhé cestě nezažil něco zajímavého. Zamkl jsem meluzínu, aby lidé co tam měli koloběžky a kola, nemuseli ráno do Decatlonu pro Olprany a šel jsem si najít pěkné, klidné místečko na trávníku.Vybral jsem si místečko pod kopečkem s výhledem na měsíc, převlékl se a mohlo se jít spát. Ještě jsem si odnesl přebytečné věci a u meluzíny jsem zjistil, že od ní nemám klíče. Ouha. Všude tma, lampa nikde a jediné co mi mělo pomoci v hledání, byla led dioda mého telefonu. Opravdu jsem si to užil a po 2 hodinovém hledání jsem klíče našel v trávě cca 2 metry od auta. Konečně jsem mohl zalehnout, pustil jsem si film na mobilu a s vědomím, že v okolí 50 metrů nikdo není, jsem nebyl nijak tichý.

Už jsem skoro zabral, ale v tom mě ze snění vytrhl hlasitý a dle znění mužský poctivý prd. To mě trošku překvapilo, byl jsem tu přeci sám. Stejně mi to nedalo a vylezl jsem ze spacáku. Rozsvítil jsem telefon a hle, pár metrů ode mě spali dva lidé v noci v neviditelných černých spacácích. Pán mi dal prostě jasně najevo, co si o mém hlasitém chování myslí, a proto jsem se pobaven ještě jednou přesunul a konečně usnul. Ráno jsem chtěl vstát před pátou, ale díky nočním zážitkům se mi to bohužel nepodařilo a nemohl jsem zachytit ranní jezdce, kteří z taktických důvodů startovali brzy ráno. Kolem 7 ráno se mi konečně podařilo vstát a po sprše ve zdejším tříhvězdičkovém rezortu den mohl začít. Po snídani a přesunu na start,už se pomalu schylovalo ke startu závodu a Vaše dobrodružství začalo. Zapnuli jste GPS a vyrazili.

Od té chvíle jsem Vás sledoval, bál se o Vás a držel všem pěsti. Mezitím už mi volal Patrik Wilke, že má svou helmu v autě, dále jestli jsem neviděl v autě jeho kreditku, kterou ztratil a do toho že ho dohnal pes husky, kterého chtěl zapřáhnout, ale bohužel při odchytu šelma zvítězila a zakousla se mu do zadku. Páťa dostal 100 Kč odškodné od majitelky a s poškozeným pozadím, bez helmy a se stovkou v kapse, jel zdolat republiku, což se mu nakonec podařilo. Já si jen říkal, alespoň že nejede na kole, to by již zmíněné zranění mohlo být fatální a Patrik by musel ze závodu odstoupit. Tak bylo odstartováno a já taky po krátkém občerstvení nastartoval meluzínu a vyrazil napříč republikou. Počasí přálo, a proto jsem po chvíli řídil polonahý a bosý. Seděl jsem na ručníku a druhý jsem měl jako potítko. Krajina po cestě byla krásná, tak jsem se mohl kochat. Sice se v bosých nohách řídilo špatně, ale v botách bych dojel vařený.

Zastavil jsem až 50 km před Bělou na oběd a po zaplacení 250 kč za svíčkovou s kofolou jsem usoudil, že nejsem v nejlevnějším kraji. Náladu mi to nezkazilo a už jsem se těšil až bude cesta za mnou.Tak jsem vyrazil. Plynule jsem dojel do Malont, ujistil se, že polévka bude připravena a chvíli pohovořil s místním obyvatelstvem. Pán u vchodu se zaradoval, když viděl auto s koloběžkami a hned mi oznámil, že také jako malý kluk jezdil na koloběžce. Po přátelské konverzaci jsem konečně sedl do auta a znaven sluncem dojel poslední 3 km. Po příjezdu do Bělé, hned po zaparkování, vedle mě zastavil řidič náklaďáku a ptal se jestli nevím kde je hřiště. Když zjistil, že jsem z Liberce, tak vyvalil oči, div mu nevypadly. Asi tady ještě moc liberečáků nepotkal. Já už nemyslel na nic jiného než na sprchu. Jelikož ubytování, tudíž i sprchy byli zamluvené až na sobotu, musel jsem si to jít nějak vykomunikovat. Našel jsem majitele penzionu a ten po krátkém nepříjemném rozhovoru svolil, že se tedy můžu za 200 kč vysprchovat. Opravdu milý pán, to se musí nechat. Byl jsem hlavně rád, že jsem vykoupaný a nic víc neřešil. Místní kabrňáci, připravující volejbalový turnaj, mi ukázali, kde můžu nechat auto a postavit stany. Také mě ujistili, že se nemusím bát, jelikož alkoholu mají dost. Nakonec jsem odolal až do sobotní noci. Pak už síla okamžiku a kvalitní koloběžkářská společnost donutila i mně ochutnat zdejší chmelařský produkt. Byl dobré kvality. To jsem odbočil. Postavil jsem stany, porozhlédl se po okolí a rozhodl se, že zkontroluji GPS - trackery. To bylo asi 8 hodin od startu. Málem jsem spadl ze židle po zjištění, že Martim Brož je už v půlce a mé sny o rekreaci zhasly jako svíčka v průvanu. Jeho výkonu se nakonec vyrovnal pouze Tomáš Drobník, který nakonec i vyhrál a Jiří Kadlčík, který byl třetí. Martin získal skvělé druhé místo. O umístění v tomto závodě podle mého nejde. Jde o překonání sama sebe a dokázat to. Dokončit tento extrémní koloběžkářský závod. Martin nakonec dorazil do cíle jako první (startovat lze v okně od pátku od rána do soboty do poledne), kolem půl dvanácté v noci. V cíli si dal ještě orientační závod, ale nakonec mě našel a po pár nadávkách se zklidnil ze závodního tempa a už utíkal zjistit, kde bude spát. To by nebyl Marčáno, aby si nezajistil místo v penzionu, který byl ještě 2 hodiny zpět dle majitele beznadějně naplněný. Noc se pomalu překlenula a téměř beze spánku a po příjezdu dalších pár závodníků, byl mezi nimi i Pavel (tuším na čtvrtém místě), začal nový den. Už tu bylo zhruba 15 závodníků a já lítal kolem, fotil, ohříval polévku, hlídal jsem hladký provoz sprch a ubytování a i přes úskalí s majitelem, který byl ze začátku velmi hrubý, se odvážím tvrdit, že vše proběhlo bez dalších problémů. Během dne několik závodníků odstoupilo a i když závod nedokončili, stejně najeli spoustu km v úmorném vedru, takže můj obdiv patří i jim. V sobotu odpoledne se organizace a zapisování ujal Pavel a moje práce už byla jen fotit a užívat si Vaší příjemné společnosti. Sobota večer byla skvělá, dobré pivo a veselá nálada nechyběla a všichni vypadali spokojeně. Neděle proběhla v klidu. V 10:00 nás pan šéf vyprovodil z penzionu a my jsme se přesunuli na hřiště, čekat na poslední ze závodníků. Ti ale nakonec odstoupili a mohlo se jet domů. V 15:30 volal ještě Jirka Jelínek, že také dorazil a ze mě spadl poslední kamínek. Vše dobře dopadlo. Uffffff. Těším se za rok a všichni si Trhněte nohou! S pozdravem a poděkováním

Michal Doubek

 David Kubát:

Přejezd republiky

Přejezd republiky je živoucí legenda mezi tuzemskými závody. Když jsem o něm četl poprvé, řekl jsem si: "Ani náhodou." Jenže na poslední koloběžkářské veselici jsem se dal do řeči s Pavlou Trojancovou a Marčánem a ti říkali, že jeli Přejezd na pohodu na těžko a to už se mi jevilo schůdněji, než jet nonstop přes 300 km. Do toho se přihodilo, že jsem začal koloběžkám Hodkovice, které závod pořádají, pomáhat s webem a až budu přidávat zážitky a fotky, mrzelo by mě, že jsem to aspoň nezkusil.

O co vlastně jde? Je potřeba přejet z výchozího místa (Broumov) do cíle (penzion Bělá v Novohradských horách). Trasu si volí každý sám, jen je potřeba projet průjezdním bodem, kterým je zemská hranice Čech a Moravy. Jde tedy naplánovat rychlou trasu po silnicích s větším provozem nebo delší trasu spíše po cyklotrasách. Já zvolil něco mezi plus ještě nějaké kešky cestou. Těch jsem nakonec dost přejel, ale i tak jsem něco ulovil.

Stejně jako trasa, tak je na každém i kdy vystartuje. Jen by měl dojet do neděle do 14 hodin. Start je možný od pátku od 5 ráno a toho jsem taky vzhledem k teplému počasí využil. Do kempu jsme přijeli s Michalem z koloběžek Hodkovice po deváté večer, hned jsem si zabral přístřešek, takže jsem ani nemusel stavět stan a šel spát.

Ráno jsem vstal ve 4 hodiny, hodil do sebe připravené kafe, misku musli a pomalinku vyrazil na start vzdálený cca 4 km. U benzínky na startu se nás sešlo hodně - jak rychlíků, kteří chtěli využít chladných ranních hodin, tak nás pomalejších, kteří si chtěli udělat rezervu. Oficiální hromadný start se spanilou jízdou byl kolem deváté hodiny. Zpočátku trasa vedla mírně do kopce, ale pak asi 25 kilometrů mírně z kopce. Potom se to tak vlnilo a až před Hlinskem bylo dlouhé stoupání. Výhodou dlouhé trasy je, že na profilu to vypadá strmě, ale ve skutečnosti je to mírný kopec, který se dá v pohodě vyjet.

na startu

V Náchodě jsem si udělal malou zajížďku na virtuální keše a prohlédl si z dálky zámek. Kousek za Náchodem mě dojeli Pavla Trojancová a Tomáš Datel Král. Trochu jsme pokecali, ale pak mi ujeli. Pavla byla nakonec druhá žena a Tomáše jsem ještě cestou dojel. Kolem desáté hodiny jsem si udělal první větší přestávku a hodil jsem do sebe vánočku a dvě hodiny poté jsem zastavil v motorestu na pivo a Kofolu.

Jelo se mi skvěle. Bylo nádherně a teplo mi ani nevadilo. Sbalený jsem byl sice do svých velkých brašen, ale ty byly poloprázdné, protože jídlo jsem skoro žádné nevezl a spaní a vaření se mi povedlo výrazně redukovat.

Někdy po druhé hodině jsem dojel Datla, který měl krizi a dál jsme jeli spolu. Že prý mu Pája ujela a říkala něco o 15 hodinách.:-) S ní i doprovodné vozidlo, takže něco po kapsách měl, ale vypadal trochu zničeně. Tak jsme to spolu táhli až na zemskou hranici. Výborným tipem od jiného závodníka se ukázalo upozornění na možnost opláchnutí na hřbitovech. Divím se, že měl to nenapadlo dřív. Hřbitovy jsou všude a voda na nich většinou je a někde dokonce i mimo samotný hřbitov, což je vzhledem k pietě ještě lepší. S Datlem jsme se stavili na pivko a pobavila nás mladá servírka (asi brigádnice), která si po objednávce Kofoly do půllitru, Birellu a piva šla pro lísteček, že si to radši napíše.

ochlazení u hřbitova

Několik kilometrů před kontrolním bodem jsme se scukli s dalšími závodníky a na bod dojeli skoro pohromadě. Kontrolní bod jsem si stanovil jako minimální páteční cíl. Kdybych tam nedojel, nic by se nestalo, ale čím víc kilometrů jsem ujel v pátek, tím méně mi zbylo na sobotu (potažmo neděli). Kdybychom nebyli na svatební cestě na Mallorce a měl víc najeto, asi bych si věřil víc, ale takhle jsem měl za červenec do Přejezdu jen 177 km, což je málo. Před startem samozřejmě všichni měli nějakou "výmluvu", v tom jsou asi všechny sporty stejné. :-)

kontrolní bod (cca 160. km)

Na hranici (v 16:54) jsem se cítil dobře, nohy trochu pobolívaly, ale jinak jsem byl plný sil. :-). Tak jsem si řekl, že pojedu do 18 hod. a pak to někde zapíchnu. Ale žádné hezké spaní jsem neviděl, tak jsem dojel do Jihlavy a nakonec zakempil až kus za Jihlavou v lesíku u silnice. Kousek ode mě byly cedule se zákazem vstupu z důvodu ochrany vodního zdroje. O to víc mě překvapily v noci čtyřkolky nebo možná motorky.

spaní za Jihlavou

Možná jsem šel spát zbytečně brzy, protože jsem stejně nemohl usnout, ale už mě zlobily křeče a nemělo cenu nohy trápit. Kvůli komárům (kdo by je u chráněného pásma vodního zdroje čekal, že?) jsem usnul asi až kolem jedné ráno. Spal jsem pak až do šesti a v půl sedmé jsem byl zpět na trati. Zatmění měsíce jsem tedy zmeškal při přípravě spaní, ale stejně byly mraky. Tak za 120 let mám další šanci. :-) V pátek jsem ujel necelých 200 km (soutěžních 196 km) a zbývalo mi 136 kilometrů.

Sobotní první pivo přišlo dříve, než v pátek (už po 6 hodinách jízdy), ale vyplatilo se to, protože jsem se dal do řeči s kolegou závodníkem a taky místním bývalým taxikářem a ti mi rozmluvili původně plánovanou trasu přes Novohradské hory s tím, že tam je vražedný kopec. Taky jsem dostal tip na koupání, který jsem pak využil. Všechny rybníky totiž vypadaly pěkně na mapě, ale ve skutečnosti nic moc.

Doporučený písák byl kousek před Suchdolem nad Lužnicí a bylo to tam moc pěkné. Jen tedy voda byla poměrně teplá, takže pět minut po vylezení z vody jsem ani nevěděl, že jsem se koupal. V Suchdolu jsem si dal Plzeň a pokračoval dál na Nové Hrady. Těsně před nimi v táhlém stoupání došlo s teplem i na mě. Zastavil jsem u benzinky, dal si nanuka a kolu a chvíli po mně dorazil Láďa Bláha. Zjistili jsme, že jsem vyjeli oba v pátek v 5:02 a jsme tedy soupeři. Láďa mě inspiroval s Birellem, ale přestože jsem oba řekli, že nezávodíme, závodní červík zahlodal a vyrazil jsem napřed. Nové Hrady jsem objel a ušetřil si tak ošklivé stoupání a od té doby to bylo až do cíle nahoru a dolů. Do cíle zbývalo cca 28 km.

Někde v Horní Stropnici, Rychnova u Nových Hradů nebo v Benešově nad Černou byla pouť a chvíli jsem jel jako drak (na disko) a po pár desítkách metrů zastřeně slyším: "Koloběžko!". Koukám a on tam pokuřuje kolega závodník s kolem. Prohodili jsme pár slov, já jel napřed, ale po chvíli mě dojel a spolu jsme jeli až do cíle. Ten konec nebyl tak hrozný, jak to všichni líčili, ale chápu, že kdo to jel v kuse, tak ty kopečky nahoru a dolů musel proklínat. Cílový penzion v Bělé jsme chvíli hledali, ale nakonec našli a závod úspěšně dokončili. Já za 36 hodin a 49 minut. Dostali jsme krásné medaile a mohli konečně odpočívat. V cíli bylo pivo, pizza, guláš a tak jsem si uvařil kuskus. :-) 

 

Vojtěch Gondžala:

Kupodivu po Přejezdu vážím stejně jako před ním... Jen většinu mého těla tvoří Kofola...

 

Pavla Trojancová:

Kdyby mi někdo loni řekl, že můžu dokončit Přejezd pod 24 hodin, řekla bych, že je to magor. To přece nemůžu nikdy stihnout. Loni jsme jeli s Martinem s naloženými koloběžkami a výletním tempíčkem nám to do cíle trvalo přes 42 hodin. 
Ale nikdy neříkej nikdy. Trošku jsme se dovybavili, trošku jsme potrénovali...a vlastně celkově jsme se posunuli někam úplně jinam a najednou to začalo vyp
adat reálně. A taky že jo.
V pátek v 5:25 ráno jsme vyrazili na cestu z Broumova a v sobotu ve 3.10 jsme klepali na dveře penzionu v Bělé v Novohradských horách.
335 km za 21:45 hodin.
Přejela jsem republiku na koloběžce za jeden den. :)

 

Obrovský dík patří mojemu doprovodnému týmu, protože bez něj by to nešlo. Ladislav Bartůněk v roli řidiče, navigátora, osvětlovače cesty, montéra, fotografa, doplňovače ionťáku, motivátora, časoměřiče a hlavního výživového poradce, Martina Fišerová jako zpravodajka, fotografka, informátorka, rosnička, autorka skvělých řízků, štrůdlu a nakrájeného melouna a celková podpora. Jste prostě nejlepší. :) 


A taky velký dík mojemu parťákovi Tomáš Datel Král, že to se mnou těch prvních 100 kiláků vydržel. :) 
A samozřejmě v neposlední řadě organizátorům 
Koloběžky Hodkovice - 3C Prokola, protože
Přejezd republiky na koloběžce je prostě jeden z těch zážitků, na které se nezapomíná.

 

Martin Brož:

Po letošních extrémních závodech 12 ti hodinovce přes Ještěd (225km, 4000 m převýšení 2.místo) a O kýtu paní starostky (202 km, 3600 m převýšení 3. místo) se konalo 3. kolo seriálu: Přejezd republiky 2018 z Broumova do Novohradských hor, přes jediný kontrolní bod, který se nachází a oficiálně jmenuje Zemská hranice Čech a Moravy. Trať byla naplánována, jako support se mne nabídla legenda českého koloběhu a srdcař David Seemann a jako cíl jsme si určili dojet! nicméně pokud to půjde tak pod 17 hodin. Novinkou byl GPS tracker, který jsme přimontovali na koloběžku a v pátek dne 27.7.2018 v 05:30 hod. ráno jsme vyrazili od čerpací stanice v Broumově. Hlavní taktika, nepřepálit start, neboli pohybovat se v rozumné tepové frekvenci, pravidelně pít, jíst a doplňovat sůl kvůli křečím a pokud vše bude v pořádku, tak na 225km do toho pořádně dupnout. Prvních 100 km se jelo opravdu dobře, celkově z kopce při parádní teplotě a průměrné rychlosti ke 22,5 km/h, následně po první stovce začala psychologie, dost vtíravé teplo, tepovka začala prudce stoupat, povrch silnice nicmoc a koloběžka nejela. Díky všemožným přístrojům v kokpitu jsem však zjistil, že žádná rovinka a poměrně nenápadné táhlé stoupání nad 2%...tak bacha nato. No a za chvíli nic nenápadného, ale brutální pařák, teploměr ukazoval 38 C, no a kopec na Hlinsko jako prase. Tak teď tepovku musim držet a jet dál.

Na 150km neboli na kontrolním bodě, hlásí David, že je někdo před námi, řikám si cototo a vlastně od této chvíle jsme začali jakože závodit, takže prázdná hlava, krom těch výčitek (co tu blbnu, že se neválim někde u vody s více jak ledovým lahváčem). Stavy byly pološílený na střídačku. 180 km před Jihlavou, slunce zalezlo za mrak, hlásim Davidovi, pohoda můžu jet v klidu kamkoliv. Najednou 185 km, slunce paří, kopec a nejsem schopnej se posunout nad 6km/h. No a takhle to šlo pořád dokola do nekonečného 225 kilometru a co se nestalo? Zalezlo slunce, na teploměru 26 C a pak se jelo parádně až do Nových Hradů. Tam už zbývalo pouze nějakých 25 až 30 nekonečných kilometrů kopečkama ale nepařilo slunce. Do cíle jsme dojeli téhož dne, před půlnocí s celkovým časem 18:02 hodin a to vychlazený pivo na který jsem se těšil, mne žaludek nechtěl moc přijmout, takže jsem málem blinkal. Jinak celkově děkovačka Koloběžky Hodkovice - 3C Prokola, že pořádají závody tohohle typu a všem účastníkům, kteří se do takového závodu pustí. Gratuluji neuvěřitelnému výkonu Tomášovi Drobníkovi, který závod určitě vyhrál opět. No a příští rok se opět těšíme.

Marčáno

 

Jiří Fabík:

Ještě jednou moc díky za fajn akci všem kdo se podíleli na jeji přípravě a průběhu ... Pavle, Michale, Šárko atd.
Byla to pro mne první takova akce a tak jsem na ni odjížděl s velkým otazníkem ..... nad sebou ?
Ale jeji cely průběh mne doslova uchvátil a pohltil a i proto to hlava dohromady s tělem dala za 24 hod 54 min .... 330 km.


Mějte se moc fajn a DÍKY .....

 

Petra Šimůnková:

Zdravím do Hodkovic,
ještě jednou bych Vám chtěla poděkovat za velmi intenzivní zážitek, který ani teď, po týdnu jsem stále ještě nevstřebala... Moje myšlenkové pochody volně navazují na loňský přejezd aneb "blondýna, bruneta a zrzka"... Pokud máte zájem o vydání letošních myšlenkových pochodů, je to vaše... Pokud se Vám nic takového zobrazovat nechce, naprosto chápu a zlobit se určitě nebudu :)
 
Mějte krásný den a ještě jednou velké poděkování celému realizačnímu týmu. Věřím, že minimálně v tomto roce mě na kolena jen tak něco nesrazí, protože si vzpomenu, že vždycky může být ještě hůř :) 
 
Hezký den Vám všem do Hodkovic a pokud to okolnosti a zdraví dovolí, budu se těšit na startu ročníku 2019.
 
S přáním hezkého dne 
Zrzka 
 

A největším uplakánkem přejezdu se stává…

Na messenger mi chodí zvracející a brečící smajlíky se slovy - “Never more!” Mno, takže blondýna a bruneta se na přejezd asi letos nepřidají… Co teď? Hm, hm… Sama přece nepojedu. Co někdo cizí? Ale kde ho vzít? Kde seznat blázna, co pojede přejezd a jako bonus bude chtít trávit víkend se mnou? Jedině chudák nějakej...

Je měsíc před přejezdem a na FCB večer mezi komunitu koloběžkářů nabízím sebe sama, jako když prodávám vejce v akci. No, nekup to. K mému překvapení i někdo odpoví, ale po náročném výběrovém řízení obstojí pouze jeden adept - a to Zdenda - rozumějte, našli jsme shodu :) Chudák to ještě netušil,…

Čtvrtek - den před přejezdem
V Chlumci nad Cidlinou, kde nás zaskočí liják, vyskočí z vlaku sympatický týpek, který mi pomáhá hodit koloběžku do vlaku. Ověšená vším možným má snad metrák, a tak lehkost hliníkového oře je ta tam. České dráhy nám připravily překvápko v podobě výluky - koloběžky nám nevezmou, tudíž nás čeká 20 km cvičně po silnici první třídy do České Skalice. Vidět, jak Zdendovi o rukáv škrtají kamiony, je pocit k nezaplacení. Vzhledem k tomu, že v Broumově po 20. hodině neseženete nic k jídlu, vyžíráme zásoby na pátek.

Pátek
Pečlivě vypracovaný itinerář cesty dostane trhlinu hned na počátku, protože místo plánovaného startu v 7:00 se mrskáme u benzinky a sháníme někoho, kdo nás vyfotí - až jednou budeme chtít machrovat před vnoučaty, třeba…

Na řídítka přiděláme všechny možný chytrý věci a vypadáme, jako když jdeme lovit signál na UFO. Zapínáme naplánovanou trasu validovanou od brunety a trasa nám ukáže krásných 322 km a 22 hodin cesty. Nepoučitelně se nabalím jak pumpa, takže hned po prvním kopci, kdy na mě jdou v 8 ráno mdloby z horka, se musím převléct. Mno a taky něco pojíst, že jo - 5 km je velký výdej. Cesta do Náchoda se mi zdá nějaká náročnější než loni, plazím se s jazykem na tílku. Po cestě nás míjí auto s nápisem Koloběžky Hodkovice, takže nabíráme pocitu, že nás kontrolují jak nějaký profíky při Tour de France, jestli náhodou nešvindlujeme.

Za chvíli nás předjíždí Pavel Štork, který startoval o 90 minut později než my. Smutný příběh. Pocity zoufalství zmírňuje příjezd do Třebechovic, kde na nás vykukuje sámoška. Vběhnu do Hrušky pro Snickers a Birelly (flapjacky, který táhnu stejně jako loni mají zatím stále status “nenačaté”). S čokoládou a karamelem na zubech vidím, jak se před námi zjevují kočičáci v neonových trikách na koloběžkách. Otřu si hubu a snažím se nasadit úsměv americké hvězdy s tím, že všechno je úplně v pohodě a jak si to užíváme. Kluci ve mě poznávají holku z inzerátu a Zdendovi určitě a upřímně závidí, jak jinak. Já bych debatila klidně do rána, ale vedoucí týmu zavelí, že čas nás tlačí a tak valíme.

Ovocné pivko si vybírá svou daň a tak stavíme kousek za Třebkama, kde nás kočičáci dojíždějí a já se akorát tak vyhrabu z borůvčí, kde se napíchnu na větev, a začne mi crčet krev. Princezna hadr. Valíme směr Dašice, kde do sebe hodíme polívku - já bych toho sežrala víc - palačinky nevypadají špatně, ale nebudu prase, že jo:) Naše přístrojové desky hlásí téměř 40 stupňů, kočičáci dávnou v trapu a my míjíme ceduli Líbanice. V polo kómatu pokřikuju na lokální rodinu s prosíkem, jestli nemají kýbl s vodou a nemohli by nás trochu osvěžit. Ochotně nás pouští domů - to ještě netuší, že jsem pozvala další koloběžkové kolegy, kteří nás právě míjí… Že mi voda natekla do trenek i do bot mě najednou nějak netrápí. Tejp, který měl ochraňovat koleno v dobrém i zlém, už dávno odpadl. Následuje černá díra - a proberu se až před Hlinskem v hospůdce, kde ochutnáme celý nápojový lístek a zaplatíme celých 41,-.

Začíná lejt, natáhneme pláštěnky - Zdenda zastřihne pončo a místo pásku mu podávám gumicuky, protože vypadá jak Batman na koloběžce, kterému se za chvíli pláštěnka přimotá do kola. Valíme do kopců, ze kterých mám strašný respekt, v žaludku svíravé pocity - loni jsem zde s koloběžkou přišla o kopcové panenství. Ovšem z negativních myšlenek nás vytrhnou kočičáci v neonkách, kteří se objevují znovu na scéně. Kousek nás táhnou dál, k hranici, kde je náš jediný kontrolní bod trasy. Kluci opět v čudu a my se šmrdláme na lesní cestě, když najednou slyšíme motor káry, která zastavuje vedle nás a ze Subaru vyleze rytíř, který nám odebere zavazadla s tím, že se potkáme na penzionu - v dnešní cílové destinaci. Osvětleni jak vánoční stromeček dorazíme k celníkovi, kde máme pořídit selfie. Byste nevěřili, jak náročný úkol to je, udělat selfíčko ve tmě - takže nasvítit se tak, abyste neměli 3 brady a vytlačené razítko od čelovky na čele. 15 minut se tam šteluju, začíná další chcanec, Zdenda dělá trpělivého osvětlovače. Do Polné, kde spíme, dorazíme v 22:30. Zdenda byl statečnej a za odměnu mu dovolím pivko před spaním :)

Sobota
Ráno se vynasnažíme splnit časový harmonogram a vyrážíme v 7 hodin z penzionu. Na náměstí míjíme Patrika a valíme směr Jihlava. Překvapivě jsme se neztratili a před výstupem na Pístov si uděláme catering ve stínu u garáží. Další dílčí cíl dne - Batelov. Z toho kopce mám takový strach, že ještě před jeho výstupem zajedeme do večerky v centru, kde do sebe hodím Bounty a Colu, protože prostě… Máme štěstí na lidi, a tak si s námi povídají krásní cyklisté i další koloběžkáři v podobě Vojty a Verči, kteří nám zpříjemňují výstup do toho „psycho“ kopce. Zdenda nás objednal na oběd k rodičům na bramboračku, takže se po 20 km loučíme s tím, že snad v cíli…

Vysočina, včetně luxusní bramboračky, je za námi a blíží se příjezd do Jindřicháče, kde na nás čeká bloncka s tím, že úkol její mise zní jasně. Odtáhnout nás odsud co nejdál… Při výjezdu z města do polí se přede mě začíná stavět “maratonská zeď”. Při běhu s ní obvykle po 30. km počítáte, tady nevíte, kdy přijde. Horko nás spaluje, asfalt teče a lepí se na boty, z polí se práší, triko prosolené, ruce umatlané, mušky přilepené… Začíná se mi motat hlava, tep se zrychluje a já se snažím najít si tu motivaci a důvod, proč jsem vlastně tady… 10 nekonečných minut hledám důvody, PROČ, PROČ to všechno dělám. Odpověď, že mě to baví a koloběžku zbožňuju - mě stále neuspokojuje. Protože nabývám pocitu, že jestli něco nevymyslím do 2 minut, tak končím, začnu se soustředit na bloncky vymakaný lýtka a počítám její odrazy. Bloncka odvede svojí práci dokonale a v Borovanech se od nás odpojuje. Nás čeká větší půlmaraton do konce. Pro mě zatím ten nejhorší v životě. Mám chuť odpojit všechny měřící zařízení, protože metry neubývají, suneme se jak šneci. S metry nadmořské výšky přímou úměrou klesá venkovní teplota i naše nálada, a tak se přistrojíme. Po nekonečných hodinách míjíme ceduli „Bělá“ a úsměv na tváři nám mizí, když zjišťujeme, že do cíle zbývá ještě kilometr. Při pohledu na cílovou chatu mi stále nedochází, že tohle je už ten KONEC. Zdenda zahlásí: „Tak jsme tady” a přítomní koloběžkáři nám začnou gratulovat. Mám co dělat, abych nezačala brečet před davem, a tak se koušu do rtu, snažím se zmizet za pergolou, kde koloběžku hodím do trávy s pocity - ať už tě nikdy nevidím a spustím vzlykavý pláč, který nelze zastavit. První a poslední věta, která ze mě vypadne je: „To bylo tak hrozný”. Zdenda, jako pravý gentleman mě utěšuje, že jsme to zvládli, ovšem žádný pocit euforie jako loni se ne a ne dostavit. Pořád mi to celé nějako nedochází a vlastně ani teď, po týdnu. Při přebrání medaile sdělím Pavlovi, že děkuji, ale tohle už nikdy… a odpověď, kterou dostanu mě asi ani tolik nepřekvapí: „Tohle mi dneska řekli všichni, příští rok se budu těšit”…

Nemohu se zbavit pocitu, že Pavlovo intro k letošnímu přejezdu - “Nic nebude stejné jako dřív, a ti, kteří budou podstupovat muka fyzických výkonů, budou zároveň procházet očistným procesem poznání, že všechno je jinak”, se naplnilo beze zbytku. Amen.

Neděle
V Budějicích jdeme na vlakáč koupit jízdenky směr Praha. Asi vypadáme, jako kdybychom minulé století strávili na Marsu, a u pokladny se nám začnou smát s tím, že nejbližší vlak odjíždí až v 6 večer. Záložní varianta je cesta přes Plzeň do Prahy. Na tuhle hru přistoupíme, protože je to jediná šance, jak se dostat domů. A tak díky ČD akce “Přejezd republiky” dostává úplně nový rozměr…

Závěrem snad jen - neuvěřitelný dík Hodkovickým koloběžkám za tento mega zážitek, který mi přidal nejen šedý chloupek do obočí, ale i ukázal, že i když máte pocit, že nemůžete, tak vždycky můžete. Andrejce, že mi zapůjčila Zdendu na celý víkend a Zdendovi za to, že to se mnou vydržel - nemohla bych si přát lepšího parťáka na přejezd. Rytíři v Subaru za psychickou a fyzickou vzpruhu a následně všem kamarádů a kolegům, co nás podporovali vzdáleně včetně těch, které jsme potkali a poznali osobně. A velký extra dík lýtkům od blondýny, že se odrážely ve správný čas na správném místě.

A jen pár čísel na konec:
Najeto 331 km, čas na trati - 38 hodin a 59 minut, čas na koloběžce 22 hodin a 18 minut. Zlepšení oproti loňsku o jednu celou noc.

A co 55 kilové tělo všechno pojalo při výdeji cca 20 000 kcal za 2 dny? 3 Snickers, asi 5 rohlíků, hromadu šunky a sýrů, 3 tousty, 2x polévka, šopský salát, zmrzlina, smažený hermelín s hranolkami a tatarkou, Bounty, mléčná rýže, 3 banány, kilo ovoce ala co stromy daly a asi litr kofoly včetně 5 lirů ovocného Birella a další litry vody.

Pokud nemáte kachní žaludek, raději to nezkoušejte.  

 
 
Tomáš Drobník:
 
Ahoj Pavle,
 
díky za zprávu. 
 
Z Přejezdu jsem si sepsal poznámky v podobném duchu jako loni, ale proti textům ostatních účastníků je to možná trochu jinak pojaté -víc zaměřené na výkon, čas a takové ty věci. Prostě jen soupis toho jak jsem se chystal, co jsem prožíval a jak to hodnotím. Koneckonců, kdybys věděl o někom, že chce napřesrok trhnout traťový rekord, tak mu rád předám svoje zkušenosti. Z mého pohledu nejde až tak o vítězství, i když to je příjemné, ale hlavně o hledání motivace a posouvání limitů. A kam až se dá posunout čas potřebný na přejetí republiky je zajímavé téma...
 
Měj se
Tomáš
 

Vzpomínky na druhý Přejezd republiky 2018

Loni jsem si po dojezdu říkal, že bych to příště měl jet „na kochačku“, že to nemám zapotřebí se takhle hnát přes celou republiky a zjišťovat, k čemu dokáže hlava tělo přinutit. No, nakonec jsem to vyhodnotil tak, že když loňské povětrnostní podmínky nebyly moc příznivé, tak že bych to ještě jednou mohl jet na čas a při troše štěstí to odjet rychleji.

Příprava neprobíhala zrovna ideálně, od jara jsem porůznu řešil různé drobné neduhy a hlavně poslední dva měsíce pobolívající koleno. Nakonec jsem zjistil, že mi dělají problém boty, ve kterých jezdím. Po roce a půl a 5-6 tis. km jsou prošlapané a noha je v nich v nepřirozené poloze. Tak aspoň, že už to vím a dám si na to pozor. Závěr přípravy na přejezd byl tedy především mentální. Když už mám představu do čeho jdu, tak je stejně nejdůležitější správně nastavit hlavu, připravit si trasu a občerstvení. Zbytek už nemá cenu řešit. Počasí nechat koňovi a jestli odjedu o pár tréninků víc, nebo míň, je taky jedno. Na Přejezd stejně nejde pořádně natrénovat, snad je i lepší pošetřit a nakoncentrovat síly, než do úmoru trénovat.

Plánování trasy bylo o dvou souvislostech – vyhnout se rovinám, které mě loni ke konci odrovnaly a navíc jsem je letos moc nejezdil. A pak o hledání co nejkratší, ale přitom na orientaci co nejjednodušší trasy. Sice to znamenalo průjezd několika objížděk v různém stupni rozpracovanosti, ale nakonec si myslím, že se to vyplatilo. Po objížďce jsem jel jen jednou, zbytek jsem poslal skrz. Z hlediska zdržení to nakonec nebylo tak hrozné – po poli, ve štěrku, hlíně, makadamu a jiných ryze koloběžkářských površích jsem absolvoval cca 3 km, ale i tak se dalo vesměs pořád jet. Jen pomaleji a opatrně a občas po chodníku nebo s koloběžkou v ruce. Ale pořád je lepší jít půl km pěšky a k tomu jet kus po poli, než to objíždět a přidat si další kilometry navíc. Zvolená trasa mi celkem vyhovovala, totál rovina jen tak 30 km a zbytek nahoru a dolu. Občas sice drsně nahoru a drsně dolu, ale celkově dobrá volba, protože ve výsledku podává člověk výkon kratší dobu. Chvíli makáš do kopce a pak se vezeš z kopce. S tím souvisela i moje strategie jak jet – do kopce s rozumem a z kopce co nejdál „doklouzat“. Prostě se ještě vézt i tam, kde už na jiných závodech začnu dupat (posun dojezdové rychlosti z 25 na 20-22km/h). Nejhezčí takové svezení bylo z Léskovce do Počátků, kde se to z kopce krásně rozjelo a na protikopec jsem vyjel setrvačností až nahoru. To má pak člověk radost z jízdy.

Start v 5h ráno je dobrá volba, i když vzhledem k denním teplotám by možná neškodilo startovat ještě dřív. Ale i tak byl vzhledem k drobnému zkrácení trasy loňský cíl dojet za světla zase o kousek blíž. Podle mých propočtů a možností jsem si jako reálně dosažitelný čas stanovil 16 hodin jízdy, tedy v 21h v cíli. Nakonec to cca o čtvrt hodiny nevyšlo, ale i tak beru výsledný čas za daných podmínek jako maximum mých současných schopností. Taktiku pro minimalizaci času stráveného při zastávkách už máme s podpůrným týmem nacvičenou. Vlastně se dá říct, že díky získaným zkušenostem mám podporu čím dál lepší. Letos jsme museli kvůli vedru dělat 2-3x tolik zastávek než loni, ale ani tak jsem neztratil víc času. Je pravda, že jsem se nemusel tolik převlékat, všechno kromě bot vždycky po bouřce uschlo během pár minut. Ale boty jsem použil celkem troje. Nejen kvůli promoknutí, ale i kvůli bolestem kolene, kotníku a achilovky, které naštěstí díky výměně bot vždy zmizely, aby se po pár hodinách objevily jinde.

Doplňování vody a ionťáku se ukázalo jako základní disciplína a díky dvěma sadám bidonů to šlo rychle. Já si vzal plné a ty poloprázdné mi parťáci doplnili do příští zastávky. Jinak na koloběžce jsem vezl 3 bidony – dva na pití a jeden na polévání. Celkově by tedy servis podpůrného týmu šel zlepšovat snad už jen podáváním občerstvení za jízdy, jak to vidíme při různých cyklistických závodech v televizi, ale to za plného provozu moc nejde.

Zajímavé je, jak se člověku během cesty honí různé myšlenky. Ze začátku je tam velká koncentrace na výkon, snaha na nic důležitého nezapomenout, hlavně jíst, pít, nezabloudit atp. To se v průběhu času transformuje na myšlenky týkající se únavy a různých bolístek spojených s propočítáváním, kolik ještě musím ujet, jak dlouho ještě pojedu a co mě kde ještě čeká. V této fázi je dobré se soustředit na nejbližší větší postupový cíl vzdálený max. 50 km a nepřemýšlet o tom, že mám jet ještě nějaké stovky kilometrů. Prostě teď jedu do Jihlavy a až budu v Jihlavě, tak se uvidí, co bude. Trápit se ve Ždárských vrších tím, že mě čeká protivný kopec za Jihlavou fakt nemá cenu. A důležitý je ten moment, když si ke konci člověk spočítá, že už zbývá třeba jen 20 km a už tedy není potřeba se trápit s jídlem, které stejně nejde pozřít a můžu to odšpuntovat, abych nechal na trati všechno. Jinak jsem žádnou super velkou krizi neměl, jen spoustu malých kriziček, na které pomohla cola, nějaká ta tyčinka a pokropení hlavy i těla vodou. Gely nepoužívám, ionťák si vařím ze zeleného čaje s citrónem a když už je nejhůř, tak jedu na kombinaci přesnídávek, coly a magnezia.

Trasu jsem si už trochu pamatoval od loňska a kupodivu neměl nikde žádný zásadní zádrhel. Jen v Jindřichově Hradci a Třeboni jsem to vzal skrz centrum a davy lidí byly až nepřiměřeně husté a neprostupné pěšky, natož chtít tam jet. Asi by bylo rychlejší to objet postranními uličkami. Líbilo se mi, že jsem na posledních 50 km potkával spoustu koloběžkářů, kteří vyrazili o den dřív a také dojížděli do cíle. Potkat na výletě koloběžkáře je v našem kraji stále ještě exotika a zážitek a tady jich najednou jezdilo celkem dost :-)

Když si porovnám letošní a loňský čas, tak je to ve finále úplně na stejné úrovni – najel jsem o 9km míň a míň se převlékal, což odpovídá těm 40 minutám rozdílu v časech. Loni foukalo a víc pršelo, letos zase bylo nepříjemné vedro. Myslím, že při optimálních podmínkách je reálné se dostat pod 16h, ale pro mě osobně už ten prostor na zlepšení moc velký není, na výrazné zlepšení by musely být opravdu ideální podmínky a to se na jeden den v roce špatně plánuje. Ono se to nezdá, ale ten čas utíká na přejezdu hrozně rychle. Ale věřím tomu, že se najde někdo, kdo dokáže jet celý den průměr kolem 23km/h, aby stlačil čas někde k 15h. Nicméně už takhle si doprovodný tým v autě trochu stěžoval, že vzhledem k množství občestvovaček a objížděk si ani nestihli dojít na oběd. Budu je asi muset vzít někde na večeři, abych jim to vynahradil a poděkoval za dokonalý servis...

 

Základní rekapitulace:

Koloběžka Mibo Revoo Evo

Trasa: Broumov – Hronov – Náchod – Opočno – Horní Jelení – Luže – Krouna – Žďár n.S. – Polná – Jihlava – Žirovnice – Jindř. Hradec – Políkno – Stráž nad Nežárkou - Třeboň – Borovany - Trhové Sviny – Čížkrajice – Dluhoště – Malonty - Bělá.

Start Broumov - 5:00h / Kontrolní bod ČM hranice Sirákov - 12:30h / Cíl Bělá - 21:16h. Celkem najeto - 321km / Čistý čas jízdy - 15h 10min / AVS 21,1

 

Básnění během Přejezdu:

Jiří Bouzek:

Mám asi poetickou...

Broumov.

Krajina se tu dost vlní, do kopce se těžko funí, 
a hle, pole makovice, natrhám si trochu více.
Naplněn tou rozkoší, dojel jsem až k Rozkoši.
Pardón.

Padesátý kilometr, 
strašné horko,
sundám svetr.

Ještě mě v noci napadla jedna, ne poetická, ale tragická.

Na hranici. (sil)

Pohraničník na mě zblízka civí, 
včera chtěl být také živý,
dnes však, když to vidí,
není přece pitomec, 
lepší v boudě tuhý stát, 
nežli se furt někam hnát,
to je přeci jasná věc.

 

 Výsledky najdete tady a další texty od vás tady a tady.

 Videa na Youtube.