Přejezd republiky 2019 - zápisky účastníků I

 Sešlo se opět mnoho článků a reportáží účastníků Přejezdu republiky 2019. Při jejich čtení je i nestranný člověk silně vtažen do probíhající situace a s ní i do myšlenek a emocí, které tato situace vyvolává. Je to hezké čtení a tak jsme pro Vás tuto směs různých zážitků posbírali a přinášíme jako ohlédnutí za již ukončeným, ale stále ještě neuschnutým Přejezdem.

Zde je možno prohlédnout si kompozici tras všech účastníků Přejezdu, jak ji pro nás připravil Adam Balcar. Lze kliknout na každou jednotlivou trasu a objeví se jméno účastníka. Také se dá zobrazit profil každé trasy. Kochejte se a znovu si přehrávejte celou trasu.

Před čtvrtým závodem O Znojemskou okurku, nahlédněte na průběžné pořadí Seriálu dlouhého koloběhu. Letos to bude určitě napínavé až  do posledního závodu.

První zápisek je od Petra Švandy, který také dodal hodně fotek, které jsou spolu s ostatními na našem Rajčeti.

PŘEJEZD REPUBLIKY (Broumov - kemp Veveří)

Počasí:                        12 - 18°C od polojasna přes mrholení po déšť, slejvák a bouřkovou průtrž mračen a také mlhu, vlhkost od 75 do 100% vítr proměnlivý většinou jihozápadní 7-25km/hod

Povrch:                      asfaltové komunikace

Převýšení:                  3506 m

Oficiální čas:             23:10:04 hod.

Krátké představení: Přejezd republiky pořádají již sedmým rokem Pavel a Šárka Štorkovi z Koloběžky Hodkovice. Startuje se z Broumova a přes dva kontrolní body (letos opět zemská hranice mezi Královstvím českým a Markrabstvím moravským u Sirákova a nově Dobrkovská Lhotka). Start účastníků „Everestu mezi dlouhými koloběhy“ je v pátek od 05:00 v Broumově, kdykoliv tak, aby stihli dojet do cíle v kempu Veveří (nedaleko Nových Hradů) do neděle 14:00. Každý si natrasuje svůj přejezd a už se jede.

Předehra: Přejezd republiky jsem poprvé zaznamenal před 3 lety. Loni jsem ještě neměl odvahu jet na koloběžce tak dlouhou trasu. A tak jsem alespoň ve službě sledoval v přímém přenosu svého kamaráda Davida Kubáta, jak se s Přejezdem krásně popasoval. Dal jsem si v tu chvíli předsevzetí, že Přejezd 2019 pojedu a dokončím. Po Novém roku už jsem jen sledoval stránky Pavla Štorka a jakmile bylo možné se přihlásit, tak nebylo co řešit. Domluva s kamarádkou Míšou Malou, zda mi bude dělat podporu v autě proběhla, a k mé spokojenosti Míša kývla na bláznivý nápad strávit 24 hodin za volantem a zabezpečit mi stravování, zdravotní zabezpečení a také morální podporu.

První dějství: Od začátku týdne jsem nervózní. Probíhá poslední plánování, balení spousty oblečení, protože předpověď je neúprosná a podle meteo modelů má pršet, mezi tím lejt jako z konve a do toho nějaká ta bouřka s průtrží mračen. (nakonec padaly v cíli v neděli kolem 14 hodiny i kroupy - ale to už jsem se naštěstí blížil autem domů k Ústí). Ve čtvrtek nakládám do auta dvě velké tašky, ledničku plnou jídla a pití, skládací židličky, stan (který nakonec kvůli dešti ani nevybalím), spacák a karimatky. Na nosič za auto připevňuji dvě koloběžky Modrou Žiletku (Yedoo Wolfer), na kterou jsem ve středu večer ještě montoval blatníky (nápad poslaný shůry dokoupit je týden před Přejezdem). Záložní Kostka Tour Twenty-Six 3, pro případ defektu, se naštěstí celých 1000km z Ústí do Broumova přes Novohradské Hory zpět do Ústí vezla na nosiči bez nutnosti ji sundávat a použít. Vyjíždím dopoledne směrem na Hradec Králové, kde jsem vyzvedl Míšu a společně jsme pokračovali do Broumova. Turistická základna U Nývltů v Martínkovicích nám poskytla vše, co jsme potřebovali. Plynový sporák, kde jsme uvařili těstoviny, kávu, mátový čaj do termosek, dále pitnou vodu a také teplou sprchu. Připravil jsem si věci na ráno, nafoukli si karimatky a šli na jedno pivko do místní hospůdky. Kolem ½ 10 večer dojel Pavel Štork a tak jsem si mohl vyzvednout tracker a zalézt do auta spát.

Druhé dějství: Probouzím se a hodinky ukazují 3:50. Vstávám a jdu ze sebe udělat člověka. K snídani si obložím dvě housky se šunkou a sýrem, vypiji hrnek kafe a mátového čaje a už balíme auto do „přejezdového módu“ tak, aby Míša měla vše potřebné po ruce a na očích. Přijíždíme na čerpací stanici, kde již panuje čilý ruch. Spousta koloběžek, spousta lidí a poslední přípravy před startem. Dotankuji Míše plnou nádrž, sundám Žiletku a jdu nahlásit odjezd. Start 5:10. Před startem jsem si říkal, že bych byl rád, pokud by alespoň první 2 - 3 hodiny nepršelo. Cesta prvních 6km stoupá a tak se tělo z ranního rozespání postupně dostává do provozní teploty. Trasa Broumov - Police nad Metují - Náchod - Provodov-Šokov (první plánovaná zastávka na 35km) se mi jela opravdu krásně. Počasí luxusní a za necelé dvě hodiny mě Míša čekala s miskou plnou výborné kaše s banánem. Najedl jsem se a pokračoval směrem na Třebechovice p/Orebem. Po ½ hodině začalo pršet. Přání se splnilo – nepršelo 2 a ½ hodiny. V dešti jsem dojel do Králové Lhoty a tam jsem vyměnil roztrhanou pláštěnku a lehkou neprofukovou vestu za nepromokavou bundu. Kousek za Třebechovicemi jsem měl naplánovanou další zastávku na 67km v Krňovicích. Převlékl jsem se do suchého trika, něco málo snědl, a pokračoval dál na Dašice. Po 10 minutách se spustil první opravdový liják. Trval asi 45 minut a vše co jsem měl na sobě bylo durch (ani nepromokavá bunda nepomohla) Náladu mi však slejvák nezkazil. Těšil jsem se do Kostěnic, kde jsem měl plánovanou první zastávku s „velkým jídlem“.

Za stálého deště po 5 a ½ hodinách přijíždím do Kostěnic, kde Míša zabrala přístřešek u rybníka a připravila mi tam k obědu těstoviny s tuňákem, kávičku, sušenky a mátový čaj. Protože se na cestě potkávala s ostatními koloběžkáři a jejich supportem a na 95km se už všichni znali, tak na ni pokřikovali, že si připravila krásnou romantiku u rybníka. Snědl jsem vše, co se dostalo do mého dosahu a znovu se vydal do deštivého dne. Trasa Dolní Bězděkov - Nabočany - Zaječice - Smrček - Miřetice - Včelákov - Srní - Hlinsko mě vede do obávaného kopce, kdy se z roviny kolem Pardubic začne stoupat na Vysočinu. I přes neustávající déšť se mi jede dobře a pak najednou….. přestává pršet. Hned je mi veseleji a vykopu kopec na pohodu. Cítím sice mírnou únavu v nohách, po téměř 120km je to docela logické, ale jede se mi stále krásně. Kochám se přírodou, občas si zanadávám na díry v asfaltu (hlavně při sjezdech, kdy jsem se hnal z kopce v některých úsecích i 64 km/hod. a každý výmol může být kritický).

Silnice se od Hlinska vine jen do kopce a z kopce, takže si střídavě užívám rychlosti kolem 8-10km a následně 35-40km (na mokru jsem jel hodně opatrně). Klikaté silničky jsou super, dokud mě nemine asi v 70km rychlosti o 10 cm řidič, který musel předjíždět v místě kde z obou stran silnice byly vzrostlé stromy, kterých kořeny dělají boule na krajnicích (musím jet více k prostředku, abych koloběžku „nepověsil“ za stupátko) a v protisměru nás oba míjí další auto. Zase sprostě nadávám . Blížím se k vesnici Radostín a vesnice mi opravdu dělá radost - mraky se roztrhaly a vykouklo sluníčko. Najednou si připadám jako idiot . V protisměru děda na kole v kraťasech a tričku a já zabalený v nepromokavé bundě s kapucí pod přilbou. Dojíždím na další plánovanou zastávku Vepřová nedaleko Velké Losenice. Mám za sebou už 150km. Kompletně se převlékám, od ponožek, přes spodní prádlo až po triko a šátek pod přilbou. Jsem sedřený v tříslech do krve. Vazelína už moc nepomáhá. Houska se sýrem, banán, Gutar na povzbuzení a opět litrová cykloflaška s mixem Kofola - Birell - Magnesia. Když jsem to nakonec v cíli spočítal, tak jsem jich vypil celkem 8. Co by se dělo, pokud by bylo vedro tak to opravdu netuším. Za příjemného kolo-běžeckého počasí pokračuji k prvnímu kontrolnímu bodu na zemské hranici nedaleko Sirákova. Míša mě fotí, doplňuji brašnu o rozmíchaný GU gel a pokračuji do druhé půlky.

Třetí dějství: Cesta dál ubíhá v pohodě. Trasa Sirákov - Poděšín - Záborná - Polná - Věžnička - Ždírec - Měšín - Jihlava a mě stále baví jet na koloběžce. Blížím se ke druhé stovce. Volám Janě, jak je na tom na TMMTR a těší mě, že už má za sebou víc jak 80 km. Jihlava je však mé prokletí. Navigace mě honí všelijak sem tam, až jsem na nějaké frekventované čtyřproudé silnici kousek od středu města. Tudy jsem to určitě netrasoval. Podruhé dnes bloudím. Ptám se vícekrát na cestu do Pístova a až od domorodce pod vlivem se dovím: „kudy tudy do Bavorova“. Posílá mě přes louku, a když se zeptám, zda to nejde po silnici, dokoukne na koloběžku a se slovy: Á to je silniční“ mě pošle na správnou cyklostezku. V Pístově už čeká Míša. Dávám si slaný sýr Jadel, doplním láhev, nasadím zadní červenou blikačku a odjíždím směrem na Batelov. Čekají mě další tři výživné kopce na Jezdovice, Batelov a na Kaliště. V Batelově mě odchytí Míša s tím, že se během 5 minut přežene pořádná bouřka od Jindřichova Hradce. Převlékám se do nepromokavé bundy, občerstvuji pod střechou a vyčkávám, až se přežene déšť.

Směrem na Kaliště a Panské Dubenky mám po levé ruce černočerné mraky, po pravé ruce ještě svítící sluníčko a na obloze dvojitá duha. Pomyslím si: „No ovšem páni mají duhy dvě“, však jsem skoro v Panských Dubenkách. Jsem na cestě přes 15 hodin a 240km za mou. Začíná opět pršet. O chvíli později začíná liják. Nevadí, jedu dál. Každým odrazem jsem blíž k cíli. Plánovaná zastávka s velkým jídlem Blažejov proběhla následovně: Míša: „Chceš něco“ Já: Napít se kafe - Redbull“ Pijeme Redbull na půl. Míša toho začíná mít po 18 hodinách také plné kecky. Nasazuji přední světlo a opět vyrážím směr Jindřichův Hradec - Políkno - Stráž nad Nežárkou - Třeboň.

Kousek za J.H. ně začne bolet podkolení šlacha na levé noze. Téměř se nemohu odrazit. Tady dostává i můj morál první vážnou trhlinu. Navigace v důsledku mokra a téměř vybité baterie (po cestě jsem ji jednou dobíjel, ale pak jsem už měl „vyběháno“ a na takovou „drobnost“ jsem zapomněl) začala ukazovat nesmysly. Ujel jsem od poslední zastávky asi 8 km a navigace mi ukázala o 4 km víc do cíle. Jedu dál na Třeboň a opět se to opakuje. Mám depku. Ani si nevšimnu, že už neprší. Vytahuji telefon a čtu si povzbuzující zprávy od Jany, rodiny a také Péti Herejta. Kontroluji trasu - zapínám mapy.cz. Jedu správně! Hurá do Třeboně. Tam mě čeká druhé kompletní převlečení. Tentokrát do teplého spodního merinového oblečení a na vrch opět nepromokavá bunda a na spodek dlouhé kalhoty s neprofukem vepředu. Míša mě namasíruje a protáhne levou nohu. Asi trošku hlasitěji sténám, protože z okna protějšího domu vyhlédne zvědavý pán a se zájmem to divadlo pozoruje. Můžu jen předpokládat, že dalekohled měl připravený v očekávání nějakých orgií… Po chvíli zklamaně zavírá okno…. Beru si pár kuliček hroznového vína, hrnkem mátového čaje zapijim dnešní druhou solnou tabletu a zateplený pokračuji dál.

Už „jen“ 55 km a jak se později ukáže téměř 4 a ½ hodiny v silném slejváku a více méně do kopce. Co bych také od Novohradských hor chtěl, že? Aby to byla placka? Většinu (2/3) odjedu pravou nohou, protože levá stále bolí. Od Třeboně jedu v husté mlze. Modlím se, aby do mě nenapálilo zezadu nějaké auto. Asi 5 km za Třeboní začíná peklo. Bouřka, slejvák jako prase, který nepolevil až do cíle. Má to jednu drobnou, ale nepodstatnou výhodu – mlha zmizela. Borovany byly dalším milníkem. Jet sám bez podpory, tak jsem tam svou pouť ukončil. Chcípla mi navigace a už jsem ji nerozchodil. Volám Míše kde je, ať se pro mě vrátí. Naštěstí zastavila v Borovanech a né až v Trhových Svinech. Posledních 40km - 3 hodiny cesty jede Míša autem přede mnou vždy na další odbočku, kde zabliká a počká až mě uvidí ve zpětném zrcátku. Z kopců je to docela nebezpečné, protože už jsme oba unavení a náš odhad vzdálenosti je trošku mimo realitu. Ale dáváme to i za cenu mého prudšího brzdění na některých křižovatkách.

Pokračujeme Trhové Sviny - Mohuřice - Slavče - Dobrkovská Lhotka (druhý kontrolní bod). Tady už skoro nic nevidím, jak se mi zavírají oči. Dáváme druhý Redbull a Míša mi hledá v hromádce samolepku s mým jménem (prostě jsem to nepřečetl), kterou musím v cíli prokázat, že jsem tímto bodem projel. Sedáme do svých povozů (Míša má alespoň střechu nad hlavou) a pokračujeme. Posledních 23 km před námi. Říkám si: „Už jen do Děčína“ po vzoru mých pohodových vyjížděk v okolí Ústí.

Ujet 23 km za slunečného počasí třeba i ve zvlněném terénu je pohoda, pohodička. Ale ujet je v tmavé noci, když vám teče zvrchu i zespodu do očí, máte za sebou více jak 300km, tak to už je pořádná dřina. Čeká nás trasa Slavče - Chvalkov - Čížkajice - Žár  - Nové Hrady - kemp Veveří (Cíl). Na cestě vidím spoustu myší, žab a slimáků. Okolo cesty v tom dešti na mě čučí přežvykující krávy. To vše je mezi druhou a třetí ráno tak trochu jako z hororu, navíc když člověk začne vidět i to, co v té tmě není. Mně se každou chvíli v zatáčce objevovaly kamenné nosné pilíře železničního mostu, takže jsem si říkal, že se do podjezdu musím trefit a pokaždé se mi to podařilo, protože to byl optický klam. Na 330 km to bylo zvlášť veselé (ale až když jsem to rozebíral v cíli). Jedu do zatáčky, Míša mi zmizela za zatáčkou a najednou tma. Světlo svítí pár metrů před koloběžku, víc ten déšť neprosvítí a já si říkám, kam ta zatáčka vede. Najednou vidím nějaký jiný odlesk a na konci silnice Žárský rybník. Lekl jsem se, ale koloběžku jsem naštěstí strhl doleva a tam vedla silnice. V údolí pod Novými Hrady už to znám, ale Míša nezná cestu ke kempu. Tak stojím v dešti a v klidu čekám, až si do navigace dá souřadnice cíle. Podíval jsem se totiž na hodinky a vidím celkový čas na trase 23:44. V duchu si říkám. Je to v p*deli, ale v nitru jsem až obdivuhodně klidný. Cením si té cesty, kterou jsem ujel v těžkých podmínkách. I když mě mrzí, že to nestihnu do plánovaných 24 hodin, tak jsem šťastný, že jsme kousek od cíle. Kopec do Nových Hradů vyjíždím úplně naplno, protože nechci prodat kůži lacino a chci aby celkový čas byl jen kousek za 24 hodinami. Ještě Míšino odbočení do jiné ulice, nasměřování doprovodného auta na správnou trasu a už se valíme dolů z kopce, Míjíme Zevlův Mlýn, najíždíme na absolutně rozbitou cestu, kde jsem poprvé a naposled pověsil koloběžku na stupátko a málem přelétl přes řidítka. Odbočujeme ke kempu, Míša zastavuje 10 m před cílovou páskou a já kopu do cíle.

Chvíli se společně radujeme, že jsme to přežili. Zdravíme kluky z Turnova, kteří už jsou zalezlí v karavanu, dávám koloběžku na nosič auta a pak si vzpomenu, že musíme zavolat pořadatele, aby mi napsal cílový čas, a konečně si stopnu i své hodinky. Podívám se kolik je hodin a pak mi to dojde. „Ty vole, máš to za 23:10 a ne za 24“. Míša se unaveně usměje a říká: „Neboj se celou dobu jsem to měla pod kontrolou, aby čas dojezdu byl pod 24 hodin“. V tu chvíli jsem neskutečně šťastný. Těšilo mě, že jsem všechny kopce odjel na koloběžce, mimo jednoho 10 m kopečku v Jihlavě, kdy jsem v jedné ruce držel mobilní telefon a bavil se s Janou. Prostě příprava v posledním měsíci v podobě jízd na Sněžník, Bukovou Horu či v Krkonoších a Niedernsillu v Alpách se vyplatila

Zapisujeme dojezdový čas a připravujeme v lijáku auto do „spacího módu“. Chci se jít osprchovat, ale ve sprše zjišťujeme s dalšími dvěma koloběžci, že sprchy jsou na žetony a pan majitel kempu nenechal pořadateli žádné pro lidi, kteří přijedou dříve než v 7:00, kdy otvíral bufet. No nic, vše mokré putovalo do smradupytle, obličej ruce a rozedřené třísla jsem opláchl v umyvadle studenou vodou, froté ručníkem se utřel do sucha, namazal odřeniny vrstvou hojivého Bepanthenu, oblékl se do suchého spacího oblečení a kolem 5 hodiny zaleháme a hned usínáme. Chytá mě křeč jako kráva do pravé nohy, Míša se směje a ptá se, zda to chci protáhnout.

V 7:31 se budím hlady. Bufet je otevřený a k snídani si dávám bramboračku a guláš. Sním ještě pár sušenek a opět zalézám do auta spát. Budím se asi po třech hodinách a k obědu dojídáme těstoviny s tuňákem a k tomu pivo. Jdu se konečně vysprchovat. Gratulujeme lidem, kteří mezitím dojeli do cíle. Sním ještě banán a jdu si opět na 2 hodiny lehnout. Spím jako mrtvola. Odpoledne sníme polévku a jdeme se projít na pivo do Zevlova Mlýna. Cestou nás chytne pro změnu pěkný liják a mě navíc zase křeč do lýtka. Potřebuji wi-fi abych se podíval jak je na tom Jana a tak si procházku po dvou pivech prodlužujeme do Nových Hradů, kde zalezeme do restaurace Pod Radnicí, dáme dobrou večeři a zavzpomínáme na to jak jsme zde před pár lety večeřeli s kamrády před Silva Nortica Run (mojí první běžeckou 100). Cestou zpět po tmě sledujeme světlušky a na půlce cesty se smíchem nadáváme na silný déšť, který nás zase smáčel. V kempu jsme poseděli s novými kamarády z Turnova (Tomášem, Martinem, Liborem a Žabákem), docpali se tlačenkou s cibulí a dopili pivem a Přejezd oslavili rumem Republika. V unaveném stavu těsně před půlnocí povídám: „Takhle si představuji dovolenou, jeden den se zrušit, jak účet v bance a druhý den jít 4x spát a mezi tím jíst.“ Kluci říkali, že si mám pospíšit, že je 23:45, tak abych to po čtvrté za den stihl.

Poděkování: V první řadě musím poděkovat Míše Malé za její ochotu jet se mnou na tak bláznivou akci, za její trpělivost při plnění mých požadavků na plánovaných zasávkách, za masáž bolavé nohy a za odvahu být celý den za volantem. Další poděkování patří Janě, která mě podporovala ujišťovala i přes zdravotní problémy zpočátku roku a zlomenou ruku, že Přejezd dám. Rodině a Petrovi Herejtovi, za podporu během cesty přes Wahtsapp. Pavlovi a Šárce Štorkovým a jejich organizačnímu týmu, který tento závod dlouhého koloběhu pořádá. A nakonec děkuji všem, se kterými jsem se od čtvrtka do neděle potkal ať na koloběžce či v cíli, měl jsem šanci se s nimi pozdravit či popovídat a strávit s nimi nějaký čas svého života. Optimismus a dobrá nálada z některých z nich přímo prýštila a jejich radost mě úžasně nabíjela.

Hřib Koloděj

Přejezd republiky 2019 aneb „Víkend Vodníkem na zkoušku.“
(je to fakt dlouhý...)

Před letošním Přejezdem jsem měl smíšené pocity, které nejlépe vyjadřuje věta „Docela bych jel, ale moc se mi nechce.“ Moc jsem toho letos nenajezdil, cca 550km, a to mi přišlo málo. Pak ta předpověď. Ve středu jsem ještě sháněl pláštěnku. A dobře jsem udělal, bez ní bych nedojel.

Další výborný zážitek bylo přezout zadní kolo na nový plášť. Nevím, jak to Continental dělá, ale všechny jejich pláště s drátovou patkou jsou peklo nasadit. Rval Posledních cca 10 cm jsem tam musel naklepat montpákou (dlátko) a těžkým Abus zámkem (kladivo) a ve volných chvílích jsem se modlil, abych zadní nepíchnul, protože tím by pro mě závod skončil. Myslím, že ten plášť budu sundavat za pomocí nože nebo rozbrusky…

V kempu u Nývltů a místní hospodě už bylo několik známých tváří, vzpomínalo se, plánovalo a šlo se relativně brzy spát. Cesta na start byla chladná, ale v kopcích Broumova se člověk zahřál. První překvapení dne bylo špatné odbočení už v Broumově. Prostě jsem se sekl o ulici, no. Mnohem nemilejší překvapení nastalo o chvíli později v prvním prudším sjezdu. Hydraulická kotoučovka odmítala pracovat a nebrzdila.. Dojel jsem na benzínku na start a chvíli dumal nad brzdou, až jsem došel k závěru, že zřejmě bylo moc chladno, a že se to cestou s kopce ohřeje a snad to i začne brzdit.

Musím taky zmínit heslo „multikára“. Z Broumova až někam k Hronovu jsem na tyhle staré zelené pseudonáklaďáčky měl neskutečné štěstí. Vždycky ta zelená svině vyjela někde z postranní ulice/silnice a zakouřila okolí, čímž mi značně ztížila dýchání. Takhle jsem ji potkal asi 5x, buď jsme měli kus cesty stejný, nebo to byla sabotáž – k tomu se přikláním já.

Hned za Náchodem otevřeli nahoře stavidla a začala se plnit předpověď. Chcavec lijavec. V kopci mě dojel kolega Michal, tak jsme pak jeli chvíli společně až do Českého Meziříčí, kde jsem i loni stavěl na občerstvení. Michal jel dál se slovy, že je na občerstvení ještě moc brzy, já si dopřál kafe a oranžínu.

Další cesta byla mixem deště různé intenzity s občasnými momenty, kdy nepršelo. V Dašicích kolem mě prolítli chrti Jirka Fabík a Tomáš Brýna. Před Hlinskem se udělalo i docela hezky, potkával jsem se s Míšou, Katkou a Evou, jednou jsem předjel já je, pak zase ony mě. Profrčela kolem mě Martina Josífek, stihli jsme chvilku pokecat, ale já jsem do kopců marnej, za chvíli byla pryč. V Hlinsku mě během pauzy minuli asi 4 další závodníci. Ale pořád se jelo dobře. Zlom v naplánované cestě nastal ve Vojnově Městci, kde jsem dal na radu Zdeňka Červenky a jel po státovce do Žďáru n. Sázavou. První kilometry jsou peklo, protože chybí krajnice, ta se počítá na centimetry. Později se krajnice už objeví a už lze jet relativně bezpečně.

Jestli byla tahle cesta lepší než ta přímější přes Radostín a Vepřovou, to nevím a asi ani vědět nechci. Až na ten počáteční pocit ohrožení rychle projíždějícími auty to jelo dobře, stoupání se dala jet, asfalt byl dobrý.. Na prvním průjezdním bodě jsem byl krátce po 21. hodině, potkal jsem tam zase Míšu, Katku a Evu, které zrovna odjížděly a podělily se o chutnou domácí klobásku s chlebem. Já se tam zdržel déle přípravou na noční jízdu, mihlo se tam ještě pár jezdců, a když už jsem odjížděl, přifrčel Pavel Štork. Za Měšínem, kde trasa křižuje D1, mě dojel Pavel a jeli jsme společně do Jihlavy. Ve sjezdu se nahoře zase rozhodli k důkladnému proplachu těch dole, tak jsme chvíli seděli v budce zastávky a koukali do map na pohyb mraků a kde je nonstop benzínka. Nakonec jsme vyrazili do centra a na jedné křižovatce Pavel hlásí defekt. Sjeli jsme z hlavní a najednou hospoda. Otevřená. Skrze okna to vypadalo trochu divoce, přeci jen fanouškovská hospoda Dukly Jihlava.. Dovolili jsme se, jestli můžeme opravit kolo uvnitř a nakonec se z toho vyklubala příjemná zastávka, ochotná obsluha a štamgasti posílení alkoholem ještě ochotnější poradit a pomoct. Trn se našel a vyndal, nová duše se nafoukla, čaj zahřál a chlapi poradili nejlepší průjezd městem a ještě kousek dál.

Na výpadovce v kopci do toho Pavel dupnul a já už jen sledoval mizející červené světlo. Byly asi 2:30 ráno a aspoň nepršelo. Místo toho se ochladilo, začala nastupovat únava, ale pořád jsem pomalu postupoval. V Horní Cerekvi krize zesílila, usínal jsem za řídítky. Chvíle odpočinku v autobusové zastávce, první kapky, pláštěnka, pokračuji na Batelov, déšť sílí, prší, chčije a pořád víc a víc. Dojíždím do Batelova a už je toho na mě moc. Pro změnu parkuju v autobusové zastávce, sundavám ze sebe mokrá trička a beru si poslední dvě suchá. Balím se do péřové deky a za chvíli mi je tepleji. Upřímně si myslím, že ta deka mi zachránila zdraví, bez ní bych tam skončil, prochladlej a zničenej. Takhle jsem tam asi 2,5 hodiny proklimbal, než mě vzbudil pekař zavážející konzum.

Otevřel jsem oči a první, co vidím, že neprší. Ale hlavě se nechce, je mi zima, všechno mám mokré, chce se mi to vzdát. Po telefonu dostávám podporu od kolegyň z práce, tak se zvedám a jdu do toho konzumu požádat o hrnek horkého čaje. 3 paní z obsluhy na mě nejdřív koukaly jak na zjevení, ale nakonec souhlasily. Po snídani vyrážím dál, je zataženo, ale docela to jde. Za Batelovem jsou hnusokopce, ale nějak je zvládám, a pak už to jede. Za Strmilovem jsem si zvolil špatnou cestu (už při plánování) a ta cesta tam sice byla, ale jet se po ní nedalo, takže tam jsem ztratil aspoň půl hodiny času. Vyhýbám se Jindřichově Hradci a jedu přes Horní Pěnu. V kopci nad Pěnou, ještě než do ní sjedu, zase nahoře otevírají stavidla a pod kopcem jsem zase řádně vypláchlej. Koutkem očka zahlédnu hospodu, vlezu dovnitř a moc radosti mi to neudělá. Není útulná, nějakej místní uvnitř kouří, ale zase tam neprší a mám hlad.

Dávám si jídlo, které sice zasytilo, ale chuťově je polévka z pytlíku jídlo na 1 michelinskou hvězdu. Venku přestalo pršet a i to jídlo nakoplo, uháním lesem na Staňkov. Vyjedu z lesa a zase strašnej plavák. Tak to ve Staňkově ohnu do vesnice do hospody U Trpaslíka, objednávám pití a kyselo, a jen co se do toho pustím, přestává pršet… to fakt není fér. Opět nabuzený jídlem a ionty vyrážím, motá se mi na silnici SUV s důchodcem za volantem, který neví, co chce, tak do toho pořádně dupnu, abych ho předjel, a… AU. Koleno. Levá noha na stupátku při dřepování bolí. Projíždím Chlum, Majdalenu a mířím na Cep, a je to čím dál horší. Než najdu polohu, kde to jen bolí, ale jde se odrážet, tak řvu bolestí, po tváři mi tečou slzy, ale musím, musím jet dál, z dupání se stalo hlazení asfaltu, rychlost rapidně klesla, kopce musím tlačit, i ty malé.

Zjišťuji, že když levou nohu na stupátku vytočím patou ven a nehýbu se v koleni, jde se odrážet. Trochu zrychluji. Obloha černá a je slyšet hřmění. Ve vesničce Lipnice je velký turistický přístřešek, zastavuju, kontroluju radar, za chvíli to tu je, počkám. Během čekání navádím ztraceného Rumuna (zbláznila se mu navigace a motal se po okolních vesnicích jako nudle v bandě) na dálnici přes Německo do Holandska. Přichází zase chcavec, pak už jen mrholí, vyrážím dál. Postupně se pohrabu do Trhových Svin a pak už jen dlouho tlačím, na ty kopce nemám, opírám se o řídítka, abych odlehčil koleni.

Už ani nevím, kolikrát za cestu jsem si sundal pláštěnku a ve momentě, kdy jsem ji začal soukat do batohu, začalo pršet. Jako kdyby tam nahoře koukali, hele, už je mu teplo, chce se sušit, zastavuje, bude sundavat pláštěnku? Jo, hele, už se rozepíná, počkej s tím kohoutem ještě chvíli, už ji souká do batohu, můžeš, pusť to! Jé, koukej jak se tváří nasraně, hahaha.

Kolem sobotní osmé večer jsem na druhém kontrolním bodě. Beru nálepku, občerstvuji se, mimochodem ten chleba se sádlem a okurkou byl úžasnej. Myslím si totiž, že to sádlo nějak promazalo to moje bolavé koleno a já jsem se pustil do posledních asi 20 km s novou energií a vidinou toho, že pořád mám šanci splnit si svůj cíl pro letošní Přejezd, tj. dostat se pod 40 hodin, ale nesmím to flákat, mám na to necelé 2 hodiny. Pár krátkých stoupání, ale většinou sjezdy nebo rovinky. Pod Nové Hrady přijíždím přesně ve 21:00, zbývá mi 53 minut. Necelých 10 minut do krpálu na náměstí, začíná zase strašlivě chcát, mírně kufruju, v telefonu chci ověřit cestu, dotyk kvůli vodě a mokrým prstům nefunguje, tak jedu po paměti. V lese je úsek bez asfaltu, kam vletím a nevšimnu si ho, díry, rány do kol, snad vydrží, jedu, tlačím, vidím ceduli Autokemp Veveří, poslední krátký krpál, tlačím a zbylé metry dojíždím a najednou se ozve bouřlivý potlesk a já si připadám neskutečně šťastnej, že jsem v cíli. Navíc takové uvítání… kamarádi, díky za něj, to byl silný moment, něco takového jsem asi ještě nezažil!

Když se mě Jirka Fabík po příjezdu ptal, kolik kilometrů jsem najel, popravdě jsem nevěděl, protože jsem se odchýlil od plánované trasy. Nakonec jsem nahlásil 343 km, bráno už z kempu od Nývltů, takže čistě trasa závodu je cca 335 km. Výsledný čas 39 hodin a 28 minut, oproti loňským 45 hod a 45 min. Koleno bolí, ale lepší se, stejně tak kotník a bříška pod prsty.

Závěrem chci poděkovat Pavlovi, Šárce a Davidovi za organizaci a všem, co fandili, za podporu. Taky gratuluju všem, co se odhodlali i přes předpověď vyjet, i když někteří nakonec nedojeli, ať už kvůli počasí, nebo kvůli zdravotním problémům – pořád jste všichni borci! Tak ahoj za rok.

Jana Červinková

Vy, co mě znáte, víte, že jsem pro každou „špatnost“ :-)

Jak to vše s Přejezdem začalo? Poprvé jsem o Přejezdu slyšela předloni. Loni jsem tři dny seděla u mapy, sledovala čísílka na trase a všem fandila na dálku a začala přemýšlet o tom, že bych si přejezd jednou taky chtěla zkusit.

Letošní rok pro mě ale nezačal vůbec dobře. Koncem ledna mě čekala operace a následná rekonvalescence trvala mnohem déle, než jsem očekávala. Celých pět měsíců, než jsem se dala dohromady a začala zase fungovat. Během této doby jsem si řekla, že se přejezdu zúčastním stůj co stůj letos a že udělám vše pro to, abych mohla nastoupit na start. Byl to můj velký hnací motor dát se co nejdříve dohromady.

Tři týdny před startem mi lékař ukončil neschopenku. V hlavě jsem si nastavila, že to prostě zvládnu. Jako cíl jsem si dala dojet co nejdál (i když v koutku duše jsem si strašně přála dojet až do cíle). Kondička byla téměř nulová.

Když mi v práci schválili dovolenou, začala jsem plánovat. Jak se dostanu s koloběžkou do Broumova? Píšu Honzovi Boudovi, zda by pro mě neměli místo v autě (poznali jsme se teprve nedávno, když jsem se byla projet na koloběžce a on mě dojel na své :-).). Nevejdu se. Dal mi ale kontakt na Áju Boškovou. Zvedla jsem tedy telefon a slovo dalo slovo. Nabrali mě s Milanem téměř u mě doma, kde jsme se poprvé uviděli a poznali osobně.

Ve čtvrtek večer přijíždíme do Broumova, jdeme něco pojíst, kde se scházíme i s Honzou Boudou a Klárkou a jdeme postavit stany. Ráno vstáváme krátce po páté hodině, vše pobalíme, dáme vše Klárce do auta a společně s Ájou a Milanem vyrážíme směr benzínka na start. V 7.00 startuji s tím, že to prostě dám. Vyrážím společně s Ájou a Mílou. Asi po 30 min mi ale mizí za zatáčkou :-). Za chvíli mě dochází Lukáš Svoboda. Společnou cestu máme pouze na vrchol "broumovského" kopce. Poté co se přehoupneme přes vrchol, se se svojí plně naloženou koloběžkou rozjíždí tak, že mi za chvíli mizí z obzoru :-). Pokračuji sama, nadšená, že se mi splnil můj sen. Cestu jsem si naplánovala po cyklostezce z Hronova (zde mi začíná pršet) přes Běloves do Náchoda, a dále podél Metuje do Pekla od Jurkoviče. Zde jsem zavzpomínala na svá krásná studentská léta. V Pekle mě dojíždí Honza Bouda a jedeme kousek spolu. V Novém Městě nad Metují se loučíme a Honzík upaluje dopředu.

Myslím, že to bylo před Černčicemi, kdy kolem mě profrčeli dva koloběžkáři s pozdravem ahoj a přáním dobré cesty. V Černčicích je dojíždím (stojí u supportu a doplňují energii). Snad ani ne po třech minutách mě do kopce zase rychlostí blesku předjíždí a mávají na cestu :-) Dodupu kopeček nahoru a pouštím to dolu z kopce. Pod kopcem stojí u krajnice auto, vedle něj řidič a mává na mě. Přibržďuji a zastavuji. Otevírá se přede mnou kufr auta s dotazem, zda nepotřebuji doplnit vodu, nebo nechci něco k jídlu. Beru si s vděkem banán a dáváme se do řeči. Zjišťuji, že jde o support těch dvou, dle slov řidiče, bláznů, co se před chvílí kolem mě jen mihli. Dozvídám se, že nejdou s průměrnou rychlostí pod 24 km/hod. Děkuji za banán a pokračuji dále.

Při projíždění Jílovic u Dobrušky (63 km) už z dálky vidím dvě koloběžky opřené o autobusovou zastávku. Dojíždím k nim a seznamuji se s Bubákem a Boříkem. Čekám, až se nají, a pokračujeme společně. Jejich další pauza je pivovar Dašice, kde jsme domluveni, že se případně zase sejdeme. Mizí mi z obzoru až před Dašicemi (do kopců mi to dupe pomalu). Přijíždím do Dašic (95 km), kde po celé předchozí propršené cestě začíná svítit sluníčko. Koukám na follow a vidím, že chlapi sedí v pivovaru, ale vzhledem ke konečně pěknému počasí se mi nechce se jít zavřít dovnitř do pivovaru. Zastavuji se tedy na náměstí v samoobsluze a dávám si své první větší jídlo pěkně venku na sluníčku a pokračuji dál.

V Hrochově Týnci (103 km) mě opět dojíždí Bubák s Boříkem a jedeme spolu až téměř do Hlinska (125 km). Jsou to naprosto úžasní společníci. Starají se o mě jako o popelku, vysvětlují mi jízdu v zákrytu a správnou techniku jízdy do kopce. Díky nim jsem během cesty s nimi dupala více do pedálů a cesta do Hlinska utekla strašně rychle. Chlapi, byli jste úžasní!! I přesto, že jste mohli ujíždět dopředu, jeli jste pomaleji se mnou. Věřím, že i díky vám jsem dojela do cíle pro mě v tak úžasném čase. Díky za skvělých společných cca 60 km. Začali se mi vzdalovat až těsně před Hlinskem.

Téměř celou mou cestu, až k KB1 se ještě střídavě míjím s dvěmi koloběžkáři a Luckou Plačkovou s jejím supportem. Během několika se míjení mi bylo nabídnuto pití a banány (díky Marku).

Při vjezdu do Hlinska s jedním z Vás (na jména jsem sklerotická :-o) zastavujeme s tím, že každou chvíli přijede jeho support. Po příjezdu dostávám láhev Magnesie s banánem a nabídku na přespání v penzionu v Jihlavě na náměstí, kde mají domluvené ubytování. Prý to myslí vážně a na pokoji bychom se nějak poskládali. Všichni jsou na mě během cesty neskutečně milí a hodní.

Odjíždím na benzínku, která je v Hlinsku o kousíček dál, si koupit něco k jídlu a zde se potkávám s Jirkou Navrátilem, který se mnou nakonec zvládl dojet až do cíle. Vyrážíme spolu z Hlinska ke KB1 a cestou se domlouváme, zda se cestou někde ubytujeme, nebo pojedeme nonstop. Některé věci jsem dopředu moc neřešila a tato byla jednou z nich. Věděla jsem jen, že věci na přespání s sebou vézt nechci a to jak to bude během noci, budu řešit, až ta situace nastane. Jedno bylo jisté, a to, že jet někde sama v noci bych se bála, takže jsem si říkala, že se buď cestou prostě někde ubytuji, nebo potkám někoho, s kým se domluvím a pojedeme spolu :-). Jak já říkám, neplánované věci většinou vycházejí nejlépe :-). Ve 22.30 jsme s Jirkou dojeli na KB1. Zde se opět potkávám s Lukášem Svobodou a pro mě novou tváří Romanem Klímou. Kluci zrovna hodují u stolu, tak se k nim přidáváme. Dostávám energetickou tyčinku, sušenky, chlapci mi dolévají vodu a do ní dávají ionťák. Na cestu pak s sebou dostávám pytlík sušených brusinek :-).Sedíme zde a povídáme asi hodinu a půl. Během toho, co zde „hodujeme“, přijíždí mí dlouho spolujedoucí parťáci Bubák s Boříkem a chvíli po nich doráží Lucka Plačková a za ní v závěsu její support Marek. Schází se nás tady docela dost.

Slovo dalo slovo a ve čtyřech vyrážíme na noční cestu. Neprší, takže super. Kolem půl druhé v noci začíná pršet. Kouknu na meteoradar a zjišťuji, že se na nás žene pěkný liják, který má trvat hodinu. Navrhuji tedy najít nejbližší autobusovou zastávku, tam hodinu přečkat a pokračovat dál zase bez deště. Během chvíle v první vesnici nacházíme naprosto dokonalou autobusovou zastávku. Malý domek s okny a dveřmi. Pro nás takový malý penzion :-) Po chvíli co si posedáme, začneme všichni klimbat. Nakonec zde namísto plánované hodiny zůstáváme dvě a půl hodiny. Je tu bezvětří a relativně i teplo. Všichni jsme v sedě na chvíli „zabrali“ a ve 4.00 jsme se vydali pokračovat v cestě. Neprší, takže nádhera, a do toho se pomalu rozednívá.

Projíždíme Jihlavou a kousek za ní, na 201 km, se dostavuje první krize (nakonec i poslední ….. další mě už nepotkala). Nohy mám těžké jako balvany, koloběžka pode mnou váží snad 50 kilo. I do sebemenších kopečků tlačím, po rovinkách to vůbec nejede a z kopců usínám a mám strach z mikrospánku. Dávám do sebe nakopávač. Každou chvíli koukám na ujetou vzdálenost a čísla na ní se vůbec nehýbou. Nekonečných 14 km. Ale ani jednou jsem si neřekla, že to vzdám. Pořád jsem si opakovala, že to prostě dát musím a do cíle dojedu. I cesta do Hlinska pro mě byla v porovnání s tímto brnkačka. Několikrát říkám Jirkovi, ať jede, že ho nechci zdržovat, ale pokaždé odpovídá, že nehoní čas a že mě tu přeci nenechá O:-) (i přesto, že s námi ještě jeli Roman Klíma a Lukáš Svoboda, kteří byly kousíček za námi). Po naskočení 215 km to už zase jede samo. Krize zažehnána :-)Nálada je zase veselá a i do kopců jsem ožila. Jindřichův Hradec se Kvapem blíží a s Jirkou se začínáme klukům za námi pomalu vzdalovat.

Předchozí odpoledne mě začalo pobolívat pravé koleno, ale neřešila jsem to – nic hrozného, čím bych se měla zabývat. Cca 4 km před Jindřichovým Hradcem přejíždím „rozbombardovaný“ železniční přejezd. Asi čtyřikrát to se mnou hopsne a při tom šíleně píchne v onom pravém koleni a zjišťuji, že následná jízda je peklo. I při sebemenším podřepu bolí koleno jako čert. S pravou nahou na stupátku se nedá jet a tak se snažím ty čtyři km odjet na noze levé a pravou se odrážet, přičemž se při každém odrazu snažím najít takovou polohu, abych nohu neohýbala. Při sjezdu nemohu na stupátku nohu vytáčet špičkou doleva. Každým pohybem nohy se mi bolestí hrnou slzy do očí. Říkám Jirkovi, že v Jindřichově Hradci musím najít lékárnu a nechat si něco doporučit. 81 km z Jindřichova Hradce do cíle pro mě bylo v tuto chvíli nepředstavitelných. Říkala jsem si ale, že to teď, takový kousek před cílem přeci nevzdám. Posílám Jirku, ať jede dál, a opět slyším, že mě tu přeci nenechá, navíc když ví, že nemůžu jet dál. Toho mi snad poslal někdo z nebe.

V Jindřichově Hradci se ptám kolemjdoucích na lékárnu. Mají zde prý dvě a posílají mě do té bližší. Super, máme jí cestou. Blížíme se k Lékárně a ejhle, je zavřená. Ptám se tedy po druhé. Ta se nachází na samém začátku JH, odkud jsme přijeli, takže se přes celý Jindř. Hradec vracíme na jeho začátek. Je otevřeno. Lékárnice mi dává nejsilnější Voltaren a stahovací obinadlo. Prý hodně namazat a stáhnout. K tomu dostávám silné prášky na bolet. Mám si vzít rovnou dva. Bylo mi řečeno, že po namazání, zavázání a snědení dvou prášku, by měla bolest ustoupit na cca 8 hodin. Takže jásám a věřím, že tomu tam opravdu bude :-).

Během doby, co jsem v lékárně, se spouští pořádný liják. Než koleno namažu a zavážu, liják odchází a my bez deště pokračujeme dál. Po cca 30 minutách koleno přestává bolet :-) a já jásám jak malá holka. Byla jsem rozhodnuta to za každou cenu dojet a věděla jsem, že tomu tak prostě bude :-).

Střídají se kopečky nahoru a dolu, nahoru a dolu, nahoru a dolu. Jízdu Třeboní si vůbec nepamatuji :-D .... prostě "okno" :-D A najednou tachometr ukazuje do cíle 43 km. To byl pro mě moment, kdy už jsem viděla cíl za rohem a motivace na těchto 43 km byla neskutečná :-)

Kolem 20.00 přijíždíme s Jirkou do KB2. Dávám si výbornou pomazánku i vynikající sádlo se škvarky (vyškrabujeme poslední zbytky). Jsem hladová jako vlk. Je zde nádherně, tak se zde zdržujeme asi hodinku a kocháme se. Během cesty jsme se s Jirkou shodli na tom, že ani jeden z nás se neženeme za co nejlepším časem, ale že si chceme celou cestu užít na pohodu a toho se po celou dobu držíme.

Kolem 21.00 se vydáváme z KB2 směr cíl. Tachometr ukazuje posledních 22 km. Motivace už je taková, že to jede úplně samo. 8 km před cílem začíná poprchávat a během chvíle tečou shora proudy vody. To prý aby nám nebylo líto, že jsme během soboty jeli mezi kapkami deště jen během dopoledne :-D. Leje opravdu slušně, ale vidina cíle je už taková, že to nevnímám a neřeším. Je to největší liják, kterým během celé cesty jedu.

3 km do cíle. Už je tma a mně připadá, že jedu uprostřed lesů kamsi na konec světa :-D Přichází poslední zatáčka a objevuje se kemp. Ve 22.30 vjíždím do cíle a začíná se ozývat obrovský aplaus a potlesk všech závodníků, kteří už jsou v cíli. Neskutečná euforie. Dostavuje se pocit štěstí, radosti, myšlenky, že jsem zvládla dojet do cíle a ještě navíc o den dříve, než závod oficiálně končí. Jsem neskutečně šťastná a nemůžu tomu všemu uvěřit :-) Já to po tom všem, čím jsem si od začátku roku prošla, zvládla!!!

Vyjížděla jsem s tím, že pojedu sama a nakonec jsem z celé mé 336 km dlouhé cesty jela sama asi jen 40 km. Téměř celou cestu mě stále někdo doprovázel. Neměla jsem svůj support. Cestou jsem jich ale potkala ani nevím kolik a každý z nich mi něco nabídl, jako bych byla jejich. Tímto všem moc děkuji. Všichni jste byly neskutečně milí a hodní.

Byla jsem odhodlaná a přesvědčená, že to vše sama zvládnu. Když se ale nad celou mou cestou zamyslím, tak jsem vlastně sama vůbec nebyla. Díky vám všem, co jsem cestou potkala, byla má cesta o to příjemnější. Tímto vám všem neskutečně děkuji!! Jste skvělí!!

najeto 336,21 km
celkový čas 39 hodin 30 minut
čas pohybu 23 hodin 12 minut
průměrná rychlost pohybu 14,1 km/h
max. rychlost 44,2 km/h
bez supportu
startovalo celkem 69 koloběžců a 4 kolaři
do cíle dojelo 62 koloběžců a 3 kolaři
ze 13 startujících žen jsem dojela 6. :-)

Lukáš Svoboda

Přejezd republiky 2019 aneb jak to začalo.

Několik let jsem byl zvyklý jezdit do práce na kole a bylo jedno kde jsem zrovna bydlel. Jestli to bylo 8, 11 nebo 23 km z Tišnova do Brna do práce. Porat jsem jezdil přes sezónu na kole. Jenže minulý rok u nás někdo prodával Mibo Mastr za tretinovou cenu s komentářem, že to je pozůstalost. Tak jsem začal pátrat o značce, modelu a postupně přemýšlet o využití.

Přidal jsem se ke skupině Koloběžky CZ, kde jsem se toho hodně dozvěděl. Pak následovala návštěva Kolobky.cz v Brně, test Mibo Mastr a Royal na víkend. Royal se nám, s teď už manželkou, zalíbil že jsem brali o pár dní později pro manželku růžovou, kterou měl Rtep Ransejm objednanou z Miba. Tak jsem si objednal červenou s přípravou na kotouče a blatníky. Ta byla koncem července 2018 k vyzvednuti. 
Tak jsem ji měl na občasné vyjížďky po okolí.

Eddie Fetter

Prejezd 2019 - aneb kolobezka jako vodni lyze (bacha je to dlouhy) 

V roce 2017 jsme se s Verou dohodly ze zkusime Prejezd, a aby jsme se neznemoznily rozhodly jsme se ze ho pojedeme 2018 nanecisto. Ja poprve mela spat venku v hamace. Z absolutniho nedostatku zkusenosti jsme se nalozily jako muly a Prejezd jsme ukoncily u Jindrichova Hradce ztahane, a rozhodly jsme se ze prejezd nepojedeme. Nicmene 2019 jsme uz neco mely najezdeno natezko a tak jsem se rozhodly ze tedy to zkusime jeste jednou. 
Dojezd na start byl strastiplny, neb jako kazdy rok CD se rozhodlo nam veci zkomplikovat a mit nahradni autobusovou dopravu ktera nebere kolobezky a tak to zacalo paraviatikou po nadrazich, jelikoz nikde nejsou najezdy a do vytahu se proste s kolem nevejdete.
Na startu jsme zabivakovaly v kempu, do rana klepaly kosu jelikoz jsme mely vybaveni do cca 10 stupnu ale v noci sla teplota pod 3 stupne. Rano jsme vyrazily, no z toho ze pojedem od 5 nejak seslo, a tak jsme vyrazily az po 6 hodine.
Prvni dve hodiny neprselo, takze cesta ubihala dobre, az ve 12 zacaly padat kyble vody a tak jsme se uklidily do blizkeho bistra kde jsme statecne cekaly az bude jen normalne prset. Dalsi cesta probihala bez problemu az k Hlinsku kde Vera zazila svoji prvni a posledni krizi.. uz jsem to v duchu balila ale neni to zadna fifi a tak kdyz jsme dojely ke Svatemu Hubertovi a nadlably se pokracovali jsme dale ale uz ve ctyrek s Ondrou a Klonem. Vlastne kvuli pocasi jsme jeli spis v noci nez ve dne a tak jsme proste staveli tabor zhruba okolo 3 hodiny rano.
V Jihlave po vybornem obcerstveni v indicke restauraci nas Ondra opousti s tim ze nas nechce zdrzovat, a tak ho nechavame vzadu a vyrazime. Behem cesty se nejak dostava pred nas a absolutne nechapeme jak to udelal ale dojel jeste pred nama absolutne bezespanku.
Nas team „Nocni Sojky“ jel porad na pohodu, Klon navigoval. V treboni na namesti jsme shaneli DOBRY kafe, coz pobavilo vsechy koho jsme se ptali a nakonec jsme sehnali alespon energeticky napoj. No co chcete ve 2 rano. Ted navstivila krizovka me, vubec mi to nejelo.
Do cile jsme dojeli v case 55 hodin a 5 minut, tesne pred tim nez zacaly padat kroupy. Ale v limitu :-).Pouceni pro pristi rok je mnoho.
Bez Very nejedu – bez ni se to neda zvladnout :-), proste DIKY partaku!!!!!  
Klona beru s sebou dycky, ma sebou Moravske Muesli (cti Skvarky) a protejnove tycinky (cti kabanos) a nevaha se podelit, navic ma dycky nabitou powerbanku
Baterky, powerbanky a kabely – kdyz zlomite kabel na nabijeni powerbanky hned prvni den... no jo aspon jeden nahradni
Plastenka – poradna zadnej igelit, a mozna nepromokavy ponozky ale kdyby bylo lepsi pocasi tak se nezlobim
Navigace – mapu nutno rozdelit do mensich casti dlouho se to nacita
A dalsich milion veci co uz si nepamatuju ale rikala jsem si ze je urcite nesmim zapomenout :-)

Klon, Ondra Pedál, Eddie a Věra

pokračování - další reportáže