Když cesta je cíl ...

Jiří Kadlčík a Adéla Sumcová

Nápad

Venku je tma a já sedím u těch internetů a brouzdám. Cílem je najít si nějakou zajímavou akci na léto. A protože mám půl roku novou silniční koloběžku, ze které jsem nadšený, je jasné, jaká akce by to měla být. Když jsem narazil na přejezd republiky, bylo jasno. Ve dvou se to lépe táhne a tak jsem oslovil svoji dlouholetou kamarádku Áďu, co je pro každou špatnost a po zmínce o této akci se jí rozzářili oči, jako když malému dítěti koupíte zmrzlinu. Možná to bylo trochu jinak, ale semínko se chytilo a začalo nám klíčit v hlavách. Už bylo jasné, že pojedeme na výlet.

Realizace

Prvotní nápad o přejezdu spatřil světlo světa někdy v lednu. Měli jsme tedy spoustu času na přemýšlení. Nejdřív jsme chtěli jet vlakem do Broumova ve čtvrtek a v pátek ráno vyrazit na přejezd, který jsme chtěli ztrestat za dva dny. Pak, že prý pojedeme ve středu a nakonec jsme se dohodli na formátu 4+1 (čtyři dny výlet, jeden den přejezd).

Hned, jak se udělalo na jaře teplo, dohodli jsme se, že budeme jezdit na vyjížďky, aby bylo natrénováno. Jelikož máme oba dost našlapané diáře, vyjížděk bylo asi šest a všechny skončily v hospodě minimálně pětipivem. Takže natrénováno jsme měli a už se stačilo pouze přihlásit, posbírat věci na těžko a vyrazit z Prostějova na výlet.

Zatímco já řešil, co všechno budeme potřebovat pro eliminaci případných technických problémů, nakupoval náhradní díly a představoval si všechny možné i nemožné situace, tak Áďa s ledovým klidem hodinu před srazem sbalila spacák, náhradní tričko a vyrazila. Moje tašky na kolobce vážily něco přes 15 kilo a každý den jsem Áďu překvapil nějakou nepochopitelnou věcí, co jsem z nich vylovil, protože byla zrovna potřeba. Na jednu snídani jsem vytáhl  dřevěné prkénko, nůž a škrabku na zeleninu. Jindy se mi ji podařilo překvapit vývrtkou na víno. Abych se ale jen nechválil ,jaký jsem připravený borec, neměl jsem sebou pantofle. Zásadní a nepochopitelná chyba. Áďa naproti mě neměla prakticky nic, takže jsme se tímto přístupem hezky doplňovali.

Cesta na start

V pondělí odpoledne jsme se konečně potkali na startu našeho výletu. Hleděli jsme na sebe a usmívali se, protože ani jeden z nás neměl plán, kam pojedeme. Nakonec jsme se shodli na formátu výjezdu aplikovaného při dvoufázových trénincích popisovaných výše (30 km, koupačka, 30km - první fáze; pivo - druhá fáze). Vykoupali jsme se v pískovně Želechovice a pak se vydali do nejmenšího pivovaru v republice. Minipivovar Trubadúr v Troubelicích je tak malinký, že nemá ani pořádnou ceduli před domem, takže jsme ho přejeli a až na druhý pokus našli. Otec majitele pivovaru zrovna zaléval okurky, tak nám jej bylo blbé rušit, ale neodolali jsme. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že pivo mají pouze lahvové a pouze 14°. To nám zazářili očička, a když nás pán pustil na svoji zahradu a dal každému jedno pivo, svět byl v tu chvíli naprosto v pořádku. Po pivu lahodné chuti, které stálo 20 korun, ale my pánovi nechali více než dvojnásobek, jsme vyrazili do Zábřehu. Tento nápad se mimochodem zrodil až u onoho piva, protože pivovar byl cílem dne. Cestou do Zábřehu jsme zatměli a rozhlíželi se, kde se vyspíme. Hledali jsme nějaké příjemné místo s travnatou plochou, pokud možno bez psích pozdravů. A co jsme našli? Nonstopek! Hledání místa na spaní jsme tímto objevem odložili a spokojeně cucali pivka. Od jednoho domorodce, mimochodem sympatický člověk s nesympatickou přítelkyní, jsme dostali tip, kde se vyspat.  Prakticky v centru města je rybník a na jeho okrají stojí krásná vrba. Pod ní jsme se vyspali do růžova, ráno na naši bezpečnost dohlíželi dva místní bezdomovci. Když jsme se sbalili a odjeli, viděl jsem v jejich očích úlevu.

Úterý jsme zahájili prohlídkou hlavního náměstí v Zábřehu. Nelíbilo se nám a tak jsme si tam na protest proti škaredému náměstí vyčistili zuby a odjeli na nádraží. V okénku, kde se prodávají jízdenky, seděla velmi dobře naladěná paní. Na můj požadavek, že chci jet do Pardubic, reagovala slovy: „To si jako myslíte, že přijdete jen tak na nádraží a pojedete s kolem do Pardubic?". Moje odpověď: „Ano, přesně to jsem si myslel!" Nakonec po nepříjemném vstupu do hovoru jsme se dohodli, že můžeme jet. Sice až za hodinu, ale to nám nevadilo, mohli jsme v klidu posnídat a okolí nádraží bylo relativné příjemné. Z nádraží v Pardubicích jsme zamířili po cyklotrasách na vodní nádrž Rozkoš. Po cestě jsme si ještě prohlédli náměstí v Hradci Králové, ale to bylo taky nic moc. Celou cestu nám samozřejmě foukal protivítr, nohy nejely a všechno bylo špatně. Situace se na chvíli obrátila, když se nám asi na šestý pokus podařilo koupit meloun. Ten jsme si vítězoslavně dovezli na Rozkoš a meloun jsme ztrestali. Ve vodě jsme se potom umyli od melounu a zašpinili od vody. Původně jsme tu chtěli strávit noc, ale nelíbilo se nám tu a tak nastalo další hledání v mapách, kde by na nás čekalo štěstí. Zaujal nás rybník Špinka. Napadlo nás, že když je Rozkoš špinavá, Špinka by mohla být čistá. Přesně tak to i bylo, obsluha ve stánku s pivem a burgery byla příjemná a nebylo co řešit. Abychom nemuseli namáčet plavky, pili jsme až do zavíračky a pak se šlo koupat a spát.

Středu jsme zahájily přesunem do Červeného Kostelce a snídaně na workoutovém hřišti byla stylová. Jelikož Áďa měla v úterý problémy se vůbec nadechnout, nohy jí nejely a výraz tváře by se dal přeložit zkratkou ZMH (zabij mě hned), zamířili jsme do Hronova na nádraží. Zde se naše cesty poprvé a naposled rozdělily. Když jsme se v Broumově opět shledali, zamířili jsme rovnou ... (všímavý čtenář už si domyslí). Zatímco se hosté v Broumovském pivovaru střídali, my poctivě seděli a konzumovali. Pan sládek nás pak musel na zavíračku vyhodit, a když nás vypouštěl hlavní bránou do světa siroce se usmíval. Také si neodpustil komentář: „Nerozbijte si držky!". Pivovar jsme zavřeli a bylo na čase si najít nějakou restauraci s jídlem. Když se něco jmenuje Hotel Praha, člověk by tak nějak vytušil, že zde dostane najíst. Místo toho jsme dostali jedno pivo a pak nás opět vyhodili, že zavírají. Mimochodem, v 18:00. Jiný kraj, jiný mrav. Neprotestovali jsme a šli hledat další podnik, kde se pokusíme najíst a odejít před zavíračkou. Dílo se zdařilo a vyrazili jsme najezení a napití na jediné plánované místo k přespání za celou dobu výletu. K Nývltům do Martínkovic. Když jsme tam přijeli, nepotkali jsme živou duši a tak jsme hodily věci pod strom a zamířili na pivo, však nám za těch pět kilometrů z Broumova vyschlo v krku. V místním kulturním zařízení (hospoda čtvrté cenové) jsme se seznámili s místními lidmi a zjistili, že prý jsme blázni, když jedeme z Prostějova na kolobkách. Pro jistotu jsme ten večer nemluvili o plánech na další dny, to by pro jejich zdraví bylo moc riskantní.

Čtvrtek byl den, kdy jsme začali snídaní, vyrazili pěšky na túru po Broumovských stěnách. Přeci jen jsme si chtěli od koloběžek odpočinout, s ohledem na páteční trošku delší projížďku. Na túře si Áďa začala prozpěvovat písničku od Jarka Nohavicu, Až mě zítra ráno v pět, ke zdi postaví ... To nás pobavilo, ale moc mi to na klidu nepřidalo, přeci jen nás čekala šílenost a už nebylo cesty zpět. Když jsme se odpoledne vrátili na základnu, už se to hemžilo kolobkáři. Všichni opečovávali svoje stroje s láskou, kterou jsem v sobě nikdy nenašel. Naše kolobky byly za ty dny cestování zašpiněné, my jsme byli také spíše parodií na člověka, než závodníky. Možná proto se nám všichni vyhýbali a tak jsme se rozhodli pro nečekaný tah. Poprvé jsme se osprchovali a vzali si čisté oblečení. Čistí a voňaví jsme se večer přišli posilnit do místní hospody, kde náš přivítali staří známí ze dne předešlého. Vylíčili jsme jim plány na další den a málem si ukroutili hlavy. Nechápali nás a my zase je, ale nechali jsme to plavat.

U vedlejšího stolu sedělo asi 6 - 8 lidí a mluvili jenom o koloběžkách, gramařili a už byli hlavou na přejezdu. My se jen usmívali a dělali, že nic. Naše taktika byla jasná. Dělat ze sebe pitomce, aby si nás nikdo nevšímal a my mohli v pohodě dojet pro Ádino vítězství mezi ženami. To, že by mohla vyhrát, nás napadlo jednou na druhé fázi tréninku, kdy jsme diskutovali výsledky z let minulých. Přesvědčoval jsem ji, že dojede první minimálně o hodinu, ona tomu nejdřív nechtěla věřit (je to přeci jen skromná holčina), ale po reálném zhodnocení situace si dala říct.

Pátek ráno, prakticky ještě v noci, tedy 3:45 nás vzbudily telefony. Dal jsem si tematicky na budík úvodní znělku ze seriálu Knight Rider, přišlo mi to stejně trefné, jako Jarkova písnička. Nepříjemným zjištěním bylo, že padla rosa a všechny věci jsme měli mokré. Rosa padala asi i ostatní dny, ale to jsme vstávali o něco málo později a sluníčko tento problém stačilo vyřešit. Věci se nám podařilo rozdělit na tři hromádky přesně tak, aby dvě z těch hromádek strašně zapáchaly (špinavé oblečení a věci nepotřebné k přejezdu) a tu poslední jsme si brali s sebou. Bohužel jsem nedomyslel všechno a tak jsem si na přejezd vzal i spacák, aby trojtaška držela tvar a držela na nosiči. Áďa jela nalehko a já měl všechny věci, co jsem si myslel, že by mohly být potřeba s sebou. Snídani jsme vynechali, nechtělo se nám vstávat ještě o něco dřív a na lačno se nám beztak pojede líp. Nadešel čas dorazit na start, který byl v Broumově na benzínce. Vybrali jsme si trackery, dokoupili ještě nějakou vodu, abych neměl tu tašku tak lehkou, vyšlo nám to přesně na 5:00 a vyrazili na cestu.

Závod

Začal vlastně fotografií od pana fotografa, který nám slíbil ještě foto na kruhovém objezdu v Polici nad Metují. My ale jeli jako smyslů zbavení a pan fotograf Áďu nestihl vůbec a mě možná vyfotil zezadu. Úderem šesté hodiny nám pod nohami začal ubíhat dvacátý čtvrtý kilometr a my věděli, že tempo určitě neudržíme. Navzdory všem předpokladům ještě na stém kilometru, který byl také naši první zastávkou, tachometr ukazoval průměr něco přes 22 km/h.

Další kilometry to ale začalo všechno jít z kopce. Tedy do kopce. Vyjeli jsme na Vysočinu, táhlých asi dvacet kilometrů stoupání v úmorném vedru Ádi moc nesvědčilo a barva jejího obličeje získala nezdravou rudou barvu. Také se z nás v kopci staly dvě bezedné jámy na vodu. Naštěstí každý kopec končí a po něm následuje skopec. A díky němu jsme zadarmo dorazili na první delší zastávku do Žďáru nad Sázavou, kde v místním koloniálu vybrali všechnu neperlivou balenou vodu. Naplnili jsme bidony, odpočali si a vyrazili na vytoužený foto koutek s pánem v budce. Nákupem sedmi a půl litru vody mi kolobka opět nějak ztěžkla, ale co se dalo dělat. Formule 1 jezdí závody bez tankování, my zvolili strategii dvou tankování tekutin a žádné tankování pevných pohonných hmot.

Zemská hranice mezi Čechami a Moravou u Sirákova nám oznámila polovinu trati. Sice tu jednodušší, ale čas vynikající a spousta sil nám ještě zbývala. Nic zásadního nás nebolelo, jenom jsme se děsili toho vedra. Po menší pauze a fotce nastal opět čas na cestu.

Dalších 60 kilometrů se neslo ve znamení kopec, skopec, vesnička a tak pořád dokolečka. Pocit nekonečnosti a beznaděje naplnil Ádi hlavu a kdejaký kopeček jsme šli. Jako na smilování jsme čekali na klesání do nížin a vytouženou rovinku. Pořád nepřicházela, zoufalost v hlavách rostla, spotřeba vody také. Proto jsme v Horní Cerekvi u paní Dong koupili další cisternu vody a dali se do ukusování dalších kilometrů. Zbývala už "pouhá" stovečka a nějaké drobné.

Konečně klesání. Tedy alespoň podle kilometrů mělo nastat. Na tachometru máme 215 a měli bychom jet něco přes dvacet kilometrů z kopce. Někde se stala chybka, protože pořád pokračoval již známý a námi neoblíbený vlnitý terén. Ovšem tentokrát s převahou sjezdů. Negativní vnímání stoupání ale tento poměr obracel a naše hlavy si nedokázaly odpočinout.

Když jsme konečně za Jindřichovým Hradcem najeli na rovinku, dokázali jsme i zvýšit tempo. Tady byla Áďa celkem spokojená, i když už byla vidět postupující únava na nás obou. Zatímco ona za mnou odpočívala v závětří  (důrazně my vysvětlila, že jsem si to sice myslel, ale prý neodpočívala ani trochu), moje hlava začala protestovat, že se jí rovinka nelíbí. Tuto nudnou rovinu nám zpestřila trojice blíže nespecifikované lesní zvěře, kterou jsme vyrušili na pastvě hned vedle silnice. Dalším oříškem bylo odbočení z hlavní silnice na Třeboň na cyklostezku. Kdyby se nám to nepovedlo, skončíme na čtyřproudé silnici. Jak bychom tuto situaci řešili nevím a jsem rád, že nenastala. Rovina i přes svoje nevýhody, jakou je třeba nuda, rychle utekla a opět nás čekalo stoupání. Nutno dodat, že velmi mírné. Tady už se začalo stmívat a blížilo se očekávané zatmění Měsíce.

Na křižovatce mezi Brouskovým mlýnem a Třebečí se nám podařila opět jedna menší chybka. Při zastávce se do nás pustili komáři takovým stylem, že jen na levém stehně jsem napočítal druhý den 16 štípanců. Dolili jsme opět bidony, nasadily světla a objevil se malý zázrak. Dostihly nás rodiče Ádi v autě.  Vzali mi tašku s věcmi a na posledních 30 kilometrů nám dělali support. Moje kolobka ztratila dvě třetiny hmotnosti a prvních pár metrů se jelo, jako by mě někdo tlačil.

Cesta po tmě nebyla úplně příjemná, nebylo vidět pořádně na cestu, neviděl jsem na tachometr, těžko se odhadovaly vzdálenosti, takže i ve sjezdech jsme jeli velmi opatrně. Ostatně nebylo už kam spěchat, cíl byl na dohled a tak jsme relativně příjemným tempem ukusovali poslední kilometry a pozorovali již zmíněné zatměné Měsíce. Několikrát mě při tom napadlo, jestli i nápad jet přejezd republiky nebylo takovým malým zatměním.

Po několika kopcích a sjezdech nás přivítala cedule Bělá. Věřte nebo ne, ale hezčí ceduli jsem dlouho neviděl. Zbývalo ještě nějakých dvanáct minut do magické půlnoci a já věděl, že to stihneme. Cíl v Penzionu Bělá ovšem k mému překvapení nebyl. Seděli tam u stolu volejbalisti, civěli na nás jako na zjevení a jeden přes druhého se nám pokoušeli vysvětlit, kde je cíl a koho máme hledat. Vše se nakonec rychle a zdárně vyřešilo a oficiálně jsme dorazili za pět minut dvanáct.

V cíli

V cíli na nás vlastně nikdo nečekal, nebyl ani nijak označen a bylo třeba se doptat místních. To mě trošku rozesmutnilo, neboť mám ve zvyku cíle dlouhých závodů protínat chůzí po rukou. Penzion Bělá je moc pěkný, byli jsme rádi za takový cíl. Ovšem než promluvil pan provozní, majitel nebo kdo to vlastně byl. Přivítal nás slovy:" Už nebudu točit žádný piva, balím to tu a jdu spát!". Jako by nás znal, že? Nakonec se nám podařilo, i přes jeho rozpoložení, objednat pokoj, dvě lahve vína (slabá náhrada za pivo, ale lepší než nic) a šlo se pít a diskutovat.

Diskusi nám zpestřil příjezd dalších dvou jezdců. Petra Tomáška a Pavly Trojancové. Bohužel ani s jedním z nich jsme toho moc neprodiskutovali, jelikož se neměli k hovoru. Dílem to bylo asi únavou a dílem také tím, že naše vínem a medovinou vylepšená nálada z nás nedělala unavené kolobkáře, ale spíš místní opilce. Někdy ke čtvrté hodině nás začala zmáhat únava a šli jsme zalehnout. Škoda, že nás ráno vzbudil náš kamarád (majitel penzionu) slovy: "Vstávejte, potřebuji uklidit ten pokoj!". Jinak vstávání asi po pěti hodinách spánku nebylo vůbec špatné, nic nás zásadně nebolelo, jen žaludek začínal požírat sám sebe. Přeci jen naposledy jsme něco jedli ve čtvrtek večer. Zde bych velmi rád vyzdvihnul kulinářské umění Adini babičky, která nám připravila ideální snídani. Něco přes kilo pečeného bůčku, který nám v žaludcích zmizel spolu s přibližně dvojnásobným množstvím rajčat. Pivo pak vše pojistilo, a jelikož nás pan domácí v penzionu lehce namíchl svým chováním, rozhodli jsme se jet domů.

Slovo závěrem

Nápad na přejezd je skvělý. Moc se mi od začátku líbil. Prý se i mění jednou za čas trasa. Napadlo mě, že v olympijském cyklu (jednou za 4 roky) by se mohl přejezd jezdit ze západu na východ.  To by bylo skvělé zpestření.

Trackery byly super, sledovalo to určitě hodně lidí, kamarádi, co s námi nemohli být fyzicky, byli alespoň virtuálně. Dále nás pak podle trackerů mohli najít Ádini rodiče, kteří nám pomohli jak s odlehčením kolobky, tak morální podporou.

Cíl by mohl být řešený lépe. Pán v penzionu byl na facku, možná i na dvě. S tím asi organizátoři nic nenadělají. Ale škoda, zkazilo to radost z dojezdu, když nás pan přivítal slovy, že na nás kašle a jde spát a přitom organizátorům sliboval opak.

Také chybělo nějaké označení cíle, byť symbolické. Když dokonáte tak dlouhou pouť, cíl je nutnost, i kdyby to byl suchý pařez s nápisem cíl.

Další škoda je, že jsme se nepotkali s ostatními závodníky v cíli. S tím se ovšem nic dělat nedá, když je mezi závodníky rozptyl přes 30 hodin.  Možná by stálo za zvážení, aby se stalo nepsaným pravidlem, že si každý zvolí start tak, aby dojel v sobotu odpoledne (například).

I přes kritiku, kterou tu poslední řádky vedu, vzpomínám na Přejezd pozitivně a těším se na další roky. V mnohém jsme poučeni a už spřádáme plány na příští rok. A to jsme ještě nedostali z těl únavu, která nás provází už druhým týdnem.

 Výsledky najdete tadya další texty od vás tady a tady.

 Videa na Youtube.